Hluboká modř

Anotace: Závěrečný díl povídky Daresian

Hluboká modř

Daresiana probudila ostrá bolest v břiše.
Otevřel oči , ale moc velký rozdíl to nebyl
oproti tmě spánku. I když nějaký patrný ano,
tma spánku byla namodralá a hřejivější. Jeho
oči zjistili, že ony a zbytek těla Daresiana
jsou ve studené kamenné místnosti bez oken.
Podlahu pokrývali nahrubo otesaná zašlá prkna.
Schoulil se do klubíčka, jenž bylo nejlepší
pro ten časový zlomek. Držíc dlaně před pusou
čekal. Čekal, čekal, čekal a čekal.

Už uběhlo aspoň pět hodin, ale on čas
vůbec nevnímal. Ticho bylo slyšet všude.
Zrovna , když pomyslel, že se z něho stane
čekanka, jestli se něco nestane, zaznělo
škrábnutí kovu o kámen.Na okamžik uslyšel hlasy,
ale ty po chvíli zase odešly. Dříve však jeden
štěkl skřípavým hlasem: Můžeš se vysrat do toho
hrnce v rohu místnosti.Máš tam i hajzl papír.“
A skutečně to tam Daresian našel, byla to fakt úleva.Hned jak skončil, tak to zmizelo. Opřel se
o stěnu a šmátl do své kapsy hluboké, do své
kapsy temné jako by tam spadla čerň celého
vesmíru nebo Voldemortovo svědomí.Vytáhl sirky
a jednu zapálil a pozoroval plamen. Uvědomil si,
že i to nejmenší zrnko světla v černočerné tmě
dává velký pocit naděje. Za chvíli upadl do
zádumčivé nálady. Znovu zapálil sirku a oči mu
zvlhli. Dohasínající světlo sirky ozařovalo
smrtelně bledou přesto horkou, jako mramor
bílou tvář, po které se kouleli slzy jako kapky křišťálově čisté rosy po stéblu trávy. Jeho
hrudník se prudce v pravidelném rytmu nadouval
a otřásal vzlyky Daresiana. Sirka dohasla
a jemu spadla hlava na rameno jako zralý klas…..

Vzbudil se a měl v ústech sucho přesto sladko.
Boleli ho nohy a záda. Přesto byl rychle na
nohách viděl v koutě u dveří jinou postavu.
,,Ahoj Voldy“ pozdravil ho Daresian. ,,Crucio“.
Odpověď na pozdrav Daresiana byla dosti bolestná. Připadalo mu jako by ho probodávali tisíce dýk v každičkém kousku jeho těla. Nekřičel poněvadž
v sobě dusil vztek, že je bezmocný. Zase začal
hluk, to když Voldemort mluvil: řekni mi všechno co víš?". ,,Na jaké téma“ špitl sotva slyšitelně
Daresian. ,,Co prosím“ zachrčel Voldemort,
bělejší vzteky, sklonil se nad Daresem a zopakoval otázku medově podlézavým hlasem.
Sotva pohnul rty a pronesl: odkud?“
,,To už je lepší“ podotkl Voldemort
,, myslím, že bys měl začít od Niechorze.“
,,Jenže já si nic nepamatuji“ hlesl trízněný.
Tyranova paže s potěšením tyranovu srdci ublížila Daresianovi.Zůstal zase v místnosti sám.
Zničehonic začalo v místnosti pršet a do toho
se přidal vítr. Uvědomil si, že se nemá
kam schovat, že je vydán na milost a nemilost
podmínkám. Sedl si do kouta místnosti, ale moc
platné to nebylo. Po starém kameni se sbýhali
kapky a s cákáním pleskajících nohou dopadali na podlahu. Jsem silnější než on,hodnější nežli on,
pročpak bych měl prohrát. Prohrát, prohrát,
prohrÁT, PROHRÁT.
To slovo mu dunělo v každé žíle. Měl hlad, byl prochladlý a vypadal jako ubožák, ale měl vztek,
VZTEK. Vstal a došel ke dveřím s namáhavým
zabušením zaklepal, ale zvučně promluvil:
Doveďte mne ke svému mistrovi, ať se konečně doví,
kdo já jsem!!“

