Příběh v příběhu-truhla příběhů

Anotace: Další pokračování tohoto příběhu, který otevírá některá menší tajemnství. Kapitola 5,6. Závěr prvního dílu.

Kapitola pátá:
„Pevnost“

Král Erol, svolává tajnou radu válečných kapitánů.
„My drazí přátelé a kamarádi, vítám vás na této tajné radě. Jak už možná víte, tak nás zradil velký přítel. Aran, je to jeden z Araiských, který utekl s dětmi někam pryč. Proto ho čeká okamžité vyhoštění z této země, pod trestem smrti“, řekl Erol.
„Kde ho máme, teda, kde je máme hledat, jestli je to Aran, kdo zradil, tak ho bude velmi, velmi obtížné ho objevit, natož pak ho chytit, či co sním máte v plánu, můj pane“,řekl jeden z kapitánů.
„Je vás hodně, svoláte stovky, stovky mužů, abyste dopadli Arana. Arana pak můžete pustit, ale ty děti chci zpět. Moc vám s tím pomoci nemohu, ale něco málo vím. Aran má někde na severozápadě nějakou svojí pevnost, tam se zřejmě vydal jako pro začátek a pak se následně pokusí opustit tuhle říši“, řekl Erol.
„Alespoň něco, hned vyrazíme, prohledáme tam každý metr po metru“, řekl jeden z kapitánů a odešli tedy hledat Arana.
Erolovi však pořád nesedí pár věcí. Proč sebral ty děti pryč, kam s nimi jde. Jestli jsou to ti vyvolení z jiného světa, tak by už nám pomohli, ale ne, oni odešli s Aranem, ale kam“, řekl si Erol.
„Počkat, počkat. Možná vím, kdo to bude vědět, ale ani já sám nechci pravdu znát“, řekl si Erol, který si nechal přivolat jednoho mága, věštce, který má říci Erolovi některé informace.
„Velký Loene, pověz mi, kam má Aran namířeno a také jestli ti děti jsou těmi vyvoleními, neboj, odměny dostaneš“, odpověděl Erol.
„Dobře, ale potom musíš opustit tohle království, tudle říši“, řekl Loen.
„A to proč, stane se tady něco?“ Zeptal se Erol.
„Ano, první příval, armáda, která nepatří k nikomu, zahubí vše. Tma, stíny a mlha, pohltí tady vše, žádná zeleň, žádná radost, ale pláč a smutek.“Řekl Loen.
Kdo, co, přijde zahubit mojí zem, budu bojovat“, řekl statečně Erol.
„Ne králi, vás bude potřeba někde jinde“, odpověděl Loen.
„Děti, co tu přišli, světlo, sílá a přátelství si s sebou berou. Naději mohou přinést celé zemi, všem říším, ale musejí to včas vše stihnout.“Řekl Loen.
„Takže jsou těmi vyvoleními, ale kam je to Aran vede“, zeptal se Erol.
„Do Středoříše. Dědic trůnu není tam, kde má být. Jestli usedne a stane se králem, říše jsou zachráněny. Ale musejí ho nejdříve najít. Ani já nevím, kde je“, řekl Loen.
„Tak tedy dobře, co mám dělat, kam mám odejít“, zeptal se Erol.
„Odvolej své muže, ať nezastavují Arana, ať ho nechají, bylo by lepší, aby jím ještě pomohli. A dále, odejdi můj králi, radím dobře. To co přijde, nelze porazit pouhými zbrani. Je k tomu zapotřebí něco, co zrovna tady není. Odejdi, budou tě očekávat v pevnosti “Inuk“, tam se dozvíš další informace, co a jak dále“, řekl Loen a pak odešel ještě se slovy, „naděje, nás provázej“ a zmizel někde ve tmě místnosti.
Erol byl velmi znepokojen těmito zprávy moudrého mága a věštce. Erol tedy neváhal a nařídil odjezd. Celé království se začalo stěhovat dále na sever. Co nejdál od Anské říše…

„Co potom, až budeme v té vaší pevnosti, co tam?“Zeptal se Tom.
„Tam se setkáme s mými přáteli. Tam se domluvím na něčem, něco si s sebou seberu a pak dále vyrážíme“, řekl Aran.
„Vyrážíme? A to jako zase kam?Zeptal se unaveně Jared. Vždyť pořád jenom chodíme, chodíme a zase jenom chodíme z jednoho místa na druhé“, řekl Jared.
„Nedivte se, já už jsem vám to říkal“, vy máte jedno poslání, které musíte splnit, i když nechcete“, řekl Aran…

