Soumrak Čarodějů - 2.

Anotace: Po dlouhé době, přidávám druhou kapitolu. Doufám, že se bude líbit.

„Jak to myslíte, že utekla?“ Řekl klidně Thendeas. „Jak jsem tak na ní koukal, byla to malá holka. Jak by se asi sama dostala z klece?“ usmál se pateticky. Bylo vidět, že nesdílí ani v nejmenším Daffelovo rozčílení, což veliteli královského vojska k radosti příliš nepřispívalo.
„Ovšem, že sama by se z klece nedostala. K útěku jí pomohl jeden MÁG.“ Odpověděl s nepřeslechnutelným důrazem na poslední slovo.
„Cože?!“vykřikl král. „Jak jste mohl dopustit, aby se odvážil někdo použít magii v našem království? A rovnou na náměstí hlavního města?!“ Celá Thendeasova tvář zbrunátněla a Daffel se pomalu začal proklínat za to, že se vůbec o té události zmínil. Věděl, stejně jako všichni, že magie je v celém Tongorském království zakázána a za její použití je verdikt jediný – trest smrti.
„Pane, co já zmohu proti magii? Nemohl jsem mu v tom nijak zabránit.“ Hájil se Daffel.
„Která chátra se odvážila porušit královský zákon!“ rozčiloval se dál Thendeas. Daffel se zarazil. Věděl moc dobře, kdo byl tím odvážlivcem. Avšak jeho jméno mu zamrzalo na rtech. Věděl, jaká reakce a jaké emoce by vzbudil u krále, kdyby mu prozradil kdo pomohl partijce z jejího vězení. I přes to, se rozhodl mluvit.
„Pane, já znám jméno kouzelníka, který porušil váš zákon.“ Řekl spíše k sobě, než k Thendeasovi.
„Tak mluv, kdo to byl? A jestliže ho znáš, řekni mi o něm vše!“ křikl král.
„Pane, myslím, že ho znáte mnohem lépe než kdo jiný. Byl to Moette.“ Vysoukal ze sebe Daffel, připraven přijmout řadu kleteb, seslaných na jeho hlavu. Avšak Thendeas mlčel.
„Pane?“ zeptal se velitel, zbaven očekávání bouřlivého chování.
„Moette mě zradil?“ ptal se král tiše. „Jak to jen mohl udělat. Myslel jsem, že se snaží o udržení míru mezi mnou a jím. A on místo toho provede takovou hloupost?“ Thendeasův hlas se začal pomalu zvyšovat, až přešel v hlasitý křik.
„Jak si může dovolit, odporovat mé vůli. Ale já ho naučím, že mě bude poslouchat.“ Daffel vytušil, že král začíná být nepříčetný.
„Jaké jsou vaše rozkazy, pane?“ pokusil se vyrušit ho z vroucích myšlenek.
„Nevím co tu ještě děláš. Jdi a najdi ho a společně s tou holkou mi ho sem přiveď.“křikl Thendeas.
„Ale, pane, kde mám hledat? Je to čaroděj, mohl se přemístit kamkoliv, klidně i na samí konec světa.“ Protestoval beznadějně velitel.
„To je mi jedno, najdi ho za každou cenu a přiveď mi ho. Živého!“přikázal Thendeas s důrazem na poslední slovo a vzteklý odkráčel z místnosti zanechav zoufalého Daffela samotného.

Mladičká divoška se vystrašeně tiskla ke svému zachránci, když oba padali nekonečnou tmou. Po několika minutách, které se zdáli dívce jako věčnost, ucítili oba uprchlíci pod nohama pevnou zem a ze tmy se začaly vynořovat obrysy věcí a siluety postav. Ještě chvilku trvalo dívce, nezvyklé na magické cestování, než uviděla čistě celé své okolí. Společně s Moettem stáli na velkém kamenném náměstí, hned vedle magické fontány. Přímo před nimi se tyčil nádherný hrad se zářivě zlatými špicemi na čtyřech věžích a ze tří hlavních oken vysely vlajky, každá z nich s fialovým a rudým pruhem a s černým lvem na zlatém štítu uprostřed. Bohužel si malá partijka nemohla magickou krásu užívat déle, neboť se kolem ní začal shlukovat davy mužů a žen v různě barevných pláštích a všichni se zářivým modrým drahokamem na krku. Zvědavě na ni hleděli a prohlíželi si ji od hlavy k patě, až se skrz dav prodral šedovlasý vysoký muž a své bledé oči zabodl nejprve na dívku a poté na Moetta.
