Deník: Těm, co přijdou po mě - Zápis osmý

Anotace: další zápis důležitý pro další události

Dnes jsem si uvědomila, že jsem už dlouho nic nenapsala. Nebyl důvod, nevím jestli je vůbec teď, ale to je fuk. V posledních době se v podstatě nic neděje. Děti nezlobí, vojáci kopou na druhé straně města (to by mě zajímalo, co hledají) a já mám divné sny. Nejsou to noční můry, jen znepokojivé sny. Nevím, o čem se mi zdá, ale mám pocit jako by se mělo něco stát. Ale ne ve snu, ve skutečnosti - jako by ty sny nějak s tím co se (ne)děje souviselo. Ale jak?

Jinak už se jsem skoro zdravá. Adam si myslí, že to moje skoro je zanedbatelný, protože prý vypadám pořád stejně blbě - hezký kompliment, není-liž pravda? Cítím se lépe, dýchání mě už tak moc nebolí, záda mě bolí jen při prudkých pohybech a bez problémů chodím (trošku na tu nohu napadám, ale chodím). Takže zlepšení je znatelné. Včera si mě vzala stranou Zuzka, má dobrá kamarádka, prý se mnou musela vážně mluvit. "Co je to s tebou?" ptala se, vůbec jsem netušila o čem mluví. "Co by? Je mi fajn."; "No to jsem ráda," řekla. "protože jinak bych tě musela asi proplesknout. Co pak jsi slepá?" Pořád jsem přemýšlela, o co se jedná. Zapomněla jsem snad na něco? "No asi jo. O co jde?" Zuzka kroutila hlavou a já měla pocit, že si ji vážně ukroutí. " O Adama! Ženská zatracená, ty ho chceš nechat utrápit?"

Utrápit Adama? To bych nemohla, nevěděla jsem proč to říká. "A proč?"; "Má tě rád, ty to nevidíš? Celý ty roky ti pomáhá, jen aby mohl být s tebou. Ubližuješ mu tím, jak se k němu stavíš. Kamarád - jo hezký, ale on si zaslouží víc." Chtěla jsem ji zastavit, ale málem mě okřikla. "Kdyby chtěl, já bych ho brala. Je to fešák, milej, hodnej kluk a ty ho necháš ladem." Jakým ladem? Ladem se nechávají pole, nebo ne? "Zuzko," řekla jsem a dobře si vzpomínám. " vždyť já vím jaký je. Taky ho mám ráda, ale… Já a Patrik…"; "Patrik je hajz, co na něj ještě myslíš? On Viktora s Anežkou nechtěl, tak ať jde k čertu. Co ty víš, třeba už je mrtvej. Hele promiň, ale ty jsi vážně tak hloupá? Kdo tě podržel, když bylo nejhůř? Kdo pomohl dvojčatům na svět? Kdo tu zůstal? Patrik? Pche! Ten parchant si nezaslouží ani tvojí jedinou myšlenku, nechal tě tu, bylo mu fuk, co se s tebou stane, jen aby si zachránil holou kůži. Prosím, zamysli se nad tím, ano?" Chtěla jsem si s ní ještě promluvit, ale odešla - musela prý něco udělat.

Nasadila mi brouka do hlavy. Přemýšlela jsem na tím, co říkala a pomalu jsem si začala uvědomovat, jak moc na to bylo pravdy. Já už jsem několikrát řešila, jak bych se stavěla k Patrikovi, kdyby se vrátil. Do teď vlastně nevím jestli bych mu skočila kolem krku, nebo mu skočila po krku. Zuzka byla první, kdo mi to vlastně řekl přímo. Patrik mě tu nechal, Adam zůstal. Má rád mé děti, má rád MĚ! Pomalu mi to začalo všechno vlastně docházet. Ty krásné chvíle strávené s Adamem a dětmi, jeho doteky, úsměvy, starost o mě… a on mě má vážně rád??

Byla jsem trošku vykolejená, ale snažila jsem se to na sobě nedát znát. Jenže bylo to marný, Adam mě za ty roky zná nějak moc dobře. K večeru, když jsem uložila děti, tentokrát jim povídal pohádku Adam, slíbil jim to, tak jsme se šli trošku projít. Začínám si uvědomovat, že nikdy nebyl problém říct a on pomohl, nebo mě objal a utěšil. To jsem byla vážně tak slepá? To se mi nechce věřit. Nebyla jsem slepá, ale blbá. Čekala jsem na přelud, když jsem měla oázu před sebou. "Nad čím přemýšlíš?" ptal se mě. "Sama nad sebou. Nad tím jak jsem hloupá." Usmál se, tak krásně, jak to umí snad jen on. "Ale no tak. To určitě nebude tak zlý."

Povídali jsme si asi hodinu, neřešili jsme to, co mi Zuzka řekla, jen tak si povídali. Vždy jsem si měli toho tolik, co říct a kdy nebylo, co si říct, stačila nám pouhá přítomnost toho druhého. Vzpomínám si na to, jak jsem se s ním několikrát pohádala, kvůli kravinám, ale to se nedá, žít s tolika lidmi a zachovat si chladnou hlavu a odstup pořád. Uvědomila jsem si, že se začínáme sbližovat. Pochopila jsem, že nemá cenu čekat na někoho, kdo se na mě vykašlal, ale že musím normálně žít. Chytila jsem Adama za ruku, objala ho. Chvíli nevěděl, co má dělat, asi jsem ho rozhodila. Naštěstí je to kluk, no kluk… vždyť je stejně starý, nebo možná starší než já? …co se nikdy nepřetvařuje před ostatníma. Je stejný se mnou i ve skupině a to se mi na něm vždy líbilo. Poděkovala jsem mu za vše, co pro mě kdy udělal. Že si toho vážím a že si vážím jeho. Že pro mě moc znamená, že můžu být s ním. A co na to řekl? "Já vím, není nic, co bych pro tebe neudělal."

Kdyby to byla nějaká romantická knížka, tak si řeknu, že není možný, aby to chlap řekl, vážně. Jenže slyšela jsem to na vlastní uši a navíc to řekl mě! Šíleně mě to vzalo. Když jsme se vraceli zpět, šli jsme ruku v ruce. Bylo to příjemné, držet po tak dlouhé době teplou mužskou dlaň v té své. Chybělo mi to, strašně moc mi to chybělo. Pár našich nás vidělo, nic neříkali, jen se usmáli a dál si nás nevšímali. Za to jsem jim byla vážně vděčná.

Budu pokračovat jindy. Něco se děje.

Někdo se prý vrátil. Kdo?!