Pedagogika magie

Anotace: je to takové trochu šílené, ale rozhodně jsem na tom pracoval a nemyslím, že špatně...

Když jsem šel na univerzitu Mágů, netušil jsem, že mě hned po měsíci teoretiky budou vyučovat v terénu, to zaprvé. Ale zadruhé, to je zásadnější, mě vyučují dva stejně staří. Zika jsem poznal záhy. Fajn kluk, až na to, že mi místo Azi říkával Nazi. Teď už ne, přece jenom něco málo kouzlení umím, ale pořád do mě rýpe.
S druhým vyučujícím je to trochu jinak. Za A, je to holka, za B o ní skoro nic nevím. Ani já, ani Ziko. Hnědovláska s modrýma očima, pěkná je, to jo, chytrá celkem taky, ale kolik jí platí za každou větu, netuším. Dentia… pěkné jméno, moc pěkné.

***
Hrbolatá asfaltová cesta nás vede už asi týden, stejně jako lemování třešněmi a jabloněmi, které mi už leze krkem. Je večer.
„Půjdeme dál, nebo se vyspíme?“ zeptá se Ziko.
„Nic takového, vychrápeme se,“ odseknu mu.
Ziko zastaví a vytáhne ze svého batohu sirky. Já s Dentiou začneme sbírat dříví.
„Kam vůbec jdeme?“ zeptám se Zika
„Do Křiků.“ odpoví mi Ziko.
„Cože?“
„Tak se to město jmenuje,“ usadí mě Ziko, „Křiků!“
Zakroutím hlavou.
„Už kuře Vindalů má větší logiku.“
Dentia se hrabe ve svojí tašce. Nevnímám ji. Dělá to každý večer, a nikdo neví proč. Oheň praská a pouští na nás jiskry. Vybalím si deku, stejně jakou moji pedagogové.
„Tak dobrou.“ Řeknu naprázdno
Zavrtám se do deky. Nemůžu se dočkat, až budeme v civilizaci.

***
Křiků je divné město. První dojmy totiž zanechalo asi takovéhle:
Při průchodu okolo cedule na nás spadlo okno ze strážní budky.
Když jsme šli do samoobsluhy, přivítala nás cedulka ‚Pro smrt zavřeno‘
V jedné ulici na nás začalo padat pouliční osvětlení.
Uprostřed náměstí panuje obrovská lípa, u které se zastavíme. Všude je takové ticho, že by slyšel špendlík na matraci spadnout.
Lípa záhadně zašustí. Ziko a já se k sobě přitiskneme zády. Když strach dosáhne atmosféry plynové komory, přitiskne se k nám i Dentia.
Zpoza dvou ulic vyběhnou muži s pistolemi, kulomety a vojenskými noži. Dentiu popadne hrůza.
„Co se děje?“ zašeptám jí do ucha.
„To je CIA.“ Odpoví vystrašeně. Hlas se jí klepe jako Ziko před hadem.
Muži k nám přistupují rozvážným, ale rázným krokem. Jeden z nich pohlédne na Dentiu něco pošeptá svému kolegovi, ten to pošeptá zase jinému, pak to zaslechne někdo další. V minutě tak celý dav šumí jako vitamín C.
„Je to ona!“ vykřikne pak jeden z nich, patrně důstojník.
Přiběhnou k nám tři muži s pistolemi. Překvapením je, že všechny tři hlavně směřují k Dentie. Jeden z nich zasune pistol za opasek a popadne ji za krkem. Zbývající dva dloubnou Dentiu do zad. Odvedou ji do davu, který se za ní zlověstně uzavře.
Důstojník je chvíli pozoruje, pak se otočí na nás.
„Omlouvám se, bylo to nutné.“ Dodá.
Luskne na jednoho ze členů sboru a ten nás odvede.

