Den ve službě

Anotace: Akce a kyborgové. Asi ani nevím co říct víc. Snad je užijte si to a prosím o nějaké komentáře ;) P.S. omlouvám se za chyby.

Den ve službě
Dopnula jsem si poslední knoflík košile a začala si uvazovat kravatu, když David vešel do místnosti a pořádně si mě změřil pohledem. Teda seržant Bray abych byla přesná, ale já mu tykat můžu tak co. Prohlédl si můj slušivý oblek a prohlásil. „To by šlo.“
David byl starší muž s prošedivělými vlasy a knírem. Táhlo mu na padesát, ale pořád byl celkem čipera.
„Jak to by šlo?“ odpověděla jsem rozhořčeně „ženská tady ze sebe kvůli tobě dělá chlapa a ty řekneš jen ‚to by šlo‘ na to ti kašlu. Trochu chvály si snad zasloužím.“
Jen se usmál a prohlásil „Tu kravatu si vážeš špatně.“
Mrkl na mě a odešel. Jukla jsem do zrcadla a uviděla tam mladého hnědovlasého chlapa se špatně uvázanou kravatou. Proč já? Proč zrovna já? Aby bylo jasno jsem členkou policejního sboru města Miles. No a v celým městě jsou v celém policejním sboru je jen sedm lidí s robotickým tělem a já jsem jedna z nich, no a tak mě občas potřebujou abych se za někoho vydávala, například chytí člena drogového syndikátu a potřebujou zjistit info kde bude další předání „zboží“ a tak udělaj robotický tělo s jeho ksichtem a proporcemi a mě do něj šoupnou. Teda ne přímo mě jen můj milovaný mozek, respektive kovovou schránku kde je celá moje osobnost a paměť. No prostě to stojí za houby. A teď mě narvali do těla mužskýho. Čert aby to spral. Na ten pocit v kalhotách si nikdy nezvyknu. Je fakt že se lehčeji dýchá bez těch dvou závaží na hrudi, ale furt lepší než to s čím žijou chlapi.

Vylezla jsem ven již s upravenou kravatou i nasazeným sakem. Mám se vydávat za nějakého borce ze severu. Velký, zlý, drsný pistolník co by za prachy zastřelil i svojí babičku. A jeden místní „podnikatel“ si mě objednal abych postřílela jeho konkurenci. Víc mi neřekli a s tím jdu dovnitř do jednoho veselého podniku dohodnout. Štěnici v uchu a devítku v podpaždí. Tu devítku mi stejně seberou u vchodu.

Zapnula jsem si své info a ukázalo se mi v levém spodním rohu že jsem stoprocentně funkční. Pak jsem zapnula lidské životní funkce, což je pro kyborga důležitá věc. Tělo pak naznačuje dýchání a dokonce vám to vloží citové vjemy jako čich nebo bolest, prostě aby nikdo nepoznal že nejste z masa a kostí jako on. Navíc to oslabí sílu těla, není moc normální když jen tak omylem rozmáčknete lžíci v ruce nebo při podání ruky rozdrtíte všechny kůstky na prach. Pach který mi vešel do nozder mě ničím nepotěšil otočila jsem se za jeho původem a uviděla zvracet jednoho bezdomovce. Moc jsem neokouněla a zavolala si taxík a nechala se odvést dva bloky od podniku kde mám mít sraz s Jakem „Plešounem“ Micosem naším milým podnikatelem. To je chlapík co jede snad v čemkoliv ženský, drogy, půjčky, hazard a vraždy. No prostě milý člověk.

Zaplatila jsme taxikáři a vyrazila jsem zkoušeje nevrtět půlkama.
„Jestli se tohle podaří tak budeme mít přímý důkaz Jodie.“ Ozval se mi Max Derrick můj strážný anděl v rádiu. Strážný anděl čili chlápek co sedí u rádia a povídá si s vámi a říká vám kudy kam, protože si může v počítači najet plány budovy kde zrovna jste prostě člověk, který na vás dává pozor. Taky sleduje moje životní funkce a kdyby bylo potřeba zavolá posily nebo prostě nahlásí dál že mi ustřelili ruku či něco podobného. Navíc je Max můj dobrej kámoš.
Jelikož bych musela mluvit tak odpovědět mu nahlas nemůžu, (přeci jen to vypadá divně když si někdo povídá sám ze sebou) tak jsem mu jen odeslala zprávu, který se mu pěkně napíše na displeji v takzvané šmírovací dodávce. „Já vím, já vím, ale stejně jestli to vyjde tak půjde do báně jen na pár let. Nezapomeň že má za sebou armádu právníků. 70 % jeho organizace jsou právníci. Samozřejmě budu dělat co můžu neboj. Prostě přijdu vyposlechnu si to a odejdu. A jen tak mimochodem je to stejně zbytečný. To jeho impérium může vést i z vězení.“
Chvilku trvalo než dočetl a pak se mi v uchu ozvalo „ o to se neboj nebude ve vězení tady u nás. Dáme ho někam pryč a než se vrátí tak se mu to tu rozpadne.“
Max byl vždycky optimista. Procházela jsem ulicemi zdvořile odmítala kurvy a žebráky a ještě dávala pozor jestli mě někdo nesleduje. Sledoval. Menší chlapík s bundě a kšiltovce. Asi jeden z Plešounových lidí. Nevšímala jsem si ho a šla do třípatrové budovy kde byl sraz. To místo se vydávalo jako seriozní restaurace s živou kapelou a tancem, ale byl to jen bordel pro boháče.

Vešla jsem a ucítila vonné tyčinky, které svým příjemným odérem zaplňovali celou restauraci. Přistoupil ke mně vysoký ramenáč v bílém obleku, který měl slovo vyhazovač doslova napsané na čele.
„Dobrý den pane máte rezervaci?“ optal se zdvořile.
„Jmenuji se Charles Stone a mám se zde setkat s panem Micosem.“ Odpověděla jsem stroze a tvářila se nadutě.
„Ach jistě pane, řekli mi o vás když byste byl tak laskavý a odložil všechny své zbraně jen kvůli bezpečnosti. Nechceme zde žádné problémy.“ Řekl ramenáč a dal před sebe typický stříbrný tácek.
Odložila jsem naň svou devítku, on dal tácek do jedné z mnoha maličkých skříněk za sebou, zamkl ji a podal mi klíč s číslem 13. Jak potěšující.
„Pan Micos vás očekává v salónku“ řek pingl a ukázal mi na jedny dveře.
„Ať žije soukromí.“ Odpověděla jsem zvesela vyrazila vstříc dveřím. Restaurace byla zařízena opravdu pěkně. Hezky ve dřevě a ty červený záclonky, přesně podle mojí chuti.

