Svádíš mě, můj anděli 3/4

Anotace: Tara žije ve městě plném upírů...

Zvrhle se usmál. „Mám lepší nápad.“ Políbil jí a vnutil ji svůj jazyk do jejich úst. Rukama jí zajel pod tričko. Kousla ho do jazyku a on jí praštil pěstí do obličeje. Sesunula se k zemi a on do ní kopl. Pak ji vytáhl znovu na nohy a praštil ji ještě jednou do obličeje. Zatmělo se jí před očima. Slyšela bouchnout dveře. Chvíli se jen tak opírala o dveře a pak se do vláčela do schodů až ke svému bytu – nechtěla, aby ji nějaký z jejích sousedů viděl v tomto stavu. Zamířila rovnou do koupelny. Po tvářích jí tekly slzy. Ani se nedívala do zrcadla a rovnou si napustila vanu teplou vodou. Břicho ji bolelo od kopance a obličej měla v jednom ohni. Navíc pořád cítila jeho rty na svých a jeho ruce… Vklouzla do horké vody. Koupel na ni měla blahodárný vliv… Pomalu usínala…
Probudila se až po chvíli. Venku už byla tma. Rychle vylezla z vany, osušila se, vzala si na sebe svoje oblíbené pyžamo, rozčesala mokré vlasy a šla do svého pokojíčku. Strnula na prahu, na posteli seděl Gabriel a prohlížel si jí od hlavy až k patě.

Připadal jí ještě nádhernější než předtím. Až teď si plně uvědomila, jak moc se jí po něm stýskalo. On však nevypadal nadšeně, a proto svojí radost krotila. Gabriel se postavil a ve tváři se mu zračil hněv.
„Už jsem myslel, že ses utopila!“ zavrčel. Hezké uvítání. Čekala, až bude pokračovat, ale nic dalšího neříkal.
„Jak ses sem dostal?“ opětovala mu stejnou měrou. Nelíbilo se jí, že se k ní takhle chová. I ona bude nepříjemná.
„Na tom nezáleží.“ vypálil ostře. Rozzuřeně ji sžíral pohledem. V Taře se vše stavilo na odpor, chtěla ho vidět a teď by byla nejradši, kdyby byl pryč.
„Proč jsi sem přišel?“ zeptala se bolestně.
„Proč?“ opakoval po ní, neschopen uvěřit její otázce. Náhle, snad za jeho proměnu mohl Tařin výraz, se zatvářil pokorně.
„Promiň…“ vydechl a díval se za ní. „Jen mě to strašně vytočilo,“ pronesl omluvně. „Ztratil jsem sebeovládání, už se to víckrát nestane…“ Přistoupil k ní a dotkl se její tváře svými chladnými prsty. Prohlížel se její zranění a pak sebou škubl, jako by dostal ránu elektřinou.
„On se tě… i… dotýkal?“ Jeho pátravý pohled byl Taře nepříjemný. Poodstoupila od něj s mírně načervenalými tvářemi. „Líbal?“ dodal a chytl ji za paži, aby od něj neodstupovala. Tím ji donutil hledět mu do očí.
„Bránila jsem se,“ pípla provinile. Proč vlastně provinile? Zakroutila hlavou. Přitáhl si jí k sobě blíž.
„Chtěl po tobě, aby si mu o mně řekla, kde spím?“
„Ano… chtěl vědět cokoliv.“
Přešel k oknu a nechal ji šokovanou na místě. Jednou rukou si dal nad hlavu a opřel se o ni o zeď vedle okna. Položil si na ni hlavu. Zadíval se do ulice, ale při tom se ztrácel ve svých myšlenkách a výčitkách. Slyšela, jak si zběsile něco mumlá. Trochu k němu přistoupila, aby ho zaslechla.
„Za tohle mi zaplatí… hajzl… Překročil všechny meze… parchant… Mstít se mi po ní… Ubožák! Zabiju ho!“ Jeho slova ji vylekala. Odvážila se k němu přistoupit ještě blíž. Téměř se ho dotýkala.