Slunce zapadlo a Aran se s ostatními znova utábořil, aby tady přespali. Zítra už v poledne dorazí ke své pevnosti.
Mezi tím ji však vypátrali vojáci, muži krále Erola, který je už nedokázal odvolat.
Vojáci vypátrali jejích stopu, ale velmi obtížně. Stopy Arana nenašli, ale místo jeho stop našli stopy těch dětí, opravdu nepřehlédnutelné…
„Blížíme se k ním. Ani ne den cesty před námi,“řekl jeden kapitán vojáků.
„Kam to mají namířeno a co mají v plánu,“ dodal.

Hvězdy ozařovaly noční oblohu, jenom měsíc nebyl vidět. Pro někoho, že měsíc není vidět a jsou tu neznámé bytosti, znamená, že se blíží něco špatného, ale co. To je otázkou všech.
Malí trpasličí vědci zjišťují, co se děje a co se blíží, aby se mohli připravit na vše.
„Proč my, něco za tím vším stojí, nebo spíše někdo, kdo nás zná a povolal nás do toho to světa.“
Brzy ráno se nejdříve probudil Aran, aby mohl připravit snídani. Chtěl zrovna ulovit nějakou tu rybičku v potůčku, ale zatím nic. V tom si ale Aran všimnul ve vodě jak po něm pluje spousta zdvihnutého prachu a hlíny. Přišel k tomu blíž a čichnul si k tomu. „Už jsou tady,“ řekl si Aran a rychle běžel k dětem.
„Honem, vstávejte rychle, musíme okamžitě vyrazit,“ řekl Aran, který už byl připraven k odchodu.
„Co, co, se děje,“ řekl ospalým hlasem Tom. „Asi má dobré zprávy,“ řekl Jared.
„Myslím, že asi ne,“ řekla Adriana. „Co tedy děje,“ řekla Nataša.
„Vojáci, sledují nás už od vašeho útěku, musíme odejít, jsme už blízko, takže snad to stihneme včas,“ řekl Aran. „Od našeho útěku, já myslel že ty utíkáš s námi, nebo snad ne?“ zeptal se Max.
„Není čas na vyptávání, nasedat a odjíždíme,“dodal Aran a odjeli…
„Kde jsou, někde tady musí být,“ řekl jeden z vojáků. „Pouhou chvíli před námi,“ odpověděl vůdce této vojenské skupiny. „Chvíli? A to je kolik.“ Řekl si pro sebe další z vojáků…
Aran se snažil, aby vojákům utekl co nejdále mohl, ale čím blíže byly pevnosti tím blíže jim byli vojáci.
„Tam je ta pevnost, na tom kopci,vidíte ji?“ zeptal se Aran. „Ano, to vidíme,“ odpověděli děti. Pevnost byla opravdu krásná a velká a také velmi dobře schovaná.
„Jsou tam, vidíte je, lučištníci střílejte,“svolal kapitán vojáků.
„Pozor, už jsou tady, schovejte se, lučištníci střílejí. Utíkejte směrem k pevnosti, oni už ví, co s vámi, dořekl Aran.
„Co vy, budete bojovat? Je jich přece hodně,“ řekl Jared. „Nestarejte se, běžte, já je trochu zdržím.“
„Honem, utíkejte, zachvěli tam budeme,“ řekl Jared. „Co pak, musíme jim říci o Aranovi, ať mu jsou na pomoc,“ řekla Nataša. „To máš pravdu, to teda určitě,“ řekl Max.
Po chvilce zběsilého útěku a obav, že někdo za nimi běží, se zastavili, jelikož nevěděli kudy kam.
„A co teď a kam?“ zeptal se Tom. „Tak to je v háji. Aran chtěl abychom dorazili k pevnosti, ale my jsme zklamali.“ Řekl Jared, který si pak sedl k zemi.
„Tady jsou, stát! Ani hnout, jste obklíčeni a zatčeni!“ řekl jeden z vojáků. Naší kamarádi byli ve velké pasti, ze které není úniku. „Co je s Aranem, kde je, co jste mu udělali.“Řekla Nataša.
„Ale, ten starý a lenivý kentaur, nebo co to bylo, zemřel, zabili jsme ho,“ řekl jeden z vojáků, který se při tom smál.
„To není pravda, vy lžete,“řekla Nataša. „Tak za tyto slova, že my lžeme bychom vás měli zabít a to také máme v plánu“…
Když v tom, ze všech stran přilétávali šípy, mířené na vojáky. Když se kamarádi postavili, vojáci už byli mrtvý.
„Kdo a co to bylo?“ zeptal se Jared.
Když pak z lesa začali vylézat, ze všech stran nějací bojovníci se slovy, „To jsme byli my Přišli jsme vás zachránit, jak nám řekl Aran“ řekl jeden z bojovníků.
„Aran?“ zeptala se Nataša. „Takže žije,“ řekl Tom.
„Ano, to žije a teď honem pojďte s námi, asi jste trochu zabloudili.“ Řekl a pak šli směrem k penosti.