„Co tady děláš?!“ křikl rozčíleně. Dívka, jak zaslechla mužův přísný hlas, se rychle schovala za svého ochránce, který ji položil ruku na rameno, aby ji tím uklidnil.
„Napravuji, co ty si zkazil, drahý Scase.“ Odvětil Moette. Šedovlasý mág se zamračil a přiskočil blíž k svému mladšímu kolegovi.
„Uvědomuješ si co si způsobil? Byla odsouzená k smrti a ty jí pomůžeš uprchnout. Král tě bude nenávidět a to je to co sis nejméně přál, pokud se dobře pamatuji.“ Šeptal tiše, jako by se bál, že mu malá divoška rozumí.
„Neboj se o mě, já se o sebe umím postarat.“ Odvětil Moette klidně. „A teď nás omluv, máme hodně práce.“ Scase jen nevěřícně hleděl na Moetta a jeho společnici jak pomalu mizí v dálce. Stále nemohl uvěřit té pošetilosti, kterou jeho mladší kolega provedl, a jen doufal, že z Moettova prohřešku nebudou žádné velké potíže.

První královská družina byla seřazena před hradem Jeho Veličenstva Thendease II. V čele čtyř úhledných řad stáli Addet a Sven s hrdě vypjatou hrudí. Daffel si prohlížel své malé vojsko a i přes to, jaký cítil vztek, se musel hrdě usmát. Ovšem téměř okamžitě se opět zamračil, aby si jeho úsměvu nevšimli v řadách vyrovnaní vojáci.
„Takže,“ začal znovu rozčílen, když si vzpomněl, proč vlastně stojí se svou družinou před hradem. „Jistě jste se už dozvěděli, že ta malá vražedkyně uprchla. A bohužel je na nás, abychom ji našli. Neříkám bohužel proto, že bych snad nechtěl hledat. Neboť nic mi neleží na srdci víc, než to, abychom ji chytili a pověsili. Ovšem, co možná z vás někteří neví je to, že ta malá mrcha utekla s pomocí jednoho z těch prokletých čarodějů. Takže na nás je, abychom vypátrali jejich skrýš.“ Celou družinou se rozezněl nespokojený šepot, neboť nikdo z nich neměl zájem, rušit čaroděje posedlé magii v jejich tajné skrýši a už vůbec se jim nechtělo tu skrýš hledat, neboť jak ví každé malé Tongorské dítě – Skrýš mágu nikdo nikdy nenašel.
„Pane, to je ale nadlidský úkol. To po nás král nemůže chtít.“ Namítl odvážně Sven a ostatní vojáci souhlasně zamručeli.
„Nebuďte jak ženský. To, že mágy ještě nikdo nenašel neznamená, že je nemůžeme najít zrovna my.“ Křikl Daffel pobouřen Svenovým skuhráním.
„No dobrá, a kde tedy chcete, abychom začali hledat?“ zeptal se Addet. Celá družina najednou ztichla a napjatě hleděla na svého velitele, neboť všichni vojáci čekali na odpověď. Daffel byl na okamžik zaskočen tou drzou otázkou, ale poté celkem v klidu odpověděl:
„Rozdělte se do dvou skupin a postupujte směrem na sever. To jsou nejbližší informace, které máme. Takže projděte lesy, všechna království, všechny vesnice nebo i podzemní chodby, prostě všechno co je směrem na sever od Tongoru.“ Vojákům se tato odpověď značně nelíbila ale nezbylo jim nic než uposlechnout rozkaz.
„Do dvou dnů chci, abyste vyrazili. Addete, Svene, vy povedete každý jednu družinu. Hlídejte ty líný psy a posílejte mi pravidelně zprávy o hledání.“
„A kde budete vy?“ zeptal se Sven, se skrývaným vztekem, neboť se mu nelíbilo, že zatímco se on a jeho přátelé budou plahočit na sever, Daffel si bude v klidu v království sedět a číst si od nich zprávy.
„Já mám něco důležitého k vyřízení, ale později se k vám připojím. A teď už se jděte připravit, bude to dlouhá cesta.“ Rozkázal a sám se vydal do svého domu, aby se připravil na svůj důležitý úkol.

