Má matka je smrt a já jsem její posel -XXXV.

Anotace: tak po malé odmlce (vytíženost v práci, nějaká nemoc- moc dlouho ve mě nevydržela, po dvou dnech se cejtim zas jak předtim) je tu tedy další část (snad to vynahradí líp než omluva)

Sbírka: Má matka je Smrt a já jsem její posel

Každá osada horalů měla svého duchovního, vymítače. Člověka, jež komunikoval s duchy, stejně jako vyráběl léčivé masti, dělal ranhojiče a užíval kouzla, jimiž přivolával zvířata, aby v době zimy měli lovci čím nasytit vesnici.
Rotgar byl však mezi všemi vymítači nejnadanější. Jeho moc se blížila velikosti velmistra cechu mágů, ale používáním svého daru se úplně lišil od čaroděje. Výsledný efekt byl však skoro stejný. Proto, když Gorn přivedl do Lesního květu Kamira, okamžitě vycítil jeho přítomnost. Vyšel ze své chatrče, na okraji osady a vydal se pátrat po poslovi smrti.
Našel ho velmi snadno, neboť silnou Kamirovu auru nemohl přehlédnout ani kdyby sám chtěl. Jaké však bylo Rotgarovo překvapení, když její zdroj našel v těle černovlasého chlapce, o kterého zrovna pečovali ženy. Ty, když si všimli přítomnosti vymítače, okamžitě opustili chatrč a zanechali mu tam hocha na pospas.
Kamir pohlédl na muže středního věku, jež v otrhané kožešině s jedním okem hnědým a druhým modrým si jej prohlížel. Okamžitě mu došlo, že divadlo mu proti němu nepomůže.
„Jaká skvělá maska,“ řekl Rotgar a nespustil z chlapce oči.
Nastalo ticho, ve kterém se Kamir pokoušel vymyslet nějakou lež, ale nic jej nenapadalo. „Kdo jste?“
„Vymítač, duchovní této vesnice. A jak jsem jmenuje posel smrti přede mnou?“
Dětská stránka Kamira již málem začala panikařit, ale staletí zkušeností, ze kterých si sice moc nepamatoval, mu dodávala jistotu. „Víte, kdo jsem. Bod pro vás. Mé jméno je Kamir. Pochybuji však, že to smrtelníkovi, i když nějakému vymítači, to něco řekne. Stačí vám vědět, že Já jsem nejmocnější, ze všech poslů smrti,“ začal rychle spřádat pavučinu intrik, ale nezdálo se, že by tím Rotgara nějak zaujal.
„Pro mě jste všichni stejní. Ubozí,“ vyplivnul vymítač opovrženě.
„Neměl by sis se mnou zahrávat. Nemáš ani ponětí, čeho jsem schopný,“ a kromě výhružného tónu v hlase, černota v očích malého chlapce zesílila.
„Jestli mi hodláš nahnat strach, u mě se ti to nepodaří. Vím, jak s takovými, jako jsi ty, bojovat.“
„Opravdu?“
Rotgar si všiml u Kamira zaujetí, ale vrtalo mu hlavou, proč se spíše nestáhl do obraného postavení, jako několik předešlých poslů smrti, se kterými mluvil. „Mám u sebe Bílý kámen.“
„Co je to?“
Teď byl vymítač ještě udivenější. Každý posel smrti přeci ví o artefaktu, který Stvoření rozesela po zemi právě kvůli boji s potomky Smrti. „Cítím z tebe moc, chlapče, ale zároveň něco jiného,“ řekl Rotgar a něco jej napadlo. Sáhl po své vlastní moci, ale když s její pomocí zaútočil na Kamira před sebou, ten jen instinktivně sáhl po schopnostech, přivolal temnotu a nechal se jí obklopit, jako brněním. „Možná máš moc poslů smrti, ale ve skutečnosti k nim máš až moc daleko,“ dodal vymítač a potom opustil chatrč, aby si své domněnky utvrdil. Toho i docílil, neboť šokovaný Kamir, jako jediný z poslů smrti, nevyužil své schopnosti a nezabil opovážlivce, který k němu byl zády.
Když se černovlasý chlapec ocitl v chýši opět sám, dlouze se zapřemýšlel nad vším, co se právě událo. Netušil, zda má přestat ze sebe dělat obyčejné dítě, jelikož Rotgar rozpoznal jeho skutečnou identitu nebo se snad připravovat na boj s ním. „Proč se vždycky dostanu do takového dilema,“ řekl si Kamir pro sebe a nakonec se rozhodl prospat. Zachumlal se do kožešin, které byli pod ním a v teple zvířecí srsti se mu hned objevilo několik vzpomínek na Tyrschu. Některé byli intimní, ale ty pro tuto chvíli odsunul stranou a zaměřil se na jednu určitou, ve které byl dospělým mužem, jenž ležel těžce zraněný. Vedle něj klečela atovin a svou mocí přivolala vlky, kteří k němu přilehli a zahřívali ho. Soustředil se nejen na to, jak se o něho láskyplně starala, ale především na její slova: „Proč si jen musel s ním bojovat, když měl u sebe Bílý kámen. Málem jsem tě pro tento život ztratila.“ S nádherným políbením jejích sladkých rtů potom vzpomínka skončila.