***
Jdeme po silnici, v noci, s jediným osvětlením, k tomu všemu se jedná o mobil člena CIA.
„Víte děcka, řekla vám Denťa někdy něco o sobě?“ ptá se nás.
„No, vlastně o ní vím jenom to, že se jmenuje Dentia.“ Odpoví Ziko.
„Jasný,“ plácne se přes prsty CIAák. „Mi jsme si s ní jednoho času užily srandy.“
Vyměníme si se Zikem pohledy.
„Kde je teď?“ zeptám se po chvíli.
„Na výslechu.“ Odpoví. „Musíme si ji proklepnout. A jsme tady.“
Stojíme před domem, celkem pěkným. Náš strážce odemkne dveře a pustí nás dovnitř.
„Dejte si pozor, aby jste na něj udělaly dobrý dojem.,“ upozorní nás CIAák. „Jinak, jmenuje se Hugo. Donesu vám postele a matrace.“
Přivře dveře a odběhne.
Otočím vypínačem, ale z vlákna žárovky vytryskne pouze tmavý oranžový kužel, který se postupně začne zužovat. Ačkoliv je silně kontrastní oproti modravému šeru, ve kterém se topí naše místnost, světlo nevydává moc velké.
„Co myslíš?“ otočím se na Zika.
„Nevím.“ Odpoví
CIAák otevře dveře a vtáhne dovnitř dvě postele, složené z kovových trubiček natřených na bílo. Matrace je tenká asi deset centimetrů.
„Můžete si z toho udělat palandu,“ instruuje CIAák, „támhle je prádelník. Jsou tam peřiny a polštáře.“
„Ehm,“ odkašle si Ziko, „nesvítí tu elektřina. Co s tím?“
„Jo no,“ odpoví pohotově, „sviťte svíčkami. Sirky jsou v kumbálu.“
Definitivně odběhne. Vyhrabeme svíčky a zapálíme je.
„Fajn, co teď?“ obrátím se na Zika.
Ziko se zamyslí, zadívá se do plamínku a přestane vnímat.
„Ziko!!!“ zatřesu mu s hlavou.
„Co chceš?!“ odsekne.
„Co budeme dělat?“
„Nevím,“ odpoví. „nevíš, co dělají s Dentiou?“
„Nevím. Proč?“
„Jak se může čtrnáctiletá holka takhle znelíbit CIA?“
„No, víš, četl jsi její životopis?“
„Ne.“
„Je to pouze: ‚jsem normální holka se sklony k pití vodky‘“
Ziko vyprskne smíchy tak, že si uhasí svíčku.
„No jo,“ řeknu ironicky. „ty jsi nemocí kuru trpěl vždycky.“
Ziko se rozesměje ještě víc a zhasne i mou svíčku.

***
Právě se Zikem poslepu hledáme sirky, když jeho záchvaty smíchu uhasily i svíčku položenou na prádelníku. Zábavu jsme si udělaly docela dobrou, ale strach ohledně Dentii byl všudypřítomný.
„Hej,“ ozve se najendou ze tmy. „Co děláte, troubové?“
Dentia.
„Denťo,“ vykřikne Ziko. „báli jsme se o tebe.“
„No jo, no jo.“ Odpoví. „Proč jste tady potmě?“
„Hledáme sirky.“ Odpovím
„Proč si nerožnete kouzlem?“ setře mě i Zika.
Začervenám se, ačkoliv to nemůže vidět. Rožnu si na ruce malou kuličku, která nám všem ozáří obličeje. Všimnu si, že Dentia má na pravé tváři modřinu.
„Hele, CIA se nechovalo zrovna galantně,“ vysvětlí. „musíme vypadnout.“
„Dobrej nápad,“ začne Ziko, „Ale co kdyby ses vyspala?“
„Kde?“
„No já nevim, támhle je prádelník.“ Odbije ji tak trochu Ziko
Najednou však tmu v místech, kam nedosáhne záře mého kouzla, protne světlo ze zdi.
„Co to je?“
Na zdi skví nápis. Napsaný je nádherným úhledným bílým písmem. Pod hlavním sdělením je ještě menší podpis ‚Hugo‘
„Co to je?“ zeptám se podruhé,
„Pamatujte si to, kluci,“ pronese Dentia, „A pojďte.“

