Má matka je smrt a já jsem její posel - VII.

Anotace: sice v této části chlapec není, ale návaznost přijde v pokračování

Sbírka: Má matka je Smrt a já jsem její posel

Největší ranní ptáče z celého kláštera byl bratr Felix. Ten každý den vstával okolo páté hodiny a začínal v kuchyni připravovat svá vyhlášená jídla. Pokud chtěl vařit nějaké maso, nůž v jeho ruce dokonale řezal a krájel na nudličky, plátky, zkrátka jakkoliv. Kdokoliv ho přitom pozoroval, nemohl jinak, než vyvalit oči nad bleskurychlou a bezchybnou práci rukou, jež se navzájem míhaly přes sebe, ale nikdy se nestřetly.
Ovšem někdy se stalo, že se bratr Felix probudil i v jednu ráno. To byl pozůstatek z minulosti, kdy se toulal nocí, ukrytý ve stínech, za kořistí a bezchybně plnil hrůzné úkoly. A když už byl jednou vzhůru, nedokázal opět usnout. Proto se občas vydal z kláštera do Tamiru, kde bloudil ulicemi a vzpomínal na zašlou slávu někdejšího, temného, života.
Tentokrát mu to toulání však připomnělo ještě něco jiného. Důvod, proč zanechal řemesla a odešel do malého města za klidným životem, kde se pokoušel splatit své zločiny službou v klášteře.
Míšenec se kráčel ulicemi Tamiru. Na jeho vkus to byla malá, zapadlá, díra, ale nemohl se vrátit do hlavního města království dřív, než velmistr cechu vrahů zapomene na neschopnost, již se dopustil při posledním úkolu, když ho při vraždě zahlédla žena oběti a on jí nedokázal dostihnout a zabít.
Prošel několikrát městem, přičemž si vyhlédl nejlepší místa, kde by mohl získat nějaké to zlato, pro dostatečné zajištění pohodlí, a pak zapadl do, pro něho nejútulnějšího hostince ve městě.
Bratr Felix šel najisto. Již několikrát navštívil výčep U krvavé sekyry. Díru plnou podvratných živlů, kde se její majitel údajně živil za mlada jako žoldák a účastnil se několika krvavých střetů, jež otřásly samotným královstvím. Vyzáblý mnich dobře věděl, že muž, který při trochu větší veselosti štamgastů v lokále posílá pro domobranu, nemohl být nikdy žoldákem. Nebo aspoň ne takovým, jež by přežil první bitvu, ale věděl, že znějící jméno může nalákat nejednoho návštěvníka.
Míšenec seděl v rohu hospody, skrytý ve stínu, ale neušel pohledu bratra Felixe. Ten zároveň věděl, že ani on neunikl zraku zabijáka, proto v klidu přistoupil k jeho stolu a sedl si na židli, tváří k míšenci.
„Xilefe,“ řekl vrah a dotkl se prsty čela ve zjevném pozdravu.
„Odpusť mi, ale neznám jména všech zlodějíčků,“ odpověděl mnich lhostejně.
Vrah se zamračil. Nečekal urážku od muže, jenž mu byl v začátcích profese předhazován za dokonalý vraždící stroj bez emocí. „Ani v nejhorších nočních můrách by mě nenapadlo, že v takové díře naleznu vyhaslou legendu.“
Bratr Felix se podíval na stůl, kde měl míšenec položenou pravou ruku, na níž byli vytetované tři dýky, určující dovednosti vraha. Tento měl tři, což bylo skoro maximum, a tak na stůl položil svou ruku a ukázal dýky čtyři.
„Dovol mi, abych se ti tedy představil. Kern Stínosmrt,“ řekl míšenec a znovu zopakoval pozdrav. Na bratra Felixe však dojem vůbec neudělal.
„Stínosmrt, jak patetické,“ promluvil po chvíli mnich. „Kde si nechal kamarády Nočního děse a Měsíční smrt.“
„Ti jsou v …,“ vrah se najednou zastavil, když mu došlo, že se mu nejlepší ze všech zabijáků vysmíval. „Neměl by si mě urážet! Co kdybych poslal zprávu Kalimovi. Jistě by tě rád znovu viděl.“
