Historie 3. sv. války

Anotace: Školní slohová práce na téma "Stalo se v... roku...", něco jinýho než píšu obvykle...

Mlhavý opar zahalil ruiny města do stříbřitého tenkého závoje. Z podzemního krytu se vysoukala štíhlá postava. Dlouhé lesklé pramínky tmavých vlasů se rozlétly povětřím a okamžitě nasákly tím všudypřítomným zápachem rozkládajících se těl a spáleného masa. Všude se válely kusy lidských schránek, potrhanější než chomáče mlhy, přelévající se rozvalinami slavného New Yorku.
Mladá žena bystrýma očima přelétla okolí.
„Čisto!“ houkla někam do tunelu pod sebou a poodešla o pár kroků.
Za ní vylézal z podzemí pohledný mladík. Stejné tmavé vlasy, stejné ledové oči, stejné lícní kosti - byl to její bratr.
Dívka mezitím dál obezřetně sledovala doutnající budovy i ocelovou oblohu. Museli se mít stále na pozoru. Byli ve válce, sami proti všem. Kohokoli potkali, museli jej pokládat za nepřítele. Velmi nerada s bratrem opouštěla bezpečný bunkr, ale neměli na výběr, museli pro zásoby.
Jmenovala se Aurora, jedna z posledních Ravenovců na planetě. Zbyli jen ona a její bratr Liero. Ostatní z klanu už nežili, o to se Blackwolf postaral.
Psal se rok 2666 a země byla zmítána krutými boji. Vše začalo v červnu 2652. Dobře si pamatovala ten den. Otec sebral celou domu a bez jediného zavazadla opustili domov. Všechen majetek, vše co znali a milovali, lehlo popelem.
Dobře si pamatovala ten den...i ty šťastnější, které byli před tím. Měla alespoň nač vzpomínat. Liero však takové štěstí nezažil, narodil se již do války, předurčen zabít nebo být zabit.
Roku 2650 se světem přehnala bouře, ta nejstrašlivější ze všech. Ne, žádný hurikán ani cyklon. Nemoc. Zákeřná epidemie zpustošila planetu, objala ji v pevném sevření smrti a udusala životy miliard lidí během několika měsíců.
Pár tisícovek přeživších mohlo obnovit lidské plémě, ale místo toho jen dokončili dílo zkázy. Neshody je totiž rozdělily na tři tábory, tři klany.
Dariové, s Darnenem jako vůdcem, se oddělili jako první. Odešli na západ a s nimi i část tolik potřebných zásob a především to nejcennější, co nám zbylo.
Svitek Patriotů.
Ten prorokoval příchod dvou, kteří právě pomocí Svitku započnou novou éru znovuoživení světa a vzkřísí lidskou rasu. Jako fénix měl náš svět povstat z vlastního popela v roce pekla. Ale Aurora zažívala peklo už 14 let a Patrioti stále nikde.
Když Dariové odnesli Svitek, část lidí to velmi pobouřilo.
„Musíme ihned vyrazit a vydobýt Svitek zpět! Bez něj nemůže přijít znovuzrození!“ horoval Reinen, po otci horkokrevný a impulzivní válečník.
„Poslyš, Reinene, ztratili jsme Svitek a polovinu zásob, ale tu druhou ještě stále máme a také naše holé životy. Nechtěj to vše zmařit v nesmyslném válčení!“ naléhal moudrý Gavion.
„Ne!“ vztekle bouchl pěstí do stolu Reinen, rozum zastřený touhou bojovníka.
„Rozprášíme ty odporné špinavé psy!“
„Zadrž! Važ svá slova! Jsou to přece naši bratři a sestry, Reinene, jsou stejní jako my!“ mírnil Gavion jeho hněv.
„Možná jako vy, ale nám nesahají po kotníky!“ odplivl si Reinen a otočil se k odchodu. Mnoho bojechtivých mužů se svými rodinami šlo s ním a jen pár stovek mírumilovných zůstalo s Gavionem. Tak se zrodil Reinenův klan Blackwolf a Gavionův Raven.
Raveni nechtěli krveprolití a stejně měli jen pár zbraní, se kterými ani neuměli zacházet. Zbývalo tedy jen doufat, že Blackwolfové vychladnou a nezaútočí. Marně.
Auroře bylo 6 let, když Reinenovi muži poprvé udeřili. Její rodina i sousedé museli prchnout a zanechat vše, co měli, nepřátelům na pospas.
O pár měsíců později se narodil Liero. To už byla válka v plném proudu a bitva stíhala bitvu. Pacifističtí Raveni se chtě nechtě museli naučit bránit. Vzdorovali hrdě a statečně, ale bylo jich příliš málo v porovnání s krvelačným a dobře vyzbrojeným protivníkem.
