Nenávist - Kapitola 1.

Anotace: Má povídka. Trošku starší, ale nevadí...

Rusovláska

-z pohledu Kiyoko

Ležela jsem na zahradě v trávě a naslouchala zvukům přírody, když tu náhle se někde od domu ozvalo zachichotání. Jen neochotně jsem zvedla hlavu. U domu stáli Allan a Violin . Zaskřípala jsem zuby. Pozorovala jsem je. Jak se škádlili a jak si ji potom Allan přitáhl k sobě a políbil jí. Z hrudi se mi ozvalo zavrčení. Zaťala jsem pěsti a opět ulehla do vonící trávy. I když jsem se snažila, nešlo ignorovat jejich milostné cvrdlikání ani Violinin smích. Kdybych mohla, asi bych plakala. Vzteky. Nenávistí. Nenávidím jí! Nenávidím ji za to, že mi ukradla Allana i za to, že ji Leod tolik miluje. Více než mě, více než všechny. Ji miluje nejvíc. Je to nespravedlivé. ***
Z domu se ozvaly mocné tóny zvonu. Čas krmení. Viděla jsem, jak Allan Violin naposled políbil a potom zmizeli v domě. Běžela jsem za nimi. Rozrazila jsem mohutné vstupní dveře a utíkala obrovskou chodbou do Hlavního sálu. Mé kroky se kolem mě ozvěnou rozléhaly.
V hlavním sále byla spousta upírů, kteří se pomalu přesouvali dolů do sklepení. Vmísila jsem se do davu. Allana ani Violin jsem neviděla. Sklepení bylo obrovské, ale i přesto skoro plné. Všichni upíři už měli hlad. Aby taky ne. Byl nejvyšší čas na krmení. Leod stál na vyvýšeném místě uprostřed místnosti a trpělivě pozoroval neustále proudící dav upírů. Vedle něj stál Pierre, můj mladší "bratr". Asi za půl hodiny tu byli konečně všichni. Sálem se rozlehl uvolněný hovor. S úsměvem jsem si pomyslela, jak se teď musí cítit ti lidé, kteří sem za chvíli dorazí. Nemají o ničem ani tušení. Myslí si, že jsou na prohlídce Panství rodu Arquetteů a přitom jdou na smrt aby nakrmili hladové krky asi stovky upírů.
Náhle se velká vrata otevřela a dovnitř se začali hrnout nadšení "návštěvníci". Když byli všichni uvnitř, polekaní a udivení zároveň tou spoustou velmi krásných elegantně oděných upírů, Leod silným hlasem zvolal:
"Dobrou chuť!"
Dlouho jsem neotálela. Lidé už začali panikařit a všude byla cítit krev. Vyhlédla jsem si svalnatého muže, který s panickým pohledem sledoval dění kolem a v náručí svíral malou rusovlasou dívenku. Rozběhla jsem se za ním. Začal se bránit. To se mi líbilo. Jediným pohybem jsem mu vytrhla zrzku z náručí a odhodila ji o kus dál. Zaječel. Z očí mu sršely slzy. Znechuceně jsem se ušklíbla a zarazila své špičáky do jeho obnaženého krku. Nedočkavě a dychtivě jsem sála. Krev byla horká a tak lahodná. Cítila jsem, jak mi stéká po krku až do dekoltu. Když jsem odhazovala jeho vyschlé tělo, pološíleně jsem se zasmála.
"Tati!" ozval se za mnou pisklavý hlásek. Otočila jsem se. Malá rusovlasá dívka, nejspíš dcera mé oběti, tam jen tak stála a nemohla odtrhnout oči od svého mrtvého otce. Zasmála jsem se a přešla k dívčině:
"Copak, copak zlatíčko?" zatrylkovala jsem a pohladila ji po tvářičce. Věděla jsem, že krev dítěte je nejsladší. A tu já měla ráda nejvíc! Poklekla jsem k ní a pomalu se dotkla rty jejího krčku. Třásla se.
"Nemusíš se bát," namlouvala jsem jí uklidňujícím hlasem a zarazila jí zuby do krku. Přidušeně vykřikla a zoufale se snažila vymanit z mého pevného sevření. Za chvíli už ale přestala klást jakýkoli odpor a její tělo ztěžklo. Usmála jsem se sama pro sebe. Něco tak dobrého jsem ještě nepila. Sál začal pomalu utichat. Většina lidí už byla mrtvá. Všimla jsem si Violin stojící jen kousek ode mě, pohled plný bolesti upřený na tělo malé holčičky. Šaty měla jako všichni zmáčené krví a těžce oddychovala. Když zargistrovala můj pohled, odvrátila hlavu. Na důkaz opovržení jsem do dívky schválně kopla. Zavrčela.
S posměšným odfrknutím jsem se otočila na patě a se vztyčenou bradou opustila sál.