Trůn smrti: prolog

Anotace: tak sem zas tu a třebas někoho potěšim a třeba taky ne to už záleží na vás p.s.: příští části budu vkládat do sekce "Romány" přeci jen povídkář nejsem, to mi asi dáte za pravdu

Obrovskou temnou jeskyní se táhl nářek, pláč a vzlyk, který se odrážel od chladných a studených kamenných stěn, aniž by zeslábl nebo mínil zaniknout. Na některých místech jen slabě poblikávalo světlo pochodní a v ovzduší se nesl zvláštní hnilobný zápach. Zápach světa mrtvých, pach Smrti...

Po balvanech se přeháněl stín. Byl téměř nepostřehnutelný, ale přitom tak zřetelný a jasný. Vznášel se z jednoho kusu mrtvé skály na druhý ladně, tiše a hbitě. Když se pak dostal před slabé světlo jedné z pochodní, změnil se stín v jasnou mužskou siluetu. Postava se zastavila. Její černý plášť jí celou skrýval a ochraňoval před mučivou tíhou tohoto místa. Muž se najednou otočil, jako kdyby za ním bylo nebezpečí a spatřil malou vznášející se černou kouly, tmavěnjší, než všudypřítomná tma. Byl to Špicl, sluha a otrok vládkyně v říši mrtvých, věrný služebník paní Smrti.
Černá koule přilétla až těsně k muži. Její černota neukázala nic, co by se dalo považovat za obličej, přesto k muži jasně promluvil. V jeho mysli: „Paní ti přichystala poslední zkoušku. Je na cestě k jejímu paláci. Hodně štěstí,“ řekl Špicl a pak v temnotě zanikl a zmizel.
Muž se otočil a zadíval do temnoty. Přez všechno na první pohled stejné prostředí věděl přesně, kde je a kam má jít. Okamžitě se rozeběhl nejprve do mírného poklusu a pak nasadil rychlý sprint.
Zahalená postava probíhala mučírnou, odkud vycházelo nejvíc nářku z celé říše mrtvých. Zde Vykonavatelé – hrúzné bestie z kostí s lidskou postavou, děsivým vzhledem a ještě odpornější myslí- prováděli tresty na duších vrahů, zlodějů a té nejodpornější sebranky.
Najednou zazněl prosebný výkřik: „Pomóc!“
Muž uslyšel hlas a připadal mu nějak povědomý. Netušil proč, ale zastavil se a přišel k jednomu lůžku z hřebíků, na kterém ležel onen křičící nešťastník, na jehož hrudi byl těžký kámen tlačící jeho tělo vstříc ostrým hrotům v zádech.
„Prosím, pomoz mi,“ zopakoval nešťastník svou prosbu a v jeho hlase se odrážela obrovská muka.
Muž v černém plášti jen naklonil hlavu na stranu, jako kdyby odsouzeného znal, ale přesto neudělal nic, co by se dalo považovat za soucit nebo pomoc.
Nešťastník pohlédl do tváře v kápi a jeho oči se rozzářili nadějí: „Ty?! Ale jak, kde se tu ... prosím, pomoz mi. ... Ty mě nepoznáváš, to jsem já, Radek. Vzpomeň si. Klášter Velkého patrona poblíž Tamiru,“ přemohl silnou agónii nešťastník a naděje v záchranu mu dodávala sílu.
Zahaleneného muže najednou zalila vlna vzpomínek na dětství. Ano vzpomněl si na odsouzeného na lůžku, ale dobře věděl, že pokud by jeho duše byla čistá, dostal by se do rajské zahrady a ne do mučírny. Zavřel tedy své oči a vyslal svou mysl do paláce Smrti. Tam v jeho pokoji čekala mladá žena. Spojil se s ní a položil jí prostou otázku, na kterou získal pohotovou odpověd. Podíval se tedy na nešťastníka a řekl: „Nečestní lidé si nic jiného nezaslouží,“ potom se znovu rozeběhl a vydal se vstříc paláci Smrti.
Už po několika stech metrech ho obklopil zdánlivý pocit osamění. Takový pocit, který v říši mrtvých znamenal jediné. Léčku!
Tři Vykonavatelé zahradili cestu vpřed a zatímco se k nim muž přibližoval, dalších deset se jich doposud skrývalo za balvany s oštěpy, jejichž ozubené hroty zajišťovaly, že pokud se zabodnou do něčího těla, rozhodně při vytažení vyrvou z oběti pořádný kus masa.
Muž se zastavil ani ne dvacet kroků před Vykonavately s jasně nepřátelskými úmysly. Jeho vytrénované smysly dobře věděli o zbylých deseti a pohotová mysl jen čekala na správnou příležitost.
S nelidským bojovým výkřikem se Vykonavatelé přihnali ze svých skrýší za balvany a s připravenými oštěpy vyrazily na svou kořist. Jejich kostěné schránky při běhu rachotily jako kovová zbroj a rozeklaný hadí jazyk jim přidával na úlisnosti.