***
Jdeme podél říčky plné rybiček, pulců a žabek. Zkrátka idylka. Přesto, pořád musíme přemýšlet o významu slov, které se zjevily.
„Dentio, tobě to něco říká?“ zeptá se Ziko.
„Nevím, bude něco na jedno použití…“ zamyslí se Dentia. „Brohdry phoenyrd… divné.“
Přijdeme na pěknou mýtinku u řeky, porostlou žlutozelenou trávou.
„Tak, tady se usadíme,“ zavelím.
Dentia však pokračuje dál.
„Denťo, vrať se, utáboříme se!“ křičí na ni Ziko.
„Počkej,“ křikne zpátky Dentia. „tady je nějakej šutr…“
Hrábne do trávy. Najednou začne celá louka pulsovat.
„Kurva…“ zakleje Dentia. „to je teleportér.“
Začne se měnit v duhovou siluetu. Dokud je hmotná, popadnem ji se Zikem každý za jednu ruku. Bohužel se začneme taky měnit v duhu.

***
Stojíme v jeskyni plné mágů. Všude létají energetické koule. Bitvy mágů! Strašili nás tím, když jsem byl ještě v teoretice.
„Co mám dělat?!“ křiknu zoufale na Zika.
Ziko se rozhlédne.
„Tam toho mága!“ ukáže na obra s plnovousem, vrhajícího ohnivé koule po jiných kouzelnících na plošinkách. To mi připomíná, že stojím na jedné sakra malé. Snažím se vyvolat energetickou kouli, ale nic se mi nezjevuje. Po mnoha pokusech a jednom zásahu do plošinky to vzdávám a pouštím střely. Bílé a nepodařené, které tomu vousatému mágovi zrovna moc neublíží. Z osmnácti pokusů tři do podpaží a patnáct nikam.
„Kašlem na to,“ řekne mi Dentia. Ziko a já na to kývneme.
„Má to jenom jeden problém,“ řeknu. „jak se teď dostaneme ven?“
Ziko se popadne za hlavu, Dentia se zamyslí, ale je jasné, že by udělala totéž.
„Řek jsem něco špatně?“ zeptám se hloupě.
Ziko obratně skočí na jednu z plošinek. Dentia a já jdeme jeho příkladem.
„Pěkně hnusný, “ poznamenám nepřítomně.

***
Je úleva dostat se z jeskyně zase na slunce. Ziko se dívá do mapy, Dentia do učebního plánu a rozmlouvají spolu, jako bych tam nebyl.
„Hele, je to ani ne kilometr,“ donese se ke mně od Zika.
Dentia to podle všeho vzdává.
„Tak dobře,“ vzdychne. „ale někdo odtamtud nevyjde zdravý.“
Ziko přikývne.
Už se neudržím.
„Co na mě vy dvě hrdličky zase šijete?“ řeknu s lehce naštvaným, ale silně ironickým tónem.
Ziko vyprskne smíchy, Dentia se ovládne a odpoví.
„Azi,“ začne oslovením, což nevěstí nic dobrého. „slyšel jsi někdy o jeskyni Gnomia?“
Přikývnu.
„Modli se aby tam nebyli dinosauři!“ dodá.
Zakroutím hlavou.

***
Gnomia je hnusná jeskyně. Z krápníků kape plíseň, kameny jsou jí pokryté ještě víc a kloužou. Hlavně je na ní hnusný ten všudypřítomný strach. Podle Zika tady jsou veleještěři a dinosauři, o masožravých hadech nemluvě. Před chviličkou jsme jednoho zabili.
„Ticho,“ okřikne nás najedenou Dentia.
Ne bezdůvodně.

***
Veleještěr vypadá jako tyranosaurus, ale asi třikrát menší, jinak by se do tohohle bohem zapomenutého místa nevešel. Ani nevím, proč říkám bohem zapomenutého, když mám na náboženství tak vyhraněný názor. Sice že je to hovadina.
Dentia ho zasypává kouzli z její dílny, tudíž vodními koulemi nebo časovou smyčkou. Já se Zikem se radši držíme vyšlapaných cestiček v podobě blesků a střel.

