Siwan - Kapitola 3. - Hledání

Anotace: „AVADA KEDAVRA!“ zakřičel hlubokým hlasem a jasné, zelené paprsky se vydraly z jeho hůlky aby se v nezadržitelném letu nasměrovaly přímo na ní a přímo do jejího středu těla.

Sbírka: Siwan

„Nech mě být!“
„Je to jenom tvoje vina, že umřel! Jsi úplně pitomá!“
„Nathane nech ji, je malá. Ona to nezavinila.“ Bránila malou Tess matka.
„Zavinila, díky ní se otec rozrušil a jenom díky ní zemřel! A ty ji ještě bráníš! Podívej se na ni, je to jen malý usmrkanec, vždyť ani nevyrostla. Celých osm let!“
„Je to tvoje sestra a takhle s ní mluvit nebudeš, kdyby tu byl otec-.“
„Otec tu není matko!“ rozkřikl se a pak prudce přiskočil k malé holčičce a prudce s ní smýkl na zem.
„Je to voje vina, slyšíš! Kdyby neodešel, nestalo by se to! Jsi pitomá a já už tě tu nechci!“
„Nathane tohle už neříkej! Je to můj dům a vy jste moje děti. Otec byl slabý na srdce.“
Mladý muž šlehl pohledem k dívce a jen stěží se přemáhal, aby ji zase neudeřil, nebo nenakopl. Pak se podíval na matku a odešel z místnosti.
„Mrzí mě to.“ Špitla ještě za ním holčička, ale ve svém hněvu ji neslyšel a ani nevnímal. Byl nepříčetný.
Musel odejít na malý okamžik ven, to aby se nadýchal. Musel se před matkou ovládat, pořád ještě tady vládla ona, ale jestli se to jednou stane a ona umře, vyhodí tu malou pijavici, kterou jim nastrčili do domu. Nenávidí ji za to, že mu sebrala jeho místo. Vždyť to byla jen kukačka, nastrčená a ty její síly? Nejspíš ani nebyly opravdové. Ale pravda byla, že nestárla. On už byl muž, tedy spíš mu jen bylo dvacet, zatímco ona ještě pořád byla vzhledově podobná dítěti.
Vzhlédl, když slyšel vrznout dveře. Ta malá kukačka právě také vyšla ven a nesla nějaký kyblík a běžela ke stodole, kde bylo vyrovnané dříví.
Nathan dostal nápad a pomalu a hlavně potichu se vydal za ní. Měl ji venku a mohl se jí pomstít, jak ji nenáviděl Konečně jí to všechno spočítá a matka u toho nebude, tohle jí jen tak nedaruje.
Byla k němu zády a sbírala poházené třísky kolem podstavce se sekyrami. Bylo jich tam spousta a matka ji právě proto občas posílala nějaké sesbírat. Nebylo to těžké a ona alespoň mohla udělat něco, co někoho potěšilo. Vždy si u každého malého kousku, který byl třeba zkroucený představovala, čemu je podobný, třeba nějakému zvířátku, nebo tak. Joseph ji občas požádal, aby mu nějaké takové dřívko donesla a pak jí z něho skutečné zvířátko opravdu vyrobil. Tedy jen pomocí pilníku a pár kouzel. Ale bylo obyčejné, stejně tak jako mudlovské hračky, Tess jej měla o to více ráda.
Najednou se za jejími zády ozval ledový hlas, hlas který byl plný nenávisti a čisté zášti.
Když se malá holčička otočila, uviděla muže, který byl daleko větší než ona. Předtím se ho nikdy tak nelekala jako teď, ta vzpomínka ji v pozdějších letech strašila ve snech a nikdy na to ve skutečnosti nezapomněla. Teď už se všechen ten mlžný opar mezi nimi rozplynul a ona pochopila, že naděje na to, že by ji někdy mohl mít rád, je ztracená. Byl v něm takový chlad a vztek který by nemohl překonat nikdo. Natož ten, který ji neměl rád už od počátku – Nathaniel.
„Otec tě nikdy neměl vzít dovnitř.“ Řekl chladně a tyčil se nebezpečně nad ní. Děvčátko úzkostně sevřelo jeden z klacíků pevněji v ručce. Mělo strach. Hypnotizovaně hledělo vzhůru.
