Proč vlastně píšeme?

Anotace: Stručná povídka (úvaha, zamyšlení) o tom, proč vlastně lidé propadají touze psát.

„Baví tě psát?“
„Velmi, strýčku.“
„A co je na tom tak zvláštního, psát? Vždyť to jsou jen písmenka poskládaná v řadě za sebou.“
„Mýlíš se, nejsou to jen pouhá písmenka v řadách, ne ne. Musíš přemýšlet, jak je správně poskládat za sebou, aby dávala ten správný smysl a tvořila dokonalou větu, kterou sděluješ to i ono. Každé slovo, poskládané z těchto písmenek, na tebe musí promlouvat, sdělovat ti děj celého příběhu.“
„Ale to musí být těžké poskládat je tak, aby tomu rozuměl každý.“
„Není to zase až tak složité, strýčku. Nesmíš o tom přemýšlet, pokud píšeš rád, nesmíš přemýšlet. Pokud jednou začneš psát, nesmí tě nic zastavit. Jestliže chytíš nit a někdo ti ji přetrhne je to špatné.“
„To je moc zajímavé.“
„Ano, přesně o tom mluvím. Vytvořit si vlastní postavy a sledovat jak proplouvají celým příběhem přesně tak, jak chceš ty. Pozorovat, jak tvoříš svůj svět s vlastními pravidly.“
„A o čem nejraději píšeš?“
„No je to složité, když začínám psát, nikdy nevím jak to dopadne. Rozhoduji se během toho co píšu. Většinou si vymyslím kladné a záporné postavy, které proti sobě nějakým způsobem bojují. Nemusí to být vždy bitvy a ostré střety. Nemusí v tom vždy figurovat obludná monstra, která touží jen po vraždách. Stačí jen psát o normálních lidech.“
„Stává se z tebe spisovatel, nemyslíš?“
„Možná ano.“
„Proč tak smutně?“
„Víš, nechtěl bych se stát spisovatelem, kterého jeho práce časem omrzí.“
„Vím, že tebe rozhodně ne.“
„Píšu jen proto, že mě to baví, že z toho mám potěšení. Miluji, když mi někdo řekne, že se mu má práce líbí, že v ní našel něco neobyčejného. Je pěkné se na čas přenést mimo realitu a snít jen o knize a jejím příběhu.“
„Vypadá to, jakoby jsi psal jen pro sebe.“
„Ale to ovšem není pravda. Píšu jak pro sebe tak i pro ostatní.“
„Takže máš rád úspěch?“
„Ano.“