Siwan - Kapitola 2. Slavná bitva

Anotace: „Vrátím se.“

Sbírka: Siwan

Bylo to až o mnoho let později, kdy došlo k něčemu, co si celý kouzelnický svět pamatoval.
V té době se říkaly mnohé příběhy, které možná byly pravdivé, ale také spousta těch, které byly lživé.
Jisté bylo jen to, že se jednoho dne, na zaprášené cestičce, kdesi v rozlehlé zemi setkali dva čarodějové a změřili své síly. Možná to byl boj, co trval hodiny a přihlížející mlčky zírali, možná to byl jen okamžik, který byl rozhodující a tolik důležitý, že nikdo nevnímal, jak málo času uteklo. Ale jisté bylo jen to, že se to skutečně stalo.
Albus Brumbál vyhledal nakonec černokněžníka a podle slov některých, kteří o sobě mluvili jako o očitých svědcích, porazil zlého kouzelníka a zapsal si tak zásluhy, jež patřily tomu, kdo byl vítěz.
To že ho to pramálo těšilo bylo nepodstatné.
V tom létě se totiž stalo ještě něco… mělo to na dlouhou dobu vyvážit vnitřní rozervanost muže, jehož nyní oceňovali mnohými tituly a který byl navrhnut i na Merlinův řád.
Zlo bylo poraženo, ale zmatek a bolest zůstala. Třeba jen skryta, nikdy nebyla zapomenuta.

Udělal to poprvé ve svém životě a z naprosto nepochopitelných důvodů. Těžko říci, co ho k tomu vedlo. Snad jen zprvu osamělost a snaha alespoň na malý okamžik zapomenout na vše. Bylo to tak dávno, co tohle udělal naposledy.
Zkrátka se všem ztratil, zmizel beze stopy a namířil si to na místo, kde sice ještě nikdy nebyl, ale to bylo jedno. Nešlo mu o to kde je, ale že je alespoň na malý okamžik sám.
Byl na travnaté planině a před ním se tyčil neprostupný les. Přeci jen neodolal a vešel do jeho stínu. Pocítil kouzla kolem sebe, ta která přetrvávala roky, aby toto místo usvědčila z kdysi tajných skrýší tvorů, jež v dnešním světě už nebyli. Nehrozilo mu nebezpečí a on tak zoufale potřeboval zůstat ode všeho.
Kdo by to byl řekl? I on, možná kouzelník se silami, jež už dlouho nikdo nepoznal, ale pořád zranitelný a lidský. V tom byl ten rozdíl, nakonec to byl on, kdo zůstal tím lidským a stal se zachráncem, kdežto jiní…
Bez rozmyslu kráčel pořád dál, až došel ke kamennému kruhu. Byly to vztyčené pomníky po jedné z keltských tradic. Nikdo už si nepamatoval k čemu vlastně sloužily, ale jemu připadaly tak důvěrně známé. Jakoby cítily všechno uvnitř něho a každý z toho kamene pro něj měl jiná „slova“. Jiný svou mohutností a zčernalostí věkem se mračil, jiný ohlazený, třetí rozeklaný po zásahu bleskem, ale všechny jako by jej sledovaly.
Ano, Keltové, to byli také mocní mágové. Ale na ně svět zapomněl, kdežto na něho, na Albuse už asi nikdy nezapomenou. Alespoň co bude žít. Jeho čin, ačkoliv vlastně bezvýznamný, byl ověnčený mnohým. Jen kdyby někdo znal pravdu, nebo to alespoň tušil.
Byl osamělý a dostihlo jej to uprostřed kamenného kruhu.
Modré oči už se neusmívaly, ani nejiskřily, jako se tolikrát musel ukrývat ve vnitřku před sebou. Nyní když nemusel nic předstírat a nemusel se tvářit nijak než jak si sám přál, byl najednou jiný. Všichni kdo jej znali by se podivili, tohle byl Brumbál, kterého nikdo neměl možnost vidět. Snad jen jeden člověk a ten to už nikomu neřekne a ti další? Ti už byli mrtví.
Byl na světě skoro sám a připadal si podivně. Obloha nad ním byla modrá a i když paprsky hřály, na něho neměly sebemenší účinky.
Povzdechl si a znovu se zadíval na kameny kolem sebe. Jak moc dokáže jediný člověk klesnout hluboko a jak málo stačí aby se už nezvednul.
Měl mnohé myšlenky, které ovšem brzy přerušil hlasitý výkřik a nářek tak úzkostně smrtelný, že by se každému zastavila krev v žilách. Bylo to jako volání života, který tak notně vyprchával, tak naléhavé a tak mrazivé.

