Portál Natarů 2/3

Anotace: Druhá část příběhu krvavých válek ve světě Travianu ve které se dočkáme příchodu Natarů. V zákoutích svého mozku mám ještě uloženou třetí část se závěrečnou pointou celého příběhu, kterou snad brzy vydatluju na monitor.

PORTÁL NATARŮ II.

Příchod s těžkými a pomalými dobývacími stroji k hlavnímu městu Wulftarrů se nedal utajit a tak jeho obyvytelé ještě v posledním chvatu zesilovali zemní hráz a připravovali se na obranu. Na nejbližším pahorku se tyčily zlověstné konstrukce katapultů, které pojmenoval jejich tvůrce Tomk jako Patrioty, ale nikdo jim stejně neřekl jinak než Tomkaty po jejich staviteli. U jednoho z nich stál i Taran, který byl se svými muži přidělen na jejich ostrahu. Měl zde dokonalý výhled na široké okolí města Wulfburgu a nyní sledoval nástup galských vojsk mezi řídkým lesíkem a městem. Do čela armády vjel hrdina a velitel Gabretis na ušlechtilém hřebci ve své zbroji, která jako by chtěla pohltit všechny paprsky ranního slunce ve své černi. Tasil meč a masy po zuby ozbrojených lidí se dali do pohybu. Jeho pokyn k útoku byl znamením i pro tomkaty, aby rozehrály svou symfonii zkázy.
V přední linii armády jsou skupiny beranidel, které mají prorazit cestu přes val do Wulfburgu pro ozbrojené hordy zabijáků. Jako obrovská lavina dolehla armáda na polední stranu města a Taran zalitoval, že nemůže být v té bitevní řeži. Pod takovým tlakem několika tisíců pěšáků a jízdy, musí obrana města brzy podlehnout.
Katapulty už dokázaly s přehledem metat svůj kamenný obsah na vytyčené cíle a každou ránou byl rozmetán kus vysokých věží sýpek. Jako déšť zaplavovala čtvrtinu Wulfburgu změť trámů, třísek, rozdrcených cihel a zlatého obilí. Taran již každou chvíli očekával vítězný pokřik oznamující průlom útočníků za obranné valy, když zaregistroval nečekaný pohyb od železných dolů. Stovky jezdců se zde vyřítily a hnaly se do týla galských šiků. Na první pohled bylo patrné, že jde o elitní wulftarrské těžkooděnce, kteří vyčkávali v záloze na příhodný okamžik. Jestli germánští rytíři vpadnou do zad Egarským, může se celý průběh bitvy zvrátit ve prospěch obránců. Do železa oděni jezdci brzy projedou pod pahorkem s katapulty a Taran rychle zvažoval všechny možnosti jak varovat své druhy v útoku, nebo zmařit nepřátelské jízdě její úmysly.
,,Roztlačte ty stroje! Dolů s těmi tomkaty!“ zahulákal Taran, několika údery mečem uvolnil kotvící háky, které držely katapulty na místě a opřel se vší silou do jeho konstrukce. Ostatními muži, okamžitě následovali jeho příkladu a uvolňovali další katapulty, rozděleni po skupinkách pak dávali do pohybu válečné kolosy. Masivní loukotě se za protestního vrzání začaly roztáčet nejprve neochotně, ale postupně začínaly katy nabírat ze svahu rychlost. Jeden z katapultů vjel do hlubokého výmolu a převrátil se, ale další se řítily dolů a brzo přetnou dráhu germánským rytířům. Wulftarrové cválají, zbraně připravené k boji, v očích planoucí žár, dychtí po krvi. Otáčí se za hlukem, který přichází z levé strany. První katapulty naplno najíždějí přímo do hlavního voje jízdy a nemilosrdně si razí cestu mezi muži na koních. Drtí vše co se ocitne pod jejich koly, odhazují válečníky jako ruka rozmáchnutá na šachovnici. Za válečnými vozy běží Taran a jeho družina s obnaženými meči, srážejí další zmatené jezdce ze sedel a dobíjejí ty, kteří se chtějí postavit a chopit zbraní. Taran ví, že nemají bez kopí proti vojákům na koních velké šance a je třeba využít co nejrychleji zmatku, který ovládl jejich řady. Seká mečem po nohách prvního oře. Chlap v šupinové zbroji padá k zemi, ale obratně se převalil a už stojí na nohou. Pozvedá široký meč a útočí na Tarana. Ostří zbraní obou válečníků se setkávají a pak znovu a znovu. Germán v těžké zbroji je méně pohyblivý a mladý gal kolem něj při souboji obratně krouží. Taran naznačil úder shora, úkrok a bodnutí do středu hrudníku. Meč nepronikl šupinovou zbrojí sice hluboko, ale stačilo to aby soupeř ztratil rovnováhu. Tahle chvilka zaváhání stačila šermíři, aby další ránou mezi krk a rameno srazil Wulftarra k zemi. Není čas dobíjet těžce raněného nepřítele a tak se Taran vrhá znovu pod kopyta koní.
Gabretis se tlačil se svým ořem k úzkému průchodu, který vytvořily beranidla ve Wulfburgském valu, když si všiml rozruchu pod pahorkem s katapulty. Okamžitě pochopil situaci a začal stahovat haeduanské jízdní jednotky do ohrožené oblasti. Nebylo snadné zformovat v bitevní vřavě silný oddíl. V jednu chvíli se ocitl v nebezpečném sevření mezi wulftarskými obránci a jeden z nich mu vrazil oštěp do boku, kde projel zeslabenou částí zbroje a pronikl do těla. Gabretis se ohnal po dotěrném germánovi a rozsekl mu přilbu i s lebkou. Ránou jílce meče odlomil dřevěnou násadu oštěpu, pobídl koně, který se vzepjal na zadních a svými kopyty uvolnil cestu z obklíčení.
Taran si odchytil jednoho z volně pobíhajících koní, který zanechal svého majitele někde na bitevním poli v kaluži krve a vyhoupl se do jeho sedla. Pobídl oře a rozjel se proti shluku germánských jezdců. Ostrý střet dvou válečníků sedících na hřbetech zvířat, ocelový třesk zbraní, nervózní frkot koní, kteří cítí blízkost smrti. Germán dostává zásah do hrudi, Taran vytahuje čepel a otvírá cestu pro proud krve, který se řine z trupu ven. Další dusot koňských kopyt, tentokrát však přinášejí galskému bojovníkovi úlevu. ,,Jsou to naši. Gabretis a jeho haeduani.“ Wultarrové propásli šanci, místy se ještě snaží vzdorovat, bránit, ale marně. Jízda z Wulfburgu se snaží zachránit útěkem z bojiště. Už i pěší oddíly vtrhly veškerou silou do ulic města a drtí poslední zbytky odporu jako železná smrtící lavina.