Malé plamenné oči si zvědavě prohlížely magické město a všechnu jeho krásu. Maličká Partijka s úžasem sledovala čaroděje zahloubané do svých myšlenek, kteří po malém rozruchu způsobeným dívčiným příletem, si nově příchozích přestali všímat. Všichni si byli navzájem podobní – měly shrbená záda, dlouhé vlasy smotané do copů, které jim padali přes ramena z tmavé kápě stažené hluboko do obličeje, jejich oči byly prázdné a jako by nevnímaly okolí a staré ošuntělé pláště jim zakrývaly ramena a záda, avšak ze předu odkrývaly nádherné róby plné vyšitých magických run a odhalovaly tak nesčetné krásy, které upoutaly dívčinu pozornost. Když si dívenka s velkým zájmem prohlížela jednoho čaroděje po druhém, najednou se jakoby z dáli ozval strašidelný řev. Čaroděj si všiml, že se jeho schovanka zmateně rozhlíží a tak ji s úsměvem ukázal směrem k nebi. Divoška zvedla své zvědavé oči výše, a zahleděla se na nebe. Ze začátku to vypadalo, jako by z dáli přilítávali tmaví ptáci, avšak když přilétli blíže, bylo vidět, že to nejsou žádní ptáci. Tělo těch tvorů nebylo pokryto peřím ale pevnou tmavě černou kůží, která až nepříjemně kontrastovala s celým městem. Měli dlouhý široký ocas na jehož konci čněli nebezpečně vypadající ostré trny. Jeden z nich si plamenných oček všiml a nejspíš, aby se před uchvácenou dívkou předvedl, ukázal své obrovské ostré zuby, které svou bělostí zářily až dolů na zem.
„To jsou naši přátelé – draci. Viděla jsi je už někdy?“ zeptal se Moette uchvácené dívenky. Ta se jen usmála a dál hleděla na mohutné zvíře v nebesích. Čaroděj se zasmál a pokračoval v cestě.
Po chvíli chůze se zastavili před malým bílím domem. Všechny budovy si byly stejně podobné jako jejich majitelé. Byly bílé s mohutnými vchodovými dveřmi a čtyřmi nebo šesti obloukovitými okny. Na dveřích byl často zavěšen štít s různě velkým černým lvem uprostřed stejně jako na vlajkách visících z oken magického hradu. Všechny domy se lišily pouze velikostí, počtem oken a některé z nich měli jednu nebo dvě drobné věžičky, které sloužily pravděpodobně pouze jako malé rozhledny. Moettův dům neměl žádnou vyhlídkovou věž a nad mohutnými dveřmi byla pouze dvě oblouková okna.
Moette sáhl do svého pláště, vytáhl malý pozlacený klíč a odemkl jím. Když se velké dveře otevřely, čaroděj chytl malou divošku pevněji za ruku a společně vešli do na první pohled malého domku, který však byl zevnitř obrovský. Návštěvnice zvedla hlavu a byla uchvácena schodištěm, které se táhlo podél stěn až několik pater i přes to, že se dům zdál být z venku pouze jednopatrový. Mág za sebou dveře opět zamkl a chytl dívku kolem drobných ramen.
„Tak tohle je nyní tvůj domov“

Po hodině jízdy lesem Daffel konečně uviděl starou na první pohled opuštěnou chatrč s polorozpadlým dřevěným plotem a malým neosetým záhonkem. Zastavil raději dále od celého pozemku a sesedl z koně. Sotva udělal první krok směrem k malým dřevěným vrátkům, zastavil ho ženský hlas, který se ozval jako by ze vnitř jeho hlavy.
„Co chceš?“ křikl výhružně ten hlas.
„Jsem Kapitán Daffel Hanut, vznešená pa…“
„Nezajímá mě, kdo jsi.“ Přerušil ho nevkusně ženský hlas. „Řekni co chceš, nebo zmiz!“
„Potřebuji vaši pomoc. Hledám uprchlého čaroděje, který osvobodil nebezpečnou osobu a je na útěku.“ Vysvětlil Daffel klidně, neboť s tímto jednáním počítal.
„Tady ho nenajdeš, jdi pryč!“ Najednou dostal Daffel pocit, jakoby ženský hlas utichl a zmizel z jeho hlavy a tím ukončil celou konverzaci. Kapitán však neměl v úmyslu se otočit a odejít, jak ho hlas vyzíval, právě naopak, byl plně odhodlán nevzdat se, dokud ho žena nevyslechne. A tak vyrazil opět k chatrči.
„Stůj, už ani krok!“ křikl hlas ženy.
„Vím, že lidem odmítáte pomáhat, ale myslím si, že nyní byste mohla udělat výjimku.“ zkusil to Daffel, a doufal, že tím ženu naláká.
„A já si naopak myslím, že výjimku neudělám.“
„Ani kdyby šlo o Moetta?“ Po této otázce slyšel Daffel jen pronikavé ticho. Jako by ztichl nejen ženy hlas, ale celé okolí. Zpěv ptáků, šumění lesa dokonce i vítr jako by rezignoval, když zaslechl čarodějovo jméno.