Kníže Ivan byl připravený na cestu. Po smrti Baltazara, odchodu Rasmuse z Tamiru a příjezdu mnoha horalů se rozhodl uskutečnit svůj ohromný, smělý, plán, co nejdříve. Rodiný poklad, stejně jako bohatství, jenž nashromáždil bylo připraveno v těžkých kovových truhlách, vyrobených samotnými trpaslíky, takže o jejich bytelnost se strachovat nemusel. Poslední příkazy pro, co nejefektivnější, rozvoj svého města schválil a mohl vyrazit do hlavního města království.

Družina posla smrti poklidně spala. Jediný Eldar věděl o odjezdu Kamira, ale byl stále pod vlivem uspávacího elixíru, takže to ostatním nemohl sdělit. První to zjistil bratr Felix, když se probudil, jako obvykle v pět a chystal se udělat svačinu na cestu z poslední kachny, kterou nesnědli včera. Pousmál se nad snadným obstaráním potravy, kterou malý chlapec zajistil a hned, jak na něho pomyslel, podíval se na místo, kam se včerejšího dne uložil ke spánku. Nikoho však nespatřil. Rozhlédl se pro jistotu po celém táboře, ale jediné, čeho si všiml, byl zmuchlaný pergamen, ležící na zemi v prachu u nohou čaroděje. Došel si pro něj a když přečetl stručný text, okamžitě zburcoval všechny, až na Eldara, který byl ještě na dobré dvě hodiny v limbu.
„Co uděláme,“ řekl velitel domobrany a ani si neuvědomil, že to on byl většinou ten, komu pokládali podřízení otázky, na které pohotově odpovídal.
„Čaroděj nám ještě nějakou dobu nepomůže. Z lahvičky v jeho ruce jsem rozpoznal vůni několika bylin a vím jistě, že si vzal uspávací lektvar,“ dodal bratr Felix. Spolu s Rasmusem a Hrotgarem se pak zadíval na zrzavého mladíka.
Jakubovi neviditelná síla stlačila hrdlo. Ještě nikdy v životě se na něho nikdo neobrátil o radu, natož, aby to byli takový muži, o kterých si až doposud myslel, že v každé situaci ví, co dělat. Nakonec sebral veškerou odvahu a vůdcovsky pronesl: „Nevím, co vy, ale já jedu do země horalů,“ jakmile svou větu dopověděl, podíval se na místo, kam včerejšího dne uvázali bílé koně od atovin a ti byli pryč stejně, jako Kamir.
Hrotgar přistoupil ke stromu, od kterého vedlo několik provazů. Konec jednoho z nich vzal do ruky a když si ho dostatečně prohlédl, řekl: „Náš malý přítel je neodvázal. Konce provazů jsou roztřepené. Koně je sami přetrhli.“
„Ale jak ...“
Jakub nestačil dopovědět, když promluvil Eldar, ještě v polospánku. „Atovin je pryč, a tak její moc odešla s ní. Proto nás koně opustili. Jsou svobodní a vrátili se do svého domova,“ vysvětlil mág. Potom dodal: „Dejte mi někdo napít. Rychle, voda mě snad probere.“ Když čaroděj vypil celý jeden vak a spláchl životodárnou tekutinou veškeré zbytky uspávacího lektvaru ve svém hrdle, uvolněně vydechl. „Ve snu mě navštívil lich. Nebyl moc nadšený z toho, když jsem mu sdělil, že nás Kamir opustil. Je mi jasné, že se podle toho již zařídil a určitě to pro nikoho nevěstí nic dobrého.“
Klára po probuzení zůstala sedět na místě a jen poslouchala živou debatu svých společníků. Posel smrti, který ji na památku zanechal v dlani svůj znak byl pryč a ona nevěděla, co si počít. Strach neznala, proto jí tvář neozdobila ani jediná slza. A tak jen seděla a přemýšlela nad složitou situací, jak jí to jen dětský rozum dovolil. Zadívala se na znaménko v dlani ve tvaru kříže a znovu prožila včerejší sen, kdy spatřila boj gargoilů s atovin. Potom se zahleděla skrze stromy k malé osadě horalů Lesní květ a její pohled zamrazil Kamira v zádech.
Pro družinu posla smrti nastala doba dlouhého a důležitého přemýšlení. Všichni do jednoho byli postaveni před důležitou otázku, jít na pomoc Kamirovi nebo se vrátil zpět ke svému životu. Odpověď však byla pro každého z nich těžká. Buď před nimi stála nebezpečná cesta a možná i sama Smrt nebo záchrana vlastního života, který už byl díky výpravě stejně v troskách.