Ďáblovy děti - 1/7

Anotace: Příběh o upírech...

Upíří rod je na pokraji zkáze. Sleduji, jak pomalu upadáme. Abych Vám vysvětlila proč, musím začít od začátku. Dopadli jsme jako lidé. Ano, lidé, námi tolik opovrhováni. Naším rodem v posledním století zmítají intriky, zrady, krvavé pomsty a podobné věci. Existují tři skupiny, podle nichž se rozdělujeme. Mezi první patří nejstarší. Jak jinak. Není jich hodně, ale ani málo. Dokonalí šlechtici, kteří jsou rezervování a přesto plni citu a přání, jednající chladnokrevně a sobecky, jenže jak už jsem naznačila, upíři se mění. Kde vězí ona pověstná dokonalost? Mezi našimi vzory panuje nevraživost a nenávist – ani k tomu nepotřebují našeho úhlavního nepřítele, vlkodlaky.
Svojí nadřazenost nad námi dávají okatě najevo. Povyšují se nad nás, přitom oni jsou ti, co vše zavinili. Všichni mi přijdou zkaženi do morku kostí. Nedokážou si ani uhlídat vlastní stádo. Další skupina, do které patřím i já, jsou jejich právoplatní potomci. Poslední skupinu, jak jste si jistě domysleli, tvoří noví nezkušení upíři stvořeni námi z prostřední vrstvy. Potomci našich potomků žijí zhýralým životem. Zabíjí lidi jen pro zábavu. Baví se různými zvrhlostmi, čímž na sebe příliš upozorňujeme.
Zrovna jsem kráčela chodbou našeho rozlehlého přepychového sídla, mimochodem miluji naše sídlo, připomínající spíše zámek ze starších dob. Z dob, kdy jsem vyrůstala. Salónky, sály, obrovská knihovna, kde najdete ty nejrůznější a nejzajímavější spisy, spousty ložnic a vyzdobených komnat; dokonce je jich tu tolik, že ani některé nikdo neobývá. A to jsem se nezmínila o nádherné zahradě, zrovna kypící zelení a rozkvétajícími stromy a rostlinami všeho druhu. Kvůli tomuhle stojí za to být upírem. Hlavně pro mě. Navíc v sídle smí bydlet jen vybraní upíři. Vše musím pochopitelně sledovat jen v noci, ale ráda si představuji sluneční paprsky, jež dopadají na má oblíbená místa. Ovšem zaplavat si v nedalekém jezeře za měsíčku je nenahraditelné.
Mariovi má láska připadá příliš lidská. A tudíž jsem si od něj vysloužila už pár znechucených výrazů. Dobírá si mě i kvůli tomu, že dám přednost své loži s nebesy než rakvi. Jistě, na upíra nezvyklé. Avšak když se rádi rozvalujete, rakev není zrovna ideální. Jsem z ní pak celá rozlámaná.
Chcete vědět, kdo je Marius? Je to jeden z nejzkaženějších upíru a vlastně také nejstarší (tvrdí to). Zažil toho tolik, o čem se nám nikdy nesnilo. Ukončil již tolik životů, stal se svědkem lidského pochodu – narození a smrti. Stále dokola. Říkáte si snad, že on by měl mít nejrozumnější s tolika zkušenostmi, ale ne. Maria nepřekvapí nic. Zná natolik lidskou a upírskou povahu, že dokáže téměř předvídat jejich reakce. Jeho ego touží po moci, bohatství a slávě. Tři z nebezpečných tužeb. Bohatství má, slávu jakbysmet, jenže moc ne. Mohl se stát vůdcem kdysi dávno, ale prý odmítl, neboť by mu vůdcovství spíše překáželo. Moc nad upíry mu ovšem již nějaký čas schází. Vím to, poslouchám ho velmi často. Plánuje plán na zabití našeho momentálního neschopného vůdce. Jak to vím? Samozřejmě že to nevykládá na potkání. Ne, jsem jeho milenka (to mu moje postel hned přijde vhod).
