Deník: Těm, co přijdou po mě Zápis třináctý

Anotace: Nahlédnutí do minulosti.

Brzy vyrazím pro ten přívěšek. Táta by se asi zbláznil, kdybych ho nedonesla. Nejsem si jistá, ale začínám tušit, jaký je pravý důvod toho, proč jsem měla zůstat tady ve městě a ne odejít s ostatními, jak jsem původně zamýšlela. Jen mi nejde do hlavy ten přívěšek. Je velký skoro jako dlaň a vypadá, že do něj něco patří, teda aspoň myslím, neviděla jsem ho…dlouho, hodně dlouho.

Když tak přemýšlím nad tím vším, co se za poslední dny děje, nemám z toho dobrý pocit. Závěry ke kterým docházím mi nahánějí hrůzu a skutečnosti, které z toho logicky plynou mě děsí ještě víc.Vlastně důvodů proč jsem napsala tu závěť je celkem dost. Už párkrát jsem se ocitla v situacích, kdy mi šlo o život. Vlastně minimálně dvakrát, kdy to bylo dosti vážné. O těch šrámech od kulek, o rvačkách s vojáky či vlastními lidmi nemluvím. Nic vážného. Monokly zmizely a ty drobné jizvy se ztratí, stejně není nikdo, kdo by si jich mohl na mém těle všimnout, ten komu bych dovolila je nacházet, o to ani nestojí, tak co. Už jsem zase odběhla od tématu, jsem nenapravitelná! Za tohle mě občas Adam hubuje. Takže poslední nebezpečí nastalo před několika týdny, o tom jsem již psala a to první, možná ještě vážnější tenkrát, když jsem rodila.

Bylo to asi v září před třemi lety, kdy jsme museli z bezpečnostních důvodů přestěhovat tábor. Vojáci začali šmejdit příliš blízko, tehdy ještě byli dost aktivní, teď už převládá lenost a pak akce, ještě že tak! Navíc i stabilita budovy už nebyla nic moc a začalo do ní zatékat, což se nám moc nelíbilo a taky byli jsme tam až moc na ráně.

Když si vzpomenu, tak nám trvalo několik dní než jsme našli nové lepší místo, ale i den než jsme tam vše přestěhovali. Tenkrát jsem měla celé asi dvě cestovní tašky plné jídla a oblečení. Většinu věcí mám i tady. Co tam bylo: dvoje kalhoty, jedna sukně, punčochy, legíny, nějaká trika s krátkým i jedno s dlouhým rukávem, sandály a pořádné boty. Pak jsem tam hlavně měla věci pro dítě. Nějaké oblečení, pleny - těch bylo požehnaně. I kočárek, tedy, jen ten koš, protože bych stejně nemohla jezdit s dětmi po ulicích. Tyhle věci se daly levně sehnat, vlastně zcela zdarma, protože obchoďáky byly volně přístupné a tak si vzal, kdo co chtěl a potřeboval. Měli jsme takovou zásobu potravin, že i některé nám zůstali do dnes. To už jsou jenom nějaké konzervované věci, ale myslím, že i nějaké těstoviny… nic jim není, takže :)

Celý den, kdy jsme stěhovali se pomalu stahovala mračna, vypadalo to na pořádný průtrž mračen, ale nikdo nechtěl odhadovat, kdy to začne. Nejprve šlo jídlo, pak vybavení - postele, matrace a až nakonec osobní věci. Asi jsem toho měla nejvíc a mohla jsem nejméně nést. Celou tu cestu jsem absolvovala asi šestkrát, bolely mě záda a nohy, ale urputně. Poslední věci, které zůstaly v původním domě, byly moje věci pro děti. Věděla jsem, že to už brzy přijde, tak jsem je chtěla mít u sebe.

Vydala jsem se tam s Adamem, původně jsem chtěla jít sama, ale Adam mě nepustil. Ještě než jsme vyšli, začalo hřmít. Tak jsme se domluvili, že pokud začne pršet, zůstaneme tam a vrátíme se až přestane, pokud to bude v noci, tak až k ránu.

Došli jsme do domu, posbírali jsme mé tašky a zásobu plen a několika srolovaných dek a chtěli jsme vyrazit. Jenže to už mě nebodalo jenom v zádech, ale hlavně břicho začalo hrozně bolet. Snažila jsem se to před Adamem zamlčet, ale i kdyby byl slepý, poznal by, že mi praskla voda.

Začala jsem hysterčit, že musíme honem jít, ale bolesti se náhle začaly stupňovat. Zatím nepršelo, tak jsem trvala na tom, že půjdeme k ostatním. Ale ke vší smůle začalo kapat, vyloženě to byl zákon schválnosti. Adam mě donutil zůstat, brečela jsem jako želva a navíc jsem se zachvívala v křečích, které otřásaly celé mé tělo. Byly to strašné bolesti a já byla strašně nepřizpůsobivá, vůbec jsem nespolupracovala. Divím se, že mi Adam nevrazil pár facek.

Připravili jsme místo, kde budu rodit, Adam někde vyštrachal hrnec na vodu a dal ho ven, aby nakapala dešťová voda. Sehnal věci na rozdělání ohně, nevím kde, ale byla jsem ráda. Zatím bylo teplo, ale bylo jasné, že se brzy ochladí, díky dešti.

Nakonec netrvalo dlouho a oheň hořel. Kontrakce byly stále častější a já byla nucena přiznat, že vlastně porod probíhal už dobrých několik hodin, přestože tlak v břiše a bolesti zad jsem přisuzovala jenom namáhavé práci při přenosu věcí. Strašně dlouho jsem nedovolila Adamovi, aby se podíval jak moc jsem otevřená. Když už jsem mu to dovolila, byl celkem v šoku a já vlastně taky. Prý to bylo nějakých asi deset centimetrů a o hodinu později o dalších několik centimetrů víc. Bolesti se začaly více stupňovat a já už byla strašně unavená. Brala jsem za vděk každý doušek vody a tepla, který jsem mohla využít. Adam už začal vařit vodu, aby bylo v čem dítě umýt, až se narodí. Divím se tomu, že věděl, co dělat. Já panikařila šíleně, že jsem najednou nevěděla skoro nic. Ale čím víc se blížil samotný porod, to už byla hluboká noc, tak jsem se začala, ku podivu, uklidňovat.

Porod byl bolestivý, ale co jiného čekat. Procházka růžovou zahradou to vůbec nebyla. Dokonce mi už bylo jedno, že mi člověk, kterého znám sotva pár měsíců šahá mezi nohy. Slyšela jsem dětský pláč a Adamův výkřik, je to kluk! Ale mě se neulevovalo, bolesti neustávaly, ale opět se stupňovaly i on najednou měl strach. Rychle opláchnul mého syna a zabalil jej do pleny a pak i do deky a položil ho vedle měj. Usmála jsem se na něj a brečela jsem jako želva, když ale přišly další kontrakce přestala jsem se smát a porodila jsem dceru. Porod lůžka proběhl bez problémů.

Ležela jsem na zemi, objímala mé děti a usmívala se na Adama, omyl mě, zabalil do deky a lehl si ke mně. Usmíval se. Držel moje děťátka a byl tak šťastný a unavený. Oba jsem se trošku opláchli dešťovou vodou - studenou, oblékli jsme děti a lehli si k nim. Byli jsme tak unavení a šťastní.. Adam se stal mým nejbližším člověkem hned po dětech. Taky je rodil a tím jsme se sblížili, aniž by to jeden z nás vůbec čekal nebo až tak moc chtěl.

Sakra! Je moc hodin, musím jít.