Má matka je smrt a já jsem její posel -XXXXI.

Anotace: tak a pasáž s knížetem Ivanem tímto končí ted bude následovat krátký děj ostatních aktérů, jak se dostanou do země horalů, potom cesta kamira do téže místa a pak ... (se nechte překvapit)

Sbírka: Má matka je Smrt a já jsem její posel

„To ti nepomůže. Najdeme ho i bez tvé pomoci.“
Kníže Ivan ucítil horkou zem pod svýma nohama. Jeho život visel na vlásku, ale nehodlal se vzdát. Ne teď, když dosáhl toho, o čem snil tak dlouho, až příliš dlouho. „Řeknu vám vše,“ začal spřádat pavučinu lží, mající mu zachránit život.
„Není co. Všechno už víme.“
„Opravdu? Jak víte o plánu vůdce horalů.“
Erik najednou zbystřel. Vrtalo mu hlavou, že by nejubožejší šlechtic naplánoval smrt vladaře. A teď mohl zabít dvě mouchy jednou ranou. Kamir je přeci v zemi horalů, co tam může pohledávat? „Pověz mi všechno, co víš.“
„Uvěřil mi,“ zajásal si v duchu kníže Ivan a už přemýšlel, jak lež nejlépe rozvést. “Itgar syn Ratgorův z Údolí mě donutil, abych najal vraha našeho vladaře. Určitě víte, že do Tamiru před nedávnem dorazilo ohromné množství horalů. Ti drží mé poddané jako rukojmí a vyhrožují mi, že pokud nesplním úkol, vypálí mé město do základů.“
Erik se zamyslel. Věděl, že horalé ve velkém migrují do usedlostí v království. Ale čeho chtěl Itgar dosáhnout. Přeci by nebyl tak bláhový, aby se pokusil obsadit království silou. Pak to představenému řádu řytířů Bílé růže došlo. Horalé chtějí oslabit šlechtice, kteří teď začnou bojovat o korunu a potom uchvátit jejich zem, města a nakonec dobít samotnou Harku, která by bez pomoci nevydržela vzdorovat obléhání moc dlouho. „Jaký je další krok po smrti krále?“
„Nevím,“ odpověděl kníže a v duchu si blahopřál. „Mým úkolem bylo najmout jen vraha. Ale zapřísahám vás, pokud mě necháte popravit jako vlastizrádce, osvoboďte alespoň mé poddané z rukou těch barbarů.“
Chvíli bylo ticho. Všichni rytíři vyčkávali na rozkaz, který jim sdělí, co s mužem, jenž zosnoval smrt vladaře, podniknou. „Věřím ti,“ řekl nakonec Erik.
„Pomůžete mi zachránit mé lidi?“
„Pomůžeme. Je to naše poslání, ale nejprve musíme zneškodnit jejich vůdce, stejně jako posla smrti, který určitě za tím vším zlem stojí. Proto se vrátíš do Tamiru a budeš dál hrát jejich hru, dokud nepřijdeme a nezbavíme tvé město té lúzy.“
„Děkuji pane. Již teď jsem dlužníkem řádu Bílé růže. Ale než se vypravíte do země horalů, musíte se tam vydat i s cechem mágů.“
„Proč?“
„Ten malý chlapec není jediný posel smrti, jehož tam najdete. Itgar se spojil se všemi jeho sourozenci.“
„Děkuji ti za informace. Teď se vrať domů a dohlédni, aby tvoji lidé ve zdraví přečkali čas, než k nim dorazí pomoc,“ odvětil Erik a s ostatními rytíři opustil pokoj šlechtice.
„Kéž vám dá Velký patron sílu skoncovat s tím zlem,“ zavolal kníže Ivan za odcházejícími a pak si blahopřál k dalšímu úspěchu, který jej mohl v budoucnu ohrozit. „Doufám že Vás i čaroděje do jednoho poslové smrti vyhubí,“ dodal si pro sebe vladař malého kousku země a znovu ulehl na lože, aby se prospal, než vyrazí do své říše.

Velmistr právě pročítal jednu z mnoha knih, které za tisícileté působení cech mágů vytvořil. V této byli sepsány veškeré poznatky o poslech smrti.
Erik vpadl do komnaty nejmocnějšího mága bez ohlášení. Na sobě měl lesklou zbroj do bitvy, kterou nezakrýval žádný cestovní plášť.
„Co se děje,“ zeptal se znuděně mág a dál četl v knize.
„Musíme vyrazit do země horalů. Království a všichni lidé v něm potřebují, abychom se vypořádali se zlem, jenž je sužuje,“ odvětil představený rytířů Bílé růže.
„My! Cech mágů se nestará o bezpečí království. To je vaše práce,“ řekl Velmistr a tentokrát zavřel knihu a otočil se ke spojenci.
„Ani když tam naleznou čarodějové posla smrti, po kterém pátrají?“
Tato věta stačila k tomu, aby nejmocnější mág zavolal svého zástupce a telepaticky mu dal rozkazy. „V tom případě to bude poprvé, kdy cech mágů a rytíři Bílé růže budou bojovat bok po boku,“ odpověděl potom rytíři před sebou.
„Výborně,“ dodal Erik a potom Velmistra zasvětil do všech podrobností, které se dozvěděl od knížete Ivana. Pak s mágem začal plánovat nejkratší trasu do země horalů, stejně jako připravovat taktiku v blízké bitvě.

Kníže Ivan spokojeně pozoroval z paluby škuneru, směřujícímu do Tamiru, čím dál vzdalující se hradby Harky. V mysli si neustále gratulovat k tomu, co právě dokázal. „Jak snadné je zničit království,“ řekl a potom se odebral do své kajuty na lodi.
V tu samou chvíli opustilo hlavní město království stovky jezdců v dokonalých zbrojích, mezi kterými jeli i muži odění v lesklých robách.