Audrey - Kapitola 11. Dokonalá paměť

Anotace: „Tvůj osud se nás už netýká a proto je jen na tobě, kterou cestu si zvolíš.“ Naposledy se rozhlédl kolem po svých zachumlaných bratří a v jeho očích se objevilo naposledy to měkké světlo, které bylo tolik povzbuzující.

Sbírka: Audrey Ebbers

S její pamětí to bylo zvláštní…dokonce jí i mátla, jako kdyby i její mozek byl nepřítel, který nechtěl vydat své tajemství.
Avšak konečně došlo i na to. Vzpomněla si v plném rozsahu, nebyla už tma a strach tam, kde nyní byly jasné vzpomínky. Přesto ta samá nejistota a vytrženost z celého dosavadního známého světa přetrvala. S definitivní platností totiž její únos byla změna, která ovlivnila vše v její bytosti.

Když se proplétala hustými porosty na dně jednoho z opuštěných údolí, myslela jen na to, že by raději nikdy nechtěla vědět, co se stalo. Konečně to totiž našla, rozpoznala a rozpomněla se na vše, bylo to okamžité.
Místo kam ji unesli. Avšak když se nad tím zamyslela zpětně, ani to nebyl únos.
Bylo to jen setkání, které bylo už od první minuty jen a pouze v rukou řádových bratří jednoho vzdáleného a pozapomenutého opatství. Jak jinak, magii zasvěceného…
Audrey odhrnula další mohutnou větev ostružiní a jen tak tak se vyhnula jeho trní, když se najednou před ní ocitla důvěrně známý kruh jemné trávy a kamenů, které kdysi musely být svatyní.
Díky tomuto nálezu se její vidění jen umocnilo a jak očekávala, vize na sebe nenechala dlouho čekat…

„Vím, že jsme ti měli dát vědět dříve, ale domnívali jsme se, že pro tvé bezpečí a ani pro to naše by to nebylo správné. Mohli tě sledovat,“ říkal představený bývalého opatství a vůdce Zasvěcených bratří.
„Kdo by mě sledoval?“ zeptala se nevinně a nechápavě.
Představený si povzdechl.
„Jsi tak mladá,“ řekl hluboce, díky čemuž jeho hlas i jeho vzezření bylo o to majestátnější a tajemnější. Do obličeje mu neviděla, ale nepochybovala o tom, že roky se na tomto muži jistě podepsali. Jeho vlasy by musely být prokvetlé stříbrem.
„Víš toho tak málo.“ Dodal jemněji. Nebylo to nijak urážlivé, spíše podivně shovívavé a přátelské. Znal ji snad? Nebo ona jeho ještě před tímto setkáním? Pochybovala o tom, ale jeho otevřený a shovívavý přístup ji poněkud zahřál u srdce. Najednou nepochybovala o tom, že tito muži jí neublíží.
„My nejsme ti, kdo mají to právo ti vše vysvětlovat. Naším úkolem pouze bylo tě připravit a opatrovat do doby, která konečně nastala.“ Odmlčel se a Audrey podivně zamrazilo.
Spletla se v těch lidech snad? A pro Merlinovi hůl, připravit na co?? Napadlo ji.
„Tvůj osud se nás už netýká a proto je jen na tobě, kterou cestu si zvolíš.“ Naposledy se rozhlédl kolem po svých zachumlaných bratří a v jeho očích se objevilo naposledy to měkké světlo, které bylo tolik povzbuzující.
Chvíli jeho pohled sledovala a když se jejich oči střetly, roztřásla se. V tom muži bylo něco silného a hlubokého. Sklonila pohled.
On pak dunivým hlasem pokračoval. Nyní už mluvil rychleji.
„Tvoji rodiče ti odkázali veškerý svůj majetek a jako jejich jediné dítě jsi zdědila i jejich poslední dar.
Jistě víš, že svého času byli oba nevšední čarodějové. Přesto ovšem jsou věci, o kterých až do dnes nemáš ani ponětí. Díky našemu Pánu ani nikdo jiný.
Nejprve bys měla vědět skutečnost, kterou se dařilo skrývat nejdéle a to, že oba tvoji předkové byli slepí. To že jsi ty až do dnes měla možnost vnímat svět i pomocí očí bylo jen díky mým ochotným Bratrům. Protože i ty jsi hned po narození podle očekávání byla slepá. Mohlo za to kouzlo, kterému jsi vděčila do dnešního dne. Kouzlo, které jsme nad tebou vynesli my.
Dnes jej z tebe odejmeme a tak to skončí. Od teď se budeš muset spolehnout jen na sebe a své ostatní smysly, neboť jsi už i dost stará na to, abys převzala úlohu svých rodičů. Je to nyní ve tvých rukou.“
Celý ten čas měla Audrey pocit, že se kolem ní stahuje smyčka a že dokonce se ani nic nedokázalo pohnout. Ona sama stála na místě a lapala po dechu, jako kdyby snad uběhla několik mil. A nepohnul se snad ani čas, pak ovšem se vše najednou kolem prudce zatočilo a s jejím výkřikem, plným temného zoufalství se to rozplynulo.
Audrey oslepla.
„Dar o kterém mluvím,“ pokračoval a nevšímal si jejího zděšení a bezmocného tápání, ba ani toho, jak upadla. Věděl, že jej poslouchá. „Je mnohem vzácnější. Změní tě a díky němu se konečně probudíš.
Měla bys ale také vědět, že veškeré jeho skryté síly jsou také podmanivé. Oba tvoji rodiče jej používali každý den, avšak oba zvolili cestu temnoty.“ Nyní jeho hlas a ozvěna kolem dosáhla snad největšího možného hromobití, protože každá další slabika jí pronikala hluboko pod kůží a opatův hlas se stal strašným. „Sloužili a pomáhali dlouhé roky Tomu-jehož-se-bojíte.“
Ticho které nastalo potom, bylo ohlušující.
Přerušilo jej jen zavzlykání a výkřik ženy.
„Ničil a zabíjel,“ pokračoval majestátní hlas, „bořil a pálil, protože mu připravovali cestu. Jejich dar je v tvých rukou.“
Když odezníval strach, který sebou přinášelo toto zjištění, byl to snad už jen šepot, který zaslechla. Byl to šepot opata, který s ní pocítil lítost.
„Opatruj se.“
Dívka najednou zaváhala, bylo to snad jediné nadechnutí, protože vytušila, že mniši kolem museli odejít a zmizet.
„Počkejte!“
Ale na mýtině už nikdo nebyl, jen ona – slepá žena.
„Jméno, které ti vybrali, aby ses za něj skryla, nosila naše nejmilovanější a dávná čarodějka. Kéž jej nosíš se ctí, Rhiannon.“
Vítr, ozvěna bylo to poslední, co k ní donesly poslední slova mnichů.
Byla sama…

