Má matka je smrt a já jsem její posel -XXXVIII.

Anotace: tedka se odeberu trochu do politikaření

Sbírka: Má matka je Smrt a já jsem její posel

Členové Kamirovi družiny dlouho rozebírali, co budou dále dělat. Nakonec to za všechny rozhodla Klára, když po několika hodinách bouřlivé debaty, které se sama nezůčastnila, vstala a neomylně zamířila k jedné z osad horalů k Lesnímu květu.
Ostatní pak měli na vybranou. Buď půjdou s ní nebo zůstanou. Jakub se vydal za dívkou okamžitě, těsně po něm vyrazil Hrotgar a Eldar. Bratr Felix bral za svou osobní povinnost zajistit bezpečí Jakuba a Kamira, proto šel také. Jediný Rasmus váhal a říkal si, co ho to vlastně přivedlo na tuto výpravu? Povinnost? Ale ke komu. Tato otázka se mu již několikrát honila hlavou a nutkání vrátit se do Tamiru v něm čím dál více sílilo. Kdyby však věděl, že za dobu jeho nepřítomnosti z něho udělal kníže Ivan vraha a zločince, jistě by se plně soustředil na pomoc Kamirovi. Nakonec se tedy i bývalý velitel domobrany rozhodl pomoci nejprve poslovi smrti, než si půjde vrátit vlastní život do pořádku jako ostatní.

