Angel

Anotace: I anděl se musí učit létat...

Tmavě modré mraky pluly večerní oblohou a ztrácely se v dálce nad mořem. Cestovalo s nimi i slunce, které se unaveně pokládalo na mořskou hladinu. Jeho barva připomínala krvavý míč. V okamžicích naprostého ticha snad bylo i slyšet syčení - to jak se rozžhavená koule setkávala s chladivým oceánem. Klidnou atmosféru letního večera narušili jen racci, neklidně poletující nad utichlou hladinou a hledající zatoulané rybky. Sem tam se po kamenech mihl tenký stín, jak kolem proběhla unavená ještěrka. Nic z toho ale nemohlo vyrušit ze snění osamělou dívku sedící na pobřežních kamenech.
Sedávala tam takhle každý večer a sledovala fascinující podívanou na západ slunce. Někdo by snad řekl, že na západu slunce nemůže být nic tak zajímavého, zvláště pozoruje-li ho člověk každý večer, ale to není pravda. Západ slunce je každého večera úplně o něčem jiném. Jednou jakoby chtěl vyprávět pohádku o dalekýh končinách a podruhé symbolizuje odchod krásného a slunečného dne a v tu chvíli si člověk uvědomí, že takový západ slunce se už opakovat nebude. Jenomže tahle dívka nebyla tak docela člověk.
Obloha se zbarvila do krvavě rudé a zlaté, poslední paprsky zajiskřily na klidné hladině a pak se to stalo. Na obzoru se objevila černá tečka a pomalu se přibližovala. Dívka se neklidně zavrtěla a nespouštěla oči z přibližující se skvrny na pestrobarevné obloze. Když seskvrna přiblížila, vypadala spíše jako nějaký pták, ale opak byl pravdou, byl to člověk. Nebo alespoň jak lidský může být člověk s křídly. Snesl se na pobřeží, pomalým lehkým krokem přistoupil k dívce, sedící na kamenech a natáhl k ní bledé dlouhé ruce. Rychle si stoupla a vzala jeho dlaně do svých. Odvedl ji kousek dál od skal a rozpřáhl křídla. Dívka se bolestně zašklebila a opakovala po něm. Jako aura se kolem ní rozprostřela bělostná křídla. Párkrát jimi zkušebně zamávala a na její tváři se znovu objevil bolestný výraz. Po zádech jí steklo pár praménků krve.
Anděl vzlétl a čekal až ho bude následovat. Nevznesla se. Po tváři jí stékaly slzy, zklamání a smutku. anděl ji však znovu uchopil za ruce a lehce ji vynesl do vzduchu. Snažila se mávat křídly, aby se udržela sama, ale každé mávnutí jí způsobovalo nesnesitelnou bolest. Anděl byl ale trpělivý, neustále ji držel a létal
nad mořskou hladinou. Párkrát e jí podařilo mávnout křídly tak silně, že vyletěla o něco víš než on, ale nikdy se neudržela dlouho.
Takhle to šlo den co den, každý večer...Pokaždé, když měla za sebou noc plnou bolesti a zklamání z neúspěchu, to bylo horší. Nejhorší moční můra ji strašila den co den. Přála si, aby konečně mohla vzlétnout, aby mohla bezbolestně zamávat křídly a nechat se unášet větrem, konečně se přiblížit k oblakům. Odletět daleko odsud, z ostrova, kam ji uvěznili, když zjistili, že je jiná než ostatní. Bylo jim jedno, že byla ještě malé dítě. Doufali, že nepřežije. Ale ona přežila a zanevřela na lidi a svět kolem. Svázala si křídla a několik let je nosila připoutané k sobě, neustále. A pak se tam objevil on - anděl, který jí slíbil, že jí pomůže. Že může zůstat s ním a ostatními anděli. Jenomže k tomu potřebovala vzlétnout, potřebovala křídla. A tak si připustila co je. Uvolnila zajatá křídla, ale po tolika letech byly ochablé a bez života. Každý jejich pohyb jí způsoboval neuvěřitelnou bolest v lopatkách a kloubech, ale vydržela to a snažila se je ovládnout. A tak anděl přilétal každý večer po západu slunce a učil ji, jak létat. Bála se, že brzo příde chvíle, kdy se už neobjeví a opustí ji jako ostatní, jako její rodina. Zatím to neudělal, ale co kdyby?Rozhodla se, zkusí to sama.
Blížil se večer, bylo to poprvé za několik let, co neseděla na pobřežních kamenech a nepozorovala západ slunce. Tentokrát stála na nejvyšším útesu, který její ostrov nabízel. Moře se dole rozbíjelo o špičaté rozeklané skaliska a slaný vzduch tady byl o mnoho studenější než na pláži. Nervózně přešlápla a zhluboka se nadechla. Postoupila k okraji útesu a s posledním pohledem upřeným na poslední zlato rudé paprsky slunce, které ji lechtaly na tváři, skočila vstříc bouřlivému moři. Vítr jí šlehal do tváří a štípal na kůži. Konečně si cítila volná. Roztáhla křídla a zuřivě s nimi mávala, překonávajíc bolest. Jenomže křídla ji neposlouchaly. Cítila jak se blíží k mořské hladině, cítila sůl ve vzduchu. Pevně zavřela oči a představila si svého zachránce, jak pokaždé ladně mával křídly. Kapky vody jí dopadaly na obličej, ale ona je nevnímala a snažila se soutředit pouze na křídla a let. Silně mávla křídly a ucítila jak se vznesla o kousek výš. Čekala náraz, až se střetne tváří v tvář s vodní hladinou, ale nic takového nepřišlo. Otevřela oči a uviděla, jak moře pod ní šumí a jak ona letí podél něj. Letí! Dokázala to! Prsty zavadila o vodní hladinu a vznesla se ještě výš. Teprve teď se cítila dokonale volná. Teprve teď se cítila úplná. Rozpřáhla ruce a krouživě se snesla na skalnatou pláž. Slunce už zmizelo za obzorem a on se měl každou chvíli objevit. Nedočkavě vzhlížela k obloze a snažila se rozeznat pohyb.
Přiletěl jako pokaždé. Elegantně se snesl na pobřeží a natáhl k ní ruce. Stejně jako pokaždé se ho chytla a on pomalu vylétl výš. Tentokrát ho však dívka dokonale překvapila. Se zvonivým smíchem, který od ní ještě nikdy neslyšel, vylétla i s ním vysoko nad moře a společně se rozlétla se vstříc oblakům, aby začala novou etapu svého nového života. Života mezi anděly.