Jmenuji se Angela

Anotace: jestli jste četli warcraft, tak tohle je tím trochu inspirováno. není to moc dlouhý a nemá to moc zajímavý děj, ale snad to někoho zaujme.

Přede mnou se tyčil strom.Seschlý dub vysoký možná třicet stop. V průměru mohl mít dva sáhy, ale víc než jeho velikost mě dráždila jeho nápadná podoba s člověkem, kterého jsem kdysi znala a nenáviděla. Stála jsem před Tím Stromem a jako už mnohokrát za posledních pár dní jsem měla neuvěřitelnou chuť rozštípat ho na kusy svou překrásnou, smaragdy vykládanou obouruční sekerou.
Sotva před týdnem jsem se probrala z dlouhého bezvědomí po složitém, ale nejspíš neúspěšném kouzle.Nevím, jak dlouhou dobu jsem za touhle magickou bariérou strávila, ale podle čar vyrytých ve vyschlé půdě to bylo už víc jak rok. Prohledala jsem ten kus země skrz naskrz a kromě Stromu, pár kamenů a trochy jídla, která se každé ráno objeví asi padesát stop od dubu, jsem neobjevila nic. Byla to jen holá rovná planina s vyvýšeninou, na níž rostl Strom.
„Sakra!“ vykřikla jsem, když se sekera zabořila do dubové kůry. Na levé ruce se mi objevil palec dlouhý šrám, z něhož se řinula krev jako míza z poraněného stromu. Těžce jsem klesla ma zem a po chvilce odpočinku použila kouzlo k vyléčení zranění.
Začalo se stmívat. Ani nevím, jak to bylo možné, protože žádné ze sluncí se po celý den na azurově modré obloze neobjevilo. Kdysi jsem ráda sledovala dvojí svítání, teď se ale stmívalo a já pomalu usínala.
Přemýšlela jsem nad tím, kdo mě tu vězní. Musí mít velkou moc a důvod, proč jí použít...Vybíjet si zlost na Stromu a zároveň na sobě nemá smysl...S tou myšlenkou jsem usnula a probudila se až za světla.
Postupem času jsem začala opět získávat svou původní energii. Jako bych za těch pár dní vyrostla, cítila jsem se silnější. Trénovala jsem kouzla a lovila z paměti nová a složitější. Také jsem si zlepšovala fyzickou kondici a, pokud to bylo možné, zrychlovala reflexy. Ve volných chvílích jsem meditovala a přemýšlela o svém životě. Vzpomínky se mi pomalu vracely, skládaly se, zapadaly do sebe.
Najednou jsem za sebou uslyšela vysoký ostrý hlas. „Zdravím tě, můj Anděli.“ Při těch slovech projela mým tělem nesnesitelná bolest. Otočila jsem se, abych poprvé spatřila svého věznitele. Byl to můj bývalý mistr. „Taky tě ráda vidím, Aarone.“ odpověděla jsem tak ironicky, jak jsem jen dokázala. V tom samém okamžiku jsem vytvořila magickou střelu a vyslala jí proti němu. Vyčaroval před sebou ochraný štít a odrazil jí.
„Nemůžeš mě porazit, nejsi dost silná. Poslechni si mou nabídkou a ušetřím tě smrti.“ Věděla jsem, o co mu jde a také to, že mám šanci zvítězit. Několikrát jsme oba zaútočili a odrazili kouzla toho druhého. Mé vzdělání v kouzlech se mu za ta léta, kdy jsem od něj odešla, minimálně vyrovnalo jemu. Rozhodl se zkusit něco složitějšího a přitom zrušil štít. Byla jsem rychlejší. Uskočila jsem, popadla sekeru a přeťala ho v půli. Ta dřina v uplynulých dnech se opravdu vyplatila.
Pohltil mě pocit euforie z vyhraného souboje. „Myslel si, že ho nemůžu zabít, ale zapomněl, že umím víc než pár kouzel!“ Můj výkřik se změnil v bláznivý smích. Když jsem se konečně uklidnila, nabyla jsem pocitu volnosti a také únavy. Lehla jsem si na zem, nade mnou zářila slunce. Jedno velké Rudé a druhé malé Bílé. Bylo jaro. Dub se opět zazelenal a já už v něm neviděla Aarona, ale starý, docela obyčejný strom.
„A...jmenuji se Angela.“