Má matka je smrt a já jsem její posel -XV.

Anotace: co říct, snad jen, že mě pozitivní ohlas opravdu těší a rozhodně slibuju, že se konce příběhu všichni doberou. I když sám při psaní mám scény dopředu v hlavě připravené, tak musím říci, že během psaní se to nějak zvrtne a sepíše se to do jiné podoby,

Sbírka: Má matka je Smrt a já jsem její posel

takže sám pak nevim, kam se to bude ubírat, ale zatím rozhodně mám o čem psát, takže každodení tempo se pokusím udržet

Baltazar, pokud mohl, trávil všechen svůj volný čas v pracovně, ve sklepení domu knížete Ivana. Tam zosnoval své plány, vymýšlel intriky, stejně jako odporná kouzla a výtvory, jež vypouštěl do stok pod Tamirem, kde jak s oblibou říkával jeho mazlíčci naleznou pro sebe potravu a domov.
Právě k němu do pracovny přišel jeden z jeho špiclů v domě knížete. Majordomus, jehož hamižnost a lakota z něho činili pro někoho, jako byl bývalý člen cechu mágů dokonalý zdroj informací.
„Takže podle tebe si nějaký rybář myslí, že v klášteře je léčitel?“
„Ano pane. Přesně tak to vyplynulo z jeho vyprávění.“
Baltazar se na chvíli odmlčel. Jeho pokroucená mysl již dávno uvažovala o pokusech s tělem někoho tak výjimečného. „Najmi pár mužů a přiveď mi toho rybáře. Chci s ním mluvit.“
„Ano pane,“ řekl majordomus, ale než se vydal splnit příkaz, navštívil v knížecím sídle ještě jednoho svého zákazníka, samotného knížete Ivana, neboť jeho věrnost patřila pouze a jen penězům.

Společenství upírů nalezlo svůj nový domov v troskách starého hradu, kde v jeho sklepeních a do nich napojených jeskyní, bylo pro ně všechny dostatek prostoru.
„Má paní,“ oslovil Kiru, obývající jedinou nepoškozenou místnost, jeden z jejích elitních strážců v černé zbroji.
„To je dost,“ obořila se na něho nahá, překrásná žena, dopřávající si právě lázeň. Místo vody však její dokonalé křivky, na pohled mladého těla, obklopovala čerstvá krev obyvatel nedaleké vesnice, jež si vampýrka vybrala za první cíl útoku. Během noci pak všechny obyvatele výsky pochytali její věrní a poté, co pro ní naplnili starou měděnou vanu, co zůstala ve zřícenině, sami ukojili svou nekonečnou žízeň.
Upír čekal, až mu dá paní rozkaz. Zažil již několik matriarch, ale žádná nebyla tak krutá, podlá a lstivá, jako Kira.
„Ostatní nemrtví touží po náruči smrti a jediný, kdo jim toto přání může splnit je nějaký posel smrti. Toho můžeme využít,“ vampýrka počkala chvíli a když její oddaný bojovník nepromluvil, zklamaně pokračovala. Ráda někoho týrala a obzvláště pak muže. „Xardas je na stopě jednoho z nich a doufá, že právě tento ukončí trápení všech v Nekropoli. Ale kdybychom ho měli ve svých rukou, jistě by za nás všichni nemrtví vytáhli do boje v naději, že jim ho po dosažení našich cílů dáme.“
„Ale my nevíme, kde se ten posel smrti nachází,“ promluvil upír a Kira jej zasáhla svým bičem, jež ležel na stolku u vany. Nikdy svou milou hračku neodkládala moc daleko.
„Neptala jsem se tě na nic,“ řekla matriarcha povýšeným tónem a její služebník okamžitě poklekl na důkaz pokory. „To je lepší,“ usmála se a vycenila dva tesáky. „Vím, že Xardas vyšle stíny. Ti se však stejně jako mi mohou pohybovat pouze v noci a to je naše šance. Chci, aby si ty, spolu s dalšími válečníky, vyrazil pátrat po stínech a nakonec je nechal, aby tě dovedli k poslovi smrti.“
Upír věděl, že když promluví, bude ho čekal další rána bičem, ale musel to říci: „Má paní, ale jak donutíme posla smrti, aby šel dobrovolně s námi? Pokud se mu zachce, zničí nás.“
Bič znovu promluvil. „Skus přemýšlet! Každý má něco, na čem mu záleží a je jedno, zda to je člověk nebo posel smrti. Sledujte ho a zjistěte, co mu je blízké. Potom to vezměte a donuťte ho tím přijít k nám…“