Mé kroky se začaly mísit s jinými. Někdo ke mně běžel.
„Zabil ho! Marius ho zabil!“ křičel na mě upíří sluha. Věnoval mi zdvořilou úklonku a vyrazil sprintem dál. Klidnou chůzí jsem se dostala až do zasedací haly. Upíři seděli kolem podlouhlého masivního dřevěného stolu. Místnost osvětloval krb, a různé obrazy, na nichž se malíři snažili zachytit naší historii, ozdobovaly stěny. Za stolem shlížel na vše Marius ve vší své kráse – působil hrozivě. Majestátně. Ústa měl mírně pootevřená a zhluboka se nadechoval. Olízl si své smyslné rudé rty, které jsem tolik zbožňovala. Tmavě hnědé rovné vlasy mu dosahovaly přesně na ramena.
Můj lhostejný výraz vyvolal u přítomných zřejmě nechuť. Však já dobře vím, že vám je to úplně ukradené, kdo vám vládne – pomyslela jsem si. Přešla jsem ke krbu a vystavila mu svá záda. Hovor, jenž po mém příchodu ustal, se znovu rozproudil. Divila jsem se, jak se mohli takhle všichni sejít. Většinou když je jich více pohromadě, něco se semele. Přítomní si mezi sebou špitali.
„Ticho,“ rozezněl se Mariovo autoritativní hlas místností. „Poslouchejte mě, na ty vaše spory není nikdo zvědavý. Mohl bych říct, že kdokoli se nepodřídí mé vládě, zabiju ho, ale proč bych to dělal? Jistě to nějakého kokota napadne a alespoň bude sloužit jako odstrašující případ.“
Znuděně jsem si povzdechla. Marius se na mě otočil a zeptal se: „Copak, Bianco? Nebaví tě to?“ V očích se mu podivně zablesklo.
„Ani ne,“ odpověděla jsem s pokrčením ramen.
„V tom případě můžeš odejít,“ odsekl mi. Rukou ukázal na dveře. Přimhouřila jsem oči. „Jak PÁN ráčí,“ drze jsem zdůraznila slovo pán, ušklíbla se a odešla. Stejně jsem se chtěla jít ven projít. Dneska se na nebi pyšnil zářící měsíc.
Zamířila jsem do přilehlého hlubokého lesa. Běžela jsem pryč, až jsem ztratila ponětí, kde se nacházím. Nevadilo mi to. Zastavila jsem se na menší pasece, kam jsem dohlédla, všude mě obklopovaly husté jehličnaté stromy a keře. Lehla jsem si do trávy a zavřela oči. Porost na zemi mě šimral za krkem. Naslouchala jsem zvukům noční přírody. Sem tam zahoukala sova; slyšela jsem šelest větví, s nimiž si pohrával vítr. A náhle klidnou krajinou zaznělo dlouhé úzkostlivé zavytí. Rychle jsem vylítla na nohy. Vytí se ozývalo čím dál blíž. Nejspíš jsem se zatoulala příliš daleko od sídla, ke kterému by se neodvážili ani páchnout.
Ve tmě se blýskly vlčí oči. Překvapeně jsem se zasmála. Můj bezstarostný a uvolněný smích vlčí mládě vyděsilo a zapříčinilo, že se malinko se stáhlo. Vlčkova nádherně bílá srst svítila do noci. Aby se mne nebál, sedla jsem si opět do trávy; na averzi vůči vlkům jsem dočista zapomněla. Vlček se pochvičce váhání začal přibližovat. Nejdříve jsem se opatrně dotkla jeho čumáčku. On mi olízl ruku. Pohladila jsem ho po hebké srsti a vlček se pomalu uvolňoval, až ležel na zádech a já ho drbala na bříšku. Vtom se ozvalo nové, silnější zavytí, tak blízko až mi zatrnulo celé tělo. Matka hledá svého synáčka, jak sem mohla být tak blbá. Vlček jí odpověděl.