„Nech ho být!“ křičela zoufale a z očí se jí hrnuly slzy. Marně se snažila dostat k něčemu, co leželo potrhané na zemi, ale ještě to žilo.
Bránil jí v tom netvor, který ji rozhodně předčil jak její výšku, tak sílou. A to byl ještě pořád mládětem.
Albus to poznal podle zakončení jeho ocasu, nebyly na něm totiž trny a to bylo výhodou. Jinak by jim nedokázal pomoci příliš rychle. Mantichora byla totiž pradávná bytost a i jeho překvapilo, jak se dostala tak daleko od svého obvyklého domova, ale stalo se.
Malé mládě, který to dítě jež mantichoře vzdorovalo chránilo, se pohnulo a on v něm poznal malého ptáčka. Zvedl k němu svou hlavičku a slabě písknul.
Byl to fénix, Albus jej poznal hned, nejen podle slabého peří a hlásku, ale jedině podle toho, jak se na něho ten fénix podíval.
Pak ovšem děvčátko vykřiklo a na poslední chviličku uskočilo stranou. Snažila se mantichoru zaplašit klackem, kterým mávalo před sebou a ze všech sil udělat cokoliv proto, aby fénixovi neublížili.
Mantichora se nakonec se zuřivostí sobě vlastní vrhnula na ni. Holčička vykřikla a pak byla odhozena náporem zády na strom, o který se prudce udeřila a svezla se na zem. Bezvládná ručka upustila klacek. Fénix zapípal a snažil se pohnout, ale bylo pozdě. Ta stvůra otevřela svá ústa a blížila se k ní. K jeho sestřičce.
A pak fénix sebral veškerou svou sílu jež měl a z krčku se mu vylinul ten nejhlasitější a nejtáhlejší tón, který kdy kdo slyšel. Bylo v něm čiré zoufalství, oddanost a také láska, jež cítil ke své sestře. Našli se a patřili si, ale teď měl přijít konec, z plných sil se snažil vykřičet mantichoru… marně, otevřela čelisti.
Řev ji bodal, ale nejprve sní svou první oběť a pak pozře i toho křiklouna. Roztrhá ho na kusy, ale ještě před tím si s ním pohraje. Prokousne mu krček a znemožní mu volat o pomoc. Bude se dívat jak umírá.
Mantichora byla hladová a toužila po jídle, masu a krvi.
A pak přišla ta rána. Mantichora zařičela bolestí a rozhlédla se. Ten zatracený křikloun, tohle mu spočítá. Ale přepočítala se, místo malého písklete měla teď skutečného protivníka, muže a co víc, kouzelníka.
To on ji zabránil udělat cokoliv dalšího, úsměv ji přešel a opět zařvala, až nápadně to bylo podobné zatroubení lesního rohu, přesně tak, jak mantichory volají.
Vrhla se proti němu a sekala a útočila štířím ocasem, byla skutečně ohavná. Tělo měla pokryté nazrzavělými chlupy, avšak s lidským obličejem, ocas nebezpečně podobný tomu štířímu a taktéž zakončený ostrými a nabroušenými ostny. Naštěstí tato je měla ještě malé, neboť sama nebyla ještě dospělá, to alespoň trochu napomáhalo situaci, ve které se všichni ocitli. Byla to jejich jediná výhoda, protože kdyby se Albusovi podařilo rozdrtit jí ocas, byla by neškodná, tedy jak se to vezme, ještě pořád měla své ostré tesáky.
Děvčátko se u kmene stromu opět pohnulo a Brumbál vytušil, že by to bylo osudné, postupně lákal nestvůru za sebou a ta přímo posedlá jeho zničením ho následovala. Odváděl je dál od těch dvou maličkých stvoření a jediné, o co se snažil bylo ochránit je. Na nic jiného ani nemyslel. Byl výtečný čaroděj a nyní měl možnost rovnocenného souboje, byla to snad kompenzace za to, co musel učinit před tím? Ale bezpečí bylo to hlavní, musí jí zastavit dřív, než ublíží jim.. i když ona to už vlastně udělala.
A tak postupně couval a ona postupovala za ním. Děvčátko se doplazilo k malému ptáčku a dotkla se ho něžně rukou. Pohladila mu jeho peří a opatrně ho vzala do dlaní. Už neplakala, ale pořád byla bledá jak stěna a očima těkala mezi stromy, bála se, odkud se to vrátí. Poslední co si pamatovala bylo, že ji ta stvůra odhodila na strom a ona se praštila. Měla na hlavě velkou bouli a čelo trochu od krve. Naštěstí jejich zranění brzy začala mizet a ona i její malý ptáček se vyléčili z těch nejhorších ran. Ale pořád to nebylo dobré.
