Nedůvěřuj nikomu - 4. část

Anotace: Sahib udělá něco velmi nekalého :D

„Slibuješ?“
„Ne.“ Protočil oči v sloup.
¤¤¤
„Jsi ztracený případ. Utečeš a nebudem se o tom dál bavit. Jdeme.“ Zakončil naší nikam nevedoucí debatu. Vlastně jsem ani nevěděla, jak si to představuje. Bude se mě držet? Nebo z povzdálí sledovat? Co když jich bude víc? Přesila? A kvůli mně zabijí jeho? Navíc mi pomalu kručelo v břiše. V boji budu mít nevýhodu.
Asi slyšel mé kručení, protože zalovil v kapse a podával mi půllitrovou láhev s krví. „Čerstvá je sice lepší, ale takhle není taky špatná.“
„Čí je?“
„Zvířecí.“
Váhavě jsem se napila. Měl pravdu. Vypila jsem jí naráz.
„Měla bys mi víc důvěřovat. Kdybych tě chtěl zabít, tak ti to nejdřív povím.“
„To je super,“ utrousila jsem jízlivě. Vzpomněla jsem si na Sahibova slova o důvěře. Nikomu nedůvěřovat je hloupost bláznů. Nezněl snad takhle nějaký citát?
A k Danielovi jsem stejně chtě nechtě pociťovala čím dál víc důvěry. Možná se zklamu, ale to k životu patří, ne? Říkat, že jsem Sahibovi i přes jeho slova nedůvěřovala, je lež. Proto mě tolik naštval. Jenže co jsem od něj čekala?
Byl úplně jiný než Daniel. Vzrušující, vášnivý, prudký, zvrhlý… A i přesto všechno jsem věřila, že je v něm něco dobrého. V kousíčku jeho zkažené duše někde hodně daleko schované. Na obou mě něco přitahovalo. Daniel oproti němu vynikal klidností, onou důvěřivostí, tajemností, vyzrálostí. Ano, možná za to mohl jeho věk. Nebyl tak mladý jako Sahib.
A Sahib mi přece sliboval, že si mě najde. Sice jsem mu neviděla do tváře, ale jeho hlas zněl tak nebezpečně.
Pomalu jsme kráčeli ulicí, když se náhle Daniel zastavil. „Jdu na střechy. Ty pokračuj dál, okej?“
Přikývla jsem, šla dál a hloubala. Asi jsem měla dávat větší pozor, jinak bych si určitě všimla, že po nějaké chvilce mě začali sledovat.
Probudil mě až boj na střeše. Překročila jsem cestu, abych lépe viděla. Daniel bojoval s jedním upírem. V tom mě k zemi strhl jiný, kterého jsem zaznamenala okamžik před střetnutím. Šklebil se mi do obličeje. Zakabonila jsem se odporem. Odhodila ho od sebe a vstala. Až teď mi došlo, že u sebe nemám žádnou zbraň. Prstem mu do srdce asi díru neudělám.
Vrazila jsem mu pěst do břicha. On mě čapl za vlasy a tahal. Křičela jsem bolestí. Nakonec mi hlavou praštil o zeď, až se odloupla omítka. A znovu. Omamovalo mě to. Dalšímu nárazu jsem zabránila rukama a praštila ho mezi nohy. Patu boty jsem mu zarazila nad lýtko a on se svalil na zem. Kopla jsem do něj. Někdo mě popadl ze zadu a odstrčil od něj. Jiný upír! Vztekle jsem vrčela.
Daniel seskočil ze střechy a začal mě bránit. Všimla jsem si jeho roztrhané a zakrvácené košile. V ruce svíral kůl.
Tamten upír ze země se zvedl a zdrhal. Daniel se vypořádal s tím druhým. Jakmile mu zarazil kůl do těla, proměnil se v prach. Oklepala jsem se.
„Tohle není dobrý. Tos mu nemohla něco udělat, aby neutekl?“ ptal se naštvaně a propichoval mě rozzuřenýma očima. „Bez tak se vrátí, ale nebude sám.“
„Vždyť to jsi přece chtěl?! Zabíjet upíry.“ Copak já můžu za to, že utekl?
„Mohla ses trochu angažovat.“
„No tak promiň, no,“ stírala jsem si krev z obličeje. „To tě takhle zřídil jeden upír?“ ukazovala jsem na jeho košili.
„Dva upíři,“ opravil mě chladně. Na jazyku mě pálila další poznámka. Stěží jsem se udržela. „Musíme pryč.“
„To chceš utíkat?“ divila jsem se. Asi mě měl plný zuby.