Mezi stromy se k mému údivu objevil vlkodlak. A jé je, je se mnou amen.
***
Zastavil se hned na začátku paseky. Díval se na mne zuřivýma, ale zároveň i bojícíma očima. Přeměnil se do své lidské podoby. Muž, který stál přede mnou, vypadal ještě hrozivěji než ve své vlčí podobě. Široká ramena, vlasy nedbale rozházené, potrhané oblečení a ruce zaťaté v pěst.
„Nic mu nedělej, prosím,“ promluvil opatrně. Hrůza mě jímala po celém těle, ačkoliv jsem trochu nepochopila jeho slova. Asi něco podobného vyčetl z mé tváře, protože ukázal na vlčka.
„To by mě ani nenapadlo,“ vyhrkla jsem překvapeně. Stoupla jsem si opatrně a pomalu na nohy. Sledoval každičký můj pohyb a nakrabatil obočí, jakoby mi nevěřil. Nejspíš čekal, že něco provedu. Jestli věděl o upírech tolik co já, kdo by se divil. Ale já nejsem jako oni.
Zatoužila jsem ještě naposledy pohladit mládě, těkající svýma nevinnýma očima mezi námi, u mých nohou. Raději jsem si to rozmyslela. S rukama nad hlavou jsem ustoupila několik kroků pryč, jenže vlček šel za mnou. Zaklela jsem v duchu a modlila se, aby se na mě ten vlkodlak nevrhl. Sice jsem vycvičena k boji, leč násilí a spory nikdy nevyhledávám a nemám je ráda.
Celá tahle situace mi přišla absurdní. Sehnula jsem se k vlčkovi, pohladila ho po hlavě, přičemž jsem na sobě cítila úpěnlivý pohled vlkodlaka, a zašeptala: „Musíš jít…“
Naštěstí se otočil a opravdu odcházel k muži. Ten si ho vzal s radostí do náruče a políbil ho na tvář. Pak ho postavil na zem, asi mu telepatií pověděl, aby šel pryč, jelikož opravdu odcházel. Chvíli jsem doufala, že by také odešel. Mužovo výraz znovu nabyl rozzuření, i když už ne v takové míře.
„Díky,“ procedil mezi zuby se značnou nevolí. „Ale-“ přiblížil se ke mně a připravil se na útok, „nemůžu tě nechat odejít.“ Než jsem stačila cokoliv udělat, vrhnul se na mě a srazil mě k zemi. Zády mi projela ostrá bolest, jak jsem dopadla na kámen. Dobrá, sice se bít nechci, ale ani umřít. Vypadám křehce, avšak zdání klame, síly mám dost, jen ji nerada používám. Rychlostí blesku jsem se přetočila nad něj a sevřela mu ruce. Jenže po jeho smrti nijak neprahnu. Přeci jen bránil svého příbuzného, i když se do mě teda pouštět nemusel. Nejspíš vycítil mou slabost. Uvolnil se – bylo mu jasné, že ho nezabiji. Začal se usmívat. Vysmekl se mi z rukou. Posadil se a já na něm nyní klečela a připadala si blbě.
„Jsi jiná než ty zkažení upíři v sídle,“ pravil hledě mi zpříma do očí. Co mu na to mám asi odpovědět? Kritizuje můj rod. Čím se mu mám bránit, když to je pravda? Bolestivě mě píchlo u srdce. Jistě, vždyť to vím, ovšem z jeho úst pravda vyzněla hrozivěji, než od jakéhokoliv upíra. Styděla jsem se za vlastní rod před vlkodlakem. Smutně jsem se zvedla na nohy. On mě následoval. Pozorovala jsem trávu na zemi. Styděla jsem se mu už jen podívat do očí. Objal mě ve své náruči a já se v ní schoulila jako malé dítě, které potřebuje utěšit. Po tváři mi skanula slza. Ano, upíři mohou plakat.