Během 14 let celý klan vymřel. Aurora a Liero byli poslední. Každým dnem očekávali, kdy záštiplní Blackwolfové nebo pyšní Dariové dostanou i je. Zatím však měli štěstí. Ani jeden z vůdců už je zjevně nepokládal za nebezpečné a tak se raději Reinen a Darnen plně zaměřili proti sobě.
Sourozenci se mezitím obratně proplétali zhroucenými konstrukcemi a hromadami mrtvol, které ani nemělo smysl snažit se pohřbít. Ke skladišti to nebylo daleko. Ale když už téměř tlačila na bránu, bojovný výkřik ji upozornil, že mají společnost. Odněkud se vynořil statný jezdec. Na hrudi se mu skvěla vlčí hlava - znak Blackwolfů.
Liero zareagoval rychle. Doufal, že si voják Aurory ještě nevšiml, a tak ji rychle vstrčil za vrata. Zaklapl zámek. Věděl, že v tomhle nerovném souboji nemá šanci. Stejně tak věděl, že kdyby mohla, vyběhla by mu sestra na pomoc. Proto ji tam zavřel.
Jezdec prosvištěl kolem něj. Chlapec hbitě uskočil. Voják obrátil koně a znovu se hnal na Liera. Opět úskok. Jak dlouho tohle mohl ještě vydržet?
Odpověď přišla v zápětí. Při třetím útoku už nestihl uhnout dlouhému kopí. Dostal tvrdý zásah do hlavy a odlétl asi o metr dál, kde přistál v hromadě kamení.
Aurora se slzami zoufalství bezmocně sledovala, jak muž táhne bezvládné tělo jejího bratra někam pryč. Nemohla tomu uvěřit. Její malý bráška...MUSÍ MU POMOCT!
Bezhlavě kopala do dveří a do stěn. Nějak se odsud přece dostat musí! Teprve po hodině běsnění se jeden z plechových plátů uvolnil a po další půlhodině už se Aurora konečně vyprostila z nedobrovolného úkrytu. Okamžitě se pustila po stopách únosce.
Byla vynikající stopařka. Otec ji s sebou brával na lov, když ještě žili v míru. Naučil ji všechno, co uměla. To ještě byli rodina...Další slzy se jí draly z očí. Setřela je umazaným rukávem a zvýšila tempo. Zachrání bratra, ať se třeba celý Blackwolf staví na hlavu!
Putovala dva dny, ale nakonec dorazila k cíli. Nemohla uvěřit svým očím. Tady to přece zná! Byl to starý chrám, možná hrobka, jako malá kdysi tohle místo objevila a chodila si sem hrát nejrůznější dětské hry. Bylo to impozantní architektonické dílo s dvěma monumentálními sochami u hlavního vchodu. Teď to ale, zdá se, byla hlavní základna Reinena, kde také drželi Liera.
Nechápala, jak mohli tak dlouhou přežít v těsné blízkosti jejich hlavního stanu, ale to nebylo podstatné. Musela se dostat dovnitř a najít bratra.
Předem to nešlo, to jí bylo jasné hned, jak se přiblížila. U hlavní brány stálo několik ozbrojených mužů. S tou chabou výzbrojí, kterou s sebou měla, se přes ně nemohla dostat. Muselo to jít jinudy.
Pak si vzpomněla na skrytý vchod vy východní zdi. Tam za tou freskou. Určitě to tam je, nemůže se mýlit!
Nepozorovaně obešla hlídající skupinku a připlížila se k východní straně. Měla štěstí - žádné stráže. Zachytila se prsty za nos nějakého obtloustlého muže, vytesaného do zdi, a odtáhla kamennou desku. Mrštně jako lasička proklouzla do úzké šachty a zmizela ve tmě.
Po chvíli pozvolného klesání, kdy lezla téměř po čtyřech, uviděla světlo. Tenounký paprsek pronikal škvírou v oku další fresky v podzemní místností.
Jeden strážný stál přímo před ní a hlasitě nadával muži, sedícímu v zamřížovaném rohu místnosti. Tím mužem byl samozřejmě Liero. Aurora si po dvou dnech zoufalé úzkosti vydechla úlevou.
Voják byl tak zabrán do posměšných poznámek a nadávek, že ani nepostřehl, když se za ním pohnula stěna. Drobné ručky se bez sebemenšího zachvění pozvolna jako dva hadi vyplazili ze vzniklé štěrbiny. Chytili hlídače za hlavu a prudce škubli. Ozvalo se křupnutí a postarší muž se bez hlesu skácel k zemi.
