Zloděj

Anotace: Chvilkový nápad, který doufám nebude mít pokračování. Za komentáře a připomínky jako vždy vděčnost mou máte...

Temný stín se odloupl do zdi domu, kde vyčkával. Lehkým krokem, tiše našlapujíc jako kočka, došel až na konec ulice, kde již nesvítila pouliční lampa. Bylo příliš pozdě. Už nemohl vzít zpět svůj slib. V sázce byla jeho čest a s velkou pravděpodobností i život. Tajemný stín si vychutnával vítr vanoucí od západu, který mu laskal tvář, kterou měl zahalenou do poloviny šátkem a ještě skrytou pod kápí. Neměl ani nejmenší zájem na tom, aby ho někdo poznal, a pak ho mohl udat. Zhluboka se nadechl a pomalu vykročil k vysoké kamenné budově. Pozorně si ji prostudoval již za dne, ale teď byla hluboká noc, nebe bylo zahaleno mračny, v nichž sem tam prosvítaly, jako bledé lucerničky hvězdy.
Propnul prsty na rukou až to hlasitě zakřupalo. A je to tady, pomyslel si, dostojím svému slibu. Obešel budovu k její zadní části. Měl tam již připravené věci, potřebné pro tento úkol. Najednou se nebál, jako vždy, když měl práci, ho zaplavila vlna adrenalinu. Upravil si bandalír s vrhacími noži, ostrými jako břitva. Ujistil se, že u pasu je připnutá jeho dlouhá dýka. Usmál se do tmy a pomaličku a tiše začal páčit zámek. S téměř něžným klap se dveře otevřely. Opatrně nahlédl dovnitř, ale jelikož nezahlédl nic jiného, než-li tmu, bez obav vešel dovnitř. Ruka mu podvědomě sjela k bandalíru a tam již zůstala.
Dům byl tichý a temný, téměř by se dalo říci strašidelný. Nitro temného stínu však nesvíral strach, ale obyčejná úcta, jako vždy, když se někam vloupal. Věděl, že každý dům má své tajemství a své nástrahy, a též věděl, že stačí jeden chybný krok, jedna nastražená past nebo třeba jen skřípající prkno v podlaze a jeho podnik za kořistí může skončit jako podnik poslední a osudový. Držel se při zdi, věděl, že tam je nejmenší nebezpečí. Přece jen už nebyl žádný zelenáč. Kočičí chůzí vystoupal po schodech do druhého patra a procházejíc pomalu kolem dveří, počítal pokoje. Konečně dorazil k předposledním dveřím. Tady to mělo být. Bylo to velice nebezpečné tento podnik, ale život zloděje a bojovníka v Aréně nikdy nemohl být lehký nebo bezpečný, naopak. Opatrně se rozhlédl, nikde se nic ani nehnulo, jen venku zaštěkal ospale pes. Vládlo zde až dusivě těžké ticho. Zhluboka se nadechl a lehce se zapřel do dveří, aby zjistil zda jsou zamčené. Nebyly. Podivil se, avšak nezastavil se, vešel dovnitř a několikrát rychle zamrkal, aby si zvykl na světlo hvězd, dopadajícího oknem.
Rozhlédl se po místnosti až spatřil kolébku stojící u jedné ze stěn pokoje. Nikdo jiný, než poklidně spící batole, tu nebyl. Najednou se mu něco s tichým zavrněním otřelo o nohy. Sklonil hlavu a uviděl mourovatou kočku, která si ho prohlížela svýma vševědoucíma očima. Sklonil se a podrbal ji mezi ušima. Kočka se mu vděčně otřela o ruku a zavrněla. Pak už si jí nevšímal, stejně jako ona si nevšímala jeho. Nahlédl do kolébky a uviděl poklidně spící dítě s palečkem pravé ručky v puse. Nemohl jinak, musel se usmát a pohladit ty jemné, medově zlaté vlásky. Batole ze spaní zavrnělo. Věděl, že nesmí ztrácet čas, za několik hodin bude svítat a to už musí být za městem, na místě předání. Opatrně zvedl batole z kolíbky a zabalené v peřinkách ho odnášel tou samou cestou, jakou se sem dostal. V duchu se modlil ke všem bohům, aby se neprobudilo a nezačalo křičet. Našlapoval tišeji a opatrněji, než prve, nestál o nějaký zbytečný pohyb, který by mohl zapříčinit probuzení toho malého uzlíku, jenž svíral v náruči. Poslední schod jako na potvoru zavrzal. Uzlíček v jeho náruči se jemně zavrtěl, ale spal. Stejně tak v domě bylo ticho a prazvláštní mrtvolný klid, až na kočku, která ho od paty schodiště pozorovala zelenožlutýma očima.
Uvolnil se teprve tehdy, až když vyšel z domu. Spadla z něj tíha úkolu, nyní už stačilo jen dopravit dítě muži na smluveném místě. Prošel ztichlým městem za doprovodu občasného zaštěknutí psa, který však ihned zmlkl, jakmile si uvědomil, kdo to jde. Ve stájích odložil batole do teplé slámy a sám šel vyvést koně, aby se mohl vydat na cestu ještě před svítáním, které již není daleko, jak si uvědomil. Obloha už matněla. Kůň nervózně zafrkal a pohazoval hlavou. Jeho jezdec na to nedbal a i s batoletem stále ještě sladce spícím se vyhoupl do sedla. Ujížděl městem lehkým klusem, tmavý plášť za ním vlál, jako křídla havranů.
