Alledriel - Jezdec 7.

Anotace: další díl, prosím o komentáře, blížíme se k závěru.

Alledriel se rozhodla, že se ubytuje v hostinci a trochu si odpočine, protože jela přes noc. Až téměř u hradeb Hygridova sídla našla malý, celkem útulný hostinec, kde si objednala teplou polévku a pokoj. Hostinský chvíli koukal na černou kápi, která s ním hovořila dívčím hlasem, a snažil se zahlédnout obličej neznámé poutnice, ale po chvíli to vzdal, přijal od ní dva zlaté za pokoj a stravu a ukázal směrem nahoru po schodech. Alledriel vyběhla po schodech nahoru a vešla do pootevřených dveří, za nimiž právě služebná pokládala na postel čisté povlečení. Mladičká dívka se na All ustrašeně podívala a zmizela z pokoje a zavřela za sebou dveře. „Nemohla být starší než já…“ napadlo All při pohledu na zavřené dveře a poprvé za celou dobu kdy byla na cestách byla ráda že je svobodná, že si může dělat téměř co chce. Potom si ale vzpomněla na svůj úkol a najednou se jí ani nechtělo spát. Zajistila dveře závorou a odhodila plášť. Povolila řemínek na temeni a zatřásla hlavou a záplava černých vlasů se jí rozlila po zádech. Stáhla si zaprášené boty a natáhla se na postel. Co bude dělat a jak splní svůj úkol ještě netušila. Z hospody pod ní k ní doléhaly hlasy lidí a elfů, kteří vůbec netušili, že existuje rasa owleinů, protože o té už šestnáct let nikdo neslyšel ani neviděl jakéhokoli příslušníka této rasy. Paměť elfů je krátká a lidí ještě kratší.
Alledriel napadlo nechat se najmout jako služka na hrad, ale nepochybovala, že by jí nechali chodit takhle zahalenou aniž by vzbudila pozornost. Vzpomněla si na svou stříbrnou flétnu. „no jasně, “ plácla se do čela „přijdu na hrad jako potulný, slepý muzikant tak mi nechají kápi a nebudou mě moc zkoumat.“ Zaplavila ji vlna vzrušení. Konečně věděla, jak se dostane do hygridova hradu. Sice ještě netušila, jak ho zabije, protože to podle ní byla jediná možnost jak zrušit kruté kouzlo, které věznilo její lid, ale zatím se rozhodla, že bude pozorovat co se děje na hradě a potom vymyslí plán jak na Hygrida. Zatímco přemýšlela, pohrávala si se svojí stříbrnou flétnou. Najednou se zarazila a pečlivě si ji prohlédla. Nikdy nikde takový podobný nástroj neviděla a věděla, že vzbuzuje pozornost. Mohla by upoutat nežádoucí zájem, kdyby jako chudý, slepý potulný hudebník hrála na nástroj nevyčíslitelné ceny. Jistě bylo to rodinné dědictví, ale… „Radši si někde seženu nějakou obyčejnou dřevěnou píšťalu.“ Rozhodla se nakonec.
Trochu si odpočala a snědla polévku, kterou jí potom přinesla stejná služka, která jí chystala pokoj. A vyrazila do města, aby se poohlédla po nějakém krámě, kde by sehnala dřevěnou píšťalu. Na náměstí bylo plno všelijakých stánků a každý trhovec halasně vychvaloval své zboží. V jednom stánku prodával jakýsi řezbář dřevěné hračky a tak se k němu All vydala a zeptala se na píšťaly. Kupčík jí ukázal několik obyčejných dřevěných píšťalek pro děti a pak vytáhl jednu docela obyčejnou, černě nalakovanou flétnu. „tuhle si vezmu.“ Ukázala na ni a sáhla po měšci. Kupec jí k píšťale přidal ještě pouzdro. Spokojená s nákupem se vrátila zpátky do hostince.