„Co se stalo s jeho sestrou? Říkal, že jste ji s Luciánem zabili.“ Vrátil se zpátky do přítomnosti a pohrdlivě se zasmál, až se jí z toho neježily chloupky po celém těle.
„Ano…“ Nečekala kladnou odpověď, myslela si, že ji Reiter lže. Neotočil se na ni. „Ale já byl spíše příčinou. Slepě jsem ji… miloval. Ona mě také, po čase ale chtěla, abych z ní udělal upírku, abychom si byli rovni… Nedocházelo mi, že ona po tom touží víc, než by měla. Ale bratr si toho všiml. Kdybych její proměnu uskutečnil, ďábel ví, co by se z ní stalo. Krvelačný sadomasochistický… Jenže Lucián ji zabil. Podle něj to bylo nejjednodušší…“ Aniž by si nějak uvědomila svůj čin, položila mu ruku na rameno. Otočil se na ní, překvapen jejím gestem. Nemohla mu na tváři vyčíst, co si myslí, proto ruku chtěla spustit zpátky podél těla, ale on ji zachytil dřív. Položil si ji na srdce a pevně se jí vpíjel do očí.
„Musíš mi odpustit. Je to kvůli mně. Neměl jsem se ti plést do života-“ Druhou svou volnou rukou mu položila jeden prst na ústa. Málem se pousmála, když si vzpomněla na jejich první setkání. „Ne, kdyby ses mi tenkrát nepřipletl do života, už bych tady nestála. To já bych ti měla děkovat… A není to tvoje chyba, může za to Reiter. Nemáš se mi, za co omlouvat.“ Koutky úst se mu pozvedly v úsměvu a jen zakroutil hlavou. Objal jí. „Jsi tak jiná a přesto tolik podobná,“ šeptal Taře do ouška. „Svádí mě to… hodně.“ Jeho slova zněla tak smyslně, vášnivě… Cítila se v jeho objetí bezpečně a nádherně. Přitulila se k němu víc. Dal jí polibek do vlhkých vlasů. Zaklonila mírně hlavu a podívala se mu do očí. Viděla v nich touhu, stejnou jako její. Jemně ji políbil, lehce, jako by se mu mohla každou chvíli vypařit. Pomalu sklouzával k jejímu krku. „Důvěřuj mi, prosím.“ Na povrchu své kůže cítila jeho ostré zuby, zkoušel se. Dýchal ji na krk, což ji přivádělo do extáze. Pak se vrátil k jejím rtům. V jeho očích spatřila záblesk vítězství nad sebe samým. „Musím odejít…“ odtrhl se od ní a vymanil se z jejího objetí. „Nemůžu… nemůžu… Nedovolím… Ráno tě bude čekat jeden můj známý, odvede tě do školy a ze školy, bude s tebou, dokud to nějak nevyřeším s Reiterem. Předpokládám, že už se tě nebude ptát, kde spím…. Nebudu se ti už plést do života… Akorát tě tím přivádím do nebezpečí, ať už z cizí strany nebo mé… Sbohem.“ Slova řekl chladně a odměřeně. Proč ta změna? Proč? Sakra, proč? Odcházel a Tara se nevzmohla na slovo. Zanechal ji zraněnou v prázdném bytě a po tvářích jí stékaly hořké slzy…

Po chvíli se sebrala natolik, že byla schopná si lehnout. Únavou jí padala víčka; ponořila se do neklidných snů. Převalovala se v posteli, vykřikovala jeho jméno a další věcí. Gabriel ji sklíčeně sledoval s těžkým srdcem, neměl se sem vracet. Určitě však udělal správně, ale neměl podlehnout. Pozdě litovat svých činů. Nechtěl jí způsobovat bolest. A přesně tohle dělal. Dokáže žít s tímto pocitem? Ano, pokud ona bude šťastná. Sedl si na okraj postele.