Konejšivě mě hladil po zádech a zašeptal: „Nejsi jediná…“
Chytla jsem ho za ramena a vykulila na něj oči. „Cože?“
Mlčel a zřejmě litoval svých slov. Spustila jsem ruce zpátky k tělu. Nějak moc si dovoluji.
„A kdo jsi?“
„To ti nepovím.“ Odvětil.
Zamračila jsem se. „Proč ne?“
„Proto… A jak se jmenuješ ty?“ Takže já jeho jméno znát nesmím, ale on mé ano?
Povzdechla jsem si. „Bianca.“
„Dobře, budu už muset jít nebo mi Sammy zase někam uteče,“ oznámil.
„Mohla bych ho ještě někdy vidět?“ vyhrkla jsem dřív, než myslela. Tajemně se usmál a rozeběhl se pryč. Osaměla jsem na prázdné pasece a vtiskla si ji do paměti. Odcházela jsem s jistotou, že se ještě určitě setkáme.
Do sídla jsem našla cestu celkem snadno. Porada již dávno skončila. Úsvit byl cítit ve vzduchu, a proto sídlo působilo velice klidně a tiše. Čas před rozbřeskem jsem měla nejraději. Vládne zde klid a mír. Zamířila jsem do své komnaty. Dle mého očekávání se na mé loži rozvaloval Marius.
„Co tu chceš?“ vyjela jsem na něj zostra.
„Udobřit se,“ vstal a nahodil psí oči.
Ušklíbla jsem se. „To mi bylo hned jasný.“
„Ale no tak, Bianco,“ vykročil ke mně. Zpanikařila jsem. Jestli na mě ucítí toho vlkodlaka…
„Ani se mě nedotkneš!“
„Nezapomínej, že já si nezačal.“ Udělal ke mně znovu krok a já krok zpátky.
„Tůdle,“ zachovala jsem se jako malá a vzala roha. Utíkala jsem chodbou, minula pár gobelínů a dveří, doběhla jsem nakonec a vydala se do leva. Po chvilce zase doprava, a dál. Až jsem ztratila páru, kde jsem. Nezbýval mi čas, slunce pomalu vycházelo. Zkusila jsem jedny dveře a octla se v neobývané ložnici. Zamkla jsem za sebou. Zatáhla těžké závěsy. Vykoupala se, našla nějaké oblečení a vlezla si do postele.
Zítra budu muset své chování napravit, aby nepojal podezření. Ženské zbraně jsou moje parketa.

Život na sídle se téměř nijak změnou vůdce nezměnil, musím konstatovat. Ale taky je vůdcem teprve druhý den, třeba bude potřebovat více času a prostoru. Našla jsem ho ve společnosti jeho nejbližších. Zrovna mučili nějakého upíra ve sklepeních, speciálně pro tento účel upravených. Postupují osvědčenou metodou. Nejdřív se snaží dotyčného vyděsit pohledem na mučicí nástroje a vysvětlením, k čemu slouží (v některých případech se ani neobtěžují a přejdou rovnou na věc). Tohle zřejmě nezabralo, neboť upírovy končetiny svíraly okovy skřipce. Marius stál vedle s triumfálním výrazem, v ruce držel svěcenku.
„Tak ty se stýkáš s vlkodlaky?!“ A pak si mne povšimnul. „Zlato, měla by si odejít a počkat na mě nahoře v tvém oblíbeném salónku.“
Jen jsem přikývla a udělala, jak říkal. Vždycky, když jsem nervózní, či v nějakém rozrušení, maluji. Popadla jsem štětec, rozdělala barvy a stoupla si ke stojanu. Otočila jsem si obrovský blok na prázdný papír. Natolik jsem se zabrala do práce, že jsem si ani nevšimla, že Marius vklouzl do místnosti, posadil se na pohovku a pozoroval mne.
„Vypadáš nádherně, když maluješ, jsi pak ještě krásnější,“ zašeptal. S trhnutím jsem se na něj podívala.