***

Obyvatele města Wulfburgu prchali v houfech z města, aby unikli před rabujícími galy. Egařané vynášeli veškerou kořist z domů a prázdné budovy zapalili a nechali napospas plamenům. Vozy se rychle plnily zbožím a co nešlo odnést, bylo třeba zničit, aby se Wulfburg jen tak brzy po útoku nevzpamatoval. Jízda se vydala do okolí vesnice, aby zapálila okolní pole s úrodou a podařilo se jí i zasypat dva doly na železnou rudu.
Taran stál v Gabretisově stanu vojenského ležení u Wulfburgu a pozoroval svého nejvyššího velitele. Ten se pokoušel sundat si zbroj, ale zlomený oštěp vězící v jeho boku mu v tom bránil.
,,Pojď jsem Tarane a vytahni mi ten hrot z rány, sám to nezvládnu.“ Taran poslechl, uchopil konec dřevěné násady, která trčela z hrdinova těla a výtahl jej ven. Gabretis zaskřípal zuby, ale jinak nevydal ze sebe ani hlásku. Pak ze sebe shodil těžké brnění. K Taranovu údivu se krvácející rána před jeho očima začala rychle zacelovat, až za okamžik zmizela zcela beze stopy. Gabretis si všiml šermířova pohledu.
,,Ano nejsem úplně stejný jako všichni smrtelníci, ale i mě jde zabít, nejsem žádný démon, ikdyž si tak někdy připadám, neboť každý život, který vyhasne mou rukou mi dává novou sílu a zkušenost, jako bych vsával do sebe duše všech těch mrtvých. Někdy bych byl raději znovu takový obyčejný voják, jako jsi ty. Ale nezavolal jsem tě, abych se ti zpovídal. Jsi si vědom, kolik jsi zničil katapultů svým jednáním?"
,,Ve vší úctě pane, jen jsem chtěl zabránit za každou cenu aby Wulftarrská jízda napadla naše jednotky z týlu“ zněl trochu ukřivděně Taranův hlas.
,,Ano jednal jsi takticky, to musím uznat, nevím jestli by se našel v naší armádě další takový válečník, které ho by napadlo něco podobného a nezaváhal by obětovat ty stroje“ pousmál se Gabretis. ,,Však tě také nechci za zničené tomkaty trestat, ale naopak bych tě chtěl za tvé moudré a chladnokrevné činy odměnit.“ Hrdina pak otevřel velkou cestovní truhlici a vytáhl z ní nádherný jedenapůruční meč bastard. ,,Přijmi ode mě tento dar Tarane, nechť v tvých rukou přináší pro všechny Egařany slávu a vítězství. Taran, jehož srdce bušilo nyní prudčeji než v bitevní vřavě, přijal se skloněnou hlavou krásnou kovářskou práci. Čepel bastardu byla vykována z ušlechtilé ocele, jílec byl na záštitě zdoben drobným ornamentem a hlavice se leskla stříbrným svitem. ,,Ještě bych chtěl, abys mi dělal doprovod při cestě do hlavního města našeho imperia. Tři dny po úplňku se zde bude konat velká rada náčelníků a hrdinů imperia Uragan. Armáda s kořistí zítra vyrazí k domovu a my se vydáme na cestu za svým cílem, potřebuji mít po ruce schopného bojovníka.“
Taranovi vše připadalo jako sen ještě když chystal zásoby a výstroj na cestu. Obdarován úžasnou zbraní a ještě být poctěn dělat doprovod Gabretisovi přes celou jihozápadní planinu do samého středu aliance Uragan. Uvidí velký kus světa, hlavní město a zažije to, na co obyčejný smrtelník z Egary nemůže ani pomyslet.