„Dobře, tak tu budeme čekat a necháme se pozabíjet, když je ti to milejší.“ Zaťala jsem ruce v pěst. Sekýruje mě jak malou namyšlenou holku. Vy byste mu určitě taky něco řekli.
„Nech toho, sakra!“
„A čeho?“ posměšně pozvedl obočí. „Víš co, sbohem!“ Otočil se a odcházel.
„Co-cože?“ nechápavě jsem se na něj dívala. Ještě na mě vrhl jeden pohled: „S tebou to nemá cenu.“ Zmizel! On normálně sprostě zmizel! Stála za to ta malicherná hádka? Kdo se nakonec zachoval nedospěle?!
„Skvělý,“ vyštěkla jsem pro sebe. Zase sama. I jeho společnost mi byla víc pochuti než samota. Ach jo.
A najednou jsem vycítila nebezpečí. Rozhlédla jsem se. Ten upír se vracel s pomocí, přesně podle Daniela.
„Teď jsem teprve v loji.“ Tři upíři skákali po střechách a dva šli ulicí.
Obklíčili mě do kola.
„Tak puso, nějak sama. Kam pláchl ten tvůj ochránce?“ dotíral jeden z nich s úšklebkem. Nacházela jsem se v docela pitomý situaci. Neustále jsem se otáčela, abych měla přehled o každém pohybu. Danieli, kde jsi?
„Neboj se nás. Když se nebudeš bránit, bude to lepší,“ usmíval se zvráceně. Plivla jsem mu do obličeje. Sevřel rty a setřel to. „Tos neměla, ty čubko!“ Chytl mě do sevření. „Budu tě mrdat tak dlouho, až budeš prosit o slitování. Si piš!“ Škubala jsem sebou a nohama se oháněla po ostatních. Strefovala jsem se do brady, rukou, i mezi nohy. Upír, co mě držel, mě odhodil na jiného. Ohrabával mě těma svýma nechutnýma rukama. Chtěla jsem mu vrazit pěst do oka, ale netrefila jsem se a ruka sjela po jeho tváři.
„Nechte jí!“ vykřikl Daniel. Vrátil se.
„Ale ale, chalan se nechce dělit,“ odpověděl mu jeden upír a kývl na své společníky. Čtyři se na něj vrhli. Na mě zbyl jen jeden. Tentokrát jsem se pěstí strefila. Svalila ho na zem, popadla za vlasy a začala mu hlavou mlátit o zem. Oči jsem upírala někam jinam. Až když mi jeho hlava padla sama na zem v bezvědomí, zarazila jsem se. Pod hlavou se mu vytvořilo tratoliště krve. Fuj, zhnusila jsem se nad sebou.
Daniel mezitím zabil jednoho, ale sám utržil několik vážných zranění. Najednou poklesl v kolenech, z břicha se mi řinula krev. Z nebe se snesl Gordon a bránil ho.
Víš, co máš dělat, ozvalo se mi v hlavě. Starej se, prosím, dobře o Gordona.
Nemůžu utéct! Věnoval mi pohled, v němž jsem četla naprosté zoufalství. Tohle už někdy prožíval, podobnou situaci, napadlo mě. Zachraň se! Úplně jsem sebou cukla, jakoby mi Daniel řval do ucha. Tři upíry bych zvládla, ne? Hlavou se mi rozezněl můj dotěrný hlásek: Jistě, ty je zvládneš, když je nezvládl Daniel!
Co mám, ksakru, dělat? Gordon letěl směrem ke mně a dál. A já jsem to udělala. Rozeběhla se za ním. Jsem zbabělec. Na chvíli jsem se zastavila na konci ulice - naposled jsem se podívala na Daniela. Vlekli ho pryč, nezabíjeli. Záchvěv naděje? Nebo si ho chtějí někde vychutnat? Pěkně pomalu? Ó bože.
Povšiml si mě jeden z upírů a vydal se za mnou. Rychle jsem následovala Gordona. Nestíhala jsem mu a ztratila ho. Vyčerpaně jsem se zastavila. U nějakého vchodu jsem se sesunula po zdi na zem a objala jsem si kolena. Víc mizerně být mi nemohlo. Daniel se vrátil. Zachránil mě. Dokonce za cenu vlastního života. A vše kvůli jedné hádce, kvůli mně, kvůli mé paličatosti. Nejradši bych se neviděla.
