Má matka je smrt a já jsem její posel -XIII.

Anotace: tak nějak nevím, jaký titulek mám tak napsat - snad jen, že v této části je kníže, stejně jako rybář

Sbírka: Má matka je Smrt a já jsem její posel

Evžen byl obyčejný, prostý, rybář. Na svůj věk vypadal v pětatřiceti velmi staře, vysíleně a unaveně. Aby také ne, po každodenní tvrdé práci na malém rybářském člunu, z kterého se pokoušel přinést domů alespoň malou rybu k jídlu. Většinu úlovku však prodával do knížecí kuchyně, kde za malou almužnu se snažil koupit pro svou malou dceru Kláru vše potřebné, aby byla vzdělaná a dostala šanci ocitnout se v lepším životě. O ženu přišel před třemi roky, když jí napadl jeden dravec z jezera. Nad jejím hrobem pak přísahal, že udělá vše, aby se postaral o dceru a zajistil jí lepší budoucnost.
Poté, když Kláru pokousal pes, proklínal krutý osud, že zklamal. Potom se však vydal s malým děvčátkem v náručí na jediné místo, kde doufal v pomoc. Bratr Jan se ho okamžitě ujal a on cítil převelikou vděčnost, ale z jeho pohledu vyčetl, jak je na tom dcerka ve skutečnosti. Pak, jako blesk z čistého nebe, se u otylého mnicha objevil malý, černovlasý, chlapec, který svou zázračnou mocí Kláru vyléčil. Sice jako rybář se Evžen s magií nikdy nesetkal, ale věděl, že za život dcery vděčí právě chlapci.
„Vítej, Evžene,“ oslovil rybáře přátelsky kuchař knížete Ivana.
„Zdravím tě Marku,“ oplatil zdvořilost vyhublý muž a na stůl položil proutěný košík s pěti rybami.
„Dneska se ti za dařilo.“
„Hmm,“ zaznělo v odpověď.
„A jak se má Klára. Už jsem jí delší dobu neviděl?“
„Teď už dobře,“ odvětil Evžen a bylo vidět, že mu nedávno spadl kámen ze srdce.
„Co se jí stalo,“ zeptal se Marek ze zvědavosti.
„Pokousal jí pes.“
„U všech bohů,“ řekl kuchař a v duchu se k několika z nich pomodlil. „Potřebuješ peníze na léčitele, nějaké jídlo. Jestli mohu nějak pomoci, klidně si řekni Evžene.“
„Jsi hodný. Nevím, proč všichni ve městě tvrdí, že pro našeho knížete mohou pracovat jen lidé bez duše. Ale nemusíš si dělat starosti, Klára už je v pořádku. Mniši z kláštera se o ní postarali, doufám, že je za to jejich Velký patron odmění.“
Markovi potemnila tvář. „Neřekl bych, že dostali zrovna odměnu.“
„Proč?“
„Tobě se to ještě nedoneslo?“
„Co se stalo?“
Kuchař sklopil zrak: „Dnes v poledne došlo k vraždě. Jeden z mnichů se stal obětí chladnokrevného zabijáka.“
Evžen nemohl uvěřit svým uším. „Nepleteš se.“
„Ne vím to spolehlivě. Ani ne hodinu po tom mordu přiletěl na strážnici holub se zprávou. Rasmus pak poslal knížeti po jednom ze svých mužů hlášení. Chudák bratr Jan,“ pak se Marek vydal ke kredenci a vytáhl z ní láhev vína. Vzal dvě sklenky a nalil sobě i Evženovi. „Na památku jednoho z nejlaskavějších mnichů našeho kláštera.“
Rybář okamžitě sklenici s vínem vzal do ruky a na ex jí vypil. „To bratr Jan a ještě jeden chlapec Kláru zachránil.“
„Chlapec? O čem to mluvíš.“
Evžen se krátce zamyslel, ale pak se dobrosrdečnému kuchaři svěřil a vypověděl mu o všem.
„Takže ten hoch zachránil Kláru?“ Rybář kývl a vypil druhou sklenici vína. „Že by se v klášteře objevil nějaký zázračný Léčitel.“
Evžen položil sklenici na stůl. „Nevím, ale kdyby tam někdo takový byl, proč by mniši nedali zprávu do města, že mají možnost vyléčit každého ?“
„Co když ho chtějí poslat pryč. Takový chlapec je cenný. Sám král nebo šlechta a všichni boháči dohromady by dali klidně kus svého bohatství, jen kdyby je zbavil nějakého toho neduhu, co trápí lidi,“ začínal vymýšlet teorie Marek.
Nakonec se spolu oba muži přátelsky rozloučili a každý si šel po svém. Netušili však, že jejich rozhovor byl vyslechnut a dostal se do uší hned dvěma lidem s různými záměry.

