New Oddysey - part 4

Anotace: ...

„Pánové, nakopněte své ptáčky.“ Řekl jsem jim a ihned se vydal každý svým směrem. Každý ke svému letounu. Nasedl jsem do kokpitu, zavřel za sebou kryt a nastartoval motory. Před startem jsem ještě zkontroloval všechny systémy, zda běží, tak jak mají. Vše vypadalo v pořádku, nic nám tedy nebránilo ve startu. Rolovat jsme ani nemuseli, seřazeni na vzletové dráze jsme byli dokonale.

„Vyrážíme,“ řekl jsem do masky, která byla připnuta k mému obličeji, abych měl neustálý přísun kyslíku, dokud se v kabině nestabilizuje komprese tlaku. V masce byla samozřejmě maličká vysílačka, s jejíž pomocí jsem mohl komunikovat s ostatními.

Ihned po tomto rozkazu vyrazily letouny z hangáru pryč. První odstartoval Federline, za ním Sibick a jej následoval Stokes, Palter a nakonec já. Jakmile jsem vyrazil ven z lodi, tak se mě zmocnil silný pocit. Pocit absolutní svobody, opojení, volnosti. Přede mnou se rozprostírala tma, černočerné černo. Ale tato tma byla jiná, než na zemi, tato byla krásná a klidná, uvolňující.

Po pár uběhnutých okamžicích, kdy jsem si užíval tento pohled, jsem dal rozkaz ke křídlové formaci, která byla moje oblíbená.

„Takže, pánové. Poohlédneme se po okolí,“ řekl jsem do vysílačky, ze které se mi okamžitě ozvalo téměř sborové „rozkaz, pane.“

Udal jsem souřadnice, které nám určil plukovník Emmerson. No nic, rozkaz je rozkaz, pomyslel jsem si. Vydali jsme se pomalu tímto směrem, když jsem věděl, že nás nic nepotká, byl jsem stále ve střehu, naprosto soustředěný na sebemenší detail.
Z tohoto stavu mě vyrušila vysílačka, spíše to, co z ní vycházelo. Byla to hudba, z počátku jsem nechápal, jak se mohla dostat takto odporná hudba do vysílačky, ale záhy jsem tento oříšek rozlouskl. A to, když jsem při této hudbě slyšel zpívat Stokese, nebylo pochyb, že to byl on, jeho hlas je nezaměnitelný. Nikdo na světě snad takhle falešně nezpíval.

„Stokesi, okamžitě vypněte tu hudbu.“ Řekl jsem přísně do vysílačky.

„Ale, pane. Víte, jak bylo těžký tohle dostat na palubu F – 302ky?“

„To je mi jedno, okamžitě to vypněte. Za prvé, nemá to při cvičení, co dělat. A za druhé, máte příšerný vkus na hudbu. Tohle by odrovnalo nejednoho nepřítele.“
Ve vysílačce se ozval hluboký smích jednoho ze čtyř pilotů, na to hudba hned ustala.
Tlak v kabině byl už stabilní a proto jsem si odklopil masku od obličeje, abych mohl volněji dýchat.

„Vyzkoušíme hyperprostor. Na můj povel. Pět, čtyři, tři, dva, jedna, zapnout hyperpohon.“ Když jsem to dořekl, okamžitě jsem zmáčklo příslušné tlačítko a rázem jsem letěl v prostoru, obklopující mě modrá barva. Bylo to něco neskutečného, ohromujícího. V programu hvězdná brána jsem už celkem dlouho, ale nikdy jsem neměl tu možnost letět v hyperprostoru. Najednou jsem si všiml blikající kontrolky signalizující, že je čas pro opuštění hyperprostoru. Stisknutím jednoho tlačítka jsem opustil hyperprostor, taktéž učinili i ostatní.

Když jsem uviděl celou svou letku, oddychl jsem si, že vše proběhlo v pořádku. Tento pocit ovšem trval jen malinkou chviličku, do okamžiku, kdy po mé levici explodoval letoun Paltera. Ohnisko výbuchu exponenciálně rostlo a nebýt rychlého manévru, kterým jsem F – 302ku stočil doprava a provedl obrat o 360 stupňů byl by ze mě pravděpodobně škvarek.

Co to sakra bylo? Ostrou munici nikdo z nás neměl, nebo snad ano? Omylem zemřel jeden z mých mužů? To ne, za tím bude něco jiného, mí muži jsou dostatečně zkušení na to, aby se sami při cvičení pozabíjeli. Musí za tím stát někdo jiný. Někdo z posádky Odysey, někdo dal místo slepých nábojů ostré. Proč by to někdo dělal? Proč by někdo zabíjel Paltera? Bože, proč zrovna dnes? Dnes, když je to můj první den jako velitel letky Red One. A co když to nebyl Palter, kdo měl zemřít? Co když jsem to měl být já? Jen se netrefili.