Pevnost byla opravdu krásná a veliká. Uvnitř žije spousta desítek lidí, spíše dobrovolných lidí. „Kam to jdeme, jestli se mohu zeptat,“ Zeptal se Jared. „Jdeme do hlavní síně, kde už také na nás čeká Aran,“ řekl jeden z bojovníků.
Cesta k síni byla dlouhá, cestou procházeli dlouhými chodby a velkými dveřmi, až nakonec za posledními dveřmi je čekal Aran.
Místnost ve které byly, je umístěn uprostřed kulatý stůl a opodál kolem velkého stolu je umístěno sedm velkých židlí. Každá židle jiných tvarů. Na zdech všude dokola byly různé nákresy a mapy. Dokonce tu je vyobrazeno sedm členů, sedm bojovníků, mezi nimiž je Aran.
„To jsem rád, že se vám nic nestalo,“ řekl radostně Aran.
„Počkejte, hned vám přineseme židle“, řekl jeden ze sedmi bojovníků.
„Co to je za místnost a ty nákresy na zdech, co to všechno znamená,“ zeptala se Nataša, které to velmi zajímalo.
„Jak vidím, je čas vám říci nějaké informace,“ řekl Aran. „Ještě ne, nejsou na to připraveni, musíme je vycvičit, naučit boje. Ještě ne Arane, chce to čas.“ Řekl bojovník po jeho levé straně. „Já vím, nejsou ještě na vysoké úrovni, ale čas je to, co teď zrovna nemáme, milí Ortessi. „Jak chceš, tak tedy začni,“ řekl Ortess.
„Na zdech tyto nákresy zobrazují různé příhody a děje, co stalo. Jak jste si už všimli, mě a dalších šesti bojovníků zobrazené na zdi, ano jme to my. Od leva stojí Reffos, Winlorr, Estee, uprostřed já a na pravé straně pak Deanorr, Serrv a posledním je Aphol.
Moc času nemáme takže rovnou k několika důležitým věcem.
Proč tu jste? Na to přímo pravou odpověď neznáme, ale víme co máte udělat.
Úkol není lehký. Tam, kam půjdeme není tolik krásy jako zde.“Řekl Aran.
„Zatím to zní dobře, ale co že to máme udělat?“Řekl Jared.
„Je to jenom taková malá věc, skoro byste ji nemuseli ani dělat, ale je to takhle. Ve Středoříši někdo chybí, někdo moc důležitý. Je to poslední dědic Středořišského trůnu. Jenomže on zmizel. On králem ani nechce být, to je špatný, takže až ho najdeme, tak bude těžký ho dosadit na trůn.“ Dořekl Aran. „Toho jako budeme hledat? A kde.“ Zeptala se Nataša.
„To je právě to dobrý“,“chvíle napětí“, „my nevíme, kde ho hledat,“ řekl Ortess.
„No, tak ho půjdeme, hledat, sice nevíte kde, ale někde teda bude. Horší to snad ani nemůže být,“ řekl Max.
„Ehmm,“ zrovna polknul Ortess. „Něco je se snad děje?“ Zeptal se Jared.
„Tak tedy dobře, jestli hlavního dědice Středořišského trůnu nedosadíme tam, kde má být, tak nastane konec, takový konec, který nikdo nikdy nepamatoval.“ Řekl Aran.
„Konec? Jaký konec, čeho konec, někdo snad končí a vůbec proč,“ řekl zmateně Max.
„To říci nemůžeme, už tak je toho na vás moc. Jedno je ale jisté, musíme spěchat, jestliže to nestihneme včas, tak nejen, že všichni umřeme, ale vy se nedostanete zpět do vašeho světa lidí,“ řekl Reffos…
„Tak to s námi vypadá velmi špatně,“ řekl si Jared. „Jestli nenajdeme toho dědice, tak to dopadne velmi špatně,“ dodala Nataša.