„Jsi jen malá, slabá a ubohá! Kdyby tenkrát neodešel, aby pro tebe „udělal vše co mohl“, žil by, je to tvoje vina, ty malá pijavice!“ vyštěkl na ni a vzápětí už jí jeho ruka prudce udeřila a nebyla to první rána. Surově ji tloukl a kopal, dokud se mu to nezhnusilo natolik, aby jí naposledy dal facku a opustil ji v chladné stodole, která sloužila i jako stáj pro jednoho koně a jako skladiště sena na zimu. Obličejík měla od krve a cítila, že má nejspíš zlomený nos, ale to nebylo to nejhorší. Chtělo se jí brečet, ještě nechápala co se to dělo, jen věděla, že na celém tom světě existuje někdo, kdo ji tak strašně nenávidí a ona byla opuštěná a skleslá.
Matka šla už předtím hodnou chvílí spát a tak ani nevěděla, že holčička přespala tu noc na tvrdé zemi ve stodole a že jediným zdrojem tepla byl pes, kterého její muž měl vycvičeného jako hlídače. I on byl často bit a když ji našel ve stodole, cítil to jako svou povinnost ji ochránit, už jí neopustil.
Tess se celá chvěla a tělo jí nesmírně bolelo. První výprask a navíc jí nepomohl ani fakt, že byla ferling. Ublížil jí někdo z rodiny, na to nebyla obrana a ona byla příliš malá, aby to chápala. Hořce se jí chtělo plakat, ale nemohla. Slzy jí vyschly a stejně by se proměnily v perly hned, jak by opustily její tvářičky.
Pocit ponížení, utrpení a bolesti jí provázel po zbytek dne. Schovávala se přede všemi ve stodole a Nathan matce nejspíše namluvil, nějakou lež o tom, co právě dělá.
Věděl že musí být zubožená, ale nestaral se o to. Byla to jen malá odporná existence.
Prošel kolem ní asi za dva dny, nikdo ji nehledal. Uměl to zahrát a ututlat, k tomu ho vedl jeho vztek.
Šel prostě jen kolem a jediné co udělal bylo, že na ni vrhl opovržlivý pohled a vzal si otcova koně a odjel si na lov do lesa. Nic ho nezajímalo.
Tess tam ležela na zádech a už tři dny nic nejedla a ani nepila. Byla od krve a nemohla se pohnout, jak byla ztuhlá. Ponížení, to se jí honilo maličkou hlavičkou, ale bylo tam ještě něco.
A pak se stalo, že když ležela na tvrdé chladné zemi a nejevila známku života, proměnila se. Vyrostla.
Ale vyrostla do pocitu, že je nenáviděná, nechtěná a nemilovaná.
Do pocitu, že nepatří nikam a že jí mají všichni právo ponížit, vyrostla do pocitu, že je nic.

„Oceňuji váš humor pane Pottere, ale měl by jste mu najít místo, kde bude víc k užitku. Takže pokud mě konečně budete poslouchat, musím vám nyní vysvětlit několik zásadních informací. Ano pane Blacku, to uši jsou to čím mě budete poslouchat a jestli vám zbude i dostatek mozku k pochopení, budeme vám všichni nesmírně vděční.“
Všichni tedy zmlkli a s konečnou platností pochopili, že to nejspíš nebude jen tak nějaký školní trest. Celé to bylo jaksi s nádechem podivné tajemnosti.
Byly Vánoce a jako každý rok, ani letos mnoho studentů ve škole nezůstalo, letos tu vlastně zůstalo asi jen kolem osmi žáků. Z toho tři nyní byli pod dohledem profesorky McGonagallové, aby si odpykali školní trest, který se jim už záhy po odjezdu všech ostatních podařilo vykoledovat. Avšak celé ty okolnosti toho trestu byly jaksi..no jiné.