Odhodlaně jsem se zvedla. Ještě není mrtvý. Stále žije a já tu nebudu naříkat. Je mi jedno, co mi říkal.
Za střechy seskočil Sahib. „Ále, nějak rychle ses nám vzpamatovala ze smrti svého amanta,“ poškleboval se. Mhouřila jsem oči. Tvářil se šťastně. Opřel se provokativně o pouliční lampu.
„Jsi parchant!“ Moc ,hezkej‘ parchant.
„Zlato, zlato,“ kroutil hlavou. „S tebou je taková zábava.“ Ušklíbl se. „Upřímnou soustrast ti přát nebudu.“
Zkřížila jsem ruce na hrudi. Snaží se mě vyprovokovat. „Škoda ho taky nebude,“ pokračoval posměšně dál. „Takže vlastně není co řešit.“ Odmlčel se. „Ale MY máme nevyrovnaný účty,“ zkřivil tvář trochu hněvem. „Ten tvůj nebožtík mi způsobil dost bolesti. Máš teda vkus, to ti povím.“
„No a?“ řekla jsem pohrdlivě. „Pořád byl lepší než ty!“
„Jak že?“ tázal se výhružně a přistoupil ke mně.
„Myslíš si, že mě zastrašíš?“
„Co je na něm lepšího? Ta jizva? Věk? Hm?“
„Nesaháš mu ani po kotníky.“
„Zřejmě ti o sobě nepověděl úplně všechno, ale nevadí. Je mrtvej, tak co. Jeho hříchy umřely s ním.“ O co mu jde? Co to má znamenat? Co to povídá? Jaký hříchy?
„Dopustil se obrovského hříchu. To bych ani já nebyl schopen udělat. I když,“ rozesmál se a zamyslel. „No nic.“ Baví ho mluvit v hádankách? „Ale neříkej,“ chytl mě ze zadu za krk, „že když ses vyspala s ním, že se mnou ne. Vlastně bych se tě ani ptát nemusel, že?! Pravda, pravda,“ mnul si bradu.
„Zkus!“
„Proč ne.“ Přitiskl si mě k sobě a hrubě políbil.
¤¤¤
Bylo to úplně jiné, než když mě líbal předtím. Tohle se mi nelíbilo. On mě opravdu chtěl znásilnit. Jednal, jakoby se přestal ovládat. Snažila jsem se bránit. Kousla jsem ho do rtu a Sahib mi akorát vrazil facku. Třískl se mnou o zeď postranní uličky. Dal kolem mě ruku. Druhou mi zajel pod tričko.
„Nedělej to!“ zkoušela jsem. Snad mě ani nevnímal. Pokračoval dál. Zkoušela jsem ho odstrčit, škubat se, ale nic nepomáhalo. Tiskl se k mému tělu, čímž mi zabraňoval v pohybu. Jen na okamžik na mě upřel své temné zvrácené oči, v nichž jsem nespatřila nic lidského.
„Sahibe,“ oslovovala jsem ho. Začal mi rozepínat kalhoty. Funěl mi do obličeje. Sklonil se mi ke krku a zuby se otíral o kůži, až ji s nimi prorazil. Cítila jsem vlastní krev, jak mi stéká po krku, a i jeho probuzené přirození. Znovu nabitým děsem jsem sebou škubala víc a víc. Chytl mě pevně pod krkem.
„Šmej-“ z krku mi vyšlo podivné chrčení, když mi ho přimáčkl, abych nemohla doříct slovo. Pokusila jsem se zarazit mu prst do oka, avšak on byl rychlejší. Zabránil mi v tom a znovu mě uhodil do tváře. Zatmělo se mi před očima. Dělalo se mi špatně. Plivla jsem mu do tváře. Stisk zesílil. Musel mi drtit krk. Vehnaly se mi slzy do očí. Dostala jsem strach. Trochu jsem ochabla.
Stahoval mi kalhoty a rovnou vzal i kalhotky. „Sahibe, Sahibe,“ opakovala jsem potichu naříkavě. Nevnímal. Přišlápl mi kalhoty nohou. Zajel rukou na vnitřní stranu stehna a nadzvedl mi jednu nohu a pak i druhou. Kalhoty odkopl stranou. Úzkostlivě jsem držela nohy u sebe. Rukama jsem svírala jeho košili.
Stáhl si trochu vlastní kalhoty a trenky.
Otvírala jsem pusu, abych řvala, jenže on mi na ní přiložil dlaň. Nedařilo se mu dostat mé semknuté nohy od sebe a tak se mi nehty zarýval do stehna. Bolestí jsem povolila a on se usmál.
