Má matka je smrt a já jsem její posel -XXIII.

Anotace: tak je tu další část, tedka převážně jen říkající, co se dělo, když byl Kamir ve stokách, ale i tak se něco dělo

Sbírka: Má matka je Smrt a já jsem její posel

Rasmus se v klidu procházel po Tamiru, když k němu přiběhl jeden z jeho mužů. Potom, co si vyslechl hlášení, okamžitě pospíchal na strážnici, kde nad zbitým Jakubem stál ranhojič a postupně mu jednotlivá zranění natíral hojivou mastí. Ve vedlejší místnosti pak leželi čtyři mrtví únosci. Velitel domobrany si pečlivě prohlédl jejich tváře. Bledá a studená kůže ho zneklidnila a okamžitě dal poslat pro Eldara.
Necelou hodinu na to se však místo jemu známého mága objevil muž v šedém rouchu s honosně zdobenou holí ze zlata, posázenou drahými kameny.
„Kdo jste,“ obořil se Rasmus na muže. Odpovědi se však nedočkal. Proto k němu přistoupil, ale když mu chtěl položit ruku na rameno, na místě ztuhl a s ním i jeho muži na strážnici.
„Není důležité, kdo jsem, ale co přináším,“ řekl velmistr cechu mágů a uvolnil kouzlo ze všech členů domobrany. „Tyhle mladé muže nezabilo jen tak něco. Smrt si pro ně sama přišla.“
„Cože? O čem to mluvíte?“
„O poslu smrti! Je tady, není o tom pochyb.“
Rasmus měl už po krk mágových tajemných slov. „O co tady k čertu jde,“ začal na velmistra křičet.
„O co?“ čaroděj se zasmál. „Jde tu o to, že se v Tamiru nachází bytost, která může nechat kohokoliv zemřít, jak se jí zlíbí a nikdo tomu nedokáže zabránit. O to tu jde. A Tenhle mladík,“ ukázal velmistr na Jakuba. „O něm moc dobře ví, protože jeho jediného smrt ušetřila, když se nacházel v té uličce.“
„Ten chlapec,“ procedil Rasmus v zamyšlení skrze zuby a upoutal pozornost čaroděje.
„Kdo?“
„Nic neříkej, prosím,“ vykřikl najednou Jakub, ale mág ho gestem ruky opět přivedl k bezvědomí.
Rasmus se podíval nejprve na zrzavého mladíka, potom na mága. Byl v nezávidětihodné situaci. Na jedné straně by rád poslechl Jakuba, jehož znal již od dětství, ale na straně druhé si nechtěl znepřátelit zjevně mocného člena cechu kouzelníků. Už se chystal něco říci, když do strážnice vstoupil vyhublý mnich.
„Je ti něco,“ promluvil na Jakuba bratr Felix, aniž by se jakkoliv zajímal o lidi okolo. Když mladík na jeho slova nezareagoval, zkontroloval mu puls.
„Neměj strach, je jen v bezvědomí,“ řekl velmistr a nově příchozí se k němu otočil. „Mnich Velkého patrona, jaká náhoda. Pokud vím, mniši obvykle neopouští zdi klášterů moc často.“
Bratr Felix se zadíval na muže v šedém rouchu a okamžitě věděl, kdo to je. Zamrazilo ho v zádech, neboť v předešlém životě se jej sám jednou pokusil zabít. Proto také čaroděj nosil kápi přes tvář. Ne, aby zakryl své znetvoření, líbilo se mu totiž, když jím vyvedl lidi ve svém okolí z míry, ale protože nechtěl, aby škaredá jizva na krku od nože, jež měl mnich na opasku, neukázala všem, že není nepřemožitelným, jak ze sebe dělá. „Pokud víte, pane, tak mniši Velkého patrona chodí do měst prodávat nadbytečné věci. Proto jsem také zde. Tento chlapec mě doprovázel a na minutu se mi ztratil z dohledu. Vezmu jej sebou a odvedu ho zpátky do kláštera, kde se o něho lépe postarám. Stejně už jsem se chystal na cestu,“ vymyslel pohotově bratr Felix lež a přehodil si jednu Jakubovu ruku kolem krku. Pomalu se pak s mladíkem belhal ke dveřím.
