Na druhé straně III.

Anotace: Anděl smrti

Povolali mě do jeskyně nedaleko vesnice. Stěny v ní byly šedé, studené a ve vzduchu byla cítit vlhkost. Naproti mně bylo malé jezírko, které se třpytilo, i když místnost nebyla moc osvětlená. Do něho padal z vrchní skalní díry vodopád. Napravo, od mé ruky, byli sestavené kameny, které připomínali stůl a židle. Naproti tomu vedla někam další chodba. Mé pocity byli zmatené a vyděšené z neznáma. Sedl jsem si na kámen a čekal co se bude dít dále, přitom jsem si četl dopis, který jsem od nich dostal.
„Ondřeji Žárský, povstaňte,“ promluvil ke mně čísi hlas, který se odrážel od stěn. Očima jsem hledal někoho, komu by ten hlas patřil, ale nikoho jsem nespatřil.Malinko mě to děsilo, ale v tomto světě to bylo docela normální, jenom já jsem si ještě nezvykl. Pomalu jsem tedy vstal a očima těkal po místnosti. Byl jsem nervózní a tak jsem si začal křupat s prsty. Je to můj zlozvyk, kterého se nemůžu za boha zbavit.
„Přichází Bůh,“ v tu chvíli se objevilo z chodby, z které jsem přišel, oslepující světlo. Po chvíli už nebylo tolik intenzivní a já rozeznával obryse člověka. Vypadal jako starý dědeček oblečený v bílém hábitu, přivázaný zlatým provázkem. Bílé vlasy mu splývaly se stejně zbarvenými vousy. Levou rukou se opíral o dlouhou dřevěnou hůl. Prohlížel jsem si ho s největší úctou jaké jsem byl schopen. Z ohromení mě vytrhl zase ten neznámý hlas:„Přichází Satan,“ lekl jsem se, když se po Boží pravici zničehonic rozhořely plameny. Z nich vyšel mladě vypadající muž, oblečený do dlouhého, úzkého, černo-červeného hábitu s vysokým límcem kolem krku. Měl holohlavou hlavu s dvěma malými růžky. Nejvíc mě však vyděsili jeho oči. Duhovky byli bíle zbarveny a ohraničené šedě. Zorničky byli naopak červené. Ve tváři měl pobavený úsměv, který mi dával najevo, že se těší až se tam u nich budu smažit. Přejel mi mráz po zádech, když jsem si to uvědomil. Naštěstí se z chodby ozvali kroky a přišel nějaký muž, kterého jsem viděl poprvé. Měl na sobě šedý oblek s černou kravatou.
„Dovolte aby se představil, jsem Markus a budu vás zde provázet,“ řekl a já jsem si uvědomil, že je to ten hlas, který tu pořád slyším. Měl vážnou tvář a bylo vidět, že svou práci dělá pečlivě a dlouho.
„Přistupte blíže, prosím,“ řekl mi opět Markus a já jsem udělal pár kroků vpřed. Bůh ke mně vztáhl ruku a já instinktivně zavřel oči. Ucítil jsem konečky prstů na svém spánku. Najednou jsem měl pocit, že se mi v hlavě někdo přehrabuje a něco hledá. Stejně jak se pocit objevil i stejně rychle zmizel. Otevřel jsem oči a pohled mi spočinul na Boží prsty, v kterých držel nějakou dlouhou stříbrnou nit. Tu položil do jezírka. Chvilku to vířilo a pak se nad jezírkem
Objevil plastické obraz. Připomínalo mi to 3D projektor. Upřel jsem svůj pohled na děje, který se přede mnou odehrával. Rozeznával jsem své vzpomínky, pro mě už zapomenuté události. Byl to můj celý život, ale to jsem si uvědomil až po chvilce.
Bylo tam i to jak jsem v 5-ti letech ukradl kamarádovi jeho oblíbené autíčko a posléze jsem se mu ho vrátil, protože mi ho bylo líto, jak kvůli němu plakal. Nebo jak jsem ve škole napovídal kamarádce, která se zrovna nenaučila na písemku. Dokonce tam byl detail mojí velice dobré kamarádky, jak na mě zamilovaně koukala a já jsem jí přitom vykládal o své tehdejší lásce. Ty její smutné oči. Proč jsem si toho tehdy nevšiml? Ta holka mě nechala hnedka za týden, ale vím, že Klára by mě nenechala jen tak upláchnout, protože bych ani neměl důvod, byla pro mě dokonalá.