Desetiletý chlapec v otrhaném oblečení vedl nejméně postaveného šlechtice v království na místo, o kterém mu řekl. Dobře věděl, co hledá, neboť každý, kdo žil na ulici si na to místo dával večer pozor, aby náhodou nespatřil tvář někoho, kdo by jej za to zabil.
Cech vrahů si vybral za skrýš bývalou strážnici v Harce. Byla to silně rozpadlá stavba, ale tak vypadala jen zvenčí. Ve skutečnosti ji nechal cech uvnitř přestavět do luxusního sídla z nějž vedla tajná chodba do stok, ve kterých se rozkládal skutečný domov všech vrahů a jejich základna.
Chlapec dovedl knížete až ke dveřím. Jeho nervozita silně stoupla a přál si zmizet, co nejdřív. Jediné, na co si však dokázal počkat byl stříbrňák, který mu šlechtic slíbil.
„To je ono,“ zeptal se kníže Ivan nedůvěřivě. Hoch mu kývl na souhlas a napřáhl před sebe ruku s dlaní vzhůru. Místo cenné mince však dostal kopanec a po něm by dostal i druhý, kdyby dítě na ulici nežilo už od mala a nebylo zvyklé v takové situaci pohotově zareagovat, co nejrychleji. Než zmizel ve špinavé přístavní ulici, zavolal několik nelichotivých nadávek.
Kníže si prohlédl dveře do bývalé strážnice. Musel uznat, že ač vypadaly poničeně, byla to jen velmi podařená kamufláž, která měla ostatní oklamat. Přistoupil k nim a zabouchal na ně.
Podle toho, co řekl míšenec musel udělat správný signál. Teď byla jen otázka, zda ho vrahové neměnili.
Po chvíli se kukátko otevřelo a v něm se objevila opálená tvář. „Heslo,“ řekl muž a bylo zjevné, že o nic víc se nestará.
„Den patří všem, ale noc pouze vrahům,“ odpověděl kníže a kukátko se zavřelo. Minuta uběhla a stále se nic nedělo. Když se pak za knížetem objevili dvě statné postavy a chytili ho za ruce, dveře se konečně otevřely a šlechtic se ocitl uvnitř. Tentokrát však proti své vůli.
„Kdo jsi,“ vyštěkl vrah, celý v černém se zafačovanou hlavou, kde zůstal jen malý proužek pro pár modrých očí.
„Zákazník,“ odvětil kníže a snažil se zachovat přesné Kernovi pokyny.
Zabiják zmizel v tajné chodbě a nastalo další čekání. Tentokrát delší. Knížete posadili na židly a dva statní muži z něho nespustili oči. U pasu pak každý z nich měl připnutý pořádný meč se zahnutým ostřím.
Když se vrah vrátil, posadil se na židly naproti knížeti Ivana a začal dojednávat obchod. „Koho chceš nechat zemřít.“
„Krále,“ byla stručná odpověď šlechtice a vrahové okolo něho se pobaveně zasmály.
„Jestli si z nás chceš dělat legraci, skončí to pro tebe špatně,“ varoval zabiják sedící na židly.
„Nedělám si legraci. Jste vrahové a já vám dávám tuhle zakázku,“ řekl chladně kníže Ivan.
Zabiják se na chvíli odmlčel. Potom vstal a udělal gesto k jednomu ze strážců. Ten zpoza pasu vytáhl černou kuklu a chystal se ji dát knížeti přes hlavu. Ten se začal vzpírat.
„Jestli chceš nechat zabít krále, budeš muset k tomu přemluvit našeho velmistra. Takže si nech dát ten pytel přes hlavu a věř nám,“ řekl vrah.
„Mám důvěřovat zabijákům,“ namítl kníže Ivan.
„Nic jiného ti nezbývá. Buď to nebo smrt.“
Šlechtic kráčel opatrně po zrádném schodišti. Před sebou měl jednoho strážce a za sebou druhého. Vrah šel v čele a vedl je. Cestou míjeli desítky místností, ve kterých se členové cechu vrahů trénovali, jedli, spali a trávili většinu svého života, když se neproháněli v noci městem a neplnily hrůzné zakázky a neukončovali životy.
Kalim ležel na přepychové pohovce. Na sobě měl černý hábit, skrývající jeho identitu, stejně jako zbraně. Vedl cech vrahů již dvě desítky let a za celou tu dobu se nenašel nikdo, kdo by o jeho post zažádal. Byl krutý, nedůvěřivý a smrtelně nebezpečný. Všichni, kdo jej zradily dlouho naživu nezůstali a ti, co mu byli věrní dokázal náležitě odměnit. Takový byl. Když k němu došla zpráva, že nějaký bezvýznamný šlechtic chce nechat zabít krále, musel toho blázna vidět. Nejen, že pochyboval o množství zlata, které by za takovou zakázku mohl dát, ale zajímalo ho, co tím tak chce vůbec získat, když by se mezi ostatními šlechtici jen těžko mohl domáhat nároku na trůn.
Ozvalo se zaklepání a Kalim řekl: „Vstupte.“
Do honosně zdobené komnaty vhodili strážci knížete Ivana ještě s kuklou na hlavě. Ten přístál na zemi jako obyčejný sluha před svým pánem a když se osvobodil od černého hadru, pohlédl před sebe na jednoho z nejnebezpečnějších mužů v království.
„Tak ty jsi ten pošetilec, který chce nechat zabít krále,“ promluvil cechmistr.
„Ano.“
„Nuže pověz mi, kolik si myslíš, že taková vražda asi může stát.“
„Určitě hodně.“
„A jak tedy může nejubožejší šlechtic z celého království na to sehnat zlato?“
Kníže Ivan se postavil. Všiml si druhého křesla vedle Kalimova a bez svolení si na něho lehl. Potom si vzal ze stolku víno a s chutí ho začal jíst.
„Jsi buď blázen nebo moc sebevědomí. Už za menší prohřešky jsem nechal zabíjet a za to, co teď předvádíš mám chuť tě nechat mučit,“ řekl smrtelně vážně cechmistr.
„To by si ale nezískal to, po čem nejvíc toužíš,“ odvětil klidně kníže a zakousl se do jablka, když spořádal hrozen vína.
„A to má být co?“
„Xilef.“
Kalim okamžitě zpozorněl. „Jak o něm víš?“
„Mám své zdroje. Takže co bys řekl na tuhle nabídku. Dám ti veškeré jmění své rodiny a Xilefa výměnou za smrt krále. To by tě už mohlo zajímat?“
Cechmistr se odmlčel¨. V hlavě se mu toho honilo tolik, ale všechno souviselo s nenáviděným mužem. Nakonec řekl: „Pak tedy považuj krále za předem mrtvého člověka. A teď mi řekni, kde je Xilef.“
Kníže na tváři vyloudil krutý úsměv. „Výborně. Xilef je na hranicích království s říší horalů. Ale neměj strach, je tam s ním i můj člověk, který ho pro tebe s radostí zabije, jakmile bude král mrtev.“
„NE! Ten patří mě a jedině já ho zabiju.“
„Jak je tvé ctěné přání. Pak ti dám předmět, díky kterému tě můj člověk kontaktuje a řekne ti, kde Xilefa najdeš.“
„Výborně, kde je ten předmět.“
„Nějak předbíháš. Nezapomněl jsi nejprve na zakázku.“
„Neboj se, pověřím jí svého nejlepšího muže. Sice ho to bude stát nejspíš život, ale Xilef je pro mě důležitější.“
„Proč o něj vůbec tolik stojíš?“ nedalo to knížeti Ivanovi, aby se nakonec nezeptal.
„Protože můj bratr má něco, co patří mě,“ odvětil Kalim a už se nemohl dočkat rodinného setkání.
Kníže Ivan nakonec řekl cechmistrovi vrahů, ve kterém pokoji je ubytovaný a kde je také zlato. Potom za doprovodu strážců se vydal zpátky do hostince, kde začal čekat, až mu podle dohody přijde Kalim oznámit tu radostnou zprávu, že král je mrtev.