Brumbál ji odmítl a Voldemort ji po právu děsil.
Neměla na výběr, i když vzdorovat zkoušela. Její slepota byla neustupující a i kdyby odmítla svůj dar a prokletí, které ji zůstavili rodiče, beztak by jí to nevrátilo barvy a toužebné vidění.
I nyní, o několik měsíců později, když konečně vyhledala mýtinu s ruinami, choulila se stejně jako tenkrát.
Měli pravdu, byla sama a její dar jí provázel. Dnes zjistila konečně celou pravdu, ale bylo to tak neuvěřitelné. Tak bolestivé a mučivé. Proč jí o tom jen neřekli. Proč jim nestála za to, aby jen cokoliv řekli…
„Vědět jak začít..“řekla si pro sebe stísněně a ucítila slabé veverčí hryznutí a chlácholivé pohlazení.
Když vstala, cítila se jinou. Mniši měli pravdu a začala se vyplňovat jejich slova – změnila se a jistě se i změní…
„Rhiannon,“ zamumlala si pro sebe a jako už několikrát předtím se pokusila zvyknout si na své nové jméno. Stále jí znělo tak cize a nepřirozeně, bude jej potřebovat? Bude se muset za něj schovávat? Buse Rhiannon skutečně její další část?
Už teď ale byla, vždyť stará Audrey zmizela v prasinkách, když ji odneslo přenášedlo. S ní zmizelo i mnohé další, přesto ji asi čeká ještě dlouhá cesta.
Kdyby jen věděla, co ji to vše přinese.
A to ji ještě čeká dobrodružství, kdy bude muset najít onoho tajemného Přítele. Ale to až zítra, dnes toho bylo tolik, že byla ráda, že se může vrátit do teplého pokoje a v klidu se zadumat a přemýšlet.
Kdyby ji aspoň Snape nechal chvíli být a nehučel do ni kvůli zanedbané Obraně…