Čarodějky I

Anotace: O čtyřech čarodějkách jsem už kdysi psala a vždycky jsem věděla,že se k nim jednou vrátím.Tohle je ale,víceméně,úplně jiný příběh.Původně jsem ho chtěla psát jen pro sebe,ale potřebuju motivaci,abych ho dokázala dokončit.Když budu vědět (pokračování->)

... když budu vědět, že ho někdo čte, možná mě to bude nutit víc psát. Tohle bych totiž opravdu chtěla dokončit a nezplácnout to jen tak nějakým otevřeným koncem.
Dále bych chtěla říct, že tenhle příběh věnuju Yennefer Vengerberg a Sirael, protože mě (nejspíš úplně nevědomě) povzbudily, abych se do něj pustila, a vlastně i tak trošku inspirovaly. Díky za Warrillow a Sirael ;-)

Už z dálky viděla dým. A i když byla k smrti unavená dlouhým putováním, rozběhla se, potřebovali ji.
Běžela tak míli, ale polovina cesty byla do kopce. Doběhla pozdě. Jediné, co po požáru zůstalo, byly doutnající trosky maličkého obytného domku a oči plné slz patřící malé holčičce.
Došla až k ní, lidé jí ze strachu ustupovali z cesty, protože moc dobře poznali, co je zač. Vědma, předávali si mezi sebou, spolu s nejrůznějšími historkami o zatoulaných dětech a omámených mužích. A přesto se jí nikdo nepokusil postavit, když do náruče zvedla tu malou plačící holčičku a odnášela ji pryč. Daleko od rodného domu a popela mrtvých rodičů.
Od té doby byla Leora s ní. Vsunula svou dlaň do její a pouštěla ji jen v nejnutnějších případech. A mladé čarodějce to kupodivu vůbec nevadilo. Byla ráda, že má někoho, komu může věřit a svěřovat svá tajemství. Zasvěcovala dívenku do tajů magických symbolů a kouzelných zaříkadel. A i když se zdálo, že dívenka o to všechno jeví zájem spíše kvůli své opatrovnici než z opravdového zapálení, obě byly spokojené. Alespoň nějakou dobu…

Brány města byly ještě zavřené, když k nim dorazily a tak musely spolu s několika sedláky a kupci čekat venku. A i když byly vlasy obou dívek obarvené šťávou z ořeší, aby se jim nedostávalo přílišné pozornosti (Ravena si totiž už dávno všimla, že blonďaté vlasy nejsou v těchto krajích příliš obvyklé), cítila na sobě, alespoň Ravena, každou chvíli něčí pohled. Proto byla ráda, když se město konečně otevřelo a ona se i se svou schovankou mohla ztratit ve víru ulic.
Chvíli se spolu jen tak toulaly a Ravena Leoře ukazovala všechny ty krásy, které zatím znala jen z vyprávění. A pak se konečně vydaly na trh, kde holčička vyprostila svou ruku z Raveniny dlaně a ztratila se v davu.
Setkaly se zase až večer. A to spíše dílem náhody. Ravena začínala být zoufalá. Bála se, že už malou Leu nikdy neuvidí. Dívka si však díky své dětské lehkomyslností nic nepřipouštěla a nemohla pochopit, proč se Rav tak zlobí…
Když se ukládaly ke spánku, byla už tma a město daleko za nimi. Ve světle ohně rozevřela Leora svou malou dlaň a strčila ji Raveně pod nos. „Taky jsem ti jednou chtěla něco dát!“ zašeptala a usnula. Neviděla, jak čarodějce po tváři klouže slza. A neviděla už nikdy nic, protože tu malou kouzelnou mušli zaplatila svým malým kouzelným životem…

***

Tančila. To byla snad jediná věc, kterou v tu chvíli dokázal vnímat. Tančila a celý svět s ní. Sukně rudých šatů se vlnila kolem boků a celých nohou a odhalovala štíhlé kotníky. Tmavé vlasy jí létaly kolem hlavy a každou chvíli padaly do očí. Smála se a tleskala do rytmu tak, že penízky, nevlečené na nitce a omotané kolem útlého zápěstí, o sebe zvesela cinkaly. V očích se jí odrážely plameny ohně a sama jako by se stávala jedním z nenasytných plamenů. Tančila a on stále více propadal jejímu kouzlu. Byla krásná, překrásná. Nejspíš ji vychovali, ale neměla jejich krev. Jen s nimi kočovala světem a tančila do jejich vášnivých melodií. Hořela a mrazila. Dávala a brala… jako by spadla z nebe.
A pak vše náhle ustalo. Housle umlkly, vítr přestal vát a tajemná kráska zmizela mezi provizorními stany. Okamžitě se zvedl a vydal se ji hledat. Nedbal pohledů svých společníků, kteří stejně dobře jako on věděli, že se to nehodí. Jen nesouhlasně zakýval hlavou, když se jeden z jeho přátel zvedl, aby ho zadržel, a tak jako před chvíli dívka, zmizel mezi jednoduchými příbytky. Snažil se po ní najít nějakou stopu. Na chvilku ji spatřil, jak se protahuje mezi dvěma vozy a pak zaslechl, jak někdo uklidňuje rozdivočelé koně. Vydal se po zvuku, ale zahlédl už jen tmavou siluetu utíkající po travnaté louce k lesu. Musela to být ona. Byl si naprosto jistý.
Slepě se za ní rozběhl, i když měl pocit, že s každým krokem je od ní dál a dál. Ale nevzdával se. Nemohl ji ztratit. Musela být jeho, musel ji mít.
Když doběhl až na hranici lesa, nezbylo mu nic jiného než se vrátit. V téhle tmě už ji nenajde. A co ví, možná, že ji zahlédne zítra ráno, těsně před tím, než odjedou. Vždycky přece musí dostat, co chce, od toho je přece tím, kým je!
Nemohl tušit, že tahle dívka nectí pravidla a někde zpoza stromu se mu tiše směje.