„Ale milovala tě ještě dlouho potom. Každou noc tajně doufala, že jí další den něčím překvapíš,“ ozval se mi v hlavě něčí příjemný hlas. Když jsem se rozhlédl uviděl jsem jak se na mě Bůh dívá. Aha, on mi čte myšlenky nebo je aspoň slyší. Překvapilo mě však co mi řekl. Já jsem to tehdy vůbec neviděl. Opět jsme se zahleděl do svých skutků, ať už dobrých nebo špatných. Jako například, když mi bylo sedmnáct já jsem se seznámil s holkou, která mě svedla na cestu drog, podvodů a krádeží. Krádeže byli naštěstí jenom malé a navíc doma, takže jsem nemusela jít sedět, protože který rodič by jen tak udal své dítě. Taťka mě tehdy zavřel doma a měl jsem odvykající kůra. Přestoupil jsme na jinou školu. Daleko od domova, aby tu nemohl být se svojí partou a kamarády. Chodil jsem na velice přísnou školu, měli tam drsné podmínky pro žáky. To měl být můj trest za to, co kvůli mně museli protrpět a já jsem to chápal, proto jsem se snažil je nezklamat, ale bylo to pro mě velice těžké. Po období, kdy jsem na školu kašlal a jen se flákal. Nakonec jsem se dostudoval s výbornými známkami, aniž bych se musel moc učit. Přišel jsem na to, že když budu dávat pozor v hodině, nebudu se muset učit na internátě. Přešel jsem do jedné firmy, kde jsem manipuloval s penězi. Všiml jsem si, že pár čísel nesedí a ředitel mě podplatil. Já pod vidinou peněz jsem kývnul a nechal to být. Nakonec se ta firma potopila, ale to jen díky lidem, kteří z ní dolovali co se dalo. Ano byl jsem mezi nimi. Po obličeji mi stekla slza, když se tam objevila moje umírající maminka. Tehdy jsem byl z toho hodně špatný a snažil jsem se jí všemožně pomoct, ale nestačilo to. Dával jsem si to za vinu, ale teďka vím, že si ji Bůh vzal k sobě. Teda? Kde vlastně je? Koukl jsem se na Boha, čekal jsem, že mi zase k tomu něco poví, ale vypadalo to, že mě nevnímá. Už jsme byli skoro na konci mého filmu, když se tam objevila. Kristýna a její rozhazování mých peněz a užívaní si jich. Tyto jsem si však poctivě vydřel. Měl jsem několik zaměstnání a plno konexí. Připadal jsem si jako blbec, když jsem viděl, co všechno jsem pro ni udělal a ona mě nakonec nechá. Měl jsem v plánu ji požádat o ruku, teďka vidím, že by to určitě přijela, ale ne z lásky nýbrž kvůli penězům. Můj příběh skončil kočkou a stočením volantem do stromu.
Nastalo ticho, které zničil Satan: „Když to shrneme- krádeže, podvody, drogy a sebevražda,“ zavrtěl posměšně hlavou,“ je můj.“
„Staral se o svoji svou matku a dával peníze na různé příspěvky, které pomáhaly malým dětem. Jestli sis nevšiml, tak pomáhal svým kamarádům, i když z toho nic neměl. Miloval přítelkyni a v neposlední řadě zachránil kočku před smrtí. Místo toho zemřel on sám,“ argumentoval mu Bůh.
„Tss, obětování,“ odfrkl si Satan, „to je směšné a na nic. Podváděl a kradl. Jak miloval? Tak že ji podvedl.“ Zavířil prstem ve vodě a objevil se obraz jak jsem opilý líbal s nějakou krásnou dívkou. Na to si ani nepamatuju, chtěl jsem říct, ale nešlo to. Měl jsem velký strach.
„Ale to pro něho nic neznamenalo. Navíc ta dívka chtěla svést, protože se vsadila s kamarádkami.“
„Ano ale je to hřích. Nemusíš hledat v každém všude to dobré?“
„Ano musím. Nechci, aby se dostali nevinní do tvých spárů.“
„Nevinní,“ řekl to posměšným tónem, „tento nevinný je plný hříchů. Jak se ho můžeš zastávat?“
„Vím, že je si všechno uvědomil a kal se.“
„Tvojí kaní!“ vyštěkl Satan až jsem se lekl. Bylo vidět, že má o mě velký zájem až jsem se začal bát, že skončím v pekle. Měl v podstatě pravdu, musím pykat za to co jsem v životě provedl.
„Kdybys mu viděl co si myslí jak jedná a proč jedná..“
„Ale já to vím,“ překvapilo mě jak se na mě dívá s takovou nechutí v hlase.
