New Oddysey - part 5

Anotace: Briefink před neznámem...

Když se chtěl poručík nadechnout k dalším slovům, zablikaly další dvě ikony.

„Pane, teď jsme už přišli i AG – 4 a AG – 5.“

„A co Varenberg?“

„Toho tu stále mám, pane.“ Řekl poručík, ale v jeho hlase bylo znát, že nevěří, že to tak i zůstane.

„Spojte se s ním, ať to stojí, co to stojí.“ Rozkázal Emmerson přísně a odešel můstku pryč.

„Odysey, tady AG – 1, slyšíte mě?“ řval jsem do vysílačky vynervovaně.

„Opakuji, tady AG – 1, slyšíte mě?“ opakoval jsem svou prosbu do vysílačky znovu, ale odpovědí mi bylo jen tiché šumění. K Oddysey jsem to měl ještě pořádně daleko, snad tam doletím včas. Po chvíli, kdy mi klesla hladina adrenalinu v krvi, jsem začal racionálně uvažovat.

Co se to tam sakra stalo? Jednoznačně to byly Goauldské stíhače, ale proč na nás útočily? Proč asi, jsme ve válce, ty osle. Ale proč se neobjevily na radaru? Jakmile jsme vyskočili z hyperprostoru, zkontroloval jsem radar a byl čistý. Nikde ani živáčka, pouze má letka na radaru byla. Tak co se to kurva stalo? Vypadalo to, jako by věděli, že tam budeme a čekali na nás. Byla to past, jednoznačně to byla past. Ale kdo nás prozradil? Skoro nikdo nevěděl, že máme cvičení. Jedině snad… Jedině snad, že by nešli po nás. No jasně, jsem to já ale blbec, ty idiote. Proč jsem asi jako jediný přežil!

„AG – 1, slyšíte mě?“ Ozvalo se zničehonic ve vysílačce. Nestačil jsem se divit, ale pohotově jsem zareagoval a hned odpověděl.

„Tady AG – 1, slyším jasně a zřetelně.“

Na můstek vešel opět plukovník Emmerson, doufajíc, že mu poručík řekne dobré zprávy,i když tomu sám nevěřil. Mladík sedící u své konzole se při zvuku zavření dveří okamžitě otočil na židli. Doufal, že na můstek přišel plukovník a taky, že se nemýlil.

„Pane, mám AG – 1.“ Řekl plukovníkovi se špetkou naděje lesknoucí se v jeho očích. Emmerson k němu okamžitě přiskočil, jako malé dítě, které mělo dostat novou hračku. Rukou silně stlačil hlasitý odposlech a promluvil nedočkavě do mikrofonu.

„Tady plukovník Emmerson, identifikujte se.“

„Rozumím, AG – 1, major Jason Varenberg, velitel letky.“

„Majore, co se to sakra děje? Ztratili jsme s vámi spojení a a AG – 2 až 5 nám zmizela z radaru. Co je s jejich radiolokátory?“

„Jsou mrtví, všichni jsou mrtví, pane,“ řekl jsem tichým a velmi smutných hlasem.

„Mrtví? Jak mrtví? Co se sakra stalo? Měli jste běžně cvičení!“ řval do mikrofonu Emmerson, až si z toho vedle přísedící poručík musel promnout ucho.

„Byla to past, pane. Čekali na nás.“

„Jaká past? O čem to majore mluvíte? Kdo na vás čekal?“

„Goauldi.“ O této odpovědi se na můstku vesmírné lodi Oddysey rozhostilo tajmené ticho.

„To není možné, měli bychom je na radaru.“

„Musejí mít nějaké nové zařízení, které nám neumožňuje je vidět na radaru, pane.“

„A s kým máme tu čest, Varenbergu?“

„Nejsem si jist, pane,“ odpověděl jsem plukovníkovi a dála čekal na instrukce.

„Dobrá, majore. Máme vás na radaru, připravte se na přistání a pak mi hned podáte své hlášení.“

„Ano, pane.“ Potvrdil jsem instrukce a roloval jsem svůj letoun na přistávací dráhu v doku 2.

Okamžitě jsem po přistání spěchal na můstek, kde mě již plukovník čekal. Když jsem dorazil na místo a za mnou se automaticky zavřely dveře, viděl jsem ty desítky pohledů, které na mě upřeně hleděly. Jako by říkaly „To jsi posral, hochu.“ Snažil jsem se na to nemyslet a přešel rovnou k plukovníkovi. Ten stál zády ke mně. Postavil jsem se do pozoru a zasalutoval, při tomto pozdravu se Emmerson otočil a řekl:

“Nechcete mi kurva říct, co se to tam stalo, Varenbergu?“ Jeho pohled zabíjel, kdyby to šlo, tak jsem těmi jeho očima prošpikovaný, jako cedník.

„Jaká past, majore? Goauldi? Kde by se tu asi tak vzali?“

„To nevím, pane. Ale jedno vím jistě.“ Chvíli jsem mlčel, aby se nastolila ta správná atmosféra a pak dodal.