„Neodcházej, né,“ šeptala ze spánku. „Gabrieli……… prosím!“ Nadskočil, protože poslední slovo zakřičela. Musí jít. Nahnul se k ní a dal jí polibek na čelo. „Miluju tě,“ vydechla. Strnul. Na okamžik zapochyboval, jestli spí. Slyšel správně? Nešálí ho uši? Ohrozil její duševní klid a teď prostě zmizí? Jakoby neexistoval? Co je dobře? Naposledy se na ní podíval a pak odešel. Musí jednat s chladnou hlavou. Dokáže to vůbec? Jedním si byl jistý, zabije Reitera. Bolestivě. Nebýt jeho, dnes by sem nepřišel. Cítil, že jí ubližuje. Cítil její pocity, kterého ho probudili z jeho spánku v rakvi. Nemělo by to tak být. Pouto mezi nimi by nemělo být tolik silné. Myslel, že to je jen z jeho strany. Ona se do něj přece nemohla zamilovat. Je to jen pouhé chvilkové poblouznění. Ano, pomalu se začal uklidňovat…

Tara se vydala na cestu do školy, ale hned venku u dveří na ni někdo čekal.
„Ahojky, jmenuji se Darja,“ přátelsky jí pozdravila žena jen o pár let starší než ona. „Poslal mě Gabriel, mám na tebe dávat pozor.“ V úsměvu ukázala své bělostné zuby. Na sobě měla hnědou mikinu a džíny. Její dlouhé hnědé vlasy spadaly až k jejímu pasu. Taře přelétl po tváři stín, když vyslovila jeho jméno a zamračila se.
„Nikoho nepotřebuju!“ odsekla jí podrážděně. Chtěla být silná, ale i přesto musela vícekrát zamrkat, aby zahnala slzy.
„Říkal, že by si mohla být trochu –“ zamyslela se nad výrazem a Tara vykročila směrem ke škole.
„No tak počkej, co kdyby ses mi taky představila?“ zeptala se ublíženě a dohnala Taru. Darjina skvělá nálada se ani o trochu nezměnila, lezla tím Taře na nervy. Ona sama by na ní nejradši začala křičet, ať jí dá pokoj. Chtěla se schoulit někde v koutě… Ale její silnější já ji tohle nedovolovala. Bude silná a zapomene.
„Tara,“ povzdechla si a její hlas zněl podivně, až moc klidně.
„Super, Gabriel mi něco říkal, ale nechtěl mi říct všechno. Taky říkal, abych se tě moc nevyptávala, jenže to já prostě nedokážu. Chápeš mě, ne? Já jsem od přírody užvaněná. Všichni to na mě nesnáší…“ Tara vypnula a přestala ji poslouchat. Pokaždé, když Darja vyslovila jeho jméno, otřásla jí zvláštní bolest. Nechápala, jak jí Darja může být prospěšná. Znovu ji začala poslouchat. „…že tě mám naučit bránit. Víš, i když na to moc nevypadám, dokázala bych si poradit i s přesilou, jsem malá, ale mazaná. Naučím tě to nejzákladnější.“ Odmlčela se.
„Hm, super,“ zabroukala Tara otráveně. „Fakt super!“ dodala pro sebe.
„Gabriel říkal –“ Tara ji zarazila. „Neříkej prosím jeho jméno, laskavě.“ Zdůraznila poslední slovo.
„Dobře, dobře, tedy on mi říkal, že ti mám pomoc se z toho dostat. Máme spolu podnikat různé věci, co dělají holky v tvém věku.“ Tara se zasmála. To ona z nich dvou si připadala starší, i když to tak nebylo. Darja si špatně vyložila její smích a pokračovala: „Prej na něj rychleji zapomeneš. Můžeme chodit nakupovat, do kina, kam budeš chtít. Mám jeho kreditku,“ šibalsky na mě mrkla. Super, upír má kreditku, nevěděla proč, ale takhle představa ji přišla k smíchu. Znovu se odmlčela a Tara si užívala ticho. Zakazovala si na něj myslet, ale i přesto – proč se o ni dál zajímá? Má snad výčitky svědomí?