Kapitola šestá:
„Tajemství klíče“

„Vojáci, jsme už velmi blízko, Pevnost už není daleko. Blíží se bitva a my máme za úkol najít Arana s dětmi a pevnost zničit.“ Svolal hlavní vůdce této armády Wirres.
„Nejsme v tom sami, o místě, kde leží pevnost jsem informoval další vojska, takže Aran nemá velikou naději, že tudle bitvu vyhraje. Jediné, co mu zbude, je utéci pryč.“ Řekl si Wirres.
„V noci dorazíme k pevnosti, připravte katapulty a ohnivé šípy. Po této noci nebude ani památky po Pevnosti.“ Svolal Wirres.
Přes celý les se táhne nespočet vojáků pohybující se po cestě a mezi stromy. Není vidět jejích konec a na délku se snaží obklíčit Pevnost, ale ta je tak široká a postavená tak dobře, že ji snad ani obklíčit nelze. Bylo by na ní zapotřebí tisíce, desítky tisíce vojáků, aby pevnost obklíčili a útok na ní by vydrželi, jinač není šance…

„Já ti Arane nevím, není to pro ty děti doopravdy moc? Ještě k tomu vojáci, co k večeru jsou před bránami a také najít ten klíč. To nebude tak lehký, co když to nezvládnou.“ Zeptal se Ortess. „Já vím. Je to pro ně opravdu mnoho, mnoho věcí, co musí udělat, ale bohužel, jinačí možnost není a to ty sám víš.“ Odpověděl Aran.
„Pevnost padne, to už víme, zachránit ji nemůžeme.“ Řekl Aran. „Ale ostatní, zbytek rady si myslí, že když zůstaneme a budeme bojovat, tak Pevnost zachráníme.“ Řekl Ortess.
„To ne, nemáme čas, i kdybychom tady zůstali a bojovali, tak nikdy to neskončí. Budou jsem posílat další a další vojáky. Tisíce vojáků, až by jejich síla byla tak velké, už ani úniku by nebylo a navíc. Okolní krajina by zvadla. Nezůstalo by tady naprosto nic, žádného života. Tak to oni chtějí. Ne milí Ortessy, zůstat by znamenalo smrt, jsme v tom sami.“ Dořekl Aran.
„Já vím, vždy stojím při tobě, ale řekni to ostatním, snad mají tolik důvěry, jako já v tebe.“ Řekl Ortess a odešel.
Aran mezi tm pomalu přišel k oknu a podíval se ven.
„Blíží se už noc. A vojáci pomalu zapalují své svíce. Dny, kdy za nás bojovali všichni i ti nejmenší a nejstarší ze všech, jsou pryč. Už to takové, jaké to bylo kdysi. Teď je vše jiné, doba jiná. Něco se tam veku děje, ale co.“ Řekl si Aran.