Zaklepala jsem.
„Dále.“ Ozval se hlas zpoza dveří. Stiskla jsem čudlík po straně, dveře se pokojně odsunuli ke straně a já jsem vstoupila. Salónek byl zařízený stejně jako celá restaurace a to v dřevěně červené, jediná změna byla že místo vonných tyčinek tu smrděl jeden tlustej plešoun. Jake Micos se na mě zadíval svýma prasečíma očkama a změřil si mě do hlavy k patě. Podle pohledu kterým mě pozoroval se vsadím že je na kluky.
„Vítejte pane Stone. Velmi, opravdu VELMI rád vád vidím. Posaďte se.“ Zahlaholil špekoun.
„Zdravím vás pane Micosi a děkuji za vaše pozvání.“ Odpověděla jsem zdvořile.
Krom nás dvou měl v místnosti která měla asi 6 na 5 metrů ještě tři gorily a jednoho vysokýho pohublýho chlapíka který mne ostražitě sledoval.
„Než přejdeme k byznysu dovolte abych vás pozval na večeři vaří tu opravu velmi dobře. Najal jsem sem kuchaře až z Benjorku.“ Řekl otesánek.
Abych Plešouna popsala. Je to asi metr sedmdesát vysoká koule, a pěti bradami, malinkejma prasečíma očičkama a pleškou. Je pravda že mu ještě okolo hlavy zbyl jakýsi blonďatý porost kterému pár vtipálků říká svatozář. Haha.
„Tak to už se opravdu těším.“ Řekla jsem já.
Tak tuhle večeři si užiju. Kuchař z Benjorku. Jižani jsou skvělý kuchaři jsou to prostě mistři kulináři, pokud teda Plešoun nekecá. Je totiž dost možný že má nějakého Edwarda od vedle co mu vaří rádoby Jižanský recepty.
Po dvou minutách přišel číšník a dal nám každému jedno menu. Byl to opravdu těžký výběr ale nakonec jsem se rozhodla pro Kachnu třinácti chutí ať už je to cokoliv. Miluje dobrodružství, ale na druhou stranu zas ta třináctka. Ještě že nejsem pověrčivá. Než nám donesli jídlo tak mi Jake vesele vyprávěl že jeho nová vnučka už chodí a že říkala dědo dřív než máma nebo táta (Šikovná holka) a to je prosím mozek jedné z největších zločineckých organizací ve městě. Pak nám donesli jídlo. Před Micose položili jakési těstoviny polité jakousi modrou omáčkou a přede mě podivnou směs masa. Vzala jsem do ruky vidličku nabodla první kousek a ochutnala. Tak tohle dobrodružství se mi nevyplatilo, chutnalo to opravdu všelijak. Micos mne pozoroval a čekal na mou reakci. Hodit na tvář výraz blaženosti se mi nepovedlo, tak jsem se tvářila aspoň neutrálně. On si namotal svoje nudle, vymáchal je v omáčce a snědl to.
„Mm to je velmi dobré opravdu velmi dobré a jak vám chutná kachna?“ optal se tlouštík a já zjistila že slovo velmi začínám pomalu ale jistě nesnášet.
„Ňamka“ odpověděla jsem, vypnula si centrum chuti a dál dlabala.
Po tom co on si „velmi“ pochutnal a já jsem zdolala svou kachnu. Si velmi dvorně utřel tu svou tlamu a napil se vína.
„Tak pane Stone teď ještě kapku zábavy a pak nahoře v mé kanceláři dohodneme na našem malém obchodu, co vy na to?“ začal Jake.
„No to záleží na tom co si představujete po pojmem zábava pane Micosi.“ Odpověděla jsem.
„Víte jen mezi námi jako obchodními partnery. Tenhle podnik nefunguje jen jako obyčejná restaurace.“ Zamrkal na mě šibalsky svýma očkama.
„Hm myslím že rozumím pane Micosi.“ Zamrkala jsem mu nazpátek já.
„Tak co pane Stone máte radši bloncky, hnědovlásky, černovlásky nebo zrzky. Asiatky, černošky? Můžu zařídit cokoliv.“ Mrkal dál Micos.
„Mám rád hnědovlásky jsou takové nevýrazné to se mi líbí.“ Odpověděla jsem mu a mít normální těla tak se asi začnu potit. „Ale nerad opravdu VELMI nerad odmítám vaše pohostinství, ale budu se muset ještě připravit a něco si zařídit, proto vás žádám jestli nepřejdeme rovnou k věci.“
„Ach jste obchodník to se mi velmi líbí!“ svěřil se mi Jake „Tak tedy.“ Lusknul prsty a vysokán mu podal datapad. Micos ho přesunul ke mně a prohlásil „potřebuji aby jste se o tyto pány a dámy ‚postaral‘.“ uvozovky ve slově postaral byly opravdu slyšet. „Prostě je odbachněte je mi jedno jak, kdy a kde, ale chci je tuhý jak žehlící prkno, tedy velmi tuhý!“
Vzala jsem datapad a jukla na ony tváře. Konkurence. Tedy Micosova konkurence potom další drsní gangsteři jako on, pak ještě nějaká obyčejná holka a jedna právnička.
Vzala jsem datapad a položila na stůl. Poté jsem poslala zprávu Maxovi. „Tak co už je můžu zabásnout.?“
V odpověď se mi ozvalo „Serža říká že máš zelenou, ale zvládneš to sama?“
„Teď si mne urazil“ odeslala jsem mu.

„Tak jo Plešoune nerada ti to říkám, ale já nejsem tvůj milej Stone.“ Vyslovila jsem.
„Cože?!? Jak že si mi to řek ty hajzle!!“ zaburácel tlusťoch.
„Promiň špekoune. Tak jo Jaku Micosi. Nerada ti to říkám, ale já nejsem tvůj milej Stone.“ Odpověděla jsem. „Jsi zatčen máš právo nevypovídat –„ už jsem nestihla doříct.
„SEJMĚTE HO!!!!“ řval Jake. Asi jsem ho naštvala.
Chlapíci ke mně vyrazili. Usmála jsem se a vyšla jsem jim vstříc nejdřív ke mně dorazil jeden co stál vpravo. Nečekala jsem a zasadila mu direkt na nos, až v něm zakřupalo, ale v zápětí jsem se podivila protože jsem očekávala že odplachtí v dál díky kyborgský síle. Neodplachtil a mě došlo že jsem nevypnula omezovače a lidský funkce. Zareagovat jsem už nestihla. Ten chlapík byl drsňák a vykopl nohou přímo proti mně.

