Rudovlasá II.

Anotace: po roce přidávám pokračování o Rie a životu na Irkonu. Více v Rudovlasé z 1.7.2007

II.

Uplynuly dva dny, bouře vůbec nepomíjela a tak nebylo možné, aby jediní dva hosté mého hostince se vydali dále na cestu. Pela mi začala pomáhat s drobným úklidem, který byl potřeba a sama si vyhledávala práci. Nejen po večerech, ale i během jákékoliv denní doby jsme si vyprávěli své zážitky a příbehy, samozřejmě, že ne v celé pravdě.
„Rio, jsi ty vůbec z Irkonu?“ zeptal se mě jednou Sid a mě bylo jasné, že není možné se vykrucovat z odpovědi, ale přeložit celý rozhovor na jindy jsem mohla zkusit.
„Jak to myslíš, jestli jsem odsud?“ snažila jsem se tvářit nechápavě, ale on dobře věděl, kam míří.
„Procestoval jsem celý svět a o tvé zemi jsem nikdy neslyšel.“ Že bych se prořekla? Sakra kdy? Bylo mi jasné, že pokud nezačnu být více optatrná, tak se dostanu do dost velkých potíží a nejen já, ale možná i tahle planetka, která je zastrčená v dalekém koutku galaxie.
„Je to malá zemička.“ Lžu jak když tiskne, není to jen malá zemička, ale spíš taková planetka jako Irkon, je nás víc než 12 miliard a naše technologie jsou na celkem vyspělé úrovni, tak kde jsem vzala nesmysl jako je 'malá zemička'. „V těhle končinách se o ní moc neví.“
„Já to myslím vážně.“
„A k čemu ti bude vědět, kde se nachází moje země? Můj lid, říkáš, jsi nikdy nepoznal – není na nich nich výjimečného,“ Další lež, ach jo. „tak k čemu je vědět kde se moje zem nachází?“
„Takže není na Irkonu, je to tak? Jsou i jiné světy, že jo?“ Tak tohle byla právě ta chvíle, kdy se zhroutily moje naděje spojené s touto planetou. Irkon neměl prostředky na to, aby mohl cestovat do vesmíru, ale už začínaly propukat první myšlenky o dalších světech. Tahle země se setká s mimoirkoňany dříve než postaví první loď, nebo jen teleskop. Vlastně, už se setkali. Se mnou, snad nás tu není víc.
Má jediná šance byla změna tématu. Sidovi se neříkalo Smrťák jen tak. „Kdy se Pela vdává?“
Sid si mě změřil pohledem, který by mi mohl klidně způsobit úplně úžasnou 'husí' kůži, ale na mě nic takového nezabírá. Věděl, že uhybám a možná i pochopil, že se o tom dále bavit nechci. Nevím, zda před dvěma dny spatřil mé vzpomínky, ale spočítal si, že odložení tématu bude v tuhle chvíli to nejlepší možné řešení.
„Za sedm dní. Potřebuji ji tam dostat, co nejrychleji a hlavně živou. Za současných podmínek není prozatím možné, ani jedno.“ Na jeho opáleném čele se zarýsovaly vrásky, ale jen na malý téměř neznatelný okamžik.
„Sedm dní? Bouře bude trvat ještě tak dva dny, bude vám pět dnů vůbec stačit?“
„Bude muset, bude muset.“ Nemusel to říkat, mě ne, ale někdo po nich šel, to bylo jasné z jeho dřívější poznámky. Po třech letech mého setrvání v této osadě, mě upoutala myšlenka zvednout kotvy a jít zas o kus dál a pak? Kdo ví? Třeba se vrátit, a nebo jít hledat mé přátele. Má loď je v bažinách, kdo ví,jestli vůbec ještě funguje? Přistání bylo poněkud tvrdší než jsem si představovala.
„Kolik dnů tam trvá cesta?“
„Tři dny po hlavní stezce.“ řekl stroze Sid, ale zapoměl dodat tu důležitou větu, kterou jsem nakonec řekla já. „Po té jet, ale nemůžete. Tak kolik?“ Byla jsem už rozhodnutá. Tenhle Sid to s mladičkou Pelou vůbec neuměl a já jsem uznala, že poslední dny před svatbou, nestráví se starším vrahem. A pojedu a tečka.
„Asi čtyři. Jenže Pela je jak koule na noze. Takže minimálně pět.“
„Fajn, přesvědčil's mě. Jedu s váma.“ Trošku byl překvapený, ale prakticky si o to sám řekl.
„Proč?“
„Z mnoha důvodů, které nemusíš znát. Jen ti řeknu, že když chci, dokážu být velice přesvědčivá.“
„Toho už jsem si všiml.“ usmál se. „Takže, když ti jasně řeknu, že o tvůj doprovod nestojím?“
„Tak pojedu a pak ti řeknu, že mě se jen tak nezbavíš.“ Mé jednání je málokdy přímočaré, ale život na Irkonu mě naučil mnohému, i trošce té přímočarosti. Kdysi jsem se stala osobním ochráncem prince z Kana, který u nás trávil – budeme tomu říkat – dlouhé chvíle. Byli jsme přijati na akademii a později přiděleni na dvě rozdílné lodě. Já na Vesmírném markýzovi, byla první ženou, jako členkou posádky. Došlo k chybě v databázi a považovali mě, díky jménu, za muže.Co bylo dál není teď podstatné. Podstatné je to, že jsem Sida přesvědčila, že pojedu s nimi a že s tím prostě nic neudělá. Nabídla jsem mu zásoby jídla a vody. Přijal, možná s obavou, že dvě ženy jsou horší než jedna. Uvidíme.
Plácli jsme si na to. Oznámili Pele a ta měla skutečně radost. Řekněme, že po půl hodině jsem trošku začala litovat toho, že s nimi pojedu. Mlela pantem bez ustání.