„Tak co, o tedy budeme dělat. Budeme bojovat, nebo pomůžeme dětem k záchraně světa.“ Řekl Aphol, velmi dobrý bojovník, je synem bývalé Pholanské říše. Synem Pholanského krále Edora…
„Nevím, vůbec nevím, raději bych chtěl bránit Pevnost, ale něco mi říká, že mám dát přednost těm dětem a co vy?“ Zeptal se Deanorr. „Ano, přesně tak, také mám ten pocit,“ řekl Reffos a odstání také. V tom přišel Ortess se slovy „tak co pánové, bojovníci a ochránci řádů. Vidím to, že se dneska bojovat asi nebude“. „Ano, také si to myslím,“ dodal Deanorr.
„My jdeme samozřejmě také“, řekl přicházející Jared s ostatními kamarády. „No, také nic jiného vám nezbývá a vůbec, co to máte na sobě za hadry?“ Pousmál se Ortess s ostatními.
„To jsou naše nové obleky, ale ještě nemáme zbraně.“ Řekla Nataša. „To se už zařídí.“ Dodal stojící u otevřených dveří Aran.
„Takže dneska nic, ale později určitě,“ řekl Aphol. „Ano, dneska ne, hlavně ne tady v Pevnosti. Všichni už odešli, nikdo už v Pevnosti, kromě nás není,“ řekl Aran.
„A co ty staré…“ ani nedořekl Deanor a už ho Aran přerušil se slovy „neboj se, staré spisy a mapy jsou už také pryč v bezpečí“.
„Uf, jsem si oddech, takže můžeme už jít,“ řekl Deanor a odešli.
Jako Poslední z místnosti, tak také z Pevnosti odcházel Aran, který se naposledy ohlédl za sebe, na Pevnost, která už zítra nebude existovat.
Ale to je mi docela i jedno. Postavit se to dá vždy pořád…
Vojska činicí nespočet vojáků dorazila před pevnost, spíše pod Pevnost. Lučištníci s ohnivými šípy byly připraveny, tak samo, jako katapulty.
První útok zahájily katapulty. Těm se po několika opakovaných střelách podařilo zničit menší část z přední hradby, ale pořád nebyla proražena úplně. Dále na řadu přišli už vojáci, kteří se snažili prorazit hlavní bránu, což se jim nakonec také podařilo udělat. Bylo to ale k ničemu. Nikde nikdo, ani živáčka.
Wirres však byl rozčílen z této správy, nikde nikdo.
„Jak to že tam není nikdo!“ Křičel na vojáky Wirres. „Prohledejte každý roh! Každý metr za metrem! Pak tu Pevnost spalte do základu!.
„Nezbude tady ani památky po Pevnosti, vůbec nic,“ řekl Wirres.
Vojáci pak na příkaz Wirrese začali pálit vše, co v Pevnosti se jenom spálit dalo. Jelikož Pevnost je Postavena tak, že zvenčí nelze zapálit, ale ze vnitř. Ale i tak, nakonec Pevnost celá vzplála. Obrovský požár ozářil celou noční oblohu, která nebyla moc hezká…
Dalšího dne se Wirres probudil a málem zapoměl, kde je, jelikož ještě včera tady stála Pevnost a dneska tady není vůbec nic, jenom ohořelé zříceniny. Požár byl tak velký, že dokonce shořely i okolní stromy do vzdálenosti až padesáti metrů.
Dnes už tady celá armáda nebyla. Wirres si jich tady ponechal na okolo tří set vojáků a na šedesát jezdců a na dva katapulty.
„Pane, můj pane něco jsme nalezli,“ řekl jeden z vojáků. „Tak mi to ukažte,“ řekl Wirres.
„V nedaleké menší jeskyni jme nalezli nějakou starou, divnou mapu.“
„Ukažte mi ji, chci ji vidět“ řekl Wirres.
„Co to je? Tak divnou mapu jsem opravdu ještě nikdy neviděl. Je to vůbec mapa?“ Zeptal se Wirres. „No, jí myslím, že je, ale až tak úplně jistý nejsem“, odpověděl voják.
„Dejte tu mapu naším vědcům, ať ji rozluští co nejdříve,“ řekl Wirres. „Ano můj pane, hned to bude“ a odešel.

„Škoda, to kvůli nám přišli o Pevnost,“ řekl Jared. „Jenom kvůli nám,“ dodal. „Máš pravdu, kdybych tu nelezli, tak by se nic rakového nestalo,“ řekla Nataša. „Ne, kvůli vám to není, Pevnost by byla zničená i bez vašeho příchodu,“ řekl Aran, který je poslouchal. „Ale, jenom nás uklidňuješ, ale přitom to pravda není,“ odpověděl Max.
„Vojska by tady přišla tak, či tak. Nezáleží jestli Pevnost bude zničená teď, nebo o pár dní později, ale zničena bude i tak.“ Řekl Aran.
Všichni mlčeli, jenom smutně zírali do země, jako kdyby to bylo i nadále jejích vinou.
„Co tedy budeme dělat teď?“ Zeptal se Jared. „Jediné, co už nám v tuto chvílí zbývá, je najít klíč, posvátný a mocný klič, který otevře každou bránu do další říše.“ Řekl Aran.
„Klíč budeme hledat společně, ale jak použít klíč, musíte zjistit už vy sami,“ řekl Aphol.
„Ano, Aphol má pravdu, je načase vyrazit do starého kraje,“ řekl Aran.
„Klíč? To teď budeme hledat jakýsi klíč v tak velké zemi. To není normální. Co budeme pak ještě hledat.“ Řekl si Tom. „Bohužel, tak už to bývá.“ Pousmála se Adriana a odešli za klíčem.
Za klíčem do země, do kraje starých, prastarých. Kde mladí nežijí. Mocné bytosti se vyskytují od úpatí velké hory. Hora pokryta hustým lesem, ve kterém žije spousta bytostí a zvířat, právě tam někde by měl ležet klíč k otevření brány do další říše.

