Portál Natarů 1/3

Anotace: Povídka Portál Natarů je zasazena do prostředí světa Travianu v kterém trávím posledních pár měsíců poměrně hodně času. Doufám, že tento příběh pobaví i čtenáře, kteří nikdy hru Travian neviděli. Momentálně jsem před dokončením druhé části příběhu.

Na pláni před městem Egarou se zvedala zlověstná oblaka prachu od stovek germánských nohou, jež nastupovala do útočné formace. Taran se za dobře stavěnou a pevnou palisádou držel stále u svého otce se kterým dorazil do hlavní vesnice jako podpora před několika hodinami. Kousek od nich byl hlouček pretoriánů v dokonalé zbroji s chocholem na přilbách, kteří přišli na pomoc od majitele sousedních vesnic na jehož jméno si mladý falang nemohl vzpomenout.
,,Aby ty prašivé psy Multihunter spral. Pamatuj synu na vše co jsem Tě učil, věřím že v prvním boji obstojíš se ctí a zítra budeme sledovat jak mrchožrouti vláčí střeva Wulftarrů po pláni“ položil otec pravici na synovo rameno.
Z pláně před vesnicí hřměl hluboký řev. Wulftarrové se valili v pevné formaci po pláni proti vesnici. Propadliště otevřela své nenasytné tlamy a pasti pohltily první germánské sekerníky. Přes padlé se však převalily další řady po krvi dychtících válečníků. Náraz na hradby. Horký olej tekoucí po hlavách germánů. Se stejným odhodláním se však tlačily další sekerníci, aby se mohli po žebřících vyšplhat na palisády. Vrhali se na hradby znova a znova, byli jako živé moře, které se vlnách tříští o železnou hráz. Taran mrštil své kopí po germánském rytíři a zasáhl jeho koně. Druhým kopí srazil nepřítele jež se pokoušel přelézt na palisádu zpět do nepřátelského davu tlačícího se pod zdí a dalšímu muži zasadil ránu do přilbou nechráněného obličeje. Hrot kopí pronikl očním důlkem a zastavil se až o zadní část lebky. Zem se pod Wulftarry pokryla mrvolami, měkký jíl vsakoval prolévanou krev. Nápor germánů slábl a z bitvy se staly početné šarvátky.
,,Prorážejí beranidlem na východní straně!“ Rozléhal se křik přibíhajícího posla. Setník zodpovídající za úsek obranné palisády se zrudlým mečem v ruce udílel rozkazy:
,,Hej vy dva, ty a ještě ty běžte posílit východní stranu.“ Pokyn platil i pro Tarana a další muže. Všichni pospíchali zaujmout nové pozice. Proběhli kolem tržiště a dorazili k ohroženému místu. Pretoriáni už zaujali obrané postoje, štít vedle štítu, muž vedle muže, kdyby se podařilo germánům prorazit. Taran stál za římskými muži s velkými štíty. Zatím se muži na palisádě pokoušeli zastavit nápor beranidel, vrháním oštěpů a kamení po jejich obsluze. S dalším nárazem beranidla se skřípěním palisáda povolila a několik kmenů se z ní uvolnilo. Vzniklou mezerou začali pronikat nepřátelé s triumfem v očích do nitra Egary, narazily však na pevnou hráz neústupných pretoriánu. Za zády římských obránců dorážely troufalé útočníky kopí falanxů. Z průniku v hradbě se stala smrtelná past z níž nebylo úniku. Před zeď složenou z odhodlaných mužů se postavil hrdina z Egary v černé zbroji a mocnými údery meče vytlačoval Wulftarry zpět k palisádě. Mohutný obouruční meč vypadal v jeho rukou jako dětská hračka, strojové pohyby paží však tomuto smrtícímu nástroji dodávaly vražednou nebezpečnost a srážel přívaly nepřátel snad po tuctech.Germánské životy vyhasínaly, jako když se sfoukne svíce a jejich těla padala jako klasy obilí pod srpem žence. Jízda složená z druidů a haeduanů vjela do roztroušené germánské armády před hradbami a dokonávala dílo zkázy. Zbytky Wuftarrských bojovníků nacházeli pod kopyty koní svou smrt. Démon války nasytil svůj chřtán a plamen bitvy pozvolna dohasínal.
***