Velmistr nechal mnicha s mladíkem dojít až těsně ke dveřím. Potom holí udeřil do podlahy. Bratra Felixe s Jakubem najednou obklopil ohnivý kruh a oba je uvěznil. „Ještě ne mnichu, ještě si to zde musíme vyjasnit.“
Rasmus se opatrně přibližoval pravačkou k rukojeti svého meče, ale když se jí dotkl jen špičkami prstů, mrštila s ním o zeď neviditelná síla.
„Tady mě snad nikdo nebere vážně. Zatím jsem přátelský, ale může se to brzy změnit,“ řekl chladně mág a přejížděl pohledem od jednoho ke druhému. Někdo pro něho měl informace, otázkou bylo, kdo jich má nejvíc. Nechtěl ztrácet čas, čtení myšlenek totiž bylo namáhavé a zdlouhavé.
Do strážnice najednou vstoupil další mág. Jeho rudé roucho bylo přímo do očí, ale to zjevně muži vůbec nevadilo. Přistoupil k mocnému čaroději a sklonil hlavu na důkaz pokory: „Velmistře, v knížecím domě došlo k výboji magie. Je tu nějaký cizí čaroděj.“
„Ano, vím o tom,“ lhal nejmocnější z mágů, protože v cechu představoval absolutní moc a musel tedy vědět o všem. „Veď mě.“ Než však opustil strážnici, otočil se naposledy k ostatním a dodal: „Ještě se uvidíme.“
Když oba kouzelníci opustili strážnici, ohnivý kruh zmizel a všichni si oddechly. Jen Rasmus byl rozběsněný do ruda. „Mágové, horší, než prašivý psy,“ řekl si v duchu a plivl na zem, kde ještě před chvílí stál velmistr.
Bratr Felix se pokusil nenápadně vypařit i s Jakubem, ale velitel domobrany byl ostražitý a okamžitě si konání mnicha všiml. Nechal jej odnést mladíka ven na ulici, a když vydal všem rozkazy, vytratil se za ním.
„Snad tě to probere,“ řekl tiše bratr Felix a vliv Jakubovi do úst z malé lahvičky lektvar.
Zrzavý mladík se rozkuckal. Na jazyku cítil odpornou pachuť a hojivé masti mu jen trochu pomáhali od bolesti z podlitin a modřin.
„Co se stalo,“ zeptal se mnich.
Jakub pohlédl na známou tvář bratra Felixe. Jedním okem ho z obtížemi zaostřil, neboť druhé mu zdobil obrovský monokl.
Rasmus stál za rohem a vyslechl všechno, co Jakub mnichovi vypověděl. Děs se v něm mísil s úžasem, když uslyšel, co malý chlapec dovede. Potom k oběma přistoupil a zadíval se na ně.
Bratr Felix se již rozhodoval, zda nemá použít svůj nůž. Doufal však, že k tomu nebude nakonec donucen.
Jakub šetřil síly a jen poslouchal, o čem mnich a velitel domobrany mluví.

Tři rytíři Bílé růže sledovali černovlasého chlapce, jak jim David přikázal. Kam se hoch s mladíkem a mnichem vydal, tam šli i oni. Moc je nepřekvapilo, když Kamira viděli opouštět klášter Velkého patrona, a tak jen jeden z nich zašel za bratrem Ignácem, aby mohli podat zprávu velmistrovi řádu se stručným vzkazem: „Věci se dali do pohybu.“
Matěj nahradil na vůdčím postu Davida. Byl to bystrý rytíř se ctižádostí, ale také přátelskou povahou. Nebojoval nikdy, pokud to nebylo nezbytné a i potom se mu zabíjení příčilo. Jeho kudrnaté, kaštanové, vlasy ladily s hnědýma očima, jež byli součástí pohledné tváře, na níž vynikala udržovaná, malá, bradka. Poslání rytíře prováděl již skoro deset let, za kterých toho hodně zažil. Některé věci by rád z mysli i vymazal, ale podle učení Velkého patrona mu takové vzpomínky měli pomáhat překonávat úskalí v životě, jež ho teprve čekala.