Někde daleko, ve starém kraji se zrovna svolala jakási divá rada, činicí pět lidí, pět mocných lidí a začínají se bavit o Aranové výpravě do Středoříše.
„Pánové, jak už možná víte, Aran zradil krále. Za to mu teď hrozí až trest smrti, co jí vím. No nic, jdu rovnou k věci. Adria, dívka putující se svými kamarády a s Aranem, něco u sebe má, něco moc důležitého, co nám pomůže otevřít bránu zla a pak dokončit to, co jsme už před mnoha lety začali.“ Dořekl hlavní vůdce této rady, jménem Anor. „A co ta Adriana má, co nám může teď pomoci a navíc. Pokud si dobře pamatují, tak před pěti lety jme přece odhlasovali o tom, že bránu zla neotevřeme, jelikož nevíme přesně, co v ni je, co brána skrývá.“ Řekl Sayel, jeden z členů rady. „To vím, ale před tím jsme nevěděli o tom, co má Adria, to nám také pomůže se ochránit před tím, co brána v sobě skrývá,“ řekl Anor.
„Tak co, jdete semnou?“…
„Vlci, a vy, obrovští a netopýři. Uneste Adrianu, ostatní když tak zabijte. A pamatujte Adrianu chceme živou.“ Řekl Anor, který vypustil příšery této země. Ostatní se těmto vlkům a těchto netopýru vyhýbají velmi dalekým obloukem…

Brána zla. Co je to vlastně zač a kde leží? Je to brána do světa démonů, do světa zla a temnoty. Nikdo tam nikdy nebyl i kdyby, nedostane se zpět. Ještě k tomu je brána zla někde ukryta, ale ti, co o té bráně vědí, tak se ji vyhýbají.
Už pohled na ní je hroziví, nevíte, co z ní může vylézt, nebo co je právě za vámi.
Brána zla vede, do podsvětí, do podsvětí všech těchto říší. Je však jenom jeden východ a vchod. Podle legend a bájí se tato brána nikdy neotevřela. Nikdy nikdo z ní nepřišel.
Brána zla zatím uzavřená, nikdy si nepřeje, aby ji otevřeli a přivedli tak na tento svět zkázu.
Ani blázen by se ji nepokoušel otevřít, až na pár lidí, zvědavých a ještě k tomu zlých lidí. Ti však přišli na to, že bránu zla nelze jen tak otevřít. Je k tomu zapotřebí jedná věc. Tu věc má právě Adriana. Tou věcí je zlatočerný malý amulet. Adriana ho nosí jako amulet pro štěstí už několik let.
Ten amulet dostala od svého dědy den před jeho smrtí…
Tento mocný amulet je klíčem k otevření brány zla. K úplnému otevření brány zla se přidá ještě pár mocných slov a je hotovo…