Tak rozhodla jsem se už nikdy nekopnu žádného chlapa do kulí, už totiž vím jaký to je. A druhá věc toho technika co instaloval tomuhle tělu pocit bolesti zabiju. Válela jsem se na zemi, držela jsem se v zasaženém místě a tiše skučela.
„Nebyl moc drsnej co šéfe.“ Řekla gorila číslo 1.
„Ale ránu docela měl a trochu mě bolí noha.“ Řekla gorila číslo 2 a držela se za krvácející nos.
„Děláš jakoby měl koule z oceli.“ Odpověděl mu jednička.
„Je fakt že po ráně do božství jde k zemi každém chlápek.“ Řekla gorila číslo 3.
Teda ne že by to holky nebolelo když je čutnete mezi nohy, ale mi máme výhodu to že většinu nervstva v tom místě máme uvnitř. No a chlapi ho mají vně. Au au.
„Určitě se k němu dostal dřív nějakej z vašich konkurentů šéfe.“ Promluvila po chvíli zase jednička.
„Blbče mlel něco o právu nevypovídat, to je fízl.“ Řekl čtvrtý hlas což musel být ten dlouhán.
Jelikož moje vůle teď byla na procházce dómem bolesti opravdu jsem nemohla pocity vypnout což v současné chvíli dosti vadilo. Jediná věc na kterou jsem dokázala myslet byla že to zatraceně bolí a už jsem přestala i vnímat hlasy nade mnou. Tenhle stav mi vydržel okolo dvaceti sekund ale mě to připadalo jak dvacet minut. Pak jsem se konečně dostala svým programováním k těm správným obvodům a vypnula je. Najednou šmik jakákoliv bolest byla ta tam. Vstala jsem.
„Hele ho už vstává, tak to přeci jen není žádná sušinka.“ Prohlásil trojka a vyrazil proti mě pěstí. Já jen tak stála a nechala se uděřit spodním hákem do žaludku. Zakřupalo to a trojka se chytil za zápěstí a kňučel bolestí.
„Bacha je to borg!“ zaječel dlouhán a šahal si pod sako. Okamžitě jsme zareagovala chytla trojku za klopy a mrštila s ním proti hubeňourovi, ten musel udělat kotoul do strany aby se vyhnul 130 kilům letící živé váhy. Zbylé gorily samozřejmě nelenily a z kapes vytáhly jakési boxery na jejichž koncích to elektřinou jen jiskřilo. To by mohl být problém. První zaútočil. Vyrazil proti mému obličeji pěstí, ukročila jsem dozadu a vyrazila pravou rukou vzhůru a praštila ho do nataženého loktu. Levačku jsme ihned vymrštila vpřed a zasadila mu tvrdou ránu na solar plexus, zřetelně jsme cítila jak hrudní koš povolil a rváč odletěl pár metrů v dál. Druhý na nic nečekal, obíhal svého druha zleva takže jsem ho měla teď napravo do sebe. Nedala jsem mu čas něco udělat a vykopla jsem proti němu nohou a zasáhla ho do podbřišku. Ten už taky nebude dělat problémy.

Prohlédla jsem terén a zjistila že Jake mezitím někam zmizel a dlouhán se postavil s pistolí v ruce. Byl to moderní revolver velké ráže. Vystřelil a já ucítila zásah do prsou a odlétla na znak skrz dveře do restaurace. Ta se mezitím trochu naplnila a tak jsem byla pozorována místní smetánkou, tvářili se trochu udiveně, ale spíš než tím co děje se divili spíš tomu že jsem si dovolila rušit jejich večeře. Ať mi vlezou na záda. Než jsem vstala ve dveřích e objevil zas dlouhán a znovu vystřelil a já cítila jak se kulka svezla po spánku. Chytla jsem nejbližší židli co byla po ruce a mrštila s ní proti němu. Furt po něm něco házím. Dřevěná židlička ho zasáhla a přinutila ho střelit kamsi mimo. Ozval se výkřik, no jo kdyby radši místo okounění zdrhli nebo se schovali. Zásah židlí ho poněkud rozhodil. Dost na to aby mi to dalo čas se zvednou do dřepu a udělat kotoul směrem k němu z kotoulu jsem se ihned postavila a vedla spodní hák. Do jeho čelisti jsem ho zasáhla opravdu tvrdě. To nemohl přežít s mojí silou mu ten zásah musel zlomit vaz chudákovi.

Vrátila jsem se do salónku v kterém se ozývalo skučení několika tvrdých hochů a rozhlédla se. Jake je žabař měl tma sice tajná dvířka ale už nebyl dost chytrý aby je po sobě zabouchl. Vyrazila jsem průchodem dál vedli odtamtud dveře na horu. Vrátila jsem se a vzala dlouhánovi revolver a vyrazila po schodech. On už ten revolver potřebovat nebude. Do ruky padl skvěle byl asi třicet centimetrů dlouhý, leštěný a s modrou rukojetí, docela se mi líbil asi si ho pořídím. Schody vedly o patro výš kde končili překvapivě dveřmi. Zase otevřenými. Vyběhla jsem jimi a uviděla dlouhou chodbu s mnoha dveřmi a vlevo jedny otevřené. Když jsem dorazila já začali se otvírat i ty ostatní a vykukovaly z nich mnohé dívčí hlavy. No jo má tu fakt bordel. Doslova. Podívala jsem se do těch dveří nahoře kde byli jak jinak schody a ze shora se ozývali hlasy. Hlasy plné paniky. Vylezla jsem po schodech k mezipatru s revolverem před sebou. Ramenem jsem jela po zdi až na její konec a přede mnou se otvíralo celé mezipatro kde nikdo nebyl. Nakoukla jsem doleva nahoru na schody a viděla tma pootevřené dveře. Vyrazila jsem k nim, ale tentokrát potichu a opatrně. Za dveřmi se normálně svítilo jak mi ukázala škvíra. Chvilku jsem se soustředila a slyšela oddychování několika osob v místnosti za dveřmi. Dobrý sluch se hodí.
„Hej vy za dveřmi, tady policie okamžitě se vzdejte nebo budu nucena použít sílu!“ zakřičela jsem.
„Trhni si nohou ty krávo!“ odpověděl mi jakýsi příjemný hlas.
„Dobře řekl jsi si o to“ zašeptala jsem si pro sebe. Došla kus pod dveře skrčila se a tak abych byla pod linií schodů a strčila do nich. Ty se otevřely a mě nad hlavou začali lítat kulky tak ze tří automatických zbraní. Že já neobrala toho dlouhána i o další náboje a měla jsme si vyzvednout i svojí devítku. Nu což tři automaty tři náboje to by mělo stačit. Palba dozněla a já vyrazila. Došla jsem do místnosti která vypadal trochu jako čekárna. Čekáte tu až na vás bude mít Plešoun čas. Byl tma převrácený stůl a za ním očividně někdo byl podle spousty nábojnic vedle, za stolem byly i další dveře. Vpravo hned vedle dveří byl jeden frajer zrovna dosazoval zásobník na místo. Nechala jsem ho zásobník docvaknout a pak ho praštila ho pažbou revolveru do obličeje. Lebka i páteř zakřupali. Další mrtvý. Samopal mu vyletěl z ruky a já ho obratně chytila ještě za letu. Je pěkné když vám věci vycházejí. Otočila jsem se ke stolu tam už jsem viděla další dva chlapíky jak už mířili mým směrem nabitými zbraněmi a skočila do strany. Dobře jsem udělala tam kde jsem před chvílí stála proletěly dvě dávky ze samopalů. Na nic jsem nečekala a ještě za letu jsem vystřelila z obou zbraní. Těm lidem v akční filmech to vždy vyjde, mě bohužel ne. Dávka ze samopalu letěla úplně mimo, ale pravda střela z revolveru tomu vpravo škrábla rameno což ho rozhodilo. Ten druhý pálil dál a pálil přímo na mě, a taky do mě. Samopaly byly ráže 9 milimetrů to mě prostřelit nemůže, ale i tak to není příjemný když se vám od hlavy dorazí dávka kulek. Teď musím vypadat opravdu k zulíbání, jedna z kulek totiž zasáhla oko a vystřelila umělou bulvu ven. Ať žijou červený diody místo očí. Dopadla jsem a měla kapku sníženou perspektivu díky jednomu oku mimo. Pravému samozřejmě s mým štěstím. Namířila jsem samopal a zmáčkla spoušť a levý střelec zapadl za stůl pod návalem kulek. Pravý se už zase chystal střílet, asi není čas na oddech. Vypálila jsem i po něm pár střel, ale podařilo se mu schovat za bytelný stůl. Vymrštila jsme se na nohy a vyrazila ke stolu on byl pořád schovaný. Kus před stolem jsem vykopla, noha urazila kus stolu a zasáhla osobu za ním se krčící, ta odlétla v dál a narazila od dveří a spadla. Muž vlevo byl na zemi a sténal. Měl neprůstřelnou vestu, ale i přes ní to bolí když od vás narazí slušná dávka kulí.