„Nešli po mě a po mé letce.“

„A po čem, majore?“

„Po vás, plukovníku.“

„Majore, tohle mi budete muset vysvětlit.“

„Sestřelili mé chlapy, jako nic a já neměl ani škrábnutí. To nemluvě o tom, že jsem neměl ani munici. Byl jsem návnada a chytil se.“

„Návnada?“

„Jakmile jsem zbyl z celé letky jen já, tak se z hyperprostoru vynořila obrovská mateřská loď. Vypouštěla stovky a stovky stíhačů. S ničím podobným jsem se u Goauldů ještě nesetkal. Považoval jsem za nutné odtamtud zmizet a proto jsem skočil do hyperprostoru.“

„Výborný tah, majore.“

„Naopak, pane. Byla to ta nejhorší věc, kterou jsem mohl udělat. Než jsem vstoupil do hyperprostoru, všiml jsem si dalších hyperprostorových oken.“

„Chystali se vás sledovat.“

„Ne, pane. Shromažďovali se.“

„A k čemu se shromažďovali?“ vyzvídal plukovník.

„K poslední bitvě o Zem.“

Plukovník na základě mých informacích rozkázal, aby Oddysey zůstala v nejvyšším pohotovostním stupni. Mezitím se přenesl přesně tam, kam potřeboval. Byl to Bílý dům a potřeboval si promluvit s nikým jiným než z prezidentem Spojených států. Dostat se k prezidentovi na víc než deset minut byl takřka zázrak, a proto musel být přesvědčivý.

Když byl prezident obeznámen se stávající situací, nevěděl, zda tomu má věřit.

„Jaká je šance, že se mýlíte, plukovníku?“ zeptal se ho prezident. Mezitím do místnosti vešel vrchní velitel ozbrojených sil v Americe. Tento muž se staral o vše, co znamenalo obrana. Jak pozemní obrana, tak i vzdušná. O projektu hvězdné brány věděl už do jeho zrození.

„Nulová, pane,“ odpověděl generál major za plukovníka.

„Generál major Williams?“

„Ano, pane prezidente. Je to ověřené NASA. Blíží se k nám nepřátelská flotila.“

„Jak je velká, generále?“ zeptal se prezident.

„Zdá se, že tady plukovník byl velmi skromný, když vám sdělil počet nepřátelských lodí.“

„Promiňte?“ dušoval se plukovník Emmerson.

„Plukovníku, tvrdil jste, že se k naší planetě blíží pět Goa´uldských mateřských lodí, včetně jejich doprovodu,“ řekl generál major. Otevřel složku s razícím červeně rudým nápisem „TOP SECRET“, kterou držel v rukou a přistoupil k Emmersonovi a podal mu ji.

„Tento počet, jak se zdá byl mylný,“ řekl s výrazem starověkého bojovníka a očekával reakci plukovníka.

„To není možné,“ řekl plně šokován plukovník směrem k prezidentovi.

„Pane prezidente, podle toho… podle toho…“

„Pane prezidente,“ vložil se do plukovníkova koktání Williams. Míří k nám přes 20 Goa´uldských mateřských lodí a jejich počet se každou chvíli zvětšuje.“

„Jakou máme šanci Williamsi?“ zeptal se, teď už zoufalým hlasem prezident.

„Minimální, pokud budeme bojovat sami.“

„Vy si myslíte, že ostatní země zapojené do projektu hvězdné brány o tom ještě neví?“ vpadl do konverzace opět plukovník.

„Podle informací z rozvědky o tom nic neví.“

„Zkontaktujte všechny členské země a informujte je o situaci.“ Vydal rozkaz prezident Heyes.

„Je to moudré, pane?“ ptal se nejistě Emmerson.

„Každý z těchto jednotlivých států má ve svém vlastnictví jednu vesmírnou lod, je to tak Williamsi?“

„Ano, pane prezidente. Čína má jednu pod názvem Ho Či Min, Anglie má v držení také jednu loď s označením S.O.N. Rusové mají dvě. Jedna je Korolev a druhá Mischnev a my máme taky po třech, Prométheus, Apollo a Oddysey. Poslední jmenována je zatím nejmodernější.“

„Takže, pánové. Nechte mě to shrnout. Máme k dispozici sedm vesmírných lodí a proti nám stojí minimálně 20 mateřských Goa´uldských lodí. Šance nám nejsou moc nakloněny.“ Řekl prezident a vzpomínal na okamžiky, kdy si myslel, že stát se prezidentem byl jeho nejlepší okamžik v životě. Nyní toho velmi litoval, dal by cokoli za to, aby na jeho místě stál někdo jiný, někdo jiný, kdo nesl tu tíhu zodpovědnosti.

„Šance nám nejsou nikdy nakloněny, pane prezidente,“ upozornil Williams.

„Dobrá, zkontaktujte všechny ostatní a zařiďte vše potřebné. Pokud chtějí naší planetu, tak se budou muset sakra snažit. Bez boje se nevzdáme.“

O 10 hodin později

Byl jsem stále na palubě Oddysey čekajíc na návrat plukovníka Emmersona. Zvědav s jakou pořídil. Čekání na můstku jsem už nemohl vydržet, proto jsem zamířil do hangáru, kde se mechanici starali o můj přežívší letoun. Jako jediný doletěl zpátky. Samozřejmě už byly připravené i další pro ostatní piloty, ale až nyní, když jsem viděl ty jejich stroje, jsem si uvědomil, jak moc byl můj letoun poškozen. Tam venku mi to připadalo, že se do mě ani netrefili. Teď když mám tu možnost si ho pořádně prohlédnout se jeví dosti poškozený, musel utržit mnohačetné střelné poškození. Byl to zázrak, že jsem přežil. Zahlédl mě jeden z mechaniků pracujících na tomto stroji a přešel ke mně, zřejmě mi chtěl něco říct.

„To vy jste s ním letěl?“

„Ano, letěl.“

„Měl jste obrovské štěstí, stačilo jen už škrábnutí a už byste tu nebyl.“