Z mého myšlenkového pochodu mě vyrušil rychlý prolet F – 302ky těsně před nosem mého stroje. Měl jsem co dělat, abych se vyhnul srážky. Tep mého srdce se rázem vyhoupnul do nebeských výšin a měl jsem problém popadnout dech. Dával jsem si věci dohromady, co se vlastně děje? Jak mohl Palterův stroj bez příčiny explodovat. Po chvíli jsem přišel na to, proč explodoval. Byl sestřelen. Stáčel jsem se k mým kolegům, když kolem mě prolétlo hned několik výstřelů. Nebylo pochyb o tom, kdo usiluje o naší smrt. Jednalo se o naše největší nepřátelé. Byli to Goauldi. Dead Glidery po nás šli jako po uzeném.
Tady přece být ale neměli, to by senzory na Odysey přece odhalili, leda, že by to neviděli.

„Federline, zaujměte bojovou formaci. Dostaneme ty grázly.“ Řekl jsem a okamžitě jsme se formovali do tvaru trojúhelníku.

„Kde se tu vzali, pane?“ ptal se rozčíleně Stokes.

„Nevím, ale musíme se jich zbavit.“

„Ale jak? Nemáme munici, jsme tu na cvičení. Neměl tu nikdo být.“

„To vím taky,“ řekl jsem a na malý okamžik se odmlčel. Po malé odmlce jsem opět řekl: „vraťte se zpátky na Odysey.“

„Pane, a co bude s vámi?“

„O to se nestarejte.“

„To je sebevražda, my vás tu nenecháme.“

„Stekesi, to byl rozkaz. Musíte informovat Emmersona, že jsme narazili na odpor. Je to jasné?!“

„Ale pane?“

„To stačí Stokesi!“ řekl jsem hlasitě do vysílačky. „Do prdele!“ zařval jsem z šoku, protože po mě pálili bez slitování a já už nevěděl, jak se jim efektivně vyhýbat.

„Odleťte, a to hned!“

„Rozkaz, pane,“ odpověděl Federline a stáčel svůj letoun na stanovené koordinátory, aby mohl vstoupit do hyperprostoru. Než se mu to však povedlo, byl zasažen do pravého křídla a ztratil kontrolu nad letounem.

„Federline!“ řval jsem z plných plic do vysílačky, když jsem viděl, co se před mými zraky děje. Bezvládná F – 302ka se líně plazila prostorem, než byla zasáhnuta podruhé a rozprášena všude kolem. Stokes a Sibick se snažili manévrovat mezi tucty vystřelenými paprsky, vyslanými Jaffy, kteří nás chtěli dostat. Jejich kličkování nemělo dlouhého trvání. Jednoho z nich zasáhli do podsvětelného motoru a to zapříčinilo, že náhle změnil směr a srazil se s druhou stíhačkou.

Celá má letka byla zničena. Federline, Stokem, Sibick i Palmer jsou mrtví. Sakra všichni jsou mrtví. Vy bastardi, pozabíjím vás vlastníma rukama. Takhle si nezasloužili zemřít. Pomstím vás kluci, pomstím vás, to vám slibuji.

„Aááááááááááárgh!“ řval jsem zuřivostí v kabině. Všichni byli mrtví a oni neměli ani škrábnutí. Chtěl jsem to skončit, aspoň zemřu v boji. Vezmu sebou minimálně jednoho. Stočil jsem letoun přímo na jednoho z nich a naletěl na kolizní kurz. Nemělo cenu se snažit odsud dostat, beze zbraní bych nic nedokázal. Neuvěřitelnou rychlosti jsem se přibližoval ke Dead Glideru a on evidentně poznal, co mám v úmyslu a neuhýbal ze své pozice. Chtěl asi vyzkoušet, zda mám na to koule. Když jsem byl už na dostřel, tak jsem si uvědomil, že kde jsou Dead Glidery, bude i Ha´tak. Kdo teď bude informovat Odysey, když jsou všichni po smrti? Náhle se z hyperprostoru objevilo víc jak tucet Hataků a několik obrovských mateřských lodí. Byly monstrózní, nikdy v životě jsem je neviděl. Nenacházel jsem slov, snad jen: „ Můj bože.“

Z lodí okamžitě startovaly desítky stíhačů. Nejdříve to byly desítky, pak stovky. Najednou jsem nevěděl, co dál dělat. Musel jsem si dodat odvahy, které jsem měl v tento okamžik poskromnu. Na poslední chvíli jsem zvedl čumák a vyhnul se kolizi. Rychle se snažil nastavit kurz pro hyperprostor a přitom manévroval.