Moje pravé oko se konečně vzpamatovalo z nárazu. Vyhodila jsem zásobník ze samopalu a od padlého si vzala nový, který jsem vložila do zbraně. Už mě to nebavilo přišla jsme k dvoukřídlým dveřím a vykopla je. Tam byla luxusně zařízená kancelář s dalším obrovským stolem za kterým sek krčil Plešoun a v rukou držel jakousi velkou zbraň, něco mezi puškou a malým kanónem. Samozřejmě že s tou nádherou mířil na mě.
„Chcípni!!!!!“ zařval a vystřelil.
Smýkla jsem sebou do strany a cítila jak okolo letící náboj ze zbraně čeřil vzduch. Namířila revolver Micosovým směrem a vypálila oba zbylé náboje. Oba ho zasáhly do levé části hrudi. Jen vyvalil oči a svalil se na stůl. Já jsem se opřela o zeď a sjela po ní s hlasitým oddechnutím. Tak tomuhle já říkám perný pracovní den. Konečně bylo trochu času tak jsem si prohlédla zbraň v mé ruce, a všimla si dokonce rytin. Na takovýhle revolver bych potřebovala roční plat, takže to udělám jednoduše prostě si ho nechám ten dlouhán už ho nevyužije a tak ho prostě vezmu a bude. Vezmu ho místo bonusu za tuhle misi s tím bude vedení souhlasit.

O pět minut do kanceláře nalítlo policejní komando. Přišli přesně včas aspoň jsem to mohla udělat po svým, Micose bych před celou policejní jednotkou tak chladnokrevně zastřelit nemohla, ale takhle to bude v pořádku, byla to sebeobrana. Takhle je to stejně lepší. I kdybychom ho sebrali tak by byl za dva roky venku a stejně by to svoje impérium vedl z vězení přesně jak jsem řekla Maxovi. Podívala jsem se na zbraň, měla přes metr a šířka hlaveň byla opravdu široká. Vyndala jsem zásobník a podívala se na náboje, hned jsem je poznala byly to náboje ráže 0.50 ale většinou se dávají do kulometu a ne do pušky. Tohle by mě klidně mohlo zabít, stačila by jedna rána do hlavy a puf. Uf že já si na to svoje štěstí pořád stěžuju. Položila jsem pušku, protože ke mě přišel jeden z policistů ze zásahovky.
„Zdar seržantko dobrá práce. Jo tady je vaše devítka.“ Řekl. Po hlase jsem poznala Denise, mladého policajta co se minulý rok dostal k zásahový jednotce. Má milou ženu a jeho dcerka jde za týden do první třídy. Typickém policajt správňák.
„Dík Denisi. Nějaký problémy cestou sem?“ optala jsme se a vrátila svou věrnou devítku do pouzdra.
„Nic seržo o všechno už jste se postarala vy. Jen u jednoho chlápka byli revolverový náboje a revolver nikde nevíte o tom něco?“ řekl Denis.
„Jo jo ten revolver jsem zabavila ve prospěch mě.“ Vysvětlila jsem.
„Hej vrahounko cos to tu zas vyváděla? Zas všici mrtvý jak se ti to zas povedlo? Hezký oko mimochodem.„ tenhle hlas jsem taky poznala to byl Juan, další člen zásahový jednotky.
„No to víš já dělám svojí práci pořádně na rozdíl od tebe a občas to holt maličko přeženu“ odsekla jsem mu a zakřenila se. „Už máte prolezlej celej barák?“ otočila jsem se na Denise.
„Celej až na sklep.“ Odpověděl.
„Dobrá tak já tma zajdu a zkontroluju to stejně musím dolů za Brayem.
„Nemyslíte že už jste toho udělala dneska dost seržantko?“ zeptal se Denis.
„Jo nemyslíš že si dneska zabil už dost lidí ženbote?“ otravoval Juan.
„To víš nikdy nemám dost.“ Odpověděla mu a k Denisovi prohlásila „U Braye bude ten týpek z vyšetřovacího a bude ho sakra zajímat proč jsem sejmula Micose a tý chvíli se chci vyhnout jak jen můžu.“
„Tak aspoň pudu s váma seržo.“ Řekl a nadhodil si svůj samopal v ruce.
„No jak myslíš od toho tě odrazovat nemůžu.“ Nechtěla jsem se s ním hádat, koneckonců co může mít asi tak Micos schovanýho ve sklepě bordelu?

Sešla jsem schody s Denem s patách a vrátila se až do salónku. Cestou jsem viděla že poldové se museli s nějakýma odbojnějšíma zákazníkama porvat a zatknout je a to nepočítám zbytek Plešounových lidí. V salónku jsme se zastavila u Čahouna. Strážník co ho prohledal už nebyl ochoten vracet mu náboje do kapes tak je prostě nechal ležet na něm. No mě to je jedno a jemu je zas jedno že si jeho dva rychlonabíječe přivlastním. Přebila jsem revolver, tak teď mám nových šest nábojů ve zbrani a šest v kapse plus mojí devítku jsem neporazitelná! Vrátila jsem se až do restaurace a otočila se k barmanovi který nervózně točil popelníkem v ruce.
„Kudy do sklepa čamrdo?“ otázala jsem se. Trochu pohoršeně se na mě podíval a pak ukázal na dveře a řekl jen stručné „Vpravo“. Hurá skrz dveře do chodbičky a v ní po pravé straně byli další dveře. Vzala jsem devítku do ruky a chvíli poslouchala, zpoza dveří nic slyšet nebylo. Vzala jsem za kliku a nakoukla dovnitř. Jen široká chodbička a schody dolů k velkým kovovým dveřím. Prima řekla jsem si v duchu zamířila opatrně dolů. Denis byl za mnou a mohla jsem se na něj dokonale spolehnout je dobrej, moc dobrej, tudíž jsem si absolutně jistá že mám krytí v pořádku. Dveře dole byli z pevného kovu a tlačidlo po straně. Prohlédla jsem se za odhadla že se budou odsunovat vlevo. Pomocí gestikulace to řekla Denisovi a ten jen kývl. Přikrčila jsem se a zmáčkla tlačítko.