„Vyděsil jsi mě,“ obořila jsem na něj.
„Copak, nemáš čistý svědomí?“ škádlil mě.
„To nejčernější, představ si,“ snažila jsem se odpovídat lehkomyslně.
„Jak to, že jsi mi včera utekla?“ ptal se podezřívavě. Položila jsem štětec a sedla mu do klína.
„Chtěla jsem tě potrápit,“ zlehka jsem přitiskla rty na jeho. Jeho ruku jsem položila na své ňadro a nevěnoval se už ničemu jinému. Myslela jsem, že se mnou bude chtít vyspat. Proto mě překvapilo, když se zvedl, políbil mě na čelo a řekl, že musí jít něco zařídit.
Uraženě jsem se vydala do lesa.
***
Zahloubala jsem se do svých myšlenek a podvědomě mířila na paseku. Nyní mi cesta připadala mnohem delší. Na místo jsem dorazila asi až za dvě hodiny.
Nevím, v co jsem vlastně doufala. Že na mě bude čekat vlček s neznámým vlkodlakem? Musela jsem si naivně přiznat, že ano.
Když jsem konečně sebe samu přesvědčila o opaku, vydala jsem se na cestu zpět. Řítila jsem se šílenou rychlostí. Marius na mě jistě čeká v mé komnatě a slunce se už třese nedočkavostí, až pomalu vystoupí na oblohu. Pokud má nějaké pochybnosti, tak takhle ho rozhodně neuklidním.
Proletěla jsem do svého pokoje. Sídlo již bylo uloženo ve spánku. Málem jsem vyrazila dveře.
Pokoj zel prázdnotou. Naštvaně jsem za sebou přibouchla dveře. Náhle jsem zaslechla svištění vzduchem a pak mi na záda dopadla nějaká osoba. Oba jsme spadli na zem. Marius. Zvráceně se usmíval. Rozkročmo si na mě sedl, sevřel mé ruce a vtiskl mi velice nenasytný polibek.
„Zase černé svědomí?“ dotíral a svými rty se dotýkal mých. V očích se mu zvrhle blyštělo.
„No počkej, taky na tebe budu skákat ze stropu a uvidíme, jestli se nelekneš!“
„Upíři se nelekají.“
„V tom případě, co jsem?“
„Zase ses potulovala po lese?“
„Jistě, co jsem měla taky dělat, když jsi tolik zaneprázdněný.“ Oplácela jsem mu.
Chvíli si mě měřil pohledem. „Teď máme času dost.“ Pro změnu jsem se usmála já a on se dotkl mých rtů prsty. Znovu mě políbil, přičemž mě vzal do náručí, položil na postel a svlékl si vlastní košili. Připojil se ke mně. Milovali jsme se vášnivě.
Vlastně ho mám i svým způsobem ráda. Sice vím, že ještě dříve než měl mě, střídal jednu upírku za druhou. Dokázal se vzdát svého donchuánství jen kvůli mně? Raději moc neřeším. Ovšem kdybych zahnula já jemu, nejspíš bych hodně špatně skočila. Jeho žárlivost nezná mezí. A to i přesto, že se někdy chová jako naprostý hrubián. Někdy mě to přivádí k šílenství, ale většinou mu odpustím.
Večer jsem se probudila a má druhá polovička nikde. Povzdechla jsem si. Oblékla jsem si svůj oblíbený rudo-černý korzet a černé kalhoty. Vlasy jsem pěkně rozčesala a nechala je volně dopadat na svá nahá ramena. Vydala jsem se na „snídani“.
Vypila jsem pohár zvířecí krve. Nikdy nepiju lidskou, pokud nemusím. Začala jsem hledat Maria. Od jednoho sluhy jsem se dozvěděla, že zase někoho mučí a pak má nějaké zasedání. S upíry, kterým se přezdívá zabijáci. Říkal mi o svém hrozivém plánu, jak sjednotit upíry znovu spolu. Umírnit je, a když ne, tak zabít. Chce zabít každého, kdo se nepodvolí jeho vládě. Možná se mu to podaří, ale za jakou cenu?