„Pokud tohle přežiji, tak se ožeru.“

Už jsem skoro otevřel hyperprostorové okno, když jsem cítil za sebou celou eskadru nepřátel, kteří po mě pálili. Naštěstí se mi povedlo vletět do hyperprostoru.
Když jsem vyletěl z hyperprostoru, přesvědčil jsem se, zda neletěli za mnou. Nezdálo se, že by tak učinili a proto jsem si to plnou rychlostí směřoval k Oddysey.

„Pane,“ nejistě se otázal poručík sedící u navigace na svého nadřízeného, kterému tahle loď říkala pane.

„Co se děje, poručíku?“ zeptal se ho plukovník Emmerson, tak jako vždycky. Jako by na odpovědi nezáleželo, ovšem zdáni klame. Tento muž si potrpěl na důslednosti a sebemenší detail vždy hrál velkou roli.

„Právě jsem ztratil signál AG – 3 z Varenbergovy letky, pane, řekl nervózně poručík.

„A kdo je pod tímto označení?“ zeptal se stále stejně klidný plukovník, stojící před oknem, vyhlížejíc ven.

„Jedná se o Paltera, pane.“ Plukovník rázem změnil postoj a ve tváři se mu objevil údiv a překvapení.

„Palter? Jste si jist, poručíku?“

„Ano, pane. Zkontroloval jsem to dvakrát, pokoušel jsem ho i kontaktovat, ale bez odezvy.“

„Zkuste to znovu. Tohle se mi nezdá, tato letka měla nainstalována nejnovější radiolokátory, tudíž je musíme mít na radaru neustále.“ Plukovník se ponořil do víru myšlenek. Co mohlo způsobit, že Palterova F – 302ka přestala vysílat signál? Zkrat v elektronice? Ne, to není možné, radiolokátor je na sekundárním okruhu,takže zkrat by ho nepoškodil.

Plukovník se pomalu otočil k seržantovi s rukou na bradě a zeptal se ho:

„Poručíku, co může zapříčinit, že nám radiolokátor zmizí z obrazovky?“

„Při zkratu v elektro…,“ svou odpověď nestačil poručík ani doříct, když mu do řeči vpadl plukovník.

„Když pomineme zkrat v elektronice.“

„Ale, pane. To je nejpravděpodobnější možnost,“ oponoval Emmersonovi mladý, ale za to zkušený poručík.

„Kdyby byl zkrat v elektro instalaci, v žádném případě by to nemělo vliv na radiolokátor, poručíku.“

„Myslíte sekundární okruh, pane?“

„Ano, přesně ten mám na mysli. Když dojde ke zkratu v primárním okruhu, tak bezpečnostní protokol okamžitě uzavře okruh sekundární, tudíž nemůže dojít k vyřazení radiolokátoru.“

„Máte pravdu, pane. Co se potom stalo?“

„Je tu už jen jedná možnost, poručíku.“ Na okamžik se plukovník odmlčel, aby dal odpovědi víc na dramatičnosti a pak odpověděl:“Musel být sestřelen.“

„Pane, všechny F – 302ky měli cvičné střely, aby se nemohli sestřelit.“

„Neřekl jsem, že ho sestřelil někdo z našich,“ v poručíkovi hrklo a to pořádně. Bylo mu jasné, na co plukovník naráží. Varenbergova letka musela narazit na odpor. Najednou na monitoru zablikala ikona AG – 2 a poté zmizela.

„Poručíku?“ zvědavě a přitom netrpělivě se zeptal plukovník, čeho to byl právě svědkem.

„Pane, zdá se, že jsme přišli i o Federlinea.“

„Bože na nebi, co se tam děje. Spojte se s velitelem letky, okamžitě!“ poslední slovo plukovník zdůraznil tak nahlas, až se poručíkovi zalepily bubínky v uších.

„AG – 1, tady Odysey, ohlaste se.“ Řekl poručík do mikrofonu, následovala chvilka ticha, po které by se měl ozvat velitel letky. To se bohužel nestalo.

„AG – 1, tady Odysey, ohlaste se.“ Zopakoval poručík do mikrofonu. Ticho bylo stále stejné a beze změny.

„Zkoušejte to znova,“ vybízel plukovník poručíka.