Jedno fénixovo křídlo bylo potrhané a snad i zlomené. To se uzdravit nedokázalo a ani děvčátko mu nemohlo pomoci. Už jen to, že se oba vykurýrovali sami svědčilo to tom, kdo to je. Nesměla mu tedy pomoci, ačkoliv si nic nepřála víc.
To byla jedna z jejich schopností, léčili se, ale jen tak aby přežili, pokud to bylo nezbytné, ale nikdy ne sami na sebe navzájem.
Dívenka, sotva šestiletá na pohled se poplašeně rozhlédla, když z protějšího křoví se ozvalo praskání a vzápětí se odtamtud vynořil ten nejzvláštnější muž, jakého doposud viděla.
Vytřeštěně na něj hleděla a on se vzápětí svezl na zem. Byl vyčerpaný a odpočíval. Nakonec se mu to podařilo, mantichora utekla a ocas, který byl zničený, vlekla za sebou. Byla poražená.
Dýchal zhluboka a měl zavřené oči. Při svém souboji si poškrábal ruku o jeden z kmenů stromů, když musel ustupovat, nebylo to sice vážné, ale rána pálila a štípala.
Holčička se na něho dívala a pak s malým ptáčkem v náručí pomalu přešla k němu a posadila se vedle něho.
Připadal jí zvláštní. Měl dlouhé vousy a vlasy, hnědé, tak jako byly její vlasy, ale ona je měla v porovnání s ním tmavší a kratší, alespoň zatím.
A pak se k němu přitulila, nečekal to a vlastně ani nevěděl, že je u něho tak blízko. Objala ho a hlavičku si položila do míst, kde bušilo jeho srdce. Fénixe držela v ruce a i on byl blízko ke zdroji jeho života. Cítili to.
Lekl se když to udělala, ale nepohnul se.
V celé té chvíli bylo něco podivného. Co dělala uprostřed lesa sama, jen s fénixem a kde se tu vzala ta mantichora? Pak mu to začalo docházet. Vždy byl pyšný na svůj úsudek a věděl, že má mysl obdařenou prozíravostí a logikou, jakou mnoho jiných kouzelníků občas ani nemá.
Našel malého fénixe a u něho děvčátko, sotva šestileté. Zvláštní okolnosti, navíc to místo a to všechno.
Pohladil jí po vlasech a otevřel oči. Díval se do nebe a nakonec ucítil jak se její nepatrná váha zvedla.
Ucítil chladivý dotek na své ruce, kterou ještě pořád držel hůlku. Kouknul se stranou a to co viděl, jen utvrdilo fakt, který už tušil. Ale nebylo to jen uvědomění, bylo to něco podivného, něco nedefinovatelně víc. Když její slzy smáčely poškrábanou ruku, pocítil podivné pouto, které si k ní okamžitě vytvořil.
Najednou ji měl tolik rád a připadala mu tolik malá, že nemohla znát z toho světa nic. Chtěl ji chránit, i když už věděl kdo je. Skutečně si to ověřil i tím, že se podíval do míst, kde předtím stála a uviděl mezi lesním porostem ležet pár perel.
Byly to její slzy, které jí skanuly z tváře, když předtím bušila do mantichory, aby odlákala pozornost od fénixe. Ferlingové tohle dělají, totiž jejich slzy se mění v perly, když opustí tvář a nemohou vyléčit ničí rány. Oni totiž nepláčí, ale když se to stane, stává se z nich poklad.
A pak se mu ta malá podívala do očí a bylo to, jako by viděla do celé jeho duše. Nenásilně, jen tím podivným spřízněným způsobem. Hleděla na něho a on viděl ji.
Bylo v tom víc, než jen pohled sotva šestileté holčičky, byl v tom celý její nynější svět. Vděčnost, láska k bratrovi a k němu samotnému. Zarazilo ho to, skutečně to viděl. Milovala ho od tohoto okamžiku napořád a to už nemohl změnit, viděl to v ní, přímo v ní. A tak i on se poddal té podivné ochranitelské touze a vzniklo mezi těmi třemi pouto, které by nikdy nemohl zpřetrhat ani čas, ani cokoliv jiného.
Od této chvíle dál si prostě patřili..všichni tři.