„Ne všechno víš. Ztrácíš dost času ničením jejich snů než aby ses snažil pochopit všechny důvody jejich existence a útrap. To jsem se tě vždycky snažil naučit.“ Sice jsem se o tohle nikdy moc nezajímal, ale přišlo mi, že Boha mrzel odklon Samuela (Satana).
„Ale prosím tě. Vím lépe po čem touží a co ty jim zakazuješ, protože by mohli pochopit, že nejsi tak hodný a všemocný za jakého tě pokládají.“
„Ale já jim to neberu, ať se oni rozhodnout komu a čemu chtějí věřit. Já jim to nepřikážu.“
„Ehm promiňte, že vám tu tak vstupuju do rozhovoru, ale co bude s Ondřejem. Myslím, že na svoje hádky máte čas jindy a on taky nemusí vědět zrovna teďka všechno.“
„Ano to máš pravdu Markusi. Měli bychom řešit úplně jiné věci než se tady hádat. Podle mě do pekla rozhodně nepatří,“ jeho rozhodnutí mě potěšilo.
„Ale nesmíš opomenout jeho hříchy,“ upozornil ho Satan, „nebo se snad budeš chovat nespravedlivě? To kdyby se na Světě dozvěděli, tak by určitě neměli vůbec radost,“ uchechl se.
„Co navrhuješ?“ zeptal se Bůh na jeho názor a já jsem se začal pomalu bát o svůj holý život nebo o své tělo?
„Asi tě nepřesvědčím, že patří ke mně, viď? Potom mám jinou nabídku. Co takhle ho vyučit andělem smrti. Bude anděl, jak ty si zajisté přeješ a já budu spokojen, když si bude denně připomínat bolest a utrpení.“ Anděl smrti? Co to je? Říkal jsem si a přitom můj pohled přeskakoval ze Satana na Boha a zase zpátky. Bůh vypadal, že přemýšlí a uvažuje o jeho nápadu. Já jsem se ale děsil toho co tu na mě chystali. Anděl? To mi znělo pěkně, ale co ta smrt? Po chvilce se Bůh rozhodl: „Dobře, souhlasím. Musím být spravedlivý. I když si to už něco odčinil, tak ne všechno bylo již odpuštěno. Dobře budeš Andělem smrti,“ vyřkl můj ortel. Pak se otočil na Markuse a nařídil mu, že mě má odvést. Celý zmatený jsem mumlal nesrozumitelně děkoval, ale Markus mi řekl, ať radši mlčím a jdu za ním. Prošli jsem vedlejší chodbou. Byla dlouhá, chladná a různě se klikatila. Já jsem však toto nevnímal pro mě bylo v tu chvíli hlavní, že se smažit v pekle nebudu a snažil jsem utlumit tu radost. Což šlo docela snadno, protože mě děsila představa, že budu mít opět něco společného se smrtí.
„Kam to jdeme?“ zeptal jsem se. Přišlo mi, že jdeme věčnost.
„Do Mutaty. Potřebuješ se trochu uvolnit a připravit.“ Pokračoval v cestě aniž by se na mě podíval. Přišlo mi, že ani náš rozhovor nevnímá. Proto jsem si řekl, že ho nebudu obtěžovat dalšíma mými otázkami, i když jich bylo stovky.
Došli jsme do nějaké skalní místnosti, která vypadala jako řecké lázně. Uprostřed bylo jezírko, které ze stropu ozařovalo sluneční světlo a odráželo se na hladině. Ve vodě plavala kvítka a vzadu, kde na hladinu nedopadlo slunce, byla jemná mlha. Naproti jezírku stál stůl se židlemi.
„Vysvleč se a umyj,“ rozkázal mi Markus a chystal se k odchodu, když se ještě otočil: „Bacha na nymfy jsou velice nebezpečné.“ Poté mě opustil. Kdo jsou nymfy? Napadlo mě. Chvíli jsem se rozhlížel po místnosti. Na stole leželo v míse ovoce, ochutnal jsem jeden hrozen. Byl jsem natolik uchvácený tímto místem, že jsem si ani neuvědomil, že se mi z hlavy vytratily všechny otázky, jako by mě tato místnost něčím uklidňovala. Poslechl jsem Markuse a vysvlékl si oblečení. Sedl jsem si k vodě. Pomalu jsem do ní ponořil nohy. Vážně byla příjemně teplá. Lehl jsem si do ní a relaxoval. Vůně květin mě ukolébala ke spánku…