Nenávist - Kapitola 2.

Anotace: Další část! ;)

Rozhovor v posteli

-z pohledu Violin

Rozzlobeně jsem pozorovala Kiyoko, jak pomalýni kroky a s nosem nahoru vychází ze sálu. Pak jsem pohledem sjela na dívenku ležící na zkrvavené podlaze. Bodlo mě u srdce, když jsem si uvědomila, jak krátký život jen žít možnost žít. Ale já bych jí mohla dát třeba tisíce let života. Ano, mohla bych. Kdyby ji Kiyoko nezabila. Poklekla jsem vadle studeného tělíčka. Věděla, jak moc bych chtěla dítě, které nikdy moct mít nebudu. Už jednou jsem se o to pokusila. Tajně. Chtěla jsem proměnit toho malého blonďatého chlapce umírajícího na choleru. Ale místo toho jsem ho zabila.***
"Violin?" ozval se za mnou starostlivý hlas. Ohlédla jsem se. "Děje se něco?" zeptal se konejšivým hlasem Allan a pohladil mě po vlasech.
Zavrtěla jsem hlavou: "Jsem v pořádku," ujistila jsem ho. Usmál se a pomohl mi na nohy. Přeskákali jsme všude ležící těla a vyšli ze sálu.
"Nepůjdeme si lehnout?" zašeptal a něžně mě políbil, když jsme procházeli vstupní místností.
"Hmm," zabručela jsem neurčitě. Zamířili jsme ke schodům. Před dveřmi ložnice mě vzal do náručí. I přes mou náladu jsem se usmála. Otevřel a pomalu mě donesl k naší obrovské posteli s nebesy. Jemně mě na ni položil. Začal mě líbat.
"Kdybys mohl," zašeptala jsem mezi polibky, "chtěl bys mít dítě?"
Cítila jsem jak ztuhnul. Odtáhl se ode mě.
"Proč se ptáš?" zaptal se mě s podezřívavým výrazem. Co nejuvolněněji jsem pokrčila rameny. Zamyslel se.
"Možná později," řekl a pečlivě vážil slova. Potom se jeho výraz uvolnil: "Teď mám tebe," zasmál se.
"Ano, ale jsme snoubenci. Nebylo by krásné mít dítě?" namítla jsem.
Pokrčill rameny: "Možná po svatbě. Koneckonců my nemůžeme mít děti, Violin. Jsme upíři."
Povzdechla jsem si: "Já vím..."
Znovu se ke mně naklonil a začal mě líbat. Pak mi sjel na krk. Neměla jsem na to náladu. Zlehka jsem ho odstrčila. Zamračil se, ale přestal mě líbat.
"Co se děje?" zeptal se nakvašeně, i když se očividně snažil o milý tón.
"Nemám na to náladu," odsekla jsem.
Hlasitě si povzdechl a začal si hrát s mámi prsty: "Jde o to, že bych nechtěl mít děti, kdybychom mohli?" zeptal se nenuceným tónem.
"Ale vždyť je tu možnost!" řekla jsem vzrušeně. "Proměnit nějaké dítě na upíra a-"
"Violin," přerušil mě ostře. "A ty bys opravdu chtěla udělat z malého šťastného dítěte zrůdu pijící krev? Nikdy by nedospěl! Navždy by zůstal dítětem. Opravdu bys tohle byla schopna udělat?"
Navztekaně jsem se od něj odvrátila: "Naše láska by mu stačila. Nepotřeboval by dospět," namítla jsem.
Oči se mu rozšířily zděšeným úžasem: "Violin, poslouchej se! Každé dítě bude chtít dříve nebo později dospět! Nevíš co říkáš."
Rozzlobeně jsem se zvedla z postele. Protočil oči. Tím mě naštval ještě víc. Odkráčela jsem z místnosti a vo nejvíc bouchla dveřmi. Vyběhla jsem na měsícem ozářenou zahradu a usedla na okraj kašny. Zvuk vody tryskající z velkých lvích hlav byl příjemně uklidňující. Zavřela jsem oči a jako ve snu jsem si představovala mě, Allana a malou tmavovlasou dívenku jak dovádíme na zahradě. Allan se smál. Byl šťastný. A já také. I dítě. Bylo mu fuk, že nemůže dospět, stačila mu naše láska a péče. Jak moc jsem takový život chtěla!
Asi dvacet metrů přede mnou jsem uviděla temnou postavu. Čekala jsem, že to bude Allan, ale byl to Leod.
"Ahoj dítě," políbil mě na tvář a sedl si vedle mě.
"Dobrý večer, otče," opáčila jsem a v duchu přemýšlela co mi může chtít. Dlouhou chvíli jsme mlčeli. Ticho prolomil jako první on:
"Novorozený upír je velká zodpovědnost pro jeho stvořitele," řekl klidně. Allan byl žalovat, uvědomila jsem si s úšklebkem. "Ale pokud budeš chtít, můžu ti pomoct. Jsi přece má dcera!"
Překvapením mi poklesla čelist. Tohle jsem doopravdy nečekala. Myslela jsem, že bude mít stejný názor jako Allan. Že je to strašné, proměnit dítě v upíra. Ale on byl pro! Srdce mi vzrušeně bušilo. Leod vyčkával.
"Strašně ti děkuju, otče," vděčně jsem ho obejmula. "Ale," zhluboka jsem se nadechla. "Ale chci to udělat sama. Chci, abych to byla já, kdo ho promění na jednoho z nás." Nedočkavě jsem čekala na jeho reakci. Zamračil se.
"Violin," začal trpělivým otcovským tónem, jako kdyby chtěl dceři vysvětlit, že na alkohol má dost času. "Ty víš, že tě ve všem podporuji jak jen je to možné, ale sama víš, jak je lidská krev lákavá. Myslíš si, že se jen tak dokážeš zakousnout a potom ve správnou chvíli přestat? Jsi mladá, Violin. Tohle chce mnoho let zkušeností. Vůbec nevíš jak bylo těžké proměnit tebe a tvé sourozence-"
"Ale já to dokážu!" skočila jsem mu drze do řeči.
S povzdechem zavrtěl hlavou: "Jak myslíš."
Pak už jsme nemluvili. Když se pomalu začalo rozednívat, oba jsme se zvedli a vrátili se dovnitř.
"Řekl jsi o našem rozhovoru otci!" obvinila jsem Allana, když jsem ho odpoledne potkala na chodbě. Povzdechl si.
"Teď ne, Violin," řekl. "Mám schůzku v Odboru utajení."
Zamračila jsem se a postavila se mu do cesty: "Co je důležitější?" zeptala jsem se. "Já nebo nějaký pitomý Odbor utajení?"
"Bohužel musím říct, že momentálně je to má práce. Promiň. Uvidíme se později," chtěl mě políbit, ale vzdorovitě jsem mu ucukla. Vysloužila jsem si další hlasitý povzdech. "Tak po schůzce, ano?" zopakoval, obešel mě a zmizel za rohem. Jako malá holka jsem za ním vyplázla jazyk. Byla jsem ráda, že už mě nemohl vidět.