James Potter, Sirius Black a Severus Snape byli za přítomnosti Nebelvírské ředitelky v jedné z hradních učeben, ale v přízemní chodbě naproti Velké síni, tedy té části, kam se běžně na výuku nechodí. Byly tam místnosti, které už se léta nepoužívaly a v tuhle chvíli, když už se venku začínalo pomalu stmívat, oni tři stáli na jejím kraji a před sebou měli jakýsi závěs, který odděloval vstup od zbytku.
„Ředitel mě požádal, abych vás uvolila na tento neobvyklý trest, ale vzhledem k nezvyklosti situace nemáme na výběr. Všichni jste schopní kouzelníci a pakliže se budete držet radami, možná budete mít jedinečnou šanci se něco naučit. Pokud ovšem dáte přednost tupému opisování…“ nechala větu doznít napůl ve vzduchu a shlížela na ně jako sup, číhající na příležitost.
„A o co jde, paní profesorko?“ zeptal se Sirius se zájmem.
„Dnes večer má přijet sem do školy několik členů ministerstva, budou zde hodnotit jisté výsledky a postupy. Vzhledem k tomu že jsou prázdniny a oni si vybrali právě tuto dobu, musíme požádat vás, aby jste doplnili potřebný počet.
Nemusíte se tak děsit Pottere, budete jen stát a až vám řekneme sesílat různé druhy kouzel. To bude vše.“
„A to je všechno?“ vyhrkl zklamaný Sirius i James najednou. Snape ačkoliv to nevyslovil, zřejmě jejich myšlenku také sdílel.
McGonagallová je postupně zpražila pohledem a pak je prostrčila skrz zástěnu a oni konečně uviděli, že se mýlili.
Místnost byla osvětlovaná asi tisíci vznášejícími se svíčky bez vosku, které volně levitovaly kolem. Celá místnost byla kompletně černá a naprosto pustá. Nebylo to nic, krom těžkého vzduchu, které přinášely spalované byliny, v rozích byly namalované znaky, symboly a několik pentagramů.
Brumbál tam ještě nebyl a krom jen několika dalších lidí, už tam ani nebyl nikdo další. McGonagallová odešla a oni když se konečně nebažili koukání na vše kolem, i když toho moc nebylo, postoupili ještě o kousek. Z jednoho rohu k nim přiběhl maličký profesor Kratiknot a pisklavým hláskem jim začal vysvětlovat, že se nemají ani čeho bát.
Rozestavil je do pentagramů a čelem nasměroval do středu místnosti, kde na zemi bylo jednoduché křídou kreslené kolo. Řekl jim, aby už se nehýbali a nevystupovali z kruhu.
James a Sirius na sebe zatím pomrkávali a snažili se přijít na to, co se asi bude dít. Snape je pohrdlivě přehlížel a nakonec, když to nevydržel, oznámil jim, že to je přeci naprosto jasné. Sirius i James ho ovšem upozornili aby byl zticha.
Neodpověděl, protože to už přicházeli další a on to nestihl. Navíc to byli lidé z ministerstva, které také přivedla profesorka McGonagallová.
V celku to byli nezajímavý lidé a i nudní. Oblečené v šedé nebo černé hábity a pláště. Všichni měli pergameny a brky připravené zapisovat.
„Kde je profesor Brumbál?“ zeptal se ještě jeden z nich Minervy.
„Oba tu hned budou, když chviličku počkáte.“ Pak se omluvila a odešla.
Zůstali tam tedy sami a všichni stejně napnutí, o co tam jen šlo? O čem to mluvili a proč tu jsou ministerští?
V zápětí se závěs zavlnil a hned poté se do další pentagramů postavil Kratiknot a ještě jeden muž, kterého ovšem neznali. Nejspíš jeden z těch ministerských. Měl na sobě šedý oblek a samolibý výraz, ale potil se a ošíval. Byl nervózní a očima těkal sem a tam.
Zbývalo obsadit poslední pentagram a kruh uprostřed místnosti. Všichni teď po sobě různě pomrkávali a chlapci zmateně koukali kolem sebe.
„Omlouváme se, že jste museli čekat, ale cesta trvala déle, než jsme čekali.“ Ozval se Brumbálův klidný a typický hlas a když se po něm všichni otočili, uviděli i jeho přívětivý úsměv a jiskřičky v modrých chápavých očích.