***

V hlavním městě imperia Uragan, bylo opravdu rušno. Příjezd vyslanců s doprovody přilákal další kramáře, řemeslníky a kurtizány a tak to vypadalo ve městě postaveném ve starořímském stylu jako ve včelím úlu. Taran doprovodil Gabretise až ke vchodu do paláce, před kterým se už scházeli další vyslanci svých rodů. Jeho pozornost upoutala dvojice obrovských mužů, jeden z nich jednoznačně gal, byl mohutný bojovník, oděn do zvířecí kůže a na vyholené hlavě nosil přilbu vyrobenou z medvědí lebky. Na pravé paži je vidět vytetované velké P. V závěsu na zádech se impozantně tyčila mohutná bojová sekera s ostřími na obou stranách, které bylo zdobené vtepanými ornamenty ze stříbra a bodcem trčícího ve směru topora. Také nešlo přehlédnout zvláštní sbírků uší u pasu, podle naušnic a jiných ozdob patrně od náčelníků vesnic, králů a hrdinů. Druhý muž sice vykazoval všemi doplňky germána, přesto zde byla patrna do očí bijící podobnost s galem. Na pravé paži měl vytetované velké B, u pasu měl zavěšený meč a na prsou měl uloženou v bandalíru pěknou sadu vrhacích nožů. Gabretis se s oběma bojovníky pozdravil pokynem ruky a všichni tři vešli do paláce. Taran se otočil na patě a dle pokynů svého velitele vykročil k nejbližší hospodě jejíž štít hlásal, že jde o lokál jménem Kandakův soudek. Šermíř vstoupil do místnosti zaplněnou nejrůznějšími pachy, že nebylo radno raději přemýšlet od čeho a usedl na volné místo u stolu, kde se už bavila skupina žoldéřů nejrůznějších národností.
,,Doneste mi džbán vína, mám žízeň že bych pil i vodu“ mávl rukou Taran na hospodského.
,,Moje řeč“ zachechtal se vedle sedící říman ve zbroji na které bylo vidět, že už hodně pamatuje. „Mě taky a pošli se džbánkem tu pěknou macatou holčinu, ať si mám na co plácnout.“
,,Na tu ssi dej pozor, je osstrá jako břitva a s ledovým klidem ti podřízne hrdlo, když ssi budeš moc dovolovat.“ šlapal si už jemně na jazyk přiopilí germán s páskou přes oko.
,,Pche, už jsem zkrotil divočejší amazonky, které mi po vášnivé noci líbaly z vděčnosti nohy, jako že se Impotes jmenuju … ale, ale co ten tady dělá?“ Pozornost všech tří válečníků se soustředila na nově příchozího hosta. Muž, který byl oděn do lesklé římské zbroje, zdobenou zlatými ornamenty do hospody tohoto typu vůbec nezapadal.
,,Kdo to je?“ vyklouzlo samovolně Taranovi z úst.
,,Jeden z mála vojáků barona Popolaziona, uctívače Multihuntera, kterému přináší oběti a desátky ze zlatých dolů. Vlastní tři prdele vesnic s ohromnou populací, ale armáda se skládá z pár namyšlených panáků, kteří neuhlídají ani vlastní hovno, natož město za hradbami a já se divím, že byli přijati do našeho impéria. Takový sráči nemají v Uraganu co pohledávat.“ objasnil situaci prostořeký říman a ani nestačil plácnou přes zadek dívku, která je zrovna obsloužila plnými džbánky.