Dveře odjeli vlevo přesně jak jsem odhadla. Za nimi myla prostorná kovová místnost asi deset krát dvacet metrů, plná všech možných beden očividně armádního původu. To jsem odhadla hlavně dle nápisů North Army na každé z nich. Byly po stranách, vždy po pár metrech byla mezera a uprostřed bylo něco jako chodbička. A v ní stál chlapík měřící aspoň dva a půl metru a v ramenou měl taky skoro metr. Z rukou o velikostí lopat vyčuhovali kovový výčnělky a spodní čelist měl částečně kovovou. Tedy v místech kde jí neporývala potrhaná kůže. Skvěle má tu borga. Ještě že jsem do toho sklepa šla já zvláštní jednotka by tu měla problémy. Denis samozřejmě věděl co dělat a tak pouze přiklekl zamířil.
„Maxie drahoušku byl bys tak hodnej a poslal mi sem dolů posily, předem varované před tím že tu je bojovej borg že ano? Je to očividně silovej typ.“ Zaslala jsem zprávu mému operátoru.
„To víš že bych byl tak hodnej. Hele všimla sis že má ruce jak pneumatický kladiva?“ nahlásil mi zpět Maxík. No jo ten umí povzbudit.
„Toho si nejde nevšimnout a pospěš si s těma posilama kdyby něco zdržím ho ale nevím jak dlouho.“ Řekla jsem, ale bylo mi jasný že proti tomu monstru moc šancí nemám.
„Už jsou na cestě. Dávej pozor nerad bych tě nesl k doktorovi v tašce.“ Strachoval se o mne Maxík.
„Díky seš milej, dám bacha.“ Ukončila jsem rozhovor.
„Ve jménu zákona ani hnout. Odhoďte všechny zbraně a lehněte si na zem. Odpor je marný jste obklíčení a není jiná cesta ven.“ Řekl Denis po tom co jsem na něj kývla a postoupila do místnosti ku pravé straně, on klečel dál ve vchodu. Obřík se na nás otočil a vypadalo to že si nás teprve teď všiml.
„Coe se šéfikem?“ zeptal se a v jeho hlase příliš inteligence slyšet nebylo, spíš dost demence. Perfektní hlídací pes.
„Jake Micos byl zneškodněn a již dále nebude provozovat žádnou protizákonnou činnost.“ Zaobalil Denis hezky tu informaci že jsem strážcova šéfka odbachla.
„Musím pomoct šéfikovi!!!“ zaječel po pár sekundách přemýšlení a vyběhl proti nám.

Hurá to jsem potřebovala k uzavření nádherného večera, obrovského bitevního kyborga který se na mě řítí s tou rozdrtit mě. Denis reagoval pohotově a zahájil palbu. Tři krátké dávky. Tělo. Tělo. Hlava. Jeho samopal se však minul účinkem a obr na něj nijak nereagoval.
„Denisi drž se zpátky!“ křikla jsem a tahala revolver, devítka mi je proti tomuhle monstru na nic.
„Pospěšte si!“ slyšela jsem ho ječet do vysílačky a už mířila revolverem a tu bestii. Bang! Vypálila jsem. Rána tu věc zasáhla do hlavy, utrhla další cár její drahocenné kůže z čela a udělala rýhu. „Doprčic“ prohlásila jsem, odhodila obě zbraně a připravila se. Ta věc ke mě doběhla a rozmáchla se pěstí. Skočila jsem do strany a ruka o velikosti sloupu od elektrického vedení prolétla pár centimetrů ode mě. To je tím tělem. Moje normální tělo je dělaný pro větší mrštnost s trochu menší sílou, ale tomuhle bych s ním uhnula jako nic. Mé současné tělo bylo obyčejné kyborgské tělo s trochu větší silou a z malinko pevnějších slitin. Hurá. Neváhala jsem a vyrazila mu pěstí proti obličeji. Bylo ta jako praštit do zdi, ale účinkem se to úplně neminulo. Znovu po mě máchl a já se skrčila. Rychlý výkop ho zasáhl do kolene a on zavrávoral, ale hned se zas narovnal. Nějaký bojový zkušenosti očividně měl a prát se uměl navíc mu pomáhaly jeho gyroskopy v těle. Na nic nečekal a kop mi vrátil a tentokrát už jsem neuhnula. Tak si říkám jestli bych neudělala líp, kdybych se postavila proti náklaďáku. Po pár sekundách co jsem jela po zemi jsem se zastavila o zeď. Započala jsem manévr vstávání, ale neptejte se mě jak byl už zas u mě. Dal mi pravý hák přímo do obličeje a já se proletěla po místnosti dopadla mezi několik beden a přes ně spadla do mezery mezi nimi. Dobrá zpráva je že do něj mám na chvíli pokoj. Špatná zpráva je že mé poškozené oko znovu vypadlo a to druhé poněkud zrní. Vstala jsem a podívala se na nejbližší bednu. Nápis na ní oznamoval že v ní jsou dýmovnice. Skvěle Místnost plná armádního vybavení a já spadnu mezi dýmovnice, to je přesně to moje štěstí. Kurník už byl zas u mě a moje tělo mě moc neposlouchalo. Chytl mě jednou rukou za rameno, druhou za levou ruku a začal táhnout. Kyborg většinou bolest necítí, ale taky máme jistý nervový systém a proto víte že vám někdo oderval ruku. Další problém že ramenní i loketní kloub je hodně silný aby nedošlo k vykloubení, tudíž se ruka přetrhne někde mezi loktem a ramene. Sledovala jsem změť drátů a kovu kterou jsem měla místo levé ruky a křičela pravděpodobně spíš vzteky než bolestí. Strážce mě přátelsky přetáhnul mojí vlastní rukou a pak mě zahodil do prostoru. Při tom co jsem plachtila vzduchem jsem mohla sledovat jak mířím zase od beden ke vchodu. Ne že by to nebylo jedno. Tělo mě efektně neposlouchalo a bolela mě ruka, navíc jsem viděla jen na jedno oko a to ještě jen na půl. Dopadla jsem do volného prostoru kousek před dveře a viděla že obr se už ke mně zase žene.

Bang, Bang, Bang!!! Ozvalo se náhle za mnou a já viděla jak se strážci pokladu udělali dvě díry v hrudi a jedna v hlavě. Neškodně se svalil na zem s pořádným zaduněním. Kavalerie dorazila. Zvedla jsem se na jednu ruku, tedy ne že bych tu druhou měla a otočila se abych uviděla Juana, který v ruce drží Micosův kvér, kterému se ještě kouřilo z hlavně.
„Dlužíš mi pivko seržantko“ zakřenil se na mě a můj systém už nezvládl nápor a já omdlela.