Ministerští se s ním ihned přivítali, ale Brumbál je zarazil. Poté prohlásil, že je jasné proč tu dnes všichni jsou a když nikdo nic nenamítal, sám si stoupl do posledního pentagramu.
Závěs se rozvlnil naposledy poslední si stoupl na své místo.
Tess zaujala pozici uprostřed křídového kruhu a postupně si prohlédla všech šest kouzelníků v pentagramech. Jako poslednímu věnovala pohled Brumbálovi.
Sotva znatelně přikývl a ona schovala svou odpověď v sobě.
„Dobrý večer,“ šeptla směrem k lidem z ministerstva.
To ji však ostentativně přezírali. „Sešli jsme se zde 22. prosince, abychom posoudili nebezpečnost tvora a došlo k následnému přezkoušení. V čele komise….“ Mluvil monotónně, ale pro všechny to mělo téměř týž význam.
Dívka ani nehnula brvou, když ji jen označili za tvora a další podobné názvy, pro ně snad nebyla nic. Musela si své místo teprve vybojovat, což sice chápala, ale nepředstírala ani to, že ji tím ranili. Chovali se k ní jako ke zvířeti, jako by byla něco míň a přitom…
Tess mohlo být něco kolem šestnácti nebo sedmnácti let. Byla středně vysoká, ale dost vyzáblá. Její oblečení bylo už obnošené a na mnoha místech vlastně sešívané, aby ještě drželo pohromadě. Nebylo na ní nic zvláštního, ale všem připadala něčím zvláštní, nechápali čím, to až po chvíli.
Byl to jen mžik když zatřepala hlavou a odhalily se její uši. Stejné jako ty lidské, ale jen maličko víc do špičky, jen nepatrný náznak. A pak druhá významná věc, její přívěšek.
Vypadal jako ze stříbra, nebo podobného světlého a lesklého kovu. Proplétaný, chladný a v tom prostoru se nikdo nemohl mýlit, že skutečně slabě zářil, či snad pulzoval?
Ještě jednou pohodila hlavou, a tmavé vlasy si odhrnula z čela a sepnula si je ošoupanou sponkou. Podívala se na Brumbála a tentokrát už přikývla zřetelně.
Byla připravená.
„Začněte něčím jednoduchým, nějaká základní zaklínadla. Nejprve postupně.“ Nařídil nevýrazný hlas z hloučku za nimi.
Tess se rozhlédla kokem a pak se postavila v Siriusovi zády. Byli kolem ní v kruhu a ona si vybrala, že raději on, než třeba ministerský úředník. Toho by si do zad nepustila. Přišel jí takový podivný. Žíla na bradě mu hyzdila tvář a ona se ho bála.
Ještě pořád se bála lidí, tolik moc jí děsili. Krom Brumbála nevěřila skoro nikomu. Matka poslední dobou dala na Nathaniela a byl jen zázrak, když pro ni brumbál přišel, že s ním mohla jít. Nebylo to trvalé. Mohli spolu být jen jednou za měsíc na pár dní. Víc ne.
Ale museli jí pustit, podle jejích zvyků byli spojeni a on jako její „pán“ podle pouta s jejím fénixem měl právo to udělat. Jenže ještě nebyla dospělá, takže ještě pořád patřila i jim.
Nathaniel váhal…chtěl se jí zbavit, ale na druhou stranu jí nechtěl udělat nic kvůli.
Ale když ji pustil, bylo to před rokem poprvé, byl to pro ni ten nejkrásnější zážitek a později, když se s Albusem i Fawkesem loučila i ten nejhorší. Měli čas se konečně poznat, ale opět to bylo přerváno a ona navrácena do místa, které pro ni bylo černé, pusté a strašidelné.
Nathaniel ji pravidelně týral a ubližoval. Potlačoval všechno a nenáviděl ji jak jen mohl. Dával ji vinu za něco, co se stalo už dávno. Za to, za co ani nemohla.
Ale to teď bylo pryč, dívala se do zářivých modrých očích a myslela jen na to, co se naučila.
Brumbál jí otevřel cestu a ona mu byla vděčná, velmi hluboce ho měla ráda a i když ještě ne nahlas, ve své hlavě mu říkala „otče“. Učil jí a pomáhal, snažil se, aby překonala stíny a nepropadala temnu, které Nathaniel úspěšně spřádal kolem ní.