Zahalený muž však přesně na tu chvíli čekal. Vyčkával a když jeho protivníci – jeho kořist – se k němu přiblížila. Ze záhybů svého pláště v mžiku levou rukou vytasil zahnutý meč s černým ostřím a odhalil rukavici na své pravici tvořenou z jemných kostí. Pravou rukou zamířil ke trojici Vykonavatelů a z kloubů mu vystřelily šlahouny, které se omotaly okolo ohavných krků. Potom s jejich těly mrštil na nejbližší pět z deseti útočníků. Zbylé k sobě nechal přijít a když se první po něm ohnal kopím, mečem hrot oštěpu srazil dolů a bleskovým sekem oddělil odporné tělo od ještě odpornější hlavy. Potom vyrazil ke zbývající čtveřici a ti až na posledního padly stejným způsobem. Pátého popadl pravou rukou za zápěstí a smýknul s ním o zem. Vzápětí mu pak do hrudi vrazil ostří meče, které jeho život po děsivém výkřiku mrazícím v zádech ukončilo.
Zbylí Vykonavatelé už stáli na nohou a v rojnici se opatrně přibližovali k protivníkovi. Ten postupně jednoho po druhém probodával svým pohledem ukrytým pod kápí a pak šlahouny popadl nedaleko ležící balvan a jako palcátem jím drtil odpornou schránku jednoho vykonavatele za druhým, kteří se marně pokoušeli smrtícímu kameni dostat z dosahu.
Nakonec muž mrštil balvanem po jednom ze tří zbývajících netvorů a jako dravec zaútočil na dva protivníky u sebe, když vyskočil ze země a snesl se přímo k nim. Prvního okamžitě sťal mečem a druhého z dvojice zasáhl pěstí do břicha a potom zvrchu do hlavy, až se odporná lebka Vykonavatele roztříštila o kamennou zem.
Když se muž vypořádal s léčkou, podíval se po mrtvých protivnících a pak se znovu vydal na cestu, vstříc paláci Smrti. Zdolal poslední část mučírny a objevil se před obrovskou propastí, jejíž dno končilo Nicotou. Do ní, jak věděl Vykonavatelé svrhávali ty nejhorší a nejodpornější hříšníky, aby zanikly v prázdnu.
Zahalený se vydal po úzkém mostě a k uším mu doléhal nářek hříšníků, uvězněných v malých klecích u stropu jeskyně. Nevěnoval jim však mnoho pozornosti, ostatně byli pro něho jen doplňkem říše mrtvých a ničím jiným.
Když zdolal propast, objevil se před obrovským palácem, který ležel přímo uprostřed říše mrtvých. Byla to jediná stavba v ohromné jeskyni a také jediná věc, která podpírala a držela tento svět před zánikem zřítícího se stropu. Ohromná věž paláce byla spojená s vrchem jeskyně a stejně jako celá stavba, tak i věž byla postavena z kostí různých velikostí.
Muž vystoupal po schodišti po jehož stranách stáli další Vykonavatelé s oštěpy, připraveni rozsápat každého, kdo by jejich paní, stvořitelku a vládkyni chtěli napadnout.
Vnitřek paláce byl vyzdoben obrazy, zachycujícími smrt ve všech podobách a krutostech, jaká může být. Ty spolu s tmou a občasným světlem pochodní tvořili náplň ohromného množství tísnivých chodeb, v jejichž zákoutí se ukrývaly ti nejodpornější služebníci Smrti.
Muž však nebloudil stejně vypadajícími chodbami, ale mířil přímo do trůnního sálu, za vládkyní. Ta jako obvykle seděla na svém ohromném trůnu, zdobeného lebkami draků, obrů, vlkodlaků a všemožných tvorů, které ve světě živých představovali obávané protivníky, ale tady dole, v říši mrtvých byli jen pouhým nic, protože i pro ně si přišla Smrt, když nastal jejich čas.
„Má paní,“ řekl muž a poklekl pár metrů před vyvýšeným trůnem.
Smrt vstala a její krása a odpornost teď byla plně na obdiv. Její tvář, stejně jako tělo mělo jednu část krásné, zdravé ženy a druhou odporné, hnijící mrtvoly. „Vstaň můj rytíři. Nyní si konečně zasloužíš titul, který ti právem náleží. Dokázal si svou sílu stejně jako oddanost, když jsi nechal bývalého přítele na mučidlech. Od této chvíle jsi rytířem Smrti!“
Muž sňal ze své hlavy kápi a pramen zrzavých vlasů mu spadl do tváře. Na chvíli zakryl jeho levé oko, ale když rytíř svou pravou rukou neposedné vlasy uhnul stranou, odkryl tak odporné znetvoření, kde v důlku měl místo oka rudý kámen vydávající přerušovanou krvavou záři.
„Nyní nastal čas, aby ses vydal do světa živých a navrátil mi, co mi náleží. Jsi připraven vydat se na cestu.“ pokračovala Smrt a její hlas se rozléhal chodbami paláce jako všudypřítomná tma.
„Ano jsem, má paní.“
„Dobrá. Půjde s tebou i Klára, doufám, že dohlédneš na její bezpečnost, stejně jako splnění svého poslání.“
Ze stínů trůního sálu vystoupila překrásná žena. Její černý plášť splýval se stíny a její smaragdové oči dodávaly ponurému místu říše mrtvých alespoň malinký nádech života. Přistoupila k rytíři Smrti a uklonila se vládkyni.
Smrt pozvedla ruce vzhůru a její dlaně obklopila ohromná zář, která se stále zvětšovala. Když světlo pohltilo celou postavu vládkyně a trůn za ní, řekla Smrt svá poslední slova: „Běž, Jakube, a přines mi můj kámen!“ pak ruce zamířila na dvojici oddaných služebníků, které světlo obklopilo a přeneslo je do jiné říše. Do světa živých..