„Jme už blízko, vím to. Ten klíč, co hledáme je ukryt někde tady v tomto lese,“ řekl Aran.
„Už bylo také na čase, hledáme ho už celý den a pořád nic, jenom doufám, že ten klíč je tady určitě, jinač to je všechno na nic,“ řekl Jared. „Neboj se, určitě tady někde bude,“ uklidňovala ho Nataša. Jared byl z toho hledání už velmi nervózní, vůbec ho to hledání nebavilo, spíše se mu ani nechtělo, ale to je jedno…
Nastala noc a hledání klíče pro tento den skončila. Aran s ostatními se utábořili a připravili se ke spaní.
Obloha se k půlnoci zatáhla a začalo jemně mrholit. Potom přišla i hustá mlha. Na stráži v té době byl zrovna Deanor a každou chvíli ho měl vystřídat Aphol. Když v tom něco v dáli se velmi rychle a nepozorovatelně pohnulo. Deanor více zaostřil zrak, byl už totiž velmi unavený, ale bylo mu blbé budit Aphola a tak sám čekal a sledovat okolí, co se to tam děje.
Zvláštní a jemné zvuky se sem tam mihnuli, ale nic, co by bylo nebezpečné.
Zvuky se pořád přibližovali blíž a blíž. Někdo, či něco tu je. Pomalu začal vytahovat svůj meč a v tom: „Deanore, už si můžeš jít lehnout,“ oslovil ho Aphol. „Co? Jo, jo, už půjdu? Odpověděl znepokojeně Deanor. „Stalo se snad něco?“ Zeptal se Aphol. „Ne, jenom jsem se zapřemýšlel,“ odpověděl a chtěl si jít lehnou. Už se připravoval ke spánku. Ale něco se mu nezdálo, něco tu nehraje.
„Panebože! Kde je Adria!“. „Co se děje, co je s Adriou,“ zeptal se Aphol, když v tom se začali probouzet Aran i ostatní. „Co se stalo,“ zeptal se Ortess.
„Adria zmizela,“ řekl Aran.
„Pomoc! Pomozte mi!“ Volala zdály Adria. „Unesli mě! Pomoc!“ Pak už ji nebylo slyšet.
„Odkaď ty hlasy šli, je tu nějaká ozvěna a vůbec, kdo ji mohl unést,“ zeptal se Deanor.
„Co je s Adriou, kde je!“ Optal se zrovna Jared, který se zrovna s ostatními probudil.
„Netopýři, pravěká a mocná stvoření. Jedině oni dokážou z jednoduchého volání udělat takovou ozvěnu, že nepoznáte odkaď jde ten pravý hlas.“ Řekl Aran. „Co tady dělali a proč unesli zrovna Adrianu.“ Zeptal se Aphol. „Musíme za ní, jdu jí zachránit,“ řekl Jared a ostatní kamarádi. „Ne, to nemůžete. Je hluboká noc a hustá mlha. A navíc, jestli to byl opravdu netopýr, tak je ani tak nedoženeme. Lítají strašně rychle a nepozorovatelně.“ Řekl Ortess.
„Vy tady zůstaňte, já se s Deanorem a Ortessem za ní vydáme. Najdeme ji a přivedeme zpět.“ Řekl Aphol…
Nakonec se rozhodli Aphol, Deanor a Ortess, že ji půjdou hledat a kdyby něco, tak že se mají setkat u brány. Aran jde tedy druhého dne znovu hledat, tajemný klíč…

„Ale, ale. Co to tu máme. Adriano, doufám, že cesta byla velmi příjemná,“ řekl Anor. „Hned mě pusťte! Mojí kamarádi s Aranem mě zachrání. Každou chvíli tady budou.“ Řekla Adriana.
„To si nemyslím. Jsme na opačné straně této hory.“ Řekl Anor. „Na opačné straně kopce. Tak tady budou každou chvíli, nebo snad ne?“ Zeptala se. „To si nemyslím. Na koních by tady byly zítra, ale oni jsou po svých. Nejdříve tady budou do tří dnu, ale to už my tady nebudeme, jelikož nám dáš to, co my chceme. Takže nám to dej a my tě pustíme.“ Řekl Anor.
„Cože, co já bych vám měla dávat. A vůbec, co máte na mysli?“ Zeptala Adriana. „Ten amulet, malý amulet co nosíš na krku.“
„Žádný nemám,“ odpověděla Adria. „Ale, mám se snad podívat sám. Nechtěj abych to udělal za tebe. Raději nám ten amulet dej a vše bude v pohodě.“
„Tak tedy dobře, tu ho máte a teď mě pusťte.“ Řekla Adria.
„Konečně, tak dlouho jsem na tudle chvíli čekal, teď je konečně tady a já tak můžu rozpoutat to největší peklo na této zemi.“
„Tak jenom přes naše mrtvoly,“ řekl Ortess s Deanorem. „Co vy tady děláte! Vlci, mi drazí přátelé a netopýři, masa je tu dost. Tak se do nich pusťte.“ Svolal Anor své společníky.
„Adrio, ty utíkej, jak jen nejrychleji můžeš. My je zatím zdržíme.“ Řekl Ortess. „Ano, běž a hlavně se neotáčej,“ dodal Deanor…