,,No v našich Egarských vesnicích taky kopeme zlato a razíme zlaté mince, ale bez placení daní Multihunterovi a doufáme, že na nás jeho temný zrak nepohlédne. Zlaťáky utrácíme za zbraně a zbroj, nestavíme skvostné paláce a chrámy“ přitakal galský šermíř.
,,Vím, vím, Egařané jsou starý rod poctivých otrokářů, zabijáků a lovců hlav, žádní poserové od hnoje s pluhem co se hodí na farmení, bohužel ale přicházejí špatné zprávy, že kopání zlata bez vědomí temného démona bude hrdelní zločin, který bude trestán dokonce i likvidací celých vesnic“ zabručel zbrojnoš a vzal si raději na mušku Popolazionova vojáka: ,,Hej, štramáku ten meč si leštíš každý večer před spaním, nebo ti už dočista zareznul v pochvě?“ Vyšňořený říman se po těchto slovech otočil na skupinku u stolu, odplivl si a štěkl:
,,Páchnoucí sprostá prasata, měli byste být vykázáni za městské hradby, vraťte se zpátky do Shrekových močálů kam patříte.“
,,Zavři tu ssmradlavou hubu hovado, nebo ti dám čuchnout k ssvýmu kladivu!“ probral se z lehké opilosti jednooký germán a vstal tak prudce až se zakymácel pevný dubový stůl. Římský elegán tasil okamžitě krátký meč a zaujal bojový postoj.
,,Co tu nacvičuješ za taneček, tím neohromíš ani holky v bordelu“ přisadil si ještě Impotes, to už ale vznětlivý germán vystartoval, zasadil rukou ránu ze strany do římanovy paže až mu meč vyletěl z ruky. Pak nastal koncert pro dvě germánské pěsti které jako kladiva bušily do šviháka v římské zbroji. Germán by dozajista římského vojáka ubil k smrti, kdyby ho jeho druhové od něj neodtáhli. V průběhu celé šarvátky si nikdo ani nevšiml, že do lokálu přišli další tři hosté. Hned u dveří stál Gabretis a oba obří válečníci, které Taran spatřil u vchodu do paláce.
,,Co tu zase děláš za bordel Fadrci“ promluvil obrovský germán s vytetovaným písmenem B na paži. ,,Už mě stále ty tvoje rvačky unavují, mohlo mě napadnout, že jakmile se zase sčuchneš s Impotesem, tak může lehnou půl města popelem.“ Hodil letmý pohled na římana s rozbitým obličejem, přes tvář mu přejel sotva znatelný úsměv a dodal: ,,Vyneste to krvavé hovno ven, nemám chuť se tady dívat jak se tady válí nějaké smetí.“ Gabretis a jeho dva druhové pak usedli ke stolu v koutě, aby si vychutnali chutný vinný mok a živě diskutovali.

Ráno si Gabretis povolal Tarana do svého pokoje. Seděl za stolem v rohu místnosti a u okna stála žena. Dlouhé černé vlasy, ušlechtilá antická tvář, štíhlá postava oděna do římské tuniky v pase staženou pozlaceným opaskem na kterém byl zavěšen krátký meč gladius. Dlouhé štíhlé nohy exelentně zakončovali její dokonalost a krásu a eleganci. Taran od bojovnice odtrhával oči jen s námahou.
,,Zde máš depeši, kterou je třeba doručit do Egary veleknězi YeTovi, nemusím ti snad zdůrazňovat, že nesmí padnout do nepovolaných rukou.“ vyrušil z rozjímaní šermíře Gabretis.,, Já dorazím do Egary pár dní za tebou, mám zde ještě pár věcí na vyřízení“. Po těchto slovech přelétl Gabretisův pohled nechtě k bojovnici u okna.

