Černé růže (1)

Anotace: Tento kousek textu je moje prvotina, co tady píšu, snažila jsem se o fantasy, ale z toho kousičku to asi moc rozeznat nepůjde...budu ráda za komentáře

Před dveřmi se rozléhal dusot. Nebylo to dneska poprvé, tak na to můj otec nijak nereagoval. Ale já jsem přestala jíst a zvedla hlavu. Čekala jsem, že každou chvíli se dveře rozletí dokořán a za nimi nějaký farmář a bude si stěžovat, jak mu někdo ukradl krávu, když byl na trhu nebo se sem vřítí rozrušená hospodyně s tím, že došly zásoby brambor a je tedy neprodleně nutné někoho poslat, aby donesl nejméně o polovinu pytlů více, než je celková spotřeba. Usmála jsem se. Tak to bylo pořád. Teda alespoň od té doby, co otec začal nosit soudcovský talár.
Dusot ustal a otec konečně začal vnímat, že něco není v pořádku.
„Vstupte“ zareagoval na hlasité dunění na dveře. Strážník pobral veškerou důstojnost a vstoupil do jídelny. Těžce oddychoval a zdálo se, že není schopen slova.
„Zatarasila cestu…jsme odříznuti…není jak se dostat ven, všude jsou černé růže“ otec se napřímil a naznačil mu, ať se posadí. Ale strážník odmítavě kýval hlavou. „Není času nazbyt, jestli se nedostaneme za hranice města,“ nyní se mu mluvilo zřetelně lépe „ brzy dojdou zásoby potravin“
Otec vstal a procházel se po místnosti.Černé růže. Byla jen otázka času kdy se tu objeví. Samantha je teď mocnější než kdy dřív a prahne po stále větší moci. Dokud tu nebyla ona bylo vše v pořádku. Lesní lidé vládli přírodě, Temní žili hluboko pod námi a lidé žili své vlastní dějiny a nezasahovali těm kouzelným do života.
A pak se narodila ona, napůl Temná a napůl Lesní člověk. Za necelých devatenáct let svého života ovládla obě tyto rasy a zbýval jí už jen krůček k nadvládě nad lidmi. Postupně ovládala osadu po osadě,celé vesnice a města lidí přeměnila na své poddané. Nic z toho by však nenastalo, kdyby neměla svého nejvěrnějšího spojence.Černé růže. Ty jimiž proudí Samanthina krev, ty, jenž svými ostny nechávají stékat jed do nevinných obětí. Jed, který z nich vytvoří druh, jakým je sama Samantha, zcela podřízený její zlovůli.
Soudce si uvědomoval, že toto město je jedno z posledních, které bylo ještě obydleno lidmi. A tušil i proč.
Zůstala jsem sama. Otec odešel kamsi do města a hospodyně sháněla potraviny. Stejně to nemělo cenu. Jednou i ten poslední zbytek jídla dojde a každý se nechá dobrovolně podrásat trním než aby umřel hlady, pomyslím si.
Venku je slyšet lidský vřískot. Co se to děje? Vykročím k oknu a sleduji davy lidí, které míří do středu města. Za obzorem je vidět kouř, který se blíží závratnou rychlostí. Někdo zapálil černé růže! Stojím u okna neschopna se pohnout z místa. Tak rychle jsem to nečekala.
Někdo vstoupil do pokoje, ohlížím se za ním. Je to můj otec. Křičí na mě abych šla k němu. Hořící růže právě začaly obepínat dům a hledají cestu dovnitř. Rychle k němu doběhnu a on mi podává malou lahvičku s fialovou tekutinou. „Vypij to!“ Nic nechápajíc do sebe naliji onen lektvar. Zdá se, že otec si oddychl.
V přízemí se rozbilo okenní sklo a černé růže se prodíraly výše až do našeho patra. Dveře se pod silou růží vyrvaly z pantů a trny nám nemilosrdně zajely do masa. Vykřikla jsem bolestí a s pohledem upřeným na otce omdlela.