Lovec lovců upírů: Kapitola II. - část 1.

Anotace: Mračna osudu se začínají zatahovat...

Sbírka: Lovec lovců upírů

Kapitola II.
-----------

Toho rána mě matka poslala do hostince U Zlatého jablka pro nějaké drahé víno. Otec měl zrovna obchodní jednání a aby na toho kupce udělal dojem, pozval jej na večeři. Šlo prý o velmi důležitý obchod.

Vydala jsem se tedy do hostince. Jakmile jsem vstoupila do lokálu, můj pohled okamžitě upoutala podivná skupinka sedící u stolu hned vedle dveří. Sedm mužů a dvě ženy byli oblečeni v tmavohnědých oblecích se zlatě vyšitou číslicí deset na hrudi. Po zuby ozbrojeni stříbrnými zbraněmi budili v lidech okolo očividný respekt a ve mně jakousi úzkost. Vůdce té nezvykle vyhlížející bandy nosil stříbrné brnění a veliká zlatá desítka zdobila jeho černý plášť, připnutý na zádech.

Měla jsem z nich takový divný pocit. Nakonec jsem však od skupiny odtrhla oči a pokračovala k pultu. Objednala jsem podle matčiných instrukcí nejlepší ročník proslulého manvellského vína a když pro něj hostinský poslal svého pomocníka do sklepa, přisedla jsem si nenápadně k Anitě. Má nejlepší přítelkyně pracovala jako děvečka na místním velkostatku a věděla o všem, co se kde šustne. Znala jsem jí od malička a ačkoli rodiče mě s ní viděli opravdu neradi, už jako děti jsme spolu trávili kdejakou nestřeženou chvíli. Teď mi její přítomnost přišla náramně vhod.

„Gwen, kde se tu bereš?“ překvapeně na mě pohlédla zpoza džbánku s pivem.
„Ahoj Ani,“ pousmála jsem se. „Prosímtě, nevíš, kdo jsou támhle ti?“ opatrně jsem loupla pohledem po ozbrojené společnosti u dveří. Jejich velitel se náhodou podíval mým směrem a naše pohledy se na okamžik setkaly. Měl rovné černé vlasy přibližně po ramena a poněkud zjizvený obličej. Mohlo mu být tak třicet let. Jeho hnědozlaté oči si mě zvědavě měřily. Po chvíli se však odvrátil a pohroužil se zpět do tiché debaty se svými druhy.
Anita se mi podívala přes rameno.
„Yaggarova desítka,“ řekla. „Nikdy jsi o nich neslyšela?“
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. To jméno mi nic neříkalo. „Co jsou zač?“ zeptala jsem se trochu zamračeně.
„No přece lovci upírů,“ vysvětlovala. „Přijeli až z hlavního města, mají pověření od samotného krále. Jsou ve své práci nejlepší, takže se těch krvelačných bestií už nebudeme muset bát. Vsadím se, že jestli tu nějaký upír je, nedožije se zítřka… Gwen, je ti dobře?“ zarazila se a starostlivě mi pohlédla do tváře…