Tomu sluhovi jsem řekla, aby mu oznámil, že slečna Bianca odešla a nevrátí se dříve než před úsvitem. Alespoň bude obeznámen.
Do lesa jsem mířila svojí oblíbenou cestou přes zahradu. Stromy v temnotě vytvářely hrůzné obrazce. Šla jsem cestou jako včera a předevčírem, ale nakonec jsem malinko odklonila směr. Musela jsem se dostat daleko za paseku. Příroda tu vypadala o trochu jinak. Porost divočejší, stromy nade mnou tvořily hustou klenbu. Z nedalekého křoví se přiřítil vlček Sammy.
Radostně jsem ho začala hladit a on mě div neulízal k smrti. Oba jsme prožívali stejnou radost z našeho setkání. Všimla jsem si, že mě pozoruje onen muž-vlkodlak. Přistoupil blíž.
„Vůbec mě neposlouchá. Najednou se rozeběhl do lesa. Je celkem mazaný. Musel tě nějak vycítit.“ Odmlčel se. „Sammy si tě nějak oblíbil. Má svým způsobem všechny rád, ale jen někoho si pustí do tak těsné blízkosti.“
Sammy zrovna ležel na zádech a nechal se ode mne drbat na bříšku. Blaženě jsem se usmívala. Vlkodlak si mě stále prohlížel, jako by stále nemohl něčemu uvěřit. Jeho pohled mě celkem znervózňoval. Chvíli jsem se věnovala jen Sammymu, pak jsem vstala a zahleděla se na vlkodlaka.
„Ještě jsi mi neřekl svý jméno,“ konstatovala jsem.
„Alexej, když to musí být.“
Měla jsem zvláštní pocit. „To jméno odněkud znám…“ svraštila jsem přemýšlivě obočí.
Alexej se rozesmál, až se za nohy popadal. Proč jsem měla pocit, že se směje mně? Našpulila jsem rty.
„Promiň,“ začal, jakmile se uklidnil. „J-“
„Co je na tom k smíchu?“ vyjela jsem rozhořčeně. „No?“
„To by si nepochopila,“ lhal mi, což jsem viděla na očích. „Nechceš se posadit?“ ukázal na kládu. Přikývla jsem. Sammy kolem nás pobíhal a oba jsme ho mlčky sledovali.
Právě jsem otvírala ústa, abych se zeptala, jak to že Sammy žije s ním? - když mi sám odpověděl:
„Před nedávnem mu zemřeli rodiče, a jelikož jsou vlci naši blízcí příbuzní, ujal jsem se ho,“ vysvětloval mi.
„A proč si mi říkal, že nejsem sama?“ Jeho výraz se zachmuřil. Na tohle odpovídat očividně nechtěl.
„Chápej, o některých věcech nemám mluvit. Jsem vázán přísahou.“
Připadalo mi nefér, chtít po něm víc informaci, jenže má zvědavost si nedala pokoj.
„Alespoň nějaký náznak?“ Nekompromisně zakroutil hlavou a vzhlédl k nebi. „Nestihneš to domu.“
Poplašeně jsem si uvědomila pravdivost jeho slov.
„Zatoulala ses docela daleko. Dávno jsi vyšla z revíru upírů. Narazit tu na tebe jiný vlkodlak… Někdo by nepřežil.“
Příliš jsem ho nevnímala. Přemýšlela jsem na d tím, co budu dělat. Třeba najdu nějakou jeskyni. Nejspíš mi vyčetl obavy na tváři. „Myslím…“ zadrhl se. „Myslím,“ zopakoval, „u nás by se místo na jeden den našlo.“ Nedíval se na mě.
„Myslíš v sídle plným vlkodlaků?“
„A taky by ses mohla s někým seznámit. Já ti to nemůžu povědět, ale on ano. Doufám, že se Lestat už vrátil.“