Zapátral v paměti a dostal z ní kouzlo
jenž už dlouho nedělal, avšak bylo účiné.
Právě když se otevřely dveře přiložil si
ruku k ústům a jí i pusou vytvořil O. Jako
z draka z něj vyšlehl oheň, právě proto byl
tento oheň zvlášť zlověstný, zložár.
Na podlaze zůstaly dvě zuhelnatělé
postavy. Vyšel na chodbu, nalevo spatřil
dřevěné venkovní dveře a napravo chodbu do
obýváku, spatřil tam svého nepřítele.
,,Vydím, že jsi přišel.“pronesl Voldemort.
Daresian vypustil smrtící oheň, který sežehnul
Voldemorta a ten spadl na zem.

Avšak po pár okamžicích se Voldemort bez šrámu
zvedl ze země, byl bez hábitu., Tak ty sis
myslel, že mě zabiješ nebo jen ublížíš“ řekl
pohrdavým hlasem Voldemort a mávl hůlkou.
,,Teď poznáš Daresiane, kdo jsi.“ Dares nemohl
pohnout ani prstem.,, Já Ti teď předvedu jak trestám.“mluvil tyran. ,,Nagini přiveď našeho
zajatce“ pokračoval. Čekali Voldemort si zatím připravoval kávu a byl otočený zády k Daresianovi.
Tomu létaly oči po místnosti, když však
přilezl Nagini, legíny, se zajadcem, oči se mu rozšířily. ,, Tak, co zrádče“promluvil tyran k trýzněnému.Kouzlo spoutání pominulo a Daresian promluvil: Znova na tohle ti skočím, jednou tě někdo zdolá, zničí, život tě zničí“. ,,Život“ s úšklebkem pronesl. ,,Ano život, někdo žívý Ti přinese smrt.“ Voldemort křikl “nech si kecy na koledu a začni
kecat o tom , co zajímá mě.“ Trýzněný začal vyprávět: Nejdřív jsem zničil medailonek“. ,,Cože“ rozčílil se Voldemort. ,,A v Niechorze jsem, kontaktoval
Harryho a jeho přátele. Řekl jsem jim, co mají
udělat. Takže teď je už druhý viteál určitě zničen.“Voldemort však pravil,, Dobře jsem to
zařídil, co Dolohove, dokázal jsem se zbavit
nepřítele bez velké námahy. A před strašlivou
smrtí mu způsobím tu největší bolest.“ ,,Hmm dobré,dobré, pane“ promluvila postava s vytaženou
hůlkou stojící u stěny, kterou přivedl Nagini
,, jenže já nejsem Dolohov, jeho mnoholičný
lektvar vyprchal a právě bojuje pod kletbou
imperius s Legínim, já jsem Helena, skutečná
a živá.“ Daresian se na ni usmál ,na svou lásku.
Konečně se setkali po tolika letech. Voldemort
se však vzpamatoval a vyslal místností smrtící
kouzlo.

,,Protego“ reagovala okamžitě Helena a začala
opisovat ve vzduchu složité runy jenž se naučila v nedávné minulosti. V místnosti byla tma a jen
oknem sem prosvítal měsíc jako, když se smetana
mísí s kávou. Paprsky kouzel lítaly místnosti jako jedajské meče.Helena, potomek Roweny z Havraspáru,
právě vyčarovala červenou květinu, růži,
která, začala pohlcovat Voldemorta. ,,Expeliarmus“pomyslel Voldemort a Helena byla
bez hůlky, a růže zmizela. Daresian věděl, co musí udělat. Dvěma skoky překlenul místnost, řítil
se jí a sebral Heleninu hůlku ze země. Jako zelený
šíp se místností řítilo kouzlo. Druhým skokem
Daresian skočil a strhl Helenu k zemi. Dopadli a ze starého plesnivého koberce se zvedl oblak prachu. Daresian pohlédl Heleně, své lásce do očí,
jejich rty při dopadu na krátkou chvíly splynuly,
vtiskl jí hůlku do ruky. Voldemort stačil vyslat
druhé smaragdové kouzlo. Daresian hleděl stále
do jejích tmavěmodrých očí a utápěl se v jejich
hlouby, když jeho oči pohasly...