Má matka je smrt a já jsem její posel -XXXI.

Anotace: tak a zas tu je další část, tentokrát značící nepříznivý osud Tyr...

Sbírka: Má matka je Smrt a já jsem její posel

Posel smrti a jeho doprovod se vydali na cestu a jejich cíl nebyl o nic menší, než nalézt pravou identitu Kamira. Ostatně, co je horší, než nevědět, kdo vlastně jste?
Koně od atovin jim cestu zkrátili o mnoho dní, a tak, než začalo zapadat slunce, byli v polovině trasy do země horalů. Utábořili se proto pod ochranou korun dubů, zapálili oheň a začali odpočívat. Bratr Felix se ujal příprav k vaření, zatímco Hrotgar, Rasmus a Jakub vyrazili obstarat něco k snědku. Kamir tak zůstal v doprovodu mnicha, mága a Kláry, která jako obvykle jen tiše seděla vedle černovlasého chlapce, jež byl zahloubán do svých myšlenek.
Rasmus se vydal s Jakubem, zatímco horal šel sám. Bývalý velitel domobrany a zrzavý mladík však nalezli jen pár lesních plodů, ale žádné zvíře, které by mohl Rasmus zastřelit elfským lukem, který jim Tyrscha dala s dalšími věcmi na cestu.
Hrotgar byl o mnoho úspěšnější. Přinesl do provizorního tábořiště několik veverek, jezevce a tchoře.
I když bratr Felix, jako bývalý vrah, jedl už ledascos, zrovna tchoř se mu nezamlouval. Bohužel i tak toho bylo moc málo, aby tím dokázal nasytit všechny hladové krky.
Kamir se na chvíli přestal zabývat myšlenkami o tom, co mu Tyrscha řekla a vyslechl si potřeby své družiny. Vstal a zadíval se na nebe, na kterém právě letělo hejno hus. Sáhl po svých schopnostech posla smrti a vybral z hejna nejslabší a nejstarší jedince. Potom, když byli přímo nad ním, poslal jejich duše do říše mrtvých a tělesné schránky mu skoro spadli k nohám.
Všichni zírali na déšť hus, ale když pohlédli Kamirovi do tváře, ve které opět černota v očích zesílila, okamžitě jim došlo, co se stalo.
Bratr Felix nakonec připravil osm hus, jimiž nasytil celou družinu, až na malého chlapce, který si do úst nevzal ani kousek masa. Dostal však jako jediný veškeré lesní ovoce, co přinesl Jakub s Rasmusem.
Nakonec všichni ulehli okolo ohně a odebrali se do říše snů. Někteří měli spánek bezesný, jiné navštívila slabá noční můra, ale nikdo neměl tak děsivé sny, jako právě Klára, kterou dar posla smrti znovu ovládl a v živých barvách tak spatřila děsivou scénu, jež se právě odehrála na jiném místě.

Vznešený orel pátral po kořisti na zemi. Hledal nějakého zajíce, svou oblíbenou pochoutku a byl rozhodnut po něm pátrat třeba i hodiny. Nikam nespěchal, nemusel ani v oblacích vynakládat energii, neboť se nesl na vlně horkého vzduchu, který ho bezpečně nadnášel. Radostně udělal vývrtku a pak střemhlav sestoupil o pár set metrů níž k zemi. Miloval, když mohl budoucí kořist nejprve vyděsit.
Po několika minutách hledání konečně zahlédl zajíce. Nic netušíc se krmil jetelem uprostřed louky a nevypadalo to, že by o nebezpečí věděl.
Orel několikrát obkroužil cíl, a pak se na něj vrhl z oblaků. Dřív, než jej stačil sevřít smrtelným stiskem svých pařátů, vcucla ho obrovská tlama černého tvora a jeho duše skončila v nicotě.
Gare a ostatní gargoilové se po opuštění Nekropole nedokázali nabažit svobody. Létali hodiny v mracích, pak ničili lesy pod sebou a nemohli se toho nabažit. Když se trochu vyřádili, vydali se za svým úkolem, aby zachránili své bratry a potom se mohli pomstít celému světu.
Nejprve zamířili gargoilové do Tamiru. Za sto let v uvěznění se toho na zemi pod nimi mnoho změnili. Gare si pamatoval, jak se vedle města stavěl klášter Velkého patrona. Když pak měli město na dohled, všiml si gargoil orla. Nepotřeboval jíst ani spát, ale byl stvořením nicoty a nic mu neudělalo větší potěšení, než když mohl nějakou bytost odeslat na místo, kde bude zničena. Proto se snesl na dravce a nasál ho do své obrovské tlamy.
Obyvatelé Tamiru za děsivého křiku prchali ulicemi města, aby se skryly před černými tvory, jež se střemhlav snášeli z oblohy a ničili domy, stejně jako zabíjeli pro čirou radost.
Gare nechal své druhy, aby se pobavili a začal hledat posla smrti. Nalezl však jen stále slábnoucí auru, po které se vydal jako pes po stopě. Zamířil nejprve nad klášter, kde stopa začínala, potom se vrátil zpátky nad město. Všude, kudy prošel Kamir, tak nad tím místem přelétl gargoil. A kde černovlasý chlapec použil své schopnosti, tak tam se stvoření nicoty zastavilo a začalo nasávat temnotu.
Nakonec Gare skončil v přístavu, kde byla stopa nejsilnější, ale zároveň se překrývala s jinou aurou, neboť Kamir nastoupil na Bouři, loď stvořenou mágy, jež už dávno opustili Tamir a vrátili se do hlavního města království. Gargoily tak nemohl nikdo ohrozit.
Po několika hodinách řádění se stvoření nicoty nakonec vydali po stopě lodi, která je zavedla na místo, kde Bouře ještě stále zůstala uvězněná kořeny stromů.
Tam Gare a ostatní gargoily zaujala jiná aura. Zatímco s posly smrti je spojovala alespoň temnota, bytosti stvoření jim byli odporné, a tak nevynechali žádnou příležitost, aby je mohli zničit.