Kníže Ivan byl vzteky bez sebe. Každým dnem se mu díky tajné dohodě měla zvětšit moc a vliv mezi šlechtou. Snil dokonce o tom, jak jeho podepsané listiny budou rozhodovat o životě a smrti významných lidech. A když už měl mít alespoň vlastního vraha, nejenom, že se mu zhatí plány, ale dojde k tomu tak podivným způsobem. Sice dopis z cechu mágů, v němž stálo, že si rada čarodějů vybrala Tamir za další místo, kde bude stát kouzelnická věž, ve které bude přebývat minimálně jeden mág ho těšila, ale slova Baltazara, jeho rádce, navíc bývalého člena cechu mágů, jej utvrdila v podivnostech ohledně toho, co se stalo.
Baltazar stál naproti knížeti v jeho komnatách. Byl to zvrhlý muž, kterého ostatní čarodějové vyhnali z cechu, protože se vyžíval v temných kouzlech, stejně jako nových pokusů na tělech mrtvých zvířat, lidí a dokonce i živých. Nejhorší však byl blažený výraz v jeho tváři, když tělo nějakého tvora pokroutil do hrůzné podoby, odporné a děsivé. Třešničkou na dortu pak pro něho bylo, když takový výtvor byl smrtelně nebezpečný.
Když ho pak vyhodili z cechu, rozhodl se přidat na temnou stranu. Hledal proto černokněžníky a lichy, od kterých by se mohl učit. Avšak když navázal kontakt s Xardasem, myslel si, že se mu splní sny a cíle. Avšak nemrtvému mágovi se hnusila jeho krutost, a tak místo do učení jej varoval, že pokud se nezmění, mohly by se mu stát experimenty jednoho dne osudným.
Baltazar se rozhodl pomstít všem čarodějům a ukázat jim, jakou chybu udělali. Když se pak dostal do Tamiru a seznámil se s ctižádostivým knížetem, věděl, že našel spojence a přítele. Nabídl mu své služby a od té doby plánoval a plnil své hrůzné cíle. Mezi které nakonec patřilo i zabití knížete, i když to samé pro něho plánoval i muž s modrou krví.
„Co o tom soudíš, Baltazare,“ přerušil ticho kníže a podal rádci dekret s pečetí mágů.
Muž s hnědými vlasy jen neochotně vzal do ruky nabízený kus papíru a sevřel ho pevně mezi dlouhými prsty, jako kdyby chtěl z papíru vymáčknout život. Podíval se na jeho obsah a v modrých očí se mu zablesklo. „Mohlo by to pro nás být prospěšné. Aspoň budeme mít na své straně mocné spojence, kdyby se horalé rozhodly obsadit Tamir.“
„Tohle má podle tebe jejich vůdce v plánu?“ zeptal se kníže Baltazara a upřel na něho své zlaté oči. Zvláštní dědičný znak, jež byl v jeho rodu už několik století.
„Kontaktoval jsem několik svých zdrojů a ty mi potvrdili, že horalé se nestěhují jen do Tamiru, ale i do dalších měst. Podle mě má v plánu jejich vůdce po určité době napadnout království.“
„Ta cháska? Vždyť nosí kožešiny a jen malá část z nich má vůbec zbraň ze železa.“
„To ano, ale je jich hodně. Navíc jsou pracovití a učenlivý.“
„Hmm a je opravdu moudré si je sem tedy pouštět?“
Baltazar se usmál. „Lepší s nimi být za dobře, než pak s nimi bojovat. A než dojde k nějakému jejich útoku, můžete si některé barbary získat na svou stranu. Nevím, zda jste viděl některého horala, ale jsou to silní muži a s dobrým výcvikem, by porazili královské vojsko velmi snadno.“
Kníže Ivan se na chvíli zasnil. Představil si armádu v barvách svého rodu, nad níž se tyčí praporce s rodinným erbem. „To není špatný nápad, Baltazare. Jen mi musíš nějakého dobrého šermíře najít. Rasmus je sice dobrý bojovník, ale já potřebuji, aby byli krutí a bez srdce. S tou jeho morálkou bychom nebezpečné vojsko z horalů neměli ani náhodou.“
„Můj pane, mohu položit otázku?“
„Ptej se.“
„Proč jste se Rasmuse ještě nezbavil.“
Kníže se naplno zasmál a pak teprve odpověděl: „Milý Baltazare, jak mi je můj velitel domobrany trnem v oku, nemohu mu upřít výkonnost a nasazení v jeho práci. Navíc není hlupák a všichni obyvatelé Tamiru si ho váží. Tak mi řekni, jak by si takového muže zabil, aniž by si riskoval povstání?“
„Udělal bych z něho vraha,“ odvětil chladně rádce a knížete jeho návrh zaujal.