Znovu jsem procitla až o šest hodin později, což mi oznámil můj vnitřní hodinový systém. To pravděpodobně znamená že mě potom vypnuli, protože můj výpadek vědomí byl jednoduchý restart, no zlobit se na ně nebudu. Oběma očima jsem viděla normálně a tak jsem si prohlédla své okolí a zjistila že ležím v nemocnici. To že jsem měla pořád stejné tělo jsem zjistila když jsem chtěla levou rukou odhrnout deku a všimla si že levou ruku pořád nemám. Smůla ještě mě nevrátili do mého těla. To by mě zajímalo jak dlouho ještě budu trčet v tomhle mužským. V místnosti byl ještě stolek a na něm pánská policejní uniforma s mojí hodností. Bezva to znamená že v tomhle těle si ještě nějakou dobu pobudu. Ach jo. Vstala jsem a oblékla se. Po vyhlédnutí z okna mě čekalo zjištění že jsem ve specializované nemocnici pro kyborgy se kterou spolupracuje policie. Tady ze mě udělali chlapáka a doufám že tu ze mě udělaj pak zase udělaj ženskou. Vyrazila jsem ke dveřím a chtěla vzít za kliku, ale někdo otevřel dveře dřív z druhé strany. Poznala jsem jednoho z doktorů, kteří mi měnili tělo.
„Ach koukám už vzhůru, jak se cítíte?“ otázal se.
„Jak se asi může cejtit bezruká policajtka, který něco přebejvá v kalhotech?“ odpověděla jsem.
„No asi moc dobře ne.“
„Přesně. Kdy mi vrátíte tělo?“
„No tak během týdne. Profesor Marker bohužel onemocněl.“
„Cože!?! To si ze mě děláte srandu ne? To mám jako tejden běhat po městě jako chlap? Odoperujte mě vy!“
„To nemůžu na to je třeba dva specializované techniky a já jsem jen jeden.“
„A nemůže vám vypomoct někdo z jiný nemocnice ve městě? Přece si takhle doktoři v nemocnicích vypomáhaj furt ne? Když je někde bordel tak pošlou doktora z nemocnice kde maj klídek ne?“
„Hmm tak za prvé tu nemáme „bordel“ jak říkáte a za druhé nepožádám o transfer kvůli jedné policistce která nevydrží pár dní s pindíkem v gatích“
Měla jsme chuť mu jednu střelit, ale jelikož bych ho tím pravděpodobně zabila tak jsem se ovládla.
„Aha a jak dlouho si teda mám počkat?“ ptala jsem se tentokrát já.
„Asi tři nebo čtyři dny.“ Odpověděl.
„Mimochodem byl jste to vy kdo mi instaloval pocit bolesti doktore?“
„No ano byl jsem to já.“
„A věděl jste že tohle tělo bude použito pro policejní akci?“
„Jste policistka tak jsem to věděl už když jsem vás měl na stole.“
„Tak proč jste doktore kurňa nastavoval to centrum bolesti na 100 %?“
Vypnula jsem posilovače a porušila slib. No prostě jsem ho kopla mezi nohy. Svalil se na zem a skučel, já si jen utáhla policejní kravatu, upravila odznak na prsou a vyšla z místnosti. Doktor se mnou loučil jen sténáním, přitom jsem ho zas tak moc nekopla.