Polní cesta byla samý výmol, rozhodl se zvolnit a jel krokem. Kůň to ocenil tím, že se svědomitě vyhýbal výmolům. Batole opřené o jeho paži a rameno se zavrtělo a probudilo. Hledělo na něj blankytně modrýma očima a on hleděl na ně očima tmavýma jako samo peklo. Uběhlo několik vteřin, než zloděj dokázal odtrhnout pohled. Hodinu po svítání dorazil na okraj silnice a opět popohnal koně do klusu. V hrudi ho hlodal nepříjemný pocit, že je někým nebo něčím sledován a doufal, že to není sám Osud, jenž by ho konečně dohnal. Zachvěl se a setřásl tak tápající ledové prsty strachu, které se mu plížily po zádech. Batole si pro sebe vesele broukalo, jízda se mu zřejmě zamlouvala.
Na okraji pole se vyděšeně zvedlo hejno ptáků, zloděj zpozorněl, to nebylo jeho přítomností, ale přítomností někoho druhého. Lehce pobídl koně do cvalu ve snaze setřást pronásledovatele. Nepovedlo se, v dálce slyšel kopyta koně nesoucího nejspíše lehkého jezdce, jinak by je nemohl dohánět tak rychle. Nasucho polkl. Jezdec je doháněl, když se ohlédl spatřil siluetu s rozevlátými vlasy na krásném bílém koni. Zachvěl se, nevěděl ani netušil, kdo by to mohl být a přesto ho zase sevřel svými ledovými spáry strach. Už přitom zbývalo jen několikset metrů a byl u cíle, u té křižovatky vedoucí k hlavnímu městu, do hor a nebo na planinu. Kůň vycítil nervozitu a strach svého jezdce a z posledních sil zrychlil, natáhl krk a prodloužil krok. Netušil však, že to stejně nebude stačit. Zloděj si těsněji přitiskl na prsa dítě a sklonil se k hřívě svého plnokrevníka, aby zmenšil odpor vzduchu.Dítě zíralo rozevřenýma očima k obloze a bylo tiše, jako by chápalo závažnost této chvíle. Koni od huby lítala pěna, ale jezdec na to nedbal, už jen kousek, stačí tady zahnout a jet asi padesát metrů po rovině.
Vzduch prořízlo svištění letek vystřeleného šípu. Klepnutí, když se zarazil do zadní rozsochy nebylo skoro ani slyšet, o to však bylo výhružnější. Zloděj se ani neobtěžoval otáčením, věděl, že tohle je jeho poslední jízda. Jízda o život. Naposledy se sklonil k malému uzlíčku, který svíral křečovitě v náručí, a políbil ty jemňounké vlásky. Dítko se ručkou dotklo jeho obličeji. Zavřel oči a neslyšel svistot perek šípu, který se mu zabodl do zad ani toho dalšího, který mu projel levým ramenem. Kůň poslušen posledních rozkazů a naléhavosti svého pána, který se stále ještě držel v sedle, i když spíš už jen zázrakem, pořád běžel vytyčenou trasu. Jezdec na bílém koni vědom si úspěchu, otočil koně a odjel pryč. Nevěděl, že úkol nesplnil zcela, a tak mu to ani nevadilo.
Na křižovatce stál osamocený muž, rudý plášť se kolem něj vlnil jako láva valící se po skaliscích. Černé vlasy měl rozcuchané větrem, ale díky krátkému sestřihu mu nepadaly do očí. Hleděl na schváceného koně, který se k němu neustále blížil stejnou rychlostí, a pak spočinul pohledem na jeho bezvládném jezdci. Zatrnulo mu, věděl, že tento podnik nebude bez rizika, ale doufal, že ten mladý zloděj přežije, ale hlavně mu šlo o to dítě, to musí přežít za každou cenu. Zachytil schváceného koně, který přestože byl vyděšený k smrti poslušně zastavil před stojícím mužem. Opatrně sundal ze sedla stále ještě nějakým zázrakem dýchajícího zloděje ze sedla a opřel ho o kmen stromu u kraje cesty. Z křečovitě sevřených rukou mu vyndal malý uzlíček, který nyní začal protestovat hlasitým nářkem. To zloděje probralo k vědomí.
Zaostřil pohled na muže a oddechl si, splnil svůj úkol. Pousmál se na malou tvářičku s blankytnýma očima a doufal, že bude v bezpečí. Muž mu dal něčeho napít a on zavřel oči a upadl do jakéhosi spánku, velmi tvrdého spánku s podivnými sny a výjevy. Černovlasý cizinec mu vyndal šípy z těla a sundal mu masku z tváře. Strnul. Ten muž měl vysoké lícní kosti, úzký i když poněkud orlí nos a temně černé oči a černé vlasy. Toho muže znal, ale nevěděl kam ho zařadit.
Vyhoupl se do sedla a s malou holčičkou, která smutně hleděla za pomalu umírajícím mužem, odjížděl do dáli. Vstříc novým zítřkům s dívkou, která možná změní svět. A pokud ne celý, tak alespoň něco z toho světa.