S versus S - kapitola 9.

Anotace: Trošičku se to rozjíždí...trošičku =D

James nechápavě pohlížel na svého kamaráda a všemožnými způsoby se snažil zadržet salvu smíchu, jež mu zákeřně bublala v hrdle. I jindy klidnému Remusovi cukaly koutky a raději se odvrátil, aby se potichu mohl chechtat do dlaně. Akorát Červíček nebyl natolik inteligentní, aby mu došlo, že smát se Siriusovi, který se dusí vzteky, není zrovna ten nejlepší nápad.

Zakuckal se a s ukazováčkem nataženým před sebe vydal zvuk podobný myšímu pištění. Bohužel to ještě víc rozdmýchalo vztek, který Siriusovi bublal v hrudi, a trvalo jen okamžik, než Peter visel hlavou dolů a bezmocně se houpal ve vzduchu

"Okamžitě mě odveďte na ošetřovnu!," vyrazil Sirius mezi zuby a ze všech sil se snažil nehuhňat, ale v případě, že máte zacpané obě nosní dírky to zrovna nejde.

"Jasně kámo!" James Tichošlápka podepřel a pochechtávající Remus se urychleně rozeběhl pro kbelík, který by mohl přistavit Siriusovi pod nos.

Petr celou akci doprovázel pištěním, že se mu nahrnula krev do hlavy a chce se mu zvracet. Nikdo mu ale nevěnoval pozornost. Procesí tří chlapců pomaličku prolezlo otvorem v portrétu a zanechalo ječícího Petera jeho osudu.

Sotva se ale ocitli ven ze společenské místnost, nic se nezlepšilo… spíše naopak. Studenti procházející zrovna po chodbách se jako na povel zastavili a vypukli v škodolibý smích. Vychutnávali si ponížení Siriuse Blacka, jakožto hvězdy školy…

Sirius zrudl - asi poprvé v životě - a s tichými nadávkami, všemi nejspíš na stejné téma, totiž "já tu Scheckerovou zabiju" a zoufalým pohledem popohnal své obětavé kamarády.

Ti si proráželi cestu davem a snažili se nepropadnout okolnímu veselí, přestože pohled na Tichošlápka, jemuž z nosu prýští tekutina, kterou ta zbožňuje, byl opravdu k popukání…

Konečně se prodrali stovkami těl stojícími jim v cestě a s funěním vpadli na ošetřovnu.

Madam Pomfreyová zamračeně vzhlédla od práce, kterou právě vykonávala a s pohledem zoufale dávajícím najevo myšlenku "tak ten mi tady ještě scházel" zaostřila na Siriusovo zranění.

"Pane Blacku, můžete mi vysvětlit…"

"Zastavte to prosím!," zaskučel Sirius a se zoufalstvím si všiml, že kbelík zastávající funkci ochrany před vylitím na podlahu je téměř plný.

"Pane Blacku, je vám doufám jasné, že nejprve musím zajistit potřebná vyšetření a zjistit, jak k vašemu zranění došlo. Nestrpím tady ani žádný hluk, pacienti potřebují spánek," pronesla se semknutými rty ošetřovatelka a zamračeně přistoupila blíže k Siriusovi.

"Vy jste si pokoušel vyčarovat z limonády whisky a porouchala se vám hůlka?," řekla s nadzvednutým obočím a za okamžik zmizela ve vedlejší místnosti, aby se odtamtud vzápětí zase vynořila, v rukou třímajíc skleněnou lahvičku s podivnou svítivě zelenou tekutinou.

"Čekám na odpověď," pronesla přísně a změřila Tichošlápka rentgenovým pohledem.

"Ne…sice za to můžu já, ale…stala se jen taková malá nehoda, vyřízení osobních účtů," řekl rozpačitě a raději se zahleděl z okna, aby se nemusel podívat do očí Jamesovi a Remusovi, kteří na něj překvapeně valili oči.

"Nehoda?," zamrkala ošetřovatelka, podala Siriusovi lžičku zeleného lektvaru a šla zkontrolovat další pacienty. Ještě zaslechl, jak si mumlá : "Odkdy se při nehodě někomu spustí whisky z nosu?!"

Unaveně zavřel oči. Chtělo se mu strašně spát a navíc netoužil odpovídat na otázku, která se zračila Jamesovi v očích. Stejně si ale nepomohl. Jeho kamarád se zmateně kousl do rtu a opatrně promluvil.

"Ehm..Siriusi, jsi v pořádku?"

"Chce se mi jen spát, ale jinak jo," zabrumlal znuděně. Úleva se mu rozlila útrobami. To se ale přepočítal…

"Neřek bych, právě si řekl, že to byla TVOJE chyba. Odkdy je něco takového možné slyšet z tvých úst?!"

"Lidé se mění, Dvanácteráku," zašeptal Sirius a v tu ránu ho zachvátila náhlá vlna únavy. Netrvalo dlouho a už pokojně oddechoval na posteli, kam ho James s Remusem opatrně uložili.

*****

Lisa seděla v šeru místnosti a s očima slepě upřenýma do vzduchu se snažila vyhnat dotěrné myšlenky z hlavy. Na jednu stranu měla radost, že to Siriusovi nandala, ale na druhou…bylo jí ho vlastně líto. Také proto nezůstala nikde poblíž, aby si mohla vychutnat reakci ostatních obyvatelů Bradavického hradu. Přestože by se to mohlo zdát zvláštní, cítila se…provinile a skoro svého činu litovala. Nebyla zrovna jedna z těch, kteří museli všechno oplatit. Co se týče slovních střetů, to možná, ale že by někomu někdy opravdu něco provedla…

Také díky svým rozporuplným pocitům se zašila do knihovny a aniž by to snad vnímala, omámeně pohlížela z okna na jemné vločky pokojně se snášející v ladných spirálách k zemi.