Na chodbě jsem narazila na zrcadlo a prohlédla si samu sebe. No levá ruka chyběla, stejně jako kůže na horní polovině tváře, rudé očíčko na mě veselo pomrkávalo. Hotovej robot zabiják. V hlavě se mi ozval Maxík se slovy ať počkám v nemocnici. Proč ne stejně nemám co na práci, celkem jsem si zlepšila náladu a nikdo mě takhle nemůže vidět. V čekárně bylo prázdno tak jsem si kecla na kanapíčko a čekala. Mile tu foukala ventilace a bylo mi prímovně. Asi po třech minutkách do čekárny odněkud z hlouby nemocnice přišla celkem fešná asi metr šedesát vysoká holčina. Její chůze byla trochu divná taková prkenná a v obličeji roubeným dlouhými rudými vlasy se jí nesl vyloženě naštvaný výraz. Přišla k jedné ze zdí čekárny tam se zhluboka nadechla a začal počítat někde o čtyřky to nevydržela sprostě zanadávala tak že nebejt kyborg tak se červenám no a pak praštila do zdi. Plnou parou praštila do kovový několik centimetrů tlustý zdi a udělal tam prohlubeň. Hmm takže taky kyborg.
„Copak zlato nechtěj ti předělat fasádu či co?“ započala jsem rozhovor.
„Hele kolego neříkej mi zlato nebo k tobě nebudu tak hodnej jako k tý zdi.“ Odpověděla. Respektive odpověděl a přestávalo se mi to líbit.
„No popravdě řečeno jsem vaše kolegyně a ne kolega tohle je jen služební tělo“
„Cože!?! Ty jsi ženská? Neděláš si ze mě doufám šoufky že ne?“
„Proč bych to sakra měla dělat?“ zajímalo mě.
„No ty vole to je dobrý teda, předpokládám že si měla včera v noci akci co?“
„Ne kdepak já si oblíkám mužský těla jen tak z legrace. Není přece nic lepšího než chodit po městě v mužským těle. To je jasný že jsem měla akci.“
„Hmm já taky a víš co to znamená?“
„No myslím že mi to začíná docházet.“ A myslím že mi to došlo a taky mě to pěkně naštvalo.
„Předpokládám žes měl taky včera akci kolegáčku“ pokračovala jsem v rozhovoru.
„Že váháš. Ty budeš ta holka z třetího okrsku co?“
„Jo to jsem já ale neobíhejme od téma. To by mě zajímalo proč vyšetřovací narvalo mě do mužskýho těla a tebe do ženského? To musej bejt nějaký debilové.“
„Jasně prostě hovada. Poručík John Stalker mimochodem.“ Představil se mi.
„Seržantka Jodie Foxová.“ Oplatila mu představení a podala mu svojí jedinou ruku, kterou přijal. To musel být pohled. Asi sedmnáctiletá holka podává ruku chlapovi co vypadá jako by ho žvejknul kombajn.
„Bylo mi řečeno že tu mám počkat“ řekl.
„Mě taky“ řekla jsem zas já. „Cos měl za akci?“
„Nechal jsem se zbalit nějakým důležitým drogovým dealerem a pak ho zatknul. Myslel jsem že se pobliju, když mě ten prasák mě políbil. Blééé.“
„Koukal ses do zrcadla? Jestli ne tak se jukni a budeš se chtít tak políbit. Já bych tě taky políbila když bych mohla tak se mu nediv a nevěděl že nejsi to co máš v kalhotách. Taky moch zkusit horší věci.“ Držela jsem k němu proslov „ Ale to máš ještě dobrý se mnou omlacovali zdi a stříleli po mě z velkorážních zbraní a dokonce mě kopli mezi nohy.“
„No vypadáš na to“ řekl mi upřímně a zasmál se. „Ty se máš že ti připravily uniformu já musím tahat tyhle minišatečky.“
Znovu jsem ho/jí prohlédla. Měl jen takové ty šaty co končí někde pod pozadím a mají pořádný výstřih a že tenhle výstřih měl co odhalovat. No na balení dostal to nejlepší tělo co si mohl přát. Skvěle vyvinutou sedmnáctku. Od dalšího rozhovoru náš přerušilo odkašlání. Otočila jsem se a uviděla jsem Braye.
„Ahoj Davide. Tak jak to včera pokračovalo?“ zeptala jsem se.
„No nic moc holka, ten městský vyšetřovatel nebyl nijak nadšen z toho, že jsi mu odbachla Micose. Tedy popravdě řečeno šílel“ odpověděl mi.
„To byla pouze sebeobrana a ani jsem ho nestřelila do hlavy. A nestřílela jsem první to taky ber v potaz.“
„Mě to je jedno, ale ten vyšetřující z toho bude dělat cavyky.“
„Tak ať, jestli jen z půlky policajt tak mi ještě poděkuje. A když už jsme u toho co jsem měla dělat v klidu plešouna poprosit aby byl tak hodný, přestal po mě střílet, odložil zbraň a nechal se v klidu zatknout?“
„No on by si to tak nejspíš představoval, bude mít řeči že jsi ho nemusela hned střílet do srdce, nýbrž třeba do ruky.“
„To byla reflexní střelba, a ještě k tomu v pohybu, vystřelila jsem prostě zhruba po něm-„
„Jo a oběma střelami ho náhodou zasáhla přímo na komoru co?“
Po tomhle komentáři už jsem zůstala zticha, hlavně jsem nevěděla co na to říct.
„Promiňte že přerušuju“ vmísil se do hovoru John „, ale ty jsi včera odbachla Jakea Micose? Toho drogovýho magnáta? No tak to všechna čest.“
„Náhoda. Prostě se to seběhlo, chtěla jsem ho zabásnout a pak najednou všude lítali kulky a pěsti a než se rozkoukám tak je po Micosova, prostě normální služební večer“ odpověděla jsem s nenucenou skromností.
„Hmm si budu muset potom pročíst zprávu s tý akce. To já to měl včera horší jen večeře, při který jsem tomu dealerovi dělal společnost, on se při ní rozpovídal a pak jsem ho zabásnul.“ Popsal zkráceně svůj večer Johny.
„Podle toho“ zapojil se David „, že o sobě mluvíte v mužské osobě, odhaduji že jste ten poručík z jižní čtvrti.“
„No jo to jsem já, a pořád ještě nechápu proč tuhle seržantku šoupli do chlapského těla a ze mě udělali svěží sedmnáctku?“ zjišťoval John.
„Tak s tím vám neporadím, ale slyšel jsem že vaše akce včera proběhla velmi dobře na rozdíl od téhle naší malé problemářky.“ Kývnul David mým směrem „Kde je doktor?“
„Jo doktor….. no tak ten se asi pravděpodobně pořád válí v kluži vlastních slin v tom pokoji kam jste mě převezli.“ Vyřešila jsem problém.
„Co jsi mu proboha provedla Foxová?“ zjišťoval serža.
„Ale jen taková malá pomstička. Představ si že ten debil když m včera programoval centrum bolesti tak ho nechal na stu procentech, ne-li víc idiot jeden blbounská.“
„Já vím mluvil jsem s Maxem, ale kvůli ublížení tvé pýše ho nemusíš hned knockoutovat.“
„Ježíš jsem prostě naštvaná, v tomhle blbým těle strávím ještě několik dní a ani neprojevil snahu mi pomoct, nebo se za ten problém s centrem bolesti omluvit. Je to arogantní šašek a zasloužil si to.“
„Asi zasloužil ale jak moc se mu teď bude chtít tě odoperovat, když jsem ti sehnali náhradního chirurga za Profesora Markera. No asi se mu moct chtít nebude, tedy pokud vůbec bude toho schopen o čemž pochybuju, tedy pokud jsi mu udělala to co si myslím že jsi mu udělala.“
„Ty jsi sehnal náhradního doktora, ty jsi zlatej. Nebejt v tomhle těle tak ti dám pusu. Hned skočím probudit tamtoho doktora a omluvím se mu přece to nebudem tak hrotit ne?“
„Ne ty počkej tady, zaprvé jako první půjde na operaci tady poručík a zadruhé by ten doktor pravděpodobně zase omdlel hned jak by tě uviděl. Navíc jsem v přesvědčování lepší než ty.“
Řekl David a odešel. Podívala jsem se na poručíka. Tvářil se poněkud samolibě, musel být šťastnej že půjde na operaci jako první. Asi po 5 minutách se vrátil David, sedl si vedle mě a řekl „Poručíku se můžete hned jít připravit k operaci, co dělat a kam jít víte nepletu-li se.“
„Jasně seržante.“ Odpověděl Stalker, zvedl se a odkráčel směr převlékárna. Šťastlivci doktoři budou si moct pořádně prohlídnout tohle jeho současný tělo. Moje vypadá na dvacet osm, ale takovýhle by mi taky nevadilo možná jen malinko vyšší. David seděl tiše vedle mě. Za chvíli vešek dovnitř další týpek, průměrná výška, hnědý vlasy, delší vzadu stažený do ohonu. Měl strniště a za brýlemi schovaný mdlý oči, nosil ošuntělý kabát a pod ním měl košili a dost špatně upravenou kravatu, chvíli se zmateně rozhlížel a pomrkával a pak vyrazil tam co předtím Stalker. Ještě jsem si stihla všimnout že se mu kapku třesou ruce.
„No takže jak se ti podařilo ukecat doktora, aby mě operoval?“ započala jsem z nudy rozhovor s Davem.
„Nejdřív se dost bránil, ale když jsem mu přinesl pytlík s ledem a řekl mu že čím dřív tě odoperuje tím dřív odsud zmizíš, tak nakonec řekl že jo.“ odpověděl seržant.
„No jo ty jsi prostě mistr manipulátor a diplomat“ řekla jsem zas já. „A ještě jednu věc seržo?“
„Copak holka?“
„Nechceš mi doufám že říct že tenhle, ošuntělák s kocovinou a třesavkou co právě prošel okolo je ten druhej doktor že ne?“
„No on není ani tak doktor jako technik, má na starosti tu softwarovou část operace. Ale neboj ty tlačítka jsou dost daleko od sebe takže by se měl trefit vždy do toho správného, Jo a zvykni si na něj, odteď ho uvidíš dost často.“
„Co tím myslíš?“
„Myslím tím to že za to že jsi odbachla Micose, se za polici hrdě postavil jeden radní a protlačil během pár hodin tu naší žádost o technika pro kyborgy. A jelikož my, tedy třetí okrsek jsem údajně ten nejhorší ve městě tak nám poslali tady toho.“
„Teď nevím jestli mám bejt šťastná nebo mám plakat.“
„Radši buď šťastná je to jednodušší pro tvou duši.“ Řekl David a dál už jsme to neřešili. Pche prej třetí okrsek že je nejhorší. Kdepak není nejhorší co se policejní práce týče, je spíš nejhorší co se zločinnosti týče. Člověk se skoro diví že tam ještě někdo žije protože tam je skoro denně loupežný přepadení, nějaká ta vražda, okrádání starejch babiček a braní lízátek dětem. Klasický zločinecký ráj. Obyčejný pochůzkáři tma nosej těžký vesty a helmice. Vozit brokovnice v autech, tomu se tam říká zdravá rozum. No a tam bydlím a sloužím a ať je to jak chce stejně mám tu čtvrť ráda. Horší že mám dovolenou jen stěží na vánoce a celkem normálně sloužím i dvaasedmdesátky služby. No jo holt kyborg se jen tak neunaví. Bez dobytí vydržím fungovat tři čtyři týdny. Už mě nebavilo čekat na doktory tak jsem se přepnula do režimu spánku, Dave mě konec konců probudí.