„Pomůžeš mu?“ pípla nesměle, když zamrkala a to podivné spojení se vytratilo. Zase se díval do očí malé holčičky.
V jejích dlaních ležel malý fénix a také si ho prohlížel, jenže byl zubožený. Křidélko mu viselo na stranu a potrhaná peříčka trčela všemi směry.
„Pomohu,“ přikývl a převzal si ho. Ucítil proud tepla a mravenčení v kůži, když se na chvíli dotkl jejích ruček a pak sevřel Fénixe. Skutečně nevšední, oba dva. Bylo to takové už samo o sobě..vždyť právě potkal a zachránil dva nejvzácnější tvory ve svém životě.
„Nebuť smutný.“ Řekla ještě tichounce.
V modrých očích se oběvil podivný stín smutku, ale pak i jeho známé a tentokrát nepředstírané jiskřičky.
„Já jsem Tess, tedy člověčím jménem. Dáš na něho pozor, prosím? Je to můj bratříček. Ublížili mu, musím ho ochránit.“
Přikývl, ale ještě pořád nepromluvil, až po chvíli. „Uvidíme se ještě.“ Řekl jistě a v tu chvíli věděl, že tomu tak bude. To pouto měli v sobě a vnímali jej, patřili k sobě.
Náznakem se usmála a pak se podívala na malého ptáčka v jeho dlaních. „Dlužíme ti za život, my oba.“
Zavrtěl hlavou. „Ne víc, než já vám.“ A nemyslel tím jen uzdravení poškrábané ruky. Když přišel do lesa byl snad jiný a zlomený člověk. Setkání ho změnilo, bylo v tom něco záhadného, co ovšem vrhlo světlo těch dvou mladých bytostí vedle něho tam, kde předtím byly pochybnosti a smutek. Znovu k někomu pocítil náklonnost a nyní byla hluboká a čistá, věděl že se nemusí bát.
Oni jej nikdy nezradí a nikdy neopustí. Byli prostě s ním.
„Teď patříme k tobě.“ řekla a písknutí jejího bratříčka bylo jako přitakání. „Budeme s tebou.“
„Nemůžete být.“ Řekl a zadíval se na ní chápavě. „Vždyť ty máš někde svůj domov a i on.“
„On je zraněný a jeho domov je se mnou. Já chci aby byl nyní tam, kde moje srdce. Patříme ti. Až vyrostu, přijď si pro mě. Budu čekat.“
„To nejde.“ Ohradil se.
Se slzami na krajíčku ovšem její dětská tvářička zacukala. „Prosím, nenechávej mě tam. Vrať se pro mě.“
Váhavě zamrkal a mlčel. Jak to myslela? Cítil čerstvou sílu toho spojení, neboť to bylo jako plamínek, který teprve nedávno vyrazili do jeho srdce, kam, jak si připadal, odedávna patřilo. A pak se ho zmocnil jakýsi pohled do minulosti, protože když se mu zase podívala do očí, viděl cosi jako domek ve stráni. Osamělý a opuštěný a viděl v něm i jí, najednou pochopil co tím myslela.
Rodina která ji měla vychovat… to co viděl jím otřáslo..vždyť jí bylo sotva šest let..
Za malý okamžik času zaujala u něho místo, jaké příslušelo jen těm nejbližším a on si ji k smrti oblíbil. „Vrátím se.“

Fénixe si odnesl sebou a tak jak slíbil, dával na něho pozor jak nejlépe uměl. Prvních pár dní byl snad jen s ním. Staral se o něho a hlídal každé jeho nadechnutí. Cenil si ho víc, než čehokoliv dřív, byl jako malý poklad. Navíc s ním nacházel rovnováhu, kdykoliv kdy se otřes, který prodělal během souboje s Grindewaldem vracel, nebo když nemohl v noci spát, fénix byl prospěšný i jemu. Zpíval mu a rozptyloval temnotu, oba dva si na sebe zvykli, velmi, velmi rychle.
Fénix vyrůstal a s ním se měnila i jeho sestra. Ta ovšem byla uvězněná v jednom domečku, hodně daleko odtamtud…na mnoho a mnoho let…
Zatím ještě na mnoho.
Rostla pomalu, tak jako ferlingové rostou, jen tehdy když chtějí. Ještě nepřišel její čas.
Ačkoliv pro všechny ostatní neúprosně letěl, ona byla ještě pořád ta malá holčička, vzhledem sotva šestiletá, když umřel Joseph. Ten jenž ji přijal do domu.
A ona zůstala sama, jen s Nathanilem a jeho churavou a zlomeno matkou.