Všeobecné veselí a oslavy zachvátily Egaru. U ohňů se opékalo maso, popíjela se medovina a víno, válečníci se chlubili svými statečnými činy. Slavilo až do rána, poslední opilé postavy se potácely a hledaly kde uloží své tělo ke spánku. Pouze skupinka mužů stojící u brány se chystala na odchod z vesnice.
,,Naše cesty se nyní rozdělují, vedl sis při obraně Egary víc než dobře a jsem hrdý na to, že jsi byl přijat do výcviku ke galským šermířům.“ rozlouličil se otec s Taranem. Vak s věcmi si přehodil přes rameno, v sevřené ruce držel kopí a přidal se do davu, který se vracel do rodné vesnice.
Taran se cestou zpět ke kasárnám zastavil u ohrady se zajatci. Mistr popravčí zde germánům právě utínal obě ruce v zápěstí a katův pacholek jim krvavé rány zatavoval žhavým železem, aby nevykrváceli. Řev plný bolesti a zoufalství se rozléhal po okolí.
,,Držte huby, nebo vám vyrvu jazyky“ zaklapal výhrůžně mistr práva útrpného kleštěmi, aby dodal svým slovům důraz.
,,Proč se zajatci nevyužijí jako otroci na těžbu v dolech ? “ využil Taran okamžiku k otázce, kdy pomocník vložil železa do výhně a stál od něj necelé dva kroky.
,,Jsou to vojáci a ti pracovat nikdy pořádně nebudou, podněcovali by další otroky ke vzpouře, takže je lepší takhle zmrzačit a poslat domů. Ať si je zabijí v rodné vesnici, anebo nadarmo živí, každopádně se už takhle nikdy nepoškrábou na prdeli, natož aby pozvedli znovu zbraň proti našemu lidu“ vysvětlil pacholek, napil se ze džbánku a šel se věnovat opět své práci.
***

Po dalším dni, zaplněném náročným výcvikem by se nejraději Taran svalil na lože a spal. Dnešní večer však měl být vyjmečný a on by si neodpustil kdyby jej měl propást. Mezi mladé válečníky zavítal druid-velekněz Yet. Jeho návštěva je určitě důležitá a budoucí šermíři budou naslouchat moudrým slovům tohoto stařešiny. Muž s vlasy bílími jako sníh usedl do jejich středu.
,,Naslouchejte vyprávění o naši pravlasti, o tom jak jsme přišly do tohoto světa, o událostech tak dávných , že je mnozí už považují za legendy, nebo pohádky. Pravlast Galů se nacházela v jiném světě. Ve světě římany zvaném Europa, kde se nacházela i naše domovina Gálie – země plná bohatství a krásy. Jenže před mnohými staletími v centru Europy působil velký mág, kterému byly jeho vědomosti stále málo a toužil poznávat nové věci. Snad to učinil z nevědomosti, nebo chtěl otevřít cestu temným démonům, či to byl trest bohů, to se dnes již nikdo nedoví, ale pod jeho rukama se otevřel temný portál. Z portálu se zvedl obrovský magický vír, který brzy dosahoval průměru několik stovek mil a vtahoval do sebe všechny lidské bytosti. Lidé kteří byli pohlceni portálem se ocitli na jeho druhé straně v neznáme zemi na které se rozprostírají jen pusté travnaté pláně s vodou pod jejím povrchem, která vyvěrá z hlubin země pouze v roztroušených oazách . Kmeny i národy se rozešly do všech koutů tohoto světa. Jednotlivé kultůry se začali promíchávat a dnes stojí vedle sebe vesnice Galů, Germánů nebo Římanů. Portál se stal z této strany neprůchozím, navíc jeho tajemství střeží mocný démon temna jménem Multihunter. Možná je to onen mág jež vyvolal a otevřel portál a nyní se musí potýkat se svým prokletím.“ Stařec jim ještě dlouho vyprávěl o zemi s nekonečnými lesy, kde lze narazit na zvěř téměř za každým stromem, řekách a jezerech plných ryb a dychtivým posluchačúm nezabránila ani únava, aby vyslelchli jeho vyprávění až do konce.
***