Začněte třeba vy.“ Ukázal ministerský úředník na Siriuse za jejími zády.
Sklopila hlavu a rozostřila vnímání.
Sirius pozvedl ruku s hůlkou a pronesl inkantaci. Tess ovšem neudělala nic, kouzlo z hůlky ani nevyšlo.
Po Siriusovi, který byl konsternovaný zvedl ruku s hůlkou i James, Severus, Kratiknot a nakonec i muž v šedém obleku, který se pořád ještě silně potil.
Brumbál jen přihlížel.
Z hloučku za nimi se ozvalo mumlání. „Když nepoznáme, že to děláte vy, neuznáváme to.“ Oznámil nabubřele a následně přikazoval další a další kouzlo.
Tess držela ruku ve vzduchu a stále rozostřeně koukala kamsi k zemi ve svém kruhu.
„Expelliarmus“
„Impendimenta.“
„Tarantalegra“
Střídali se, společně útočili, ale ona jen dál stála s rukou vztyčenou a i když se v pozdější době objevovaly paprsky kouzel, kousek od ní neškodně mizely.
Brumbál jen přihlížel a klidně vyčkával.
„To stačí, teď vás musíme vidět i bojovat. Můžete něco začít dělat?“
Tess slabě přikývla.
Následovalo několik další zvolání najednou. A k ní se hrnulo ze čtyř stran několik paprsků najednou. S nečekanou rychlostí dva z nich zablokovala, třetímu se v piruetě vyhnula a čtvrtý neškodně odrazila a ve stejnou dobu, jako to dělala druhou rukou útočila.
Na konci této krátké série se Sirius a Snape drželi za nosy, James seděl rozpláclý v pentagramu na zadku a ministerský úředník poskakoval po jedné noze a druhou svíral v rukách a chvíli skučel.
„DOST! Měla jste jen něco malého, ne hned útočit a mrzačit! To už by stačilo. Když se nedokážete ovládat-.“
„Garswite, myslím že to stálo více než jen trochu ovládání toto zvládnout.“ Promluvil klidně Brumbál. A krom toho, nikomu s nic nestalo. Podívejte se, byly to je iluze.“ A když to dořekl, skutečně se ukázalo, že nic z toho nebylo skutečné. Totiž žádné kletby, které se dotkly těch několika lidí nebyli opravdové.
Všichni stáli na svých místech a tvářili se nechápavě.
„No dobrá,“ zavrčel kouzelník. „Ale měla jste něco udělat, ne nás balamutit. To vám strhneme z bodů.“ Řekl zaujatě a něco zuřivě čmáral do pergamenů.
„Ano pane.“ Odpověděla slabounce.
James a Sirius se na sebe při tom podívali a v obou vřel vztek.
„Tak znova!“ vyzval je zase ministerský. „A tentokrát ji nešetřete.“
V následující půl hodině se na ni valily kouzla ze všech stran, dokonce i Albus nějaké tu a tam seslal a byla o to zákeřnější, že měla vždy ta správná načasování. Ale ona to zvládala téměř bez zapocení, jakoby to dělala denně.
Ale pak , zrovna když se k němu otočila zády vypálil ministerský úředník jedno z kouzel, které rozhodně nikdo neměl nikdy ani vyslovit.
„AVADA KEDAVRA!“ zakřičel hlubokým hlasem a jasné, zelené paprsky se vydraly z jeho hůlky aby se v nezadržitelném letu nasměrovaly přímo na ní a přímo do jejího středu těla.
Tess se náhle prudce otočila a stanula mu tváří v tvář. Dech smrti se blížil k ní v rychlosti menší než kousek vteřin a všechno kolem najednou všem přišlo jako vzdálené.
Sirius a James něco křičeli, když se to stalo a chtěli vyskočit z pentagramů, ale dostali elektrickou ránu, jako zásah blesku a svezli se zpět. Nikdo se nemohl dostat ven.