„Auroro! Neměla jsi sem chodit!“ vyčetl jí bratr, sotva ji uviděl.
„Jistě, bratříčku, taky tě ráda vidím a nemusíš děkovat za záchranu, rádo se stalo!“ dotčeně odsekla.
„Já se neobětoval proto, abys jim vběhla rovnou pod ruku v nějaké bláznivé záchranné akci!“ nepřestával Liero lamentovat.
Aurora však mezitím mrtvému muži odepnula z pásku klíč a už odemykala celu.
„Přestaň žvanit a polez, než si to rozmyslím a nechám tě tady...“ popohnala ho výhružkou a už ho táhla k otvoru ve stěně. Pak se zarazila.
Její oči zabloudili do středu místnosti, kde na podstavci spočívala zlatá truhlička. Věděla co to je...To byl Svitek Patriotů!
Na moment zaváhala. Má smysl riskovat? K ničemu jim nejspíš nebude...Ale přece ho tu těm lotrům nenechá! Popadla Svitek a v příští vteřině už šplhala tajnou chodbou za bratrem.
Právě včas. Dole pod nimi zaskřípěli dveře a rozzuřené hlasy napověděli, že byli odhaleni. Když utíkali, zapomněla usadit desku na své místo, takže hlídka rychle zjistila, kudy přišli i odešli a pustila se strmým prostorem za nimi.
Zrychlili a za okamžik už vylézali z otvoru za horní freskou. Aurora ještě chtěla zavřít vchod, aby tak zdržela pronásledovatele, ale Liero jí s vyděšeným pohledem zaklepal na rameno.
„Co zas?“ prudce se otočila a...strnula stejně jako bratr.
Proti nim stálo s napjatými luky asi dvacet, možná třicet Dariů. Všichni hypnotizovali lesklý předmět v Aurořiných rukou.
Byli v pasti. Před nimi skupina Dariů, kteří si evidentně přišli pro Svitek. Za nimi opouštělo průchod 15 Blackwolfů, rozzuřených tím, jak je málem doběhli. Obě skupiny chtěli totéž - Svitek.
Zbývala jen jediná možnost, jak přežít. Zoufalá situace žádá zoufalé řešení. A tohle bylo hodně zoufalé.
Vyjmula Svitek ze schránky a z kapsy zapalovač.
„ Nechte nás jít, jinak to, po čem prahnete, shoří!“ zvolala a na důkaz vážnosti svých slov přiblížila plamen k nažloutlému papíru.
„Počkej!“ vykřikli Dariové i Blackwolfové téměř jako jeden muž.
„Přemýšlej přece! Když zničíš svitek, zničíš i poslední naději lidstva!“
„A co je mi do toho, co bude s lidstev, jestli tady dneska umřu?“ prohlásila diplomaticky ale přeci se stopou vzteku.
Znepřátelení vojáci i se svými veliteli v čele se podívali jeden na druhého. Udělá to, tím si byli jistí. A stejně tak si byli jistí, že to nemohou dovolit.
Reinen i Darnen na ráz přikývli. Pětačtyřicet šípů se vzneslo do vzduchu a zasáhlo oba bezbranné psance. Aurora i Liero padli tvářemi do prachu. Liero s průstřelem srdce byl téměř okamžitě mrtví. Ale ona se ještě nechtěla vzdát.
Stále svírala v dlani zapalovač a svitek ležel kousek od ní. Stačilo natáhnout ruku...
Hrůzou ochromení vojáci se nedokázali ani pohnout a tak mohli jen sledovat jak první ohnivý jazyk olízl pergamen. Brzy se přidali další a milovaný Svitek nenávratně zmizel v ohni.
Když viděli ten šílený zmar, pýcha i zášť opustily jejich mysli. Všichni naráz poklekli a se skloněnými hlavami uctili statečného padlého nepřítele i nenahraditelnou ztrátu Svitku.
Veškeré naděje lidského rodu se proměnili v hromádku popela...Nebo že by ne?
Reinen a Darnen ruku v ruce bojovali za to, co bylo oběma drahé, a stejně svorně projevili i úctu. Možná ještě není konec. Možná, že Svitek už svému účelu posloužil. Možná, že Patrioti konečně přišli. Možná konečně zachránili svět, aniž o tom věděli. Možná, že tohle byl ten slibovaný nový začátek a možná...možná...ale jenom možná...
2666 - rok pekla, který bude znamenat spásu pro celou zemi. Rok, kdy Patrioti svou mučednickou smrtí obnoví mír a umožní lidem znovu povstat v jednotě a zbudovat novou a lepší civilizaci na troskách té staré. Vzdejme jim úctu již dnes, neboť jednou nás spasí!