Alex a Jakub byli čerství novici, což mezi rytíři znamenalo titul pro zelenáče, kteří teprve dokončili výcvik. Přesto však oba muži neváhali položit svůj život za správnou věc.
Když Matěj uviděl, jak chlapce a mladíka přepadli, musel skoro držet Jakuba s Alexem, aby se jim nevydali na pomoc. Sice hodně riskoval, ale jeho šestý smysl mu radil, že není důvod, proč se obávat o přepadené. Potom, co spatřil temnotu, jež celou uličku zaplnila a hned na to zmizela, děkoval v duchu Velkému patronovi za svou intuici. Překvapení však nemělo konce, když jedny únosce vystřídali v zápětí další, a tak pozorování nabralo na obrátkách.
Když pak malá dívka opustila těžce zraněného Jakuba, okamžitě k němu přispěchali a dali mu jeden z léčivých elixírů, který mu jistě zachránil život. A posledním překvapením byl cíl únosců, dům knížete Ivana, před kterým vyčkávali tak dlouho, dokud muži, co majordomus najal nevyšli ven. Ty pak Matěj se svými společníky odchytil v zapadlé uličce a násilím z nich dostal veškeré informace. Potom je bez soudu na místě zabil.
Tři rytíři Bílé růže spěchali do domu knížete, aby zabránili nejhoršímu. Přišli však pozdě a nalezli Baltazarovu laboratoř prázdnou. A jak jí tak prohledávali a ničili, vstoupil do ní velmistr cechu mágů, společně s dalšími třemi čaroději.
Matěj, Alex i Jakub zaujali bojový postoj proti mágům, dobře však věděl, že na poražení čtyř mocných mužů nemají šanci.
„Tři rytíři Bílé růže, tohle město je samé překvapení,“ řekl velmistr a přistoupil ke stolu, na kterém byli přetrhané řemeny. Potom se rozhlédl po zbylém vybavení a okamžitě poznal, kdo tu pracoval. „Doufám, že jste majitele nezabili?“
„Nikdo tu nebyl, když jsme vstoupili,“ odpověděl stručně Matěj. „Co tu dělá velmistr cechu mágů?“
„Jsem tu na dovolené. Stejně jako vy,“ odvětil velmistr. „Možná byste se s námi mohli podělit o svém objevu?“
„Není o čem,“ řekl Matěj a schoval meč zpátky do pochvy. Alex s Jakubem udělali to samé. „Právě jsme na odchodu. Dělejte si tu, co se vám zlíbí,“ dodal rytíř a vydal se i se svými společníky na odchod. Když však míjel velmistra, tiše, ale zřetelně uslyšel: „Nepleťte se mi do cesty nebo to bude váš konec.“
Matěj zastavil vedle mága a stejně tiše, jako on, řekl: „Skryjte si lépe tu jizvu. Dává najevo, že nejste nesmrtelný,“ pak pokračoval ke schodům a opustil dům knížete.
Velmistr a ostatní mágové jako druzí znovu propátrali laboratoř a nalezli poznámky o jakémsi léčiteli v klášteře. Potom našli tajné dveře, kterými vstoupili do stok. Krom ubytých těl znetvořených lidí, roztrhaných kusů upírů, jež už nemohly obživnout, ale také bez slunce nebylo nic, co je mohlo zničit, pak v odpadní vodě našli ruku Baltazara. Postupovali dál stokami, až se dostali k východu ze stok, u kterého leželo tělo rybáře. Muž byl stále znetvořený a v těle měl zabodnutý meč rytíře Bílé růže.