***

Cesta do Egary proběhla v klidu, Taran se pouze u Shokeiovy rokle musel vyhnout Wulftarrské hraniční hlídce, přesto byl rád, že již vidí bránu svého města před sebou. Velekněz YeT se nemohl nacházet nikde jinde než ve svatyni zasvědcené bohu Travodinovi, kde galský šermíř předal poselství do jeho rukou. Starý kmet si zadumaně a pečlivě pročetl pergamen a obrátil se na Tarana:
,,Čekají nás velké změny Tarane, na území našeho impéria byla objevena natarská vesnice.“ když spatřil v očích mladého muže otazník dodal: ,,Nataři jsou prastarý národ, který obýval tuto zemi před našim příchodem. Celé generace pátráme po zbytcích jejich kultůry, neboť oni mají bezpochyby klíč k tajemství portálu, který by nás mohl vrátit do naší pravlasti. Až nyní se nám podařilo nalézt natarskou vesnici, která je dokonce obydlena. Své tajemství nám Nataři nevydají dobrovolně a my prolijeme ještě spoustu krve, své i nepřátel než dojdeme ke kýženému cíli. Války vedené doposud byly ve srovnání s tím co nás čeká pouhými potyčkami. Éra velkých, krvavých bitev teprve přichází. Nyní musíš oběhnout všechny cechy: kovářské a zbrojařské, nechť dnem i nocí chrlí zbraně a zbroj. V dílnách ať tesaří bez přestávky staví jen nové katapulty a beranidla. Všichni teď musí přiložit ruku k dílu, chceme-li být mezi těmi kdo se vrátí do své rodné pravlasti. Obejdi ještě všechny zástupce čtvrtí města, ať vyhlásí shromáždění všech obyvatel Egary před soumrakem u tržiště, musíme všem zvěstovat tuto převratnou událost“
Tarana oslnilo ostré slunce když vyšel ze svatyně, aby vyřídil vzkaz všem řemeslným cechům a zástupcům čtvrtí. Kousek přes ulici proběhl kolem muž, za kterým se hnala městská stráž.
,,Chyťte ho! Je to zvěd!“ křičel jeden ze stážní hlídky. Taran nezaváhal a dal se do běhu za prchajícím špionem. Cizinec jako by věděl, že nemá šanci dlouho kličkovat v ulicích města se vyhoupl na přístřešek jednoho ze stánků z kterého vyskočil na střechu přilehlé budovy. Přeběhl po doškách a přeskočil na další domek, když se ohlédl, viděl že jej stále pronásleduje jeden mladík. Přeskočil na protilehlou terasu a začal šplhat vzhůru po hraně skladu, ke kterému byla terasa přilepená. Taran vetřelce následoval a stoupal strmě vzhůru, opatrně vkládal ruce i nohy do škvír ve vyschlých trámech a prknech starého skladu. Vyhoupl se nahoru a přeběhl štít střechy, zde na kraji stál cizí zvěd, který se bezradně díval do hlubiny před sebou. Z výšky šesti dospělých chlapů se dolů na tvrdou kamenou dlažbu seskočit bez újmy nedalo. Otočil se a tasil dýku, v tom okamžiku si Taran uvědomil, že vyšel ze svatyně neozbrojen a zazubení špeha prozradilo, že on si je této výhody vědom.
,,Sry, ale teď ty kua chcípnout špinava Egarska pse a ne pls o milost“ vyplivl ta slova nenávistně svým ohavným wulftarrským přízvukem. Vykročil směrem ke galovi a ten překvapivě místo aby couvl uděl krok směrem k nepříteli. Pravačkou zachytil zápěstí směřující na jeho hruď vytočil se bokem a levou rukou udeřil do lokte protivníka. Zapraskaly kosti v lokti a zvěd povolil stisk dýky. Následně Taran soka odstrčil od sebe, ten zavrávoral a přepadl přes kraj střechy. Mladík nahlédl přes okraj, aby spatřil na zemi postavu muže v tratolišti krve. Zvědavě si pak prohlédl zvláštní dýku, kterou ještě před chvílí svíral v ruce jeho nepřítel. Nikdy neviděl podobný druh zbraně, ještě se nesetkal s podobně zakřivenou čepelí a rukojetí tvarovanou v tělo hada. Vše nasvědčovalo, že se jedná s největší pravděpodobností o výrobek natarských zbrojířů, což by ovšem znamenalo, že i Wulftarrové ví o natarské vesnici. Okamžitě se mu vybavila veleknězova slova: Éra velkých, krvavých bitev teprve přichází.

***