Jiný rozměr 3

Anotace: Jen krátká exkurze do Davidovy hlavy a v příštím díle se .... - nechte se překvapit :o)

Sbírka: Jiný rozměr

Robin si oblékla sportovní tričko a leginy. Na nohy natáhla tenisky a vydala se běhat. Naštěstí za sebou jen zabouchla dveře, jinak by musel David počkat až se vrátí. Nepodařilo se mu protáhnout kolem ní, když odcházela.
Jenomže si nebyl úplně jistý, jestli za ní má běžet. Byla by asi hrozná ostuda, kdyby jí nestačil. Popravdě, teď byl vážně šťastný, že není vidět. Mohl být s ní a v tuto chvíli svůj problém ani nějak neřešil. Bylo mu dobře.
A ona jenom běžela podél řeky vyšlapanou cestičkou dál. Na obličeji se jí leskl pot a bylo vidět jak je utahaná, ale běžela dál. Chvílemi to vypadalo, jako kdyby se hodlala zničit. Doběhla k třetímu mostu, ten přeběhla a vracela se zpátky. David za ní nakonec docela stíhal, ale musel si přiznat, že na jeho fyzičce je dost co vylepšovat. Na to že byl svého času kapitánem družstva první basketbalové ligy by se teď už nedalo ani usuzovat. Co ksakru ten celý rok dělal, že ztratil pružnost? Skoro jako kdyby jenom ležel nebo seděl, ale vůbec se nehýbal. Taky značně přibral. Dobré tři čtyři kila. Pyšný na sebe rozhodně nebyl.
Někde v půli cesty se k Robin přidal nějaký kluk. Nejspíš to byl její kamarád, ale David ho neznal.
„Ahoj Lukáši,“ pozdravila ho s úsměvem a Lukáš se k ní přidal v zatáčce, kde už na ni chvíli čekal.
„Dneska vypadáš opravdu utahaně, jsi v pohodě?“ zeptal se jí Lukáš a Davida opravdu zajímalo, co odpoví, protože Robin vypadala, jako kdyby měla za chvíli vypustit duši.
„Ale jo, jenom jsem si dala o jeden most víc než normálně. Necítím se úplně dobře. Vlastně mi je celkem mizerně.“
„Nějaký specifický důvod?“
„Ani ne. Nemusí být.“
„Hm, to mě mrzí. Asi se ti moc mluvit nechce. Klidně můžem jenom mlčet a běžet.“
„Budu ráda,“ řekla Robin a dál už opravdu jen mlčeli.
Lukáš doprovodil Robin až domů a David za nimi byl v těsném závěsu. Pro tentokrát ji dál ale už nesledoval. Bylo pozdě a on začínal být unavený. Tedy krom jiného. Také už vzorově potřeboval na záchod a hledal vhodný strom v okolí. Opřel se o strom a moč, která opustila jeho tělo, byla evidentně vidět. Sledoval ho totiž z povzdálí nějaký opilec, který neviděl nic jiného než ten proud moči končící u kmene stromu. Vytřeštil na to oči, podíval se na flašku a uznal, že pro dnešek už má opravdu dost. Pohodlně se uvelebil na lavičce a usnul. Davida to doopravdy donutilo k úsměvu.
Vydal se domů. Potichoučku otevřel dveře a zaslechl z obýváku televizi. Ani se tam nešel podívat, zato se snažil co nejtišeji dostat nahoru do svého pokoje. Nechtěl nic než spát ve své vlastní posteli.
V noci toho ale příliš nenaspal. Nejenže mu mozek pořád pracoval na plné obrátky, jak se snažil přijít na to, co se mohlo stát za poslední rok a že těch variant nebylo málo, ale ještě navíc když už nedej bože na chvíli usnul, zdály se mu takové podivné záblesky, které ale při probuzení pokaždé zapomněl a i když se usilovně snažil, nemohl si vzpomenout na to, co se mu zdálo. Jen jeden záblesk si zapamatoval, ale přišlo mu, že to skutečně musel být sen, protože nikdy nebyl na takové místě. Vypadalo to trochu jako nemocniční pokoj. On byl připoutaný na lůžku, k hlavě měl připnutý nějaký přístroj, co pořád jenom hučel a do těla měl zavedenou infuzi s jakousi modrou tekutinou, která ani při nejlepší vůli nic dobrého nevěstila. Byla to jen vteřinka, ale nakláněla se nad ním žena, kterou nikdy neviděl. Vlasy měla stažené do šátku, takže jejich barvu neviděl, ale oči měla pronikavě modré a tím si byl David naprosto jistý. Měla zvláštní pohled. Hrozně plachý. Jako kdyby dělala něco co se nesmí. Otáčela se.
Ale tam ten záblesk končí. Nic dalšího se už ve snu nezjevilo. Tato možná vzpomínka se mu ale za tu noc zjevila několikrát a David si málem zavařil mozek jak se snažil si vzpomenout na drobné detaily, které by snad něco vysvětlily. Jenomže marně.
Ráno se probouzel snad ještě unavenější než kdy dřív. Tu ženu s vyděšeným obličejem měl pořád před sebou. Nechápal, co by s ní mohl mít společného a ani mu nebylo dost dobře jasné, jestli to, co pokládal za sen, nemohla být taky nějaká zasunutá vzpomínka z posledního roku. Ono by se to značně nabízelo. I to, že byl připoutaný v leže by odpovídalo jeho současnému tělesnému stavu. Jen by měl nejspíš těžké proleženiny, takže nemohl ležet pořád.
Mnul si spánky a namáhal si mozek. Dávalo by to přeci všechno smysl. Jenomže má to cenu se zabývat něčím, o čem nemůže ani přesněji dokázat, jestli se vůbec stalo?
Pokud by to měl pokládat za vodítko, pak to nejpřednější co by musel udělat, by bylo najít tu ženu. Jenomže kde hledat? Ten sen mu žádné odpovědi nedával.
Najednou se s úpěním složil k zemi a ztratil vědomí.