David kráčel v čele malé skupinky deseti rytířů Bílé růže. Okamžitě po rozhovoru s Jakubem se rozhodl opustit klášter. Zahloubán v myšlenkách však stále přemýšlel o podivném černovlasém chlapci. „Mluvil tak vážně, dospěle. A jak to mohl vědět,“ říkal si neustále v duchu.
„Davide. DAVIDE!“ musel zakřičet jeden z rytířů, aby muže probral.
„Co je?“
„Co podnikneme?“
„Ty, Jakub a Alex tu zůstanete a budete sledovat toho hocha. Chci o něm vědět všechno.“
„Ale já myslel ohledně toho vzkazu,“ řekl rytíř a pozvedl ruku s malým papírkem, pokrytým zašifrovaným vzkazem.
„Jo tohle. Promiň Matěji. Ohledně té vesnice, vydám se tam a pečlivě to prošetřím. Takhle otevřený nájezd neudělali upíři již několik let. Jestli vylezli ze svých děr, budeme muset svolat všechny rytíře a stáhnout je z celého království, abychom se s nimi mohli utkat. To nemůžeme udělat, pokud si nebudeme naprosto jistí!“
„Někdo nás sleduje,“ promluvil Jakub, pochodující na konci jejich skupiny.
David se nenápadně ohlédl a kývnul hlavou na souhlas. „Sejdeme z cesty do lesa. Když nás bude následovat, vyslechneme ho.“
Sotva plnoletý muž rytíře sledoval už notnou chvíli. V klášteře byl jako stín, ale sledování na otevřeném prostranství mu zatím nešlo. Když ho pak obklíčili po zuby ozbrojení rytíři, srdce mu poskočilo až do krku.
„Já vím, kdo jsi. Ptal jsem se tě v klášteře, kde má bratr Jan pokoj. Poslal si mě na opačnou stranu,“ řekl David.
Mladík se záhadně uculil: „Musel jsem. Jinak bych nezaslechl váš a Jakubův rozhovor.“
„Ty jsi je slyšel,“ vydechl Matěj a chystal se jednou pro vždy umlčet možné nebezpečí pro řád.
„Počkej,“ zastavil David ruku rytíře v nápřahu. „O co ti jde,“ zeptal se přímo.
„Chci mezi vás. Jakub je ubožák, hlupák, neví, co zahodil, ale já mám pokrk toho kláštera, chci vidět svět, hlavní město království, chci mít taky tak nádhernou zbroj a meč.“
„A proč bychom tě měli vzít mezi sebe. A kdo vůbec jsi?“
„Jsem Radek. Jeden ze sirotků, žijících v klášteře a mám informace. Mohu vám povědět o tom chlapci a zaručuji vám, že vás to bude zajímat.“
Rytíři si vyměnili pohledy. Nedůvěřovali mladíkovi a nelíbilo se jim s ním vůbec mluvit, ale Davidova touha po odpovědích byla silnější. „Nejprve mi řekni, co o něm víš, potom se rozhodnu.“
„Mám vaše slovo?“
„Jistě.“
„Tak ten malý chlapec je ve skutečnosti nějaký posel smrti. Viděl jsem, co umí, je to zrůda. To on proměnil vraha bratra Jana v tu oživlou mrtvolu. A má na svědomí další věci.“
„Počkej,“ přerušil ho David. „Hezky od začátku a nepřeskakuj!“
„Jistě,“ řekl Radek a začal vyprávět od okamžiku, kdy se Kamir dostal do kláštera. „Takže teď mě vezmete do hlavního města?“
David přistoupil k Radkovi. „Díky ti moc. To, co jsi nám pověděl má nesmírnou cenu pro nás všechny a mrzí mě, že to musím udělat,“ potom objal zmateného mladíka před sebou a do břicha mu zabodl nůž. „Žádný rytíř Bílé růže však nemůže mít prohnilé srdce, jako máš ty,“ potom odstrčil umírajícího Radka od sebe a nechal ho pomalu vykrvácet pod dubem. „Jak jsem řekl. Matěj, Jakub a Alex budou sledovat chlapce. Ostatní se vrátí do hlavního města a o všem informují velmistra. Já se vydám do vesnice,“ promluvil David k ostatním rytířům a až na tři se všichni vrátili do Tamiru, do přístavu.