Má matka je smrt a já jsem její posel -XVI.

Anotace: tohle je prozatím jen taková ochutnávka, možná přidám ještě něco večer, ale třeba taky ne, to se ještě uvidí

Sbírka: Má matka je Smrt a já jsem její posel

Malá plachetnice se sněhově bílými plachtami opustila hlavní město království a rychlostí větru uháněla po řece Yentra k jezeru Kita. Bez posádky, jen s podivnými pasažéry oděnými do zářivých rób, ubytovaných v honosných kajutách v podpalubí. Cesta, jež většině plavidel trvala týdny, zvládla Bouře, jak měla loď napsané na zádi, během několika dnů. Na její přídi, pak po celou cestu stál jeden z pasažérů, zachumlaný v šedém rouchu a opírající se o zlatou hůl, bohatě zdobenou drahými kameny, jež pulzovaly magií. Kápě mu zakrývala tvář a na ní ohyzdné znetvoření, jež ho provázelo od narození. Avšak od podobně postižených lidí měl výhodu, měl ohromnou moc, a proto se také stal velmistrem cechu mágů.
Bouře byla od Tamiru na dohled. Magicky stvořená loď pak sama skasala všechny plachty a ladně vplula do přístavu. Ve stejnou chvíli s ní pak zakotvila ještě jedna loď. Největší plavidlo, jež bylo schopné plout po řekách, těžce ozbrojená, vezoucí na své palubě tři sta lidí, namačkaných na sebe, stejně jako vyhladovělých.
Místní valily oči při pohledu na mohutné postavy horalů, kteří vstoupili do jejich města, kde měli zastat tu nejméně příjemnou práci, jakou nikdo nechtěl dělat. Alespoň tak to všem oznámil kníže Ivan, ale když lidé pohlédli na hrdé muže, ženy a dokonce i děti, dopředu věděli, že je jen otázkou času, než obsadí svou zručností všechna řemesla a potom ty nejprostší a nejhorší přenechají jim.

Kamir seděl na posteli v pokoji bratra Jana. Byla noc a on opět vzhlížel na měsíc, jež mu dodával pocit bezpečí, jako kdyby se stříbrnou koulí byl nějak propojen. Věděl o sobě již dost, ale pořád mu to nestačilo. Potřeboval zjistit celou pravdu. A jak se tak díval na zářivou oblohu bez mraků, kde na černém koberci vynikaly třpytící se hvězdy, dostal najednou nápad.
Hned, jak vysvitlo slunce, začal malý černovlasý chlapec lomcovat se zrzavým mladíkem, spícím na bývalé posteli otylého mnicha.
„Co chceš?“ řekl rozmrzele Jakub, ještě v polospánku a zívl.
„Mám to. Konečně jsem na to přišel.“
„Na co?“
„Vím, jak se spojím se smrtí.“
Jakub se probral, jako by ho hodili do vody. „Počkej. Co že to chceš udělat?“
„Zabít se,“ odpověděl stručně chlapec.
Zrzavý mladík dlouho zíral nechápavě na Kamira, ale ten nečekal, až to jeho přítel dostatečně stráví, vzal ho za ruku a pospíchal s ním do kuchyně za bratrem Felixem.
Vyhublý mnich stále ještě pořádně nevstřebal veškeré informace o chlapci, a tak na něho pohlédl trochu nejistě.
Kamir přistoupil až před bratra Felixe, za sebou táhl nejistého Jakuba, a potom řekl: „Potřebuji laskavost, jež jako jediný,“ otočil se na mladíka. „Dokážeš udělat jen ty.“
„O co jde?“ odvětil rozpačitě mnich.
„Chci, abys mě zabil.“
„Cože?“
Černovlasý chlapec převrátil oči v sloup. „To jinou reakci nikdo nezná,“ řekl si v duchu pro sebe. „Potřebuji odpovědi. A ty mi dá jedině smrt. Kdo jiný mi odpoví na věci ohledně poslů smrti lépe, než právě ona. Ale takhle se k ní asi nedostanu, a tak mě napadlo, že když umřu, setkám se s ní.“
„To je šílenství,“ namítl Jakub, ale Kamir ho ignoroval.
Bratr Felix přemýšlel. Zabil spousty lidí, dokonce i několik dětí, ale, aby ho o vlastní vraždu žádal sám malý chlapec, to jej znervóznilo. „A jak chceš, abych tě teda zabil? Vrazil ti nůž do srdce. Uškrtil tě nebo, jak si to představuješ,“ řekl, spíše ironicky, než vážně.
„Nic násilného. Chci utopit. Nechci, až se proberu, abych měl na těle nějakou díru nebo jizvu,“ zněla klidná odpověď Kamira. „Jakub není schopný mi v tom pomoci, ale vím, že ty to dokážeš udělat.“
Jakub pohlédl na vyhublého mnicha, ale z jeho očí vyčetl, jak se rozhodl.