„To neuděláš.“
„A proč ne? Kdo mi v tom zabrání.“
Bratr Felix se usmál a odpověděl: „Ty sám. Toužíš mi zabodnout nůž do srdce a stát se tak legendou. Vrah, který zabil Xilefa. Nejobávanějšího zabijáka ze všech.“
Míšenec se krutě zasmál. „To dokážeš číst myšlenky?“
„Ne, ale nejsi první a nebudeš poslední, kdo mě tady poznal,“ řekl mnich smrtelně chladně, až Kerna zamrazilo v zádech. Přesto touha stát se legendou v něm ani trochu nezchladla.
„Tak jak to uděláme?“ zeptal se zpříma míšenec.
„Dám ti šanci se na mě připravit. Vypiju si tady jedno pivo a pak deset minut počkám.“
„Jelikož za chvíli s tebou promluví už jen má dýka, chci se s tebou rozloučit. S legendou, mužem, jež mi byl vzorem,“ řekl Kern, když vstal od stolu. Pak vyšel z hostince.
Bratr Felix si objednal pivo a potom se hořce zasmál nad ironií života. Tolik toužil zahodit minulost, ale ta se mu neustále připomínala, čím dál častěji. Sáhl proto po noži, ukrytém v botě a položil zbraň na stůl. „Tak ses znovu dočkala. Opět okusíš krev,“ promluvil hořce k noži, ozdobeného drahými kameny a zlatem. Pak vypil pivo a místo počítání minut vyšel za míšencem z lokálu. Teď byl opět vrahem, stvůrou, která nezná čest ani slitování. Tak to mezi zabijáky chodilo od nepaměti, a proto také se takového života zřekl.
Míšenec hned potom, co vyšel z hospody, vyšplhal na střechu protějšího domu. Zpod svého oblečení pak vytáhl malou skládací kuši. Pomůcku, kterou v dobách bratra Felixe vrahové nepoužívali. Nabil jí ocelovou šipkou, potřenou jedním z nejúčinnějších jedů, jež si šetřil pro zvláštní vraždu, která teď měla přijít.
Vyhublý mnich se přiblížil ke dveřím z lokálu, ale jeho instinkt mu zabránil vyjít ven. Na rozdíl od Kerna znal tuto hospodu a věděl o druhém východu, kterým hostinský pouštěl hledané muže v případě razie domobrany. Vyšel jím tedy a plížením ve stínech opatrně prozkoumával okolí hospody.
Míšenec byl už nedočkavý. Minuty běžely a jeho idol stále neopustil hospodu. Sice neodpočítával deset minut, ale nepředpokládal, že by zkušený vrah dodržel slovo. Proto se postavil, aby si protáhl již ztuhlé údy a rozhlédl se po okolí. To byla také osudová chyba, neboť se mnich právě v tu chvíli chystal přeběhnout přes cestu, kde by ho osvětlily zapálené pochodně.
Bratr Felix zpozoroval na střeše míšence a přemýšlel nad nejlepším způsobem, jak se k němu dostat. Přeci jen byl už starší, a tak se mu nechtělo šplhat po střechách. Proto se rozhodl Kerna nalákat dolů. Všiml si i jeho zbraně a i když nesledoval dění v kruzích vrahů, tak tuto malou a skladnou zbraň již proti němu před rokem použil jiný zabiják. Tehdy měl štěstí a muž, co ho chtěl zabít byl pouhým začátečníkem s jednou vytetovanou dýkou na ruce. Předpokládal však, že míšenec by ho jediným výstřelem zabil. A když ne, tak mu bylo jasné, že hrot šipky ponese smrtelný jed.
Kernovi již pracovaly nervy. Napadlo ho, že legenda mezi vrahy ho schválně nechává čekat. Rozhodl se proto vydržet za každou cenu. Když pak uviděl siluetu, vystupující z temné uličky u hostince, zamířil kuší a vypálil. Takovou eufórii za celý život snad ani nezažil, když se postava sesunula na zem. Odhodil drahou zbraň a spěchal k tělu.
Sklonil se nad mrtvou legendou všech zabijáků, ale včas zpozoroval zradu a ohnal se svým nožem za sebe právě ve chvíli, kdy se ho chystal bratr Felix podříznout...