„Kdo vůbec jsi?“ zeptala se a Darjina tvář se znovu rozjasnila. „Řekněme, že jsem s Gabrielem –“ Tara protočila oči v sloup, „-staří známý. Zařizuji mu různý věci, když mě požádá. Ale včera byl nějakej zatrpklej, naštvanej a smutnej. Asi ho to hodně vzalo.“
„Jo, jasně,“ odpověděla jí ironicky.
„Víš, Gabriela znám dlouho, toho jen tak nějaká nepoblázní.“ Tara ji nechtěla poslouchat, tímhle jí opravdu nepomůže. Naštěstí už došly ke škole.
„Tak zatím,“ odsekla ji rychle, protože už viděla, jak se nadechuje. „Ok, pa,“ objala ji a zmizela. Tara jen zakroutila hlavou. „Konečně klid,“ řekla si pro sebe a vstoupila do školy. Třetí hodinu měla fyziku, tedy Reitera. Nevěnoval jí žádný pohled a ignoroval ji. Až ke konci hodiny, když procházel mezi žáky a kontrolovala jejich práci, ji zlověstně zašeptal do ucha. „Pěkně jsem toho tvého upíra naštval. Už se těším, až to s ním zakončím. Nechtěla by sis to zopakovat?“
„Povím to na vás,“ řekla klidně. Jeho výraz se prudce změnil.
„Zkus ceknout a zabiju tě!“ Jestli ji tím chtěl vyděsit, tak se mu to moc nepovedlo. Pouze mu na to přikývla a on odešel.
Po škole už na ni čekala Darja s radostným úsměvem. Hned ji táhla do nejbližšího nákupního centra. Tara se jen modlila, aby ten den skončil. I když pravda, že si na něj skoro ani nevzpomněla, protože jí Darja nedala možnost. Do rukou jí cpala různá trička a kalhoty, aby si je šla zkusit. Nakonec se vracely domů obtěžkány taškami se značkovým oblečením, většina patřila Taře.
Doma se před Darjou rychle schovala v koupelně a nehodlala vyjít, dokud nebude čas na spaní. Ulehla do vany a úlevně zavřela oči. Když je otevřela, skoro doufala, že až teď půjde do pokoje, najde tam Gabriela, který bude ležet na její posteli jako včera. Přála si to. Jak procházela obývákem, všimla si, že Darja si rozestlala na gauči. Rychle vběhla do pokoje. Nikdo tam nebyl. Co si vůbec myslela? Práskla dveřmi a svalila se na postel. Zadržovala slzy. Slyšela opatrné klepání na dveře. „Můžu dál? Prosím.“
„Jdi pryč!“ křikla na ní. Toužila být sama.
„Nebuď na mě zlá Taro, já to myslím dobře,“ její hlas zněl lítostivě. „No tak, Taro, nebuď paličatá!“
Chvíli poslouchala vlastní srdce, pak odpověděla: „Tak pojď dál.“ Darja si sedla vedle ní a chytla jí za ruku. „Netrap se kvůli němu, jsi moc mladá, vyrovnáš se s tím,“ řekla konejšivě. Tara se už neovládla a zadržované slzy z celého dny proudily na povrch. Darja si ji přitáhla a nechala ji vyplakat na své rameno. „Dobrá, jen to ze sebe dostaň,“ hladila ji po vlasech. Tara jí byla vděčná. Po prvé za den k ní pocítila náklonnost. Srdce se jí sevřelo.
„Myslíš, že mě taky miluje?“ špitla Tara, když nad sebou získávala kontrolu.
„Opravdu chceš slyšet odpověď?“ Zamyslela se nad její otázkou. Opravdu chtěla? K čemu? Aby jí to víc ranilo? Zakroutila hlavou. Pomalu začala usínat. „Díky, Darjo,“ stačila ještě říct a už se propadala do temnoty. Probudily jí zvuky, vycházející z obýváku. Kdo to může být? Potichounku se zvedla a přešla ke dveřím.