A probudil, stačilo šťouchnutí a už jsem zvesela otevřela oko a zamžikala i tím druhým zabijáckým.Přede mnou stál David.
„Máš operaci dcérečko“ řekl jen a rukou mě odkázal směrem k převlékárně.
Vstala jsem a odešla tím směrem. Uvnitř jsem narazila na kluka, mohlo mu bejt okolo dvacítky, blonďatý vlásky a přihlouplý výraz. Typický bohatý krasaveček. Oblékal se do béžového obleku. Na kapse košile jsem zahlédla poručický odznak.
„Teda jsem si myslela že jste starší poručíku.“ Řekla jsem.
„No jednou budu. Viděl jsem tvý tělo a mám jednu otázku?“ řekl zas on.
„A jakpak ta otázka zní?“ zajímalo mě.
„Co děláš dnes večer?“
„Nech si zajít chuť štěně, stejně budu zas sloužit. Musím si vyžehlit ten včerejšek takže pudu zastře- eee teda zabásnout pár gangsterů.“ Pobavila mě jeho otázka, to musím přiznat.
„Jak štěně? Jseš nějaká vybíravá slečinko.“ Řekl docela nechutným tónem.
„Jseš nějakej drzej chlapečku“ odpálkovala jsem ho. „Nech si zajít chutě a počkej až vyrosteš.“
„Pche stejně kdo by chtěl chodit s holkou z třetího okrsku“ urazil se nám páníček.
„Ty asi před patnácti sekundama panáčku, odhaduju že budeš sloužit v prvním okrsku co? Měněj ti tam aspoň plínky a přihřívaj kašičku? Slyšela jsem že tam má každém fízl po ruce vlastního slouhu je to pravda?“ započala jsem spor jím očividně nechtěný protože se jen nafoukl a odkráčel s nosem k nebi. A to přitom zezačátku vypadal že s ním bude řeč. No jo to asi bylo tím sedmnáctiletým tělem.
„Svlékněte se do spodků a pojďte na sál seržantko.“ Ozval se ode dveří mě neznámý ale celkem jemně znějící hlas. Když jsem se ke dveřím na sál otočila uviděla jsem toho noho technika. „Jo já jsem Edward a ode dneška budu váš oficiální policejní technik.“ Dodal ještě a podal mi ruku. No co třeba nebude tak špatnej. Ruku jsem přijala, on odkráčel a já ze sebe sundala uniformu. Pak jsem šla na sál. Byl to hygienický prostor, uprostřed dva stoly na jednom leželo mé tělo, a druhý byl prázdný. Všude byla spousta různých kabelů, přípojek a jiných udělátek pro opravu a kyborgů, moc se v nich nevyznám. Lehla jsem si na prázdný stůl, měl otvor pro obličej, kam jsem ten svůj současný vložila užívala si výhledu na podlahu.
„Co vás vlastně takhle zřídilo seržantko?“ optal se Eda.
„Ale jenom jeden bitevní kyborg se silou naštvaného tanku, to víte jen taková maličkost.“ Odpověděla jsem.
„No tak to jste ještě dopadla dobře, nevadilo by vám kdybych se pak juknul do vaší paměti na specifikace toho souboje?“
„Můžu vám v tom nějak zabránit?“ zajímalo mě.
„Můžete říct ne“ řekl on.
„No tak já řeknu ano.“ Schválila jsem jeho požadavek benevolentně.
„Ok tak já vás jen vypnu, kvůli operaci. Stejně by jste nechtěla poslouchat kecy toho druhého doktora takže až se probudíte, bude už pryč. Berete?“
„V poho“ zas jsem souhlasila a svět ztmavnul.

Po otevření očí jsem zjistila, že už koukám na jiný kus podlahy a cítila jak mi z lebky, někdo vytahuje poslední kabel. Trochu to štíplo a já jsem zamrkala.
„Tak hotovo, slib jsem splnil druhý doktor už šel.“ Poznala jsem Edwardův hlas.
„No to jsem ráda“ začala jsem „je to hroznej blbec.“
„Souhlasím s vámi a to jen po jedné společné operaci, abych pravdu řekl už s ním nikdy nechci pracovat. Není profesionál je to pro něj jen práce, odbude si to a jde.“ Pověděl mi.
Vstala jsem, oblečená jen do jednoduchého kusu spodního prádla pokrývající mě od pánevní oblasti a po hrudník, prostě to co je potřeba skrýt. Na druhém stole pořád leželo to šíleně zhuntované tělo, takhle z pohledu třetí osoby vypadalo ještě daleko hůř. Seskočila jsem z operačního stolu a protáhla se. Ed si balil nějaký serepetičky do příručního kufříku. Odešla jsem z místnosti zpátky do šaten kde jsem nalezla ve skřínce své oblečení přesně tam kde jsem ho nechala. Když jsem si oblékla koženou bundu s džínsama, ještě jsme nasadila rukavice bez prstů a prohrábla kapsy. Zjistila jsem že tenhle svět ještě asi nebude tak shnilý, protože a jelikož mi nikdo nešlohnul peněženku. Ze zrcadla na druhé straně místnosti na mě koukala 175 centimetrů vysoká žena okolo dvacet pěti let. Hnědé vlasy ostříhané na ježka a oči oříškového zabarvení. No tak vypadám, vypadám tak celý svůj život pomineme-li dětství, dospívání, pubertu a jiné mnou nepříliš oblíbené části života.

Když jsem došla do čekárny, Dave tam už nebyl, asi se vrátil na okrsek, ale Ed na mě čekal.
„Mám venku auto jestli se chcete svézt? Stejně asi taky pojedete na okrsek ne?“ zeptal se.
„Proč ne ráda se projedu.“ Odpověděla jsem.
Přivolali jsem výtah a sjeli do přízemí. Ed neparkoval v podzemní garáži, protože vyrazil místo ke schůdkům do ní rovnou ven. Když jsme vešli ven do očí mě začlao bodaat ostré sluneční světlo. Mno to zase bdue den. Rovnou z nemocnice zase do práce, no nic čeká mě další den ve službě.