Zarazil do mě svůj úd a můj jekot pohltila jeho dlaň. Přirážel se tvrdě. Vůbec na mě nebral ohledy. Po tvářích mi stékaly slzy. Dívala jsem se na nebe pod mrakem a čekala, až bude mít dost. Snažila jsem se nevnímat pulzující bolest v mých slabinách. Asi jsem i krvácela.
Zrychloval se mu dech. Tiše sténal, dokud se neudělal. Svůj křik tlumil o mé rameno. Nakonec ode mě odstoupil a otočil se zády.
Zdrceně jsem se svezla na zem a přitáhla si oblečení. Nedívala jsem se na něj. Třásla jsem se. Myslela jsem, že odejde. Asi jsem se zmýlila.
„Nezabili ho,“ řekl pomalu, stále otočený. Navlíkla jsem na sebe oblečení. „A nezabijou. Samozřejmě na ně není moc spoleh,“ otočil se na mě s neutrálním výrazem. Oči měl prázdné. Nic v nich nebylo. Žádná lítost, ani posměch. Nic!
Takže Daniel prozatím žije. Co všechno Sahib ví?
Stěží jsem se postavila. „Jak to víš?“ Hlas mi zněl cize.
„Domluvil jsem se s nimi. Řekl jsem jim, aby ho použili jako návnadu na tebe.“
Mlčela jsem a zkoumala pohledem zem. „To má být past?“ Jak jsem dokázala se s ním ještě bavit?
„Ano… Ale nepočítaj s tím, že ti pomůžu.“
„Nechci tvojí pomoc!“ odsekla jsem naštvaně.
„Holčičko, nemáš na vybranou, jestli chceš toho vola zachránit.“
„Nenávidím tě.“
„Máš na to právo,“ odpověděl lhostejně. Pálily mě oči. Mrkala jsem. Jsem silná! – přesvědčovala jsem se. Ale ne tolik. Já to prostě nezvládnu. Měli pravdu. Tenhle život pro mě není. A já hloupá husa jim to nevěřila.
„Dobře,“ přikývla jsem váhavě. „Sejdeme se tady za dvě hodiny,“ oznámila jsem.
„Fajn,“ a odešel. Potřebovala jsem být alespoň chvíli sama. Vlastně by mě ani nepřekvapilo, kdyby se nevrátil. Sedla jsem si na zem a opřela se o zeď. Zklamala jsem se v Sahibovi. Mé myšlenky se točily kolem ničeho. Cítila jsem se prázdně. Zneuctěna.
Myslela jsem raději na Daniela. Snad mi to i pomáhalo. Náhle jsem slyšela hvizd mávajících křídel. Gordon se snášel z nebe přímo ke mně. Upustil mi k nohám mrtvého mladého zajíčka a posadil se na protější popelnici. Sledoval mě svýma chytrýma očima.
„Díky,“ poděkovala jsem mu. Vzala zajíčka a zakousla se do něj. Dutinami mi proudil se zajíčkovou krví nový život, energie. Položila jsem mrtvé tělíčko vedle sebe.
„Zachráním Daniela,“ říkala jsem Gordonovi. Rozuměl mi. Přešla jsem k němu a natáhla opatrně ruku. Lehce mě do ní klovl. Pak na ní vlezl. Kdybych nebyla upír, asi by mi těmi drápy rozdrtil ruku.
Působil na mě uklidňujícím dojmem. Připomínal mi Daniela. Rozvážně jsem ho pohladila po peří. Přivíral oči, líbilo se mu to. Skoro jsem se i smutně usmála.
Sahib se po dvou hodinách nevracel. Nic jiného se nedalo čekat. Už jsem se chystala jít pryč, když se konečně objevil. Vyhýbala jsem se očnímu kontaktu. Akorát by mě rozčiloval.
„Jdeme?“ zeptal se provokativně. Spíš mluvil úplně normálně, jen mě to provokovalo. Zase ten samý Sahib, který se mi líbil. Měřil si očima Gordona.
„Jo,“ souhlasila jsem.
„Co to je za ptáka?“ Ignorovala jsem otázku. „Leť,“ zašeptala jsem Gordonovi. Nevím, jestli se mi to zdálo, ale přikývl. A uposlechl.
