Znovunalezené světlo

Anotace: Po dlouhé odmlce znovu něco..:)Trochu atypická povídka ode mě :)

Vždy si přál, létat jako ptáci. Obdivoval jejich volnost, toužil s nimi létat, vznést se nad oblaka a užívat si krásu života plnými doušky. Ale on nemohl...A nevěděl proč...
Chtěl žít, ne jen existovat či přežívat. Věděli o něm, že je člověk, kterého je vždy plno, bavil své okolí a bavil i sám sebe. Ale něco mu chybělo...
Vždy, když viděl bojovat světlo proti tmě, dobro proti zlu, fandil vždy té světlé straně. I sám byl takovým "světlonošem". Nosil světlo smíchu do tmavých zakoutí lidských srdcí. Ale sám sobě nedokázal osvětlit svou duši.
Kdysi si hrával s kluky na rytíře a dřevěnými meči srážel draky, zachraňoval princezny, či trestal bezpráví a vykonával spravedlnost. Čím víc ale stárnul a dospíval, tím více se mu prohlubovaly vrásky na čele, propadávaly líce a pohasínaly oči. Cítil jakousi "můru", která ho sužovala, seděla mu na hrudníku a stahovala mu srdce, kdykoliv chtěl přijít na to, Proč?
Kdykoliv měl něco na srdci, nebo pouze nutkání se projít, chodil okolo řeky. Uklidňovala ho. Věděl, že i kdyby chtěl ukončit svůj život, do řeky by nikdy neskočil. Nechtěl by narušit čistotu vodní energie.
A tak šel za tím, co chtěl vždy vidět. Chtěl vidět znovu letět ptáky.
Přišel na skálu a díval se. Jen se díval, ani nemluvil. Kochal se těmi ladnými pohyby a nádhernými stvořeními. Jeho maminka mu vždycky říkávala, že jí připomíná sokola, svým pronikavým pohledem. Poslední dobou si spíš připadal jako labuť, která ztratila svého partnera i smysl života.
Uslyšel za sebou tiché kroky a otočil se. Stála tam dívka. Krásnější než sen, a dívala se přímo na něj.
"Ahoj, co tady děláš?, optala se a usmála se směrem k němu.
"Ahoj...Může ti to připadat divné, ale pozoruju je..
"Ne, není to divný. Já jsem chodím úplně ze stejného důvodu."
"Vážně?", Teď už se narovnal, sklopený pohled zmizel a už se na ní díval svýma jestřábíma očima.
"Nebude ti vadit, když se na ně budu koukat s tebou?"
"Ne, určitě ne...
Teď už se na sebe dívali, ne jako dva úplně cizí lidé, ale jako staří známí, kteří se strašně dlouho neviděli.
Cítil uvnitř něco podivného. Pocit, jako když se láme kámen, a něco nového, krásného, co se právě rodilo uvnitř.
Seděli tam vedle sebe a usmívali se na sebe. A on věděl, že našel světlo, které kdysi ztratil...