Svět snů

Anotace: Spánek je největším blahem, protože jen ve spánku můžeme být tím čím chceme aby jsme byli.

Tóny se linou ze sluchátek v mých uších. Hlavu mám opřenou o měkký a nadýchaný polštář. Víčka se my klíží a já se nořím do mého světa. Světa snů. Jaký to bude dnes? Moře? pláž? Zimní krajina? Nechám se překvapit. Už jsem hlunoce ponořena. Cítím tu vůni přicházejícího snu.
Vidím rozkvetlou louku plnou kopretin. Těch božských květin. Které svou vůni připomínají med. Já ležím uprostřed té louky. A vychutnávám ten pocit. Pocit dobré nálady smíchaný s lehkým nádechem štěstím. okolo mě se z lesa line hudba ptáků. Kteří právě přilétly ze zimních radovánek. Slyším si lišky povídat. A včely mi šeptají do ucha slastnou melodii.
Náhle se můj sen mění, z louky se stává opuštěný ostrov a a z kopretin kamení na pláži. Cítím vůni slaného moře a jen ležím. Mám otlaky na zádech od kamenů. Zvedám se a jdu se projít. Prohlédnout si ten ráj. Prochazím po kraji pláže a mé nohy vytváří otisky do vlhkého písku. V dáli vidím skalisko mířím k němu. Je však dál než se zdá. A já na něj docházím pravě v okamžik západu slunce. Koukám na ten krásný úkaz. Kdy nebe se barví všemi barvami. Slunce se červená studem, že musí odejít zas na druhou stranu. A mraky mávají červánkovou barvou na rozloučenou. Sedím tam jen tak až přichází ona. Paní tma. Paní noc se svými služebnicemi. malými ale zářícimi hvězdami. Postupně vykukují jedna za druhou. A slouží své paní. jejich služba je tak dlouhá dokuď se jejich paní nerozhodne odejít. A pak příjde zas to drahé slunko. Jsem obklopená tmou a jen tak poslouchám příboj.

Zvedám se, vdáli vidím totiž světlo. vydat se za ním? nevím nejistota. Ale vydávám se na dlouhou cestu, na putováním mým snem. je to dlouhá cesta při které potkávám mnoho mystických věcí. Slyším ten známí šepot včel a povídání zvířat. Procházím lesem. Dlouhá cesta. Ale světlo je blíž a blíž. Přicházím rozhrnuji poslední větvičky stromů, když tu najednou mě oslní ostré a pálivé světlo. Když si mé oči zvyknou na ten žár. Vidím něco co je mi velice povědomé.
LOUKU. kopretiny, sluneční svit. náhle jsem zpět na louce , ale ne jako účastník krásných radovánek , ale jen jako divák. koukám se sama na sebe. Je nás tam ale víc. Jako kdyby mě naklonovali. Jenže každá jsme svým způsobem jiná. každá vyznačuje kousek mé povahi či co. Ale přesně je poznat, které části jsou špatné a které ne a která co vyznačuje. Divám se na mé dvojnice a ve všech se poznávám. Každá má něco do sebe, ale zase i část z někoho jiného. Je to zvláštní pocit koukat sama na sebe. když najednou vše začně splývat a voňavý nádech louky je pomalu pryč.
Najednou stašný třes. Bojím se že se děje něco hrozného . Otvírám oči. podívám se na svůj noční stolek kde vyvádí můj budík. A připomíná mi že musím vstávat. Miluji své sny. A nenávidím svůj budík že ničí moji krásnou nikdy neuskutečnující se realitu.