„Díky za odpověď,“ utrousil sarkasticky. Vydal se ulicí nahoru a já ho následovala. „Ukrývají se v lese. Je jich šest a drží ho spoutaného u stromu. Akorát mu trochu upravili fasádu,“ poškleboval se. Díval se na mě. „Víš, řikala sis o to.“
„Jasně,“ odpověděla jsem chladně. Vztek se mi začal rozlívat žilami. Mít k tomu povahu, uřízla bych mu koule. Bez pardonu.
„Dobře, přiznávám, že jsem se trochu přestal ovládat.“
„Trochu?!“ vyjela jsem hystericky. „Di do háje!“
Jen se pousmál a pokračoval v cestě ven z města. Když jsme přecházeli do lesa, uviděla jsem Gordona. Sledoval nás.
„Jak daleko ještě?“ ptala jsem se netrpělivě. Nemohla jsem se dočkat chvíli, kdy Sahiba opustím. Samotná jeho existence mi lezla čím dál víc na nervy. O přítomnosti nemluvně. Tohle mu jen tak nezapomenu.
„Už jen kousek. Ty půjdeš přímo a já je obejdu ze zadu, ano?“
„Hm, proč to děláš? Není to jen další podraz?“
„Já a podraz?“ hraně se divil. „To sou mi nápady.“
Že na to nemám povahu? Dejte mi nůž! Přemáhala jsem se a v duchu počítala do desíti. Asi vycítil mé rozpoložení, protože už nic neříkal a po pár minutách se ode mě oddělil. Doufala jsem, že mi opravdu pomůže. Sice bych dala cokoliv za pomoc kohokoliv jiného, ale nejsem zrovna v pozici, kdy bych si mohla vybírat.
Ušla jsem několik metrů, když v temnotě přede mnou mezi stromy probleskovaly záblesky ohně, kolem kterého sedělo šest upírů oděných do černých plášťů. Doléhal ke mně tichý rozhovor. Přiblížila jsem se blíž a zahlédla i Daniela. Byl přivázaný ve stoje, hlavu svěšenou dolů. Na okamžik se mi zatajil dech. Naštěstí se jeho hruď nadýmala, sice ne úplně pravidelně, ale alespoň nějaké známky života.
S nádechem jsem vykročila k upírům. Pro dnešek jsem už toho všeho měla dost. Nechtěla jsem si hrát na statečnou a nebojácnou! Unavovalo mě to.
„Vítej,“ pronesl jeden slavnostně a postavili se čelem ke mně. „Tvůj drahý zrovna vyspává. Nezdvořák jeden!“ Přešel k němu a vrazil mu facku. „Hej, prober se!“ řval na něj. „Máš tu svého anděla.“ Daniel zvedl namáhavě hlavu. Zhrozila jsem se. Na obličeji měl zaschlou krev, nějakou i čerstvou. Vlasy i řasy slepené. Opuchliny a modřiny sem tam prokukovali. Tělo mu taky zohyzdily. Klackem? Pootevřel ústa, ale vyšlo z nich jen nějaké mručení. „Mluv pořádně. To jí ani nepřivítáš?“ vlepil mu z druhé strany. Daniel zvedl znovu vzdorně hlavu. „Sla-,“ zakuckal se, „bochu,“ dodal. Teď mu upír vrazil pěst do břicha.
„Nech ho!“ zvedla jsem ze země větev.
„Kočičko, ublížíš si!“ posmíval se mi. Než se nadáli, přiskočila jsem k jednomu upíru a zapíchla mu ho do srdce. Ostatní tomu překvapeně přihlíželi. Jakmile opomenul šok, vrhli se na mě. Jeden, zaslepen hněvem, se sám nabodl na větev vlastní nepozorností. Dva z kola ven.
V tom se tam objevil Sahib. Zaskočil jednoho ze zadu a podřízl mu dýkou hrdlo. Moment překvapení hrál pro něj. Zabil ze zadu ještě jednoho. Takže jeden zbyl na něho a jeden na mě, ten hlavnější. Cenil na mě zuby.
„Baaaf,“ zaječel a skočil v před. Já se ohnala větví a on uskočil rychle zpátky. Šíleně se rozesmál. Najednou se zarazil a vyvalil oči. Držel se za srdce a sesunul se na zem. V zádech mu trčela Sahibova dýka. Kývla jsem na něj. Hádat se s ním nebudu.
Vyndala jsem dýku a přešla s ní k Danielovi. Rozřízla jsem nejdřív pouta na nohou, pak na rukou. Na poslední chvíli jsem ho zachytila, aby se nesesunul k zemi. Objala jsem ho.
„Tak já nebudu rušit,“ ozval se Sahib tiše. Ohlédla jsem se. Zmizel.