Tess se zablýsklo v očích a ty se změnily ihned na neproniknutelnou čerň, tak jako by se na ně díval Fawkes. V zápětí se čas pohnut a kouzlo zrychlilo a nabralo na síle a tempu.
Muž pod kouzlem Imperio pocítil zvláštní směsici. Bojoval s tím a splnil to, ale nikdy se to nemělo povést a nepovedlo se, kouzlo se zhruba metr před dívkou rozplynulo a zmizelo jako na povrchu nějakého štítu, který ho vtáhl do sebe a nic se jí ani nedotklo.
Za to ona se rychlostí střely vymrštila z kruhu a skočila k ministerskému úředníkovi a prudce ho zatlačila na zeď. Byla silnější než vypadala.
Něco mu zašeptla do ucha a vzápětí mávla rukou a ze stěny se vynořily řetězy, kterého připoutaly ke kamenům kvádrům.
Pak odstoupila a stejným gestem ruky zabránila ostatním ministerským pracovníkům opustit místnost. Chtěli utéct, protože se báli.
Chlapci byli vyzvednuti z pentagramů a Kratiknot je držel na druhé straně v místnosti v bezpečí.
Brumbál přešel okamžitě k ministerským úředníkům a začal organizovat pořádek a vyšetřovat, kdo další je pod kletbou Imperius a co vědí o tom muži, který nyní visel v bezvědomí v okovech.
Tess zamrkala a oči se jí vrátily do normálu, ale ještě pořád jí neopustila ta energie a bojovnost, jakou předvedla před chvílí. Dívala se k zemi, ale viděla pohledem všechno co se dělo. Rychle zkoumala vše kolem s analyzovala situaci. Ruce měla podél těla, ale prsty rozevřené. Čekala na Albusovi pokyny.
„Filiusi, odveďte chlapce pryč.“ Nařídil Brumbál a Kratiknot je ihned začal strkat ven z místnosti.
James a Sirius se za ní ještě naposledy podívali. V hlavě měli zmatek a nespočet otázek, tohle jim brumbál bude muset vysvětlit a kdo byla ona? Opětovala jim poslední pohled a byl podivně smutný, ale to už je oddělil závěs a pak dveře, schody a mnohé další místnosti.
Snape se také ohlédl, ale to už ona musela podle ředitelových kroků něco řešit. Tak se také otočil a odešel.
O několik hodin později byli všichni pozváni do Brumbálovy kanceláře a překvapilo je, že Tess je tam ještě také a že stojí za jeho křeslem. Mlčky tam jen stála a sledovala.
Fawkes na svém bidýlku také sledoval co se děje, byli na prosti sobě. On u dveří a ona po jeho boku.
A pak jim Albus začal vysvětlovat, že ministerští úředníci přicestovali, aby mohli přezkoušet Tess a její neobvyklé schopnosti ohledně magie a že se bohužel podařilo Lordu Voldemortovi proniknout do jejich řad a že díky jeho kouzlu Imprerius ji málem zabili.
Neřekl jim ovšem kdo je ona a nebo proč mu to nevyšlo. Na to by to bylo povídání mnohem delší, avšak poděkoval jim za jejich práci a na jejich otázky ohledně výsledků a nebo toho, jak to s tím úředníkem dopadlo jen taktně mlčel.
Tess za celou dobu nepromluvila a oni tedy neměli možnost jak s ní navázat kontakt. Jen se na sebe všichni čtyři dívali a tu a tam po sobě házely kradmé pohledy.
Sirius pak do Jamese hučel ještě po zbytek večera a drtivou část noci, až to jeho kamarádovi přišlo nudné a uprostřed toho usnul. Což mu Sirius měl za zlé, samo sebou jen na oko.
Snape i ostatní byli požádáni aby o tom mlčeli a pokud ještě Tess o Vánocích potkají, tak aby se tvářili jako že jí vidí poprvé.
Brumbál jim také řekl že její vzácná magie jí bohužel neumožňuje aktivní pobyt v Bradavicích, ale že doufá, že jí ho pokud možno zpříjemní, budou-li někdy jejich cesty společné.
Kdyby jen někdo z nich věděl, jak společné budou cesty všech a jak to celé dopadne…
Ani ne týden na to, je totiž osud znovu svedl dohromady.