Bouře do dvou dnů ustala, já uzavřela hostinec, vyvěsila jsem ceduli, že končím, vysvětlila jsem, že kůň a zásoby považuji jak za můj plat za tři roky a také i dar osady.
Blížil se večer, ale čekat na ráno jsme nemohli. Osedlali jsme koně a vyrazili na cestu. Ještě před odjezdem jsem Pele vysvětlila, že teď je důležité jet rychle a hlavně potichu, darovala jsem jí sešit a pero a poradila, aby své dojmy psala do něj, že je to skvělá věc. Přijala můj dárek s díky a pak nasedla na koně a vyrazila za Sidem.
Po třech hodinách cesty jsme si dali chvíli pauzu, dorazili jsme k řece tekoucí lesem. Skvělá skrýš i místo k odpočinku. Koně se napojili, my osvěžili a po deseti minutách vyrazili zpět na cestu.
Když byla tma, chtěla Pela zastavit a pokračovat ráno, ale Sid vysvětlil, že musíme využít jasné noci a pokračovat v cestě. Tiše jsem jí šeptla do ucha, že by nebylo moudré nechat ženicha čekat u oltáře. Potom už ani nechtěla zastavovat na občerstvení.
„Side!“ vyzvala jsem společníka na pár slov. „Proč vás honí?“
„Je bohatá a má dědit. Nejen její bratranci a strýcové touží po jejím dědictví, které má jako věno. Ale aby její peníze získali, musí zemřít a to nedovolím. Po svatbě už bude v bezpečí.“ vysvětlil. Byla to záležitost jeho cti.
„Takže tobě na tý holce záleží?“ ušklíbla jsem se a popohnala svého mladého koně.
„Záleží nezáleží. Je to práce. Když ji tam nedovedu včas a hlavně živou, nedostanu odměnu. Za ty peníze mi ona stojí.“
Lhal nebo ne? Ale i to, co mi řekl, bylo dost velkým důvodem splnit ten úkol. Když mi dali status osobního ochránce, to už tehdy jsem byla diplomat, Prince jsem nesnášela, byl to frajer rozmazlený svým postavením a tím, že mu nikdo nesměl nic zakazovat, navíc byl dosti daleko od vlivu své rodiny a planety vůbec. Po letech jsme si začali rozumět. A nakonec to bylo fajn. Je to zvláštní, ale chybí mi. Nejn on, ale můj dřívější život. I ty pohledy všech, když jsem vešla kamkoliv. Byl v tom obdiv i strach, někdy i zaujetí. Tady mě zná sotva 100 lidí, všude jidne mě znaly tisíce. Teď to má jen ten háček, že mě chce většina z nich zabít.
Smůla.