Nechápala samu sebe, proč ji to tak vzalo…Možná to mohlo mít něco společného se svitkem, který ji pořád tlačil nerozbalený v rukávu od mikiny, nebo se Severusovým tvrzením, že vypadá značně zuboženě, nebo…sama nevěděla. Zachvátil jí takový zvláštní pocit. Jakoby se snad ani nenacházela v místnosti, nýbrž se vznášela někde v oblacích a sledovala svoje činy odkudsi z vrchu.

Netečně pohlédla na regály těsnající se všude kolem ní a pokusila se svýma roztěkanýma očima zaostřit na názvy skvící se na hřbetech starodávných knih. Měla nutkání vyskočit na nohy a rozeběhnout se pryč odsud, ale neudělala to. Zkoumavým pohledem přejížděla nápisy psané v různých jazycích a aniž by si to sama uvědomila, něco hledala. Jenže co...?

Zakroutila sama nad sebou hlavou a s povzdechem se zvedla ze starodávného křesla zastávajícího funkci jakéhosi odpočívadla. S vytřeštěnýma očima projížděla očima regály. Náhle se zimomřivě oklepala.

Podivila se, co to vlastně dělá, Poslední dobou ji zachvátily stavy, kdy nekontrolovala svoje vlastní pohyby. Vše viděla jako v mlze a když se vzpamatovala, tak….udělala něco zvláštního. Naposled ten svitek a teď…

Přitiskla si zkřehlé oči ke spánkům a s podivem si promnula oči. Pohled jí zabloudil ke štítku udávajícím tematické oddělení knihovny.

Vyděšeně sebou trhla, když zjistila, že stojí v mezi regály plnými knih týkajících se černé magie.

Náhle ji zachvátila myšlenka na útěk. Otřela si pot z čela a vyrazila z knihovny takovou rychlostí, až zaslechla pohoršené zakašlání madame Pinceové. Bylo jí to ale jedno, strach jí pulzoval v hlavě a toužila se dostat co nejdál od tohoto místa.

Přibrzdila na chodbě a s těžkým oddechování přemýšlela kam dál.

*****

Trvalo to jen okamžik a už nervózně přešlapovala u sněhobílých dveří značících území ošetřovny. Jemně zaklepala a nejistě zmáčkla kliku. Okamžitě ho uviděla. Ležel na druhém lůžku ode dveří, přikrytý peřinou, a tiše oddechoval.

Lisa se poplašeně zastavila. Jistě, chtěla navštívit Siriuse a omluvit se mu, ale…netušila, že nebude vzhůru. Najednou se cítila strašně divně…jakoby neměla privilegium ho vidět ve spánku.

Přestože by se raději otočila, přistoupila blíž k posteli a rozpačitě se zadívala na jeho chvějící se víčka. Vypadal tak mírumilovně, když spal.

Tak hezky, když…

Zrudla jako rajské jablíčko. Jak na něco takového vůbec může myslet! Rozechvěle se nadechla chladného vzduchu proudícího sem vyklopeným oknem a chystala se otočit, když zaslechla svoje jméno.

"Lis?"

Nevěděla, jestli se jí to jen nezdálo, ale přesto ještě jednou pohlédla na Tichošlápka. Netušila ale, že se zadívá přímo do jeho šedých očí. Vyděšeně uhnula pohledem a její obličej začal znovu nabírat odstín přezrálého jablka.

"Tys mi řekl Liso?," vyjekla překvapeně.

"Jmenuješ se přece tak, ne?," zašklebil se Sirius a v očích mu hrály pobavené jiskřičky. Lisa zmateně zakroutila hlavou, uhladila prostěradlo a opatrně se usadila na vedlejší postel. Cítila, jak ji stále propaluje pohledem.

"To ano, ale…"

"Scheckerová, tohle si odskáčeš!,"zavrčel náhle a jakoby se vzpamatoval, upřel na ní pohled raněného kuřete.

Lisa se úlevou usmála. Takového Siriuse znala. Toho, jenž jí nadával a nenechal si nic líbit. Za přítomnosti toho, který se na ní usmíval způsobem, jakoby snad byl rád, že ji vidí, byla zmatená a nevěděla, co říkat.

"Promiň," řekla prostě. Teď byla řada na Tichošlápkovi, aby na ni zíral s otevřenou pusou a nevěřícně se ptal sám sebe, jestli se mu to nezdá.

"Jsem tady, abych se ti omluvila," zašeptala Lisa a pohledem zaujatě zkoumala světle modré lino vinoucí se po podlaze. "Mrzí mě to…"

"To myslíš vážně?," vyhrkl překvapeně.

"Naprosto," usmála se a pohlédla pevně Siriusovi do očí, i když jí to dělalo potíže. Vždy, když se setkala s jeho pohledem, měla pocit, že taje jako zmrzlina.

"Víš napadlo mě…neměli bysme k sobě bejt tak hnusný! Sice jsi mi moc ublížil, ale nechci se k tobě chovat, jako kdybych tě nenáviděla…," tak tiše, že to snad nikdo jiný než ona nemohl slyšet, dodala : "Když to není vůbec pravda…"

"Ne, to já se ti omlouvám."

"Za co?"

"Neměl jsem se z tebou rozejít…teď toho lituju," dodal smutně.

"Hm…," zabručela a v koutku oka se jí zatřpytila slza.

"Nechceš to se mnou zkusit ještě jednou?"