„Ztlum se, Darjo, nebo jí vzbudíš!“ Zachvěla se, když uslyšela jeho líbezný hlas.
„Je to od tebe nezodpovědné, takhle ji poplést hlavu! Chudinka, víš, jak se trápí? Snažila jsem se, jak nejvíc dokážu a nic na ní neplatilo. Pořád měla ve tváři ten ztrápený výraz. Měl by ses nad sebou pořádně zamyslet!“ Ticho. Nic jí na to neodpověděl. Tara by chtěla vědět, jak se tváří.
„Proč jsi sem vůbec přišel?“ zeptala se ho stále ještě naštvaná
„Zabil Luciána,“ odpověděl prostě. Znova ticho.
„Co – cože?“
„Slyšela si dobře. Reiter ho zabil. Připravil na nás past. Donutil nás rozdělit. Byli jsme mu v patách. Říkal jsem Luciánovi, že to není dobrý nápad, ale znáš ho… Nemůžu pochopit, jak to dokázal. Slyšel jsem Luciána, jak ječí bolestí. Na ten zvuk v životě nezapomenu. Běžel jsem zpátky, ale pozdě. Našel jsem jen prach. Musel na něj vylejt svěcenku a pak mu propíchnout srdce. Stopoval jsem Reitera, ale ztratil jsem jeho stopu. Je moc mazanej! Ale přísahám, že za tohle zaplatí. Bude hnít v pekle.“ I přes dveře ji z jeho hlasu stouply chloupky za krkem.
„To není možný. To znamená, že jsi teď – že jsi…?“
„Ano, místo mého bratra patří mně.“ Řekl ledabyle, snad mu na tom ani nezáleželo.

Zdálo se, že Darja ztratila řeč, jestli je to u ní vůbec možný. Tara se zkusila podívat klíčovou dírkou. Viděla, jak ti dva stojí naproti sobě. Při pohledu na Gabriela se ji srdce zachvělo. Co kdyby teď vtrhla do místnosti? Špatný nebo dobrý nápad? Aspoň naposledy ho spatřit. Ještě jednou… Co si o ní asi pomyslí? A co by řekla? Promiňte, že vás vyrušuji, ale já jdu na záchod. Hm, to asi ne. Dokázala by se vůbec udržet, kdyby s ním byla v jedné místnosti? Chtěla být přece silná, že?
„Takže jsi teď Vůdcem klanu?“ zeptala se neuvěřitelně Darja.
„Hm… Už to tak bude,“ odpověděl znuděně.
„Záleží ti na tom vůbec?“
„Ani ne,“ zavrčel nevrle.
„S tebou je dneska řeč,“ poznamenala Darja chladným hlasem.
„A co? Umřel mi bratr! To se mám veselit?! Navíc se ze mě stal Vůdce; toužil jsem po tom snad? Ne!“ křičel na ni; zřejmě ztrácel poslední zbytky trpělivosti.
„Pokud tomuhle věříš, tak lžeš sám sobě!“ osopila se na něj klidně Darja. „Tvůj problém je tam za těmi dveřmi,“ na důraz na ně ukázala. Gabriel otevřel ústa, aby něco řekl. „Ne, mlč,“ zarazila ho však dřív. „Nikdy jsi neměl bratra rád – netajil ses tím zrovna. Ubližuješ jí i sobě. Jakou to má cenu? Řekni!“
„Ztlum se trochu.“
„A to je všechno, co mi na to povíš? Jsi takový srab, že si to nepřiznáš? No?“
„Skončila jsi?“ zeptal se prostě nezaujatým hlasem. Darja si dupla jednou nohou a přistoupila k němu, přitom na něj ukazovala prstem. Nejspíš chtěla dál pokračovat, ale Gabriel ji předběhl. „Nezapomínej, že jsem upír, klidně ti zakroutím krkem dřív, než ti to dojde,“ vyhrožoval hněvivě. Darja mlčela a propalovala ho pohledem. Gabriel vykročil k mým dveřím, jenže Darjina ruka ho zastavila.