„Dobrá, vyslechnu tě, ale pomoc nepřislibuji.“ Řekla po dlouhé chvíli žena a malá dřevěná vrátka se otevřela. Daffel vešel na malý pozemek, ale jakmile za sebou vrátka zavřel celá chatrč se proměnila v nádherný magický dům bílé barvy s malou věží se zlatou špicí a s mohutnými dubovými dveřmi. Daffel je opatrně otevřel a vešel do tmavé místnosti. Jakoby tam dokořán otevřená okna nevpouštěla ani paprsek světla. Až když byly dveře opět zavřené, se v místnosti rozsvítila světlo a Daffel poprvé uviděl ženu, se kterou před domem mluvil. Seděla na vysoké židli uprostřed místnost, rozpuštěné havraní vlasy jí padaly přes ramena až do klína a tvář jí zářila mládím, jako by dívce nebylo ani dvacet let. Ze všeho nejvíc však Daffela přilákaly její oči. Její duhovky byly totiž tak světle modré, že téměř splývaly s očním bělmem a Daffel si nemohl být jist, jestli se na něj žena dívá, nebo hledí jinam.
„Vidím, že jsem tě uvedla v úžas.“ Zasmála se lehce. Až v té chvíli si kapitán všiml, že hltá ženu očima s ústy dokořán. Rychle je zavřel a udělal krok blíže.
„Vznešená paní, Jmenuji se Daffel Hanut a..“
„Já vím, už ses mi představil. A neoslovuj mě tak formálně, jmenuji se Lucienne.“ Přerušila Daffela žena a pomalu se zvedla ze své židle.
„Tak mluv! Co můj starý přítel opět vyvedl.“ Řekla zcela vážně. Daffel se mírně uklonil.
„Čaroděj Moette osvobodil dívku, která zavraždila dva členy královského vojska a společně uprchly pomocí kouzel neznámo kam, vznešená paní.“ Lucienne se zamračila.
„Že by Moette porušil zákaz kouzel kvůli nějaké hloupé holce? To se mi nezdá. Co na to král?“
„Jeho výsost se velmi rozzlobila a dala rozkaz Moetta zatknout a prý ho sama později potrestá.“
„Zatknout Moetta? No to jsem zvědavá.“ Zasmála se Lucienne.
„Právě proto jdu za vámi, paní. Chci vás požádat o pomoc při hledání.“ Daffel se uklonil jak nejhlouběji mohl, aby tím dokázal svou úctu k ženě.
„A co bych z toho měla já?“ zeptala se Lucienne vážně.
„Kdyby jste nám pomohla, byl by vám král velmi zavázán a mohl by splnit každé vaše přání.“
Lucienne už se nadechla, aby vmetla vojákovi do tváře nějakou uštěpačnou poznámku, ale Daffel ji pohybem ruky rychle zarazil.
„Král by za vaši pomoc byl ochoten i vzít vás na milost. Mohla byste žit ve městě a nemusela byste se lidem stranit.“ Lucienne se na dlouhou dobu odmlčela. Chvíli přecházela jen tak po místnosti a Daffel využil té příležitosti, aby si ji ještě jednou prohlédl. I přes to, jak se žena zdála být nepřístupná, měla určité rysy, které jí dělaly milou a krásnou. Při chůzi vypadala spíše jako když se vznáší kousek nad zemí a její dlouhý šat za ní vlál vzduchem. Z ženy, ze které šel ze začátku strach, se tak stávala krásná magická bytost. Její dlouhé havraní vlasy celému obrazu dodávali jakousi eleganci a nádheru, kterou si žádná jiná žena nemohla dovolit. A její oči, i přes, že byly smrtelně bílé, celou její tváři pozdvihly do neuvěřitelné nádhery, kterou se nemohl pyšnit jen tak někdo. Lucienne si po chvíli všimla vojákova zaujatého pohledu a samolibě hodila hlavou pyšná na svou vlastní krásu.
„Proč bych měla chtít žít s obyčejnými lidmi ve městě?“ zeptala se se značnou aroganci v hlase.
„Protože zde v pustině není nikdo, kdo by obdivoval vaše nadpřirozené půvaby, vznešená paní.“ Odpověděl lišácky kapitán a ještě jednou se mírně poklonil. Lucienne se potěšena usála a opět klidně usedla na své křeslo.
„Nuže dobrá. Pomohu vám najít toho zrádného čaroděje, ale jestli poté nedostojíte svému slovu, nechtěj ani vědět, co se s vámi stane.“ Řekla, a mávnutím ruky Daffelovi nakázala okamžitě odejít. Kapitán se usmál stejně potěšen, jako Lucienne a opět dům opustil.