Cosi v dáli pobíhalo. Jakási osoba, která si hrála na nějakou flétničku, nebo co to bylo. Běhalo to ale tak rychle, že to ano spatřit nešlo.
„Co to je?“ Zeptal se Jared Arana. „Co myslíš? Toho Sonise, co tady poběha jako o život?“
„Ano, na co to hraje a co je vlastně zač?“ Zeptal se Jared. „To je právě to, co hledáme. Klíč. Musíte toho Sonise chytit a ten pák vám předá klíč. Tím že ho chytíte, tak mu prokážete, že jste schopní nést tak mocný klíč.“ Řekl Aran.
„Jo, ale chytit ho máme jak, když běhá pětkrát rychleji, jako my.“ Řekl Max. „To je pouze na vás, jedno si pamatujte. Nezáleží na tom, jestli ho dohoníte, ale jak ho chytíte. Zbytek je už na vás.“ Řekl Aphol.
„Tak tedy dobře. Kluci, jdeme na to.“ Sonise jim pořád utíkal a utíkal, až nakonec Jared dostal nápad. Řekl teda, ať ho Max s Tomášem navedou přímo ke stromu, za kterým bude čekat Jared. Zní to docela jednoduše, ale udělat to tak, to dá opravdu velkou práci.
Nakonec po skoro půl hodině dostali Sonise na tu jedinou únikovou cestu a to přímo ke stromu, za kterým čekal Jared.
„Mám tě.“ Řekl Jared, který se dotknul Sonise, který se okamžitě zastavil. „Takže jste to vy,“ řekl si Sonis. Tato píšťala na kterou hrají probouzím okolní zvířata a stromy k životu. Dodávám tady velkou energií a velkou radost. Ale tato flétna nemá jenom tuto schopnost. Je to flétna, spíše klíč, který vy hledáte. Klíč ke všem bránám do všech říši tohoto světa. Teď patří vám.“ Řekl Sonis a pak se někde vytratil, prostě zmizel jako duch.
„Co to bylo, kam zmizel?“ Zeptal se Jared. „Byl to on, je to duch lesa. Nikdy jsem si tím nebyl jist, až teď to vím.“ Řekl Aran.
„No, klíč tedy máme. Zbývá nám pouze najít bránu“, řekl Tom…

Mezi tím Adria utíkala co jen mohla, až se nakonec po půl hodině zastavila. Cela udýchaná. „Už nemůžu, už nemůžu,“ řekla si Adia a lehla si na zem. Po chvilce se postavila a to co spatřila. Před jejími oči ležel jakýsi obrovský dřevěný oblouk. „No ano, to je zřejmě ta brána, brána do další říše. Ale vlastně, klíč:“ Řekla Adria.
A tak šla dále, dál do kopce, až se za chvíli dostala na vrchol, kde nebyla sama.
Jakou náhodou na razila zrovna na své kamarády a Arana. Byla radostí bez sebe, že je zpět u svých kamarádu a Arana.
„A co Ortess a Deanor, kde jsou“, zeptal se Aphol. „Já nevím, chtěli abych utekla co nejdál. Oni mě mezi tím bránili, doufám, že žijí.“ Řekla smutně Adria.
„Neuvěříte, co jsem při cestě jsem objevila. Bránu, zřejmě to byla brána do další říše, ale když nemáme klíč.“
„Tomu bych moc nevěřil. Klíč totiž máme, sice trochu divný klíč, ale máme ho.“ Řekl Jared a ukázal ji tu flétničku. „Tak tedy jdeme. Veď nás Adriano k té bráně.“ Řekl Aran.
Když pak došli k té bráně, tak u nich už čekali Ortess s Deanorem, kteří kouřili dýmku. „Co vy jiného, než kouřit děláte.“ Pousmál se Aphol. „Jsem rád, že jste na živu:“ Řekl Aran.
„To my taky a co Adriana?“ Zeptali se. „Ano, taky jsem v pořádku.“ Odpověděla Adria.
„Tak tedy, jdeme na to,“ řekl Deanor. „Zapískej na ní,“ řekl Aran. „Dobře, zkusím to,“ ovdověl Jared a zapískal tedy na ni pár tónů.
Zpočátku se nic nedělo. „Že by špatné tóny?“ Řekl Deanor. A najednou se z té brány zjevila obrovská modrozelená záře, která pak zmizela. „To je vše?“ Řekl Max.
Za tou bránu už nebylo to, co za ni doopravdy je, ale jiná říše, do které pak vkročili. Brána se pak za nimi okamžitě uzavřela.
„Kde to jsme teď?“ Zeptala se Adriana. Jsme na území kentaurů. Nebojte se, jenom opravdu, opravdu malá menšina je z nich nebezpečná. Téměř je ani nemůžeme potkat a, když je potkáme, tak jednoho, či dva kentaury.“ Řekl Aran.
„No a co těch nejméně dvacet kentaurů před námi,“ zeptal se Jared…
To be continued