***
Bylo nad slunce jasné že Dentie dojde mana. Taky že došla a všechny její pokusy poté vyšly naprázdno. Doplatila na to. Jak ji znám, taky vždycky uvažovala pouze v rámci okamžiku, a na budoucnost zkrátka a dobře nemyslela.
„Pozór!“ zařve Ziko. Neúspěšně. Netvor udeřil Dentiu ocasem, a to dohromady dvakrát. Poprvé jí podsekl kotníky, které se nakřivily jako stébla trávy. Druhým úderem, když už ležela na zemi, jí nohy ještě spolu se žebry přerazil. Ziko se rozzuří a začne metat koule jako pominutý. Já jsem duchapřítomnější (jak by také ne).
„BROHDRY PHOEN-!!!“ zakřičím. Z úst mi při tom vyletí dlouhý proud směsi many a kyseliny, která se ve mně nevím kde vzala. Zasáhne dinosaura přímo mezi oči. Potvora se začne kácet a pak odpadne do svého brlohu.
Vyplivnu zbytky směsi, které mám v puse. Chuť to mělo kyselo-hořkou. Horší než kari.

***
„Co teď?“ zazoufá Ziko. Dentiu jsme ven dostali, ale má kurnik těžkou horečku, zlomená dvě žebra a obě nohy, jednu v kotníku a holeni, druhou v koleni. Leží na zemi, vystlané jehličím a umírá. Teda, zrovna tohle nevíme na beton jistě, ale všechno tomu nasvědčuje.
Sedíme u ní a pláčeme, Já jenom trochu, Zikovi se z očí valí Niagáry.
Dentia nám však ukáže na svoji tašku, která jako zázrakem přežila.
Vstanu a donesu ji.
Dentia si ji vezme a začne se v ní hrabat. Po chvíli vytáhne knížečku podobnou občance a ukáže nám ji.
„Průkaz KGB,“ zachraptí. „proto po mě šlo CIA.“
Se Zikem si to prolistujeme. Má tam asi padesát špionáží.
„Proto ty sklony k pití vodky,“ zažertuju. „tys makala pro Rudouny.“
Ziko mi vlepí facku.
„Teďka musíme řešit, jak ji zachránit,“ napomene mě. Dentia se poprvé normálně a nenuceně zasměje.
V tom se na obloze začne utvářet mnoho teček, Když si je prohlédneme lépe, ujistíme, že to jsou Létající elfové! Jsme zachráněni!
***
„Děkujeme vám,“ poděkuje Ziko. „dostane se z toho?“
Elf-doktor se zamyslí.
„Jako bývalá členka KGB má tuhý kořínek,“ pousměje se poté.
Vydechneme si.
„Ještě mi poraďte, dobrý elfe,“ zeptá se Ziko. „Kde tady najdu univerzitu Mágů?“
Elf začne vysvětlovat.
Po chvilce je Zikovi vše jasné a vykročí k výtahu. Následuji ho.
„Řeklo kde tady najdu, ne najdeme!“ setře mě.

***
Mám na sobě půjčený smoking. Postávám v zákulisí Elfského společenského centra.
Sranda byla, když mě strojili. Ziko trval na tom, že to zvládne sám, ale Dentia si ne a ne odpustit svoje kecy. Potom, co jsme se dozvěděly vše o ní, už se nechová tak škrobeně. Je s ní mnohem víc srandy. Například to, jak mi rukou v ortéze patlala na vlasy brilantinu.
Vyjdu na podium. Přede mnou sedí kantoři z elfské univerzity, vzadu se na mě pyšně dívá Ziko a vedle něj o berlích stojící Dentia.
Ziko se přimluvil u rektora této univerzity, že jsem vystudovaný kouzelník.
„Tímto prohlašuji Aziho Bruetta za vyučeného kouzelníka s možností kouzlit ve svůj prospěch,“ řekne kantor do mikrofonu.