Vzduch se tetelil horkem a pod vrzajícími koly povozů odskakovali drobné kamínky. Vedle vozů taženými tury kráčelo na pětset párů nohou.
,,Nevím proč musíme zrovna my šlapat takovou dálku na nějakou mizernou farmu. Vždyť by to jízda zmákla daleko rychleji a pohodlněji“ nadával velitel kohorty Bandorix, který seděl pohodlně na jednom z prázdných vozů.
,,Vždyť se vezete pane“ prohodil mladý gal kráčející vedle otáčejícího se kola.
,,Nebuď drzý, ještě ti teče mlíko po bradě a už si budeš na mě sprostě otvírat hubu? A kde asi tak myslíš, že se povezu až půjdeme zpátky a vozy budou plné kořisti. Jak se jmenuješ hňupe?“
,,Taran pane, promiňte, nechtěl jsem Vás urazit, omluvte mou neomalenost.“
,,Doufám, že tam bude aspoň hodně chlastu a pořádný ženský“ utrousil Bandorix a jeho myšlenky už bloudily úplně někde jinde.
,,Jemu by stačila i tupá ovce“ šeptl Taranovi do ucha vedle kráčející válečník. Oba šermíři se pousmáli.
,,Tohle bude asi ještě nudnější, než čištění oázy od divočáků a vlků, na kterém jsem byl před pár dny“ povzdechl Taran a ani nečekal, že mu někdo odpoví.

Slunce už bylo téměř na vrcholu své dráhy, když se přiblížili k vesnici na dohled. Na poli se lopotilo jen pár vesničanů, kteří drtili příchozí vojáky svými pohledy. Vrata v nízké rozvyklané palisádě byla dokořán a lákala ke vstupu. Kohorta šermířů i s vozy se ocitla ve vesnici. Taranovu pozornost upoutala hromada klád jakoby ledabyle složených napříč protější ulice, která tak utvořila nenápadnou barikádu. Rozhlédl se kolem a všiml si, že všechny dvěře i okna jsou okolo zatlučeny. Z obyvatel vesnice se nikdo v široké ulici nezdržoval.
,,Je to past pane, podívejte na ten zátaras z kmenů“ varoval rychle Taran velitele.
,,Co otravuješ smrade, strach Ti sevřel prdel, na kolika výpravách jsi byl? Vrať se raděj k mámě ať Ti převleče kalhoty, beztak sis do nich už nasral“ vyprskl Bandorix a ani se nesnažil vytáhnout prst z nosu. Vrata za jejich zády zavrzala a s těžkým bouchnutím se zavřela.
,,Srazit šik je to léčka!“ hřměl hromový hlas Tarana, který vytrhával další muže z nečinnosti a burcoval je do střehu.
,,Tak to už je moc šmejde, kdo si myslíš, že tu velí ?“ supěl Bandorix vztekle. Vzápětí mu však hrudníkem projel hrot oštěpu a tenká kožená vesta se zbarvila rudou krví. S nechápavým výrazem v očích se svezl k zemi.
,,Srazit šik a ke zdi!“ snažil se Taran překřičet řev obránců vesnice, kteří vybíhali ze svých úkrytů se zbraněmi v rukou. Šermíři se již s obnaženými meči a štíty v rukou snažili semknout a utvořit obranný půlkruh u kamenné zdi nejbližšího domu. První přílivová vlna nepřátel se rozbila o štíty a pancíře galů, železo zařinčelo a praskaly dřevěné násady kopí, ale další se rojily jako vosy a za každého mrtvého vesničana jako by se oběvili další tři. Šik stál jako nerozbytný útvar z tvrdých mužů a železa. Nepřátelé se vrhali nahými hruděmi proti oceli, až svými mrtvolami vytvořili stěnu, kterou museli živý přelézat. Nekonečný příval nepřátel však pomalu unavoval i dobře vycvičené a ozbrojené muže, kteří bojovali po boku Tarana. Po každém padlém galovi se šermíři opět více k sobě semkli, jejich práce s mečem a štítem již začala ztrácet lesk elegance a umu, spíše už jen připomínala tupou řezničinu. Krev protivníků i jejich vlastní lačně mlaskala pod každým jejich úkrokem.
,,Do nich, vpřed do nich a bijte je!“ řval Taran jako smyslu zbavený. S neskrotnou divokostí se šermíři vrhli na nepřítele a vsadili vše na svou poslední kartu. Smrt nebo vítězství, smrt nebo slávu. Na Tarana začal dorážet menší podsaditý chlap s těžkým válečným kladivem. Pořez ovládal svůj smrtící nástroj skvěle, první ránu šermíř vykryl štítem, kterému pod tím úderem praskla puklice. Další náraz by už štít nemusel vydržet a Taran uhnul mrštně stranou, využil pořezovu energii vloženou do kladiva ve svůj prospěch. kladivo jej minulo a pak svému soupeři zasadil sekem svého meče fatální ránu přes jeho nekrytý bok. Krví pokryté ostří nemohla zadržet ani tenká blůza a projelo tělem jako máslem. Z ošklivé rány se vyvalila směs krve a střev jež splynula s rudým kobercem na zemi, který rozložil samotný démon smrti. Následný nečekaný protiútok, vyvolal v řadách vojáků z vesnice zmatek. V útěku jim zabránil zátaras, který postavily vlasníma rukama a tak galští šermíři dokončili toto dílo zkázy do posledního dýchajícího soupeře. Mezi jejich řadami si však smrt vybrala také vysokou daň. Na ulici zůstala stát na vlastních nohou necelá padesátka chlapů.
***

