Má matka je smrt a já jsem její posel -XXV.

Anotace: tak začíná druhé dějství klidně můžete to první nějak celkově shrnout, vůbec se zlobit nebudu a pak aspon budu mít z čeho vycházet při zpětné opravě až to dopíši

Sbírka: Má matka je Smrt a já jsem její posel

Kamir se usadil na dřevěné bedně a díval se z mola na hladinu jezera. Okolo něho se to jen hemžilo rybáři, kteří se pokoušeli ze břehu něco ulovit. Vedle chlapce pak stála Klára, neúnavná dívka, jež neznala strach a únavu. Čekala, co její společník řekne, co udělá, neboť ona nebyla tou, která vedla výpravu za záchranou kamenne Smrti nebo vůbec, kdo ví čím. Sám černovlasý hoch ve svém nitru pochyboval, že mu matka řekla vše. Sice se upínal k jejímu úkolu, ale pochyby se mu vloudily do hlavy a nehodlaly odejít.
Černý havran přistál na bedně před Kamirem a se zájmem si ho prohlížel. Líbili se mu černé oči a vlasy chlapce i podivná aura, kterou z posla smrti dokázala zvířata vycítit. Neustále kroutil hlavou a prohlížel si hocha ze všech stran. Ten k němu napřáhl ruku a pohladil ho po hebkých perech, černých jako noc.
Kamir se soustředil na opeřeného kamaráda, jež z něho neměl strach a asi jako jediný po něm ve městě nepátral. Upnul se na tu chvíli klidu, kdy čas vůbec nic neznamenal a on se za ničím nehonil. Pustil z hlavy všechno a na krátký okamžik byl šťastný.

Tři rytíři Bílé růže pročesávali Tamir a nevynechali žádnou zapadlou uličku, budovu, zkrátka nic, kam by se mohl malý chlapec ukrýt. Postupovali systematicky. Začali od brány a postupovali k přístavu. Honil je čas a oni museli najít chlapce dřív, než cech mágů. Taky tušili, že nejsou jediní, kdo hocha hledá, ale zatím nevěděli o dalších konkurentech.

Rasmus, bratr Felix a Jakub se vyptávali lidí ve městě na podivného hocha, ale i když jim pár lidí odpovědělo kladně, pořád si nebyli jistí, jestli se k němu blíží. Cestou městěm si pak pořád museli dávat pozor na velmistra cechu mágů a jiné kouzelníky, kteří je mohli pozorovat pod pláštěm neviditelnosti, stejně jako na sebe seslaným kouzlem iluze.

Xardas v Nekropoli kráčel starými, zchátralými, chodbami a neustále přemýšlel, co podnikne. Dal moc velkou důvěru Eldarovi, obyčejnému člověku s magickým talentem, který mohl prahnout stejně tak po moci, jako být ve službách poslů smrti. Přemýšlel nad tím, co by měl podniknout a čas jej neustále svíral neviditelnou rukou pod krkem. Nakonec se rozhodl, neměl na vybranou, a tak sestoupil do sklepení, pod Nekropolí, kde nemrtví uvěznili stvoření, která ani oni samotní mezi sebou nesnesli.
Lich přistoupil k mříži a ohavná pracka se po něm ohnala. Xardas to však předpokládal, stejně jako věděl, kam až může zajít, aby ho Gargoil nerozsápal na kusy. Potom mávl rukou a ohavného tvora odmrštil na zeď. To probudilo i ostatní a desítky cel se probudily k životu vřískotem tvorů, jenž byli mrtví a přesto žili, jež stvořila magie kdysi starobylé rasy a v jejichž tělech sídlila nicota.
„Co chceš,“ řekl Gargoil v cele, před níž stál lich. Ve tmě pak tvorovi rudě žhnuly oči.
„Smír.“
„SMÍR!“ Zopakoval tvor a vrhnul se znovu na železné mříže, bránící mu rozsápat Xardase na kusy. „Jak se opovažuješ. To ty a ostatní nemrtví jste nás sem zavřeli a teď přijdeš s nabídkou míru.“ Potom se dva rudé kameny zúžily. „Copak se ti stalo, něco ohrožuje tvé království.“
Xardas přistoupil blíž k mříži. Pro jistotu však okolo sebe vytvořil magický štít. Jeho kostěná schránka vypadala proti ohromnému tvorovi směšná, ale co lichovi chybělo na velikosti, to vynahrazovala moc, jíž vládnul. „Přišel jsem tobě a ostatním nabídnout svobodu, Gare, ale jen pod jednou podmínkou. A pokud jí nesplníš, garantuji ti, že ty a celý tvůj druh bude trpět mnohem víc, než trpěl těch sto let v těhle klecích.“
Gargoil svěsil ohromné ruce podél těla. „Tak co musíme udělat?“
Lich přistoupil ještě blíž k mřížím. „Přivést jednoho malého chlapce. Posla smrti a to za každou cenu. Ty a tvůj druh jste jediní, na koho jeho moc nepůsobí. Výměnou za to budete volní.“
Gare kývl na souhlas a potom uslyšel líbezný zvuk cvaknutí v zámku. Dveře od jeho cely, stejně jako od tuctu dalších se otevřely a z nich vyšli Gargoilové v celé své velikosti a divokosti. Tvorové, jež pohrdali všemi a dělali si, co se jim zachtělo. „Co ostatní?“
Xardas se na Gargoila podíval. „Snad sis nemyslel, že pustím vás všechny. Oni tu zůstanou, dokud nesplníš úkol. A kdyby ses rozhodl od naší úmluvy upustit, pak věz, že budou trpět tvojí vinnou.“
Třináct černých tvorů, tři metry vysokých, vystoupalo po schodišti z vězení pod Nekropolí a teď si protahovalo křídla a svým křikem dávali všem najevo, že jsou zpátky.
Všichni nemrtví v Nekropoli se nad rozhodnutím Xardase pozastavili a jen doufali, že ví, co dělá, neboť když chtěli tyto bytosti před stoletím uvěznit, mnoho jich padlo pod jejich pařáty.
„Leťte. Přiveďte černovlasého chlapce. Měli byste ho najít poblíž Tamiru. A pokud narazíte na upíry, bez milosti je zničte,“ volal lich za odlétajícími Gargoily, jež několikrát obkroužili nad Nekropolí a potom těsně u stropu vyletěli na povrch jedním z tunelům, kterým před několika týdny opustili sídlo nemrtvých i upíři.

Eldar přemýšlel nad tím, kde by se tak podivný hoch mohl nacházet. Věděl, že nemá cenu procházet město, protože se Kamir jistě neschovává, ale má svůj cíl. Otázkou pro mága bylo, jaký? Řekl si, proč opustil zdi kláštera, co jej přinutilo vydat se do města, jaký k tomu má důvod. Najednou ho to trklo. „Loď!“ Řekl nahlas a už se hnal do přístavu.
Když se dostal na molo, pořádně se rozhlédl a konečně ho uviděl, posla smrti, jak sedí na dřevěné bedně a hladí havrana před sebou. Bezmyšlenkovitě se za chlapcem rozeběhl a ani si neuvědomil, že se na molu objevil velmistr cechu mágů a další čtyři čarodějové. Také se do přístavu dostali tři rytíři Bílé růže, bratr Felix, Rasmus, Jakub i Baltazar, jenž zacelil svou ránu a místo ní měl teď odpudivý pahýl na ruce. Jeho cílem však nebylo Kamira najít, ale chtěl se pouze pomstít.