Taran stál v přijmacím sále hrdinského dvora v Egaře a prohlížel si výzdobu stěn tvořenou hlavami a kožešinami šelem na které je možno v Travianlandu narazit. Do místnosti vstoupil neslyšně muž, kterého poprvé spatřil před několika týdny při obraně Egary. Vysoký člověk s vlnitými vlasy přes ramena s výrazem modly boha války v obličeji oděného v drátěné košili a mečem zavěšeným u pasu. Taran poklekl před nejvyšším velitelem vojsk národa Egarského hrdinou Gabretisem.
,,Vstaň Tarane, slyšel jsem o tobě z vyprávění mužů, kteří se společně s tebou vrátili z výpravy. Tvrdili, že přežili jen díky tvé všímavosti, pohotovosti a statečnosti. Takových válečníků je třeba si cenit. Jmenuji tě novým velitelem setniny. Pod tvé velení budou spadat všichni muži se kterými jsi se vrátil, početní stav jednotky si pak doplň o nováčky z akademie. A tu vzpurnou farmu ztrestáme brzy, nyní však máme důležitější úkoly. Nastal vhodný čas pro odvetnou výpravu k Wulftarrům. Okamžitě se svými muži zahajte přípravy k tažení na toto vlčí plémě. Můžeš jít, nechť doprovází tvé kroky Travodin“ po těchto slovech se Gabretis otočil a odešel z místnosti, snad ani neslyšel Taranovo poděkování.
Ačkoliv čerstvě povýšený válečník spěchal, zastavil se na cestě k akademii na tržišti, které by jindy bylo v tuto dobu poloprázdné, ale shromážděný dav zde poslouchal balady nějakého barda do jehož přednesu se nechtě musel zaposlouchat i Taran.
,,Je dobrej, kdo to je?“ obrátil se Taran s dotazem na nejbliž stojícího Egařana.
,,To je nějaký Husakogust, putuje mezi vesnicemi a městy našeho imperia a zpívá posměšné písně na nepřátele a oslavné ódy na hrdinské skutky našich bojovníků“ dostala se mu odpověď od přihrblého muže s dlouhým plnovousem. Několik okolostojících na ně vrhlo nevraživé pohledy a tak už dále Taran nerušil a poslouchal bardův hudební přednes. Pomyslel na to, zda se i on někdy dostane do nějaké oslavné balady vykonaním hrdinského skutku.