Nedůvěřuj nikomu - 5. část

Anotace: Další pokračování... :)

„Tak já nebudu rušit,“ ozval se Sahib tiše. Ohlédla jsem se. Zmizel.
***
Podepřela jsem Daniela a pomohla mu sednout u ohně. Potřebuje krev.
„Počkáš tady chvíli?“ ptala jsem se ho. Blbá otázka. Chtěla jsem se vydat najít nějakou kořist, když mě Gordon předběhl. Letěl k nám a v drápech svíral zajíce. Hodil mi ho do rukou.
Přiklekla jsem k Danielovi, nakousla zajíčkovi krk a přitiskla ho k jeho ústům. Viděla jsem mu na očích, jak je to pro něj ponižující. Možná mi i vynadá, až se trochu posilní. Namáhavě polykal. Po chvíli mou ruku odstrčil a sám vzal zajíce do svých rukou. Pak ho odhodil.
„Nepoučitelná,“ řekl chraptivě a odkašlal si.
„Zabili by tě,“ zkoušela jsem. Měřil si mě pohledem. Naskočila mi husí kůže. „To si snad chtěl?“
Neodpovídal. Jen se na mě díval.
„Chtěl?!“
Pokrčil rameny. Kroutila jsem nevěřícně hlavou. Sundal si košili, nebo alespoň to, co z ní zbylo. Z kapsy u kalhot vyndal onu zázračnou tekutinu, kterou mi kdysi vyléčil prokousnuté hrdlo. Rány se mu stejně začaly hojit samy od sebe. Nevím, co mě to napadlo, ale popadla jsem lahvičku, nakapal si jí na ruku a jala jsem se jí mazat nejhorší rány.
Cítila jsem jeho upřený pohled na sobě. Asi jsem čekala, že mě odežene. Neudělal to. Zavřel oči.
„Proč chceš umřít?“ hleděla jsem na jeho hruď.
„Stal jsem se lovcem a to znamená být v ohrožení,“ odpověděl. Vyhnul se otázce.
„Proč?“ Otevřel oči, chytl mou ruku a odstrčil jí. Stoupl si. Udržoval si odstup.
„O některých věcech je lepší nevědět.“ Týká se to snad toho, co mi povídal Sahib? Že on spáchal hřích, který by on sám, Sahib, nedokázal?
„Udělal si něco zlého?“
Znenadání se mi tvrdě podíval do očí. „Ano.“ Bála jsem se ho. Div jsem necouvla. Vyzařoval z něj hněv a bolest. Z očí mu metaly blesky. „Něco hodně moc zlého,“ dodal hrůzostrašným hlasem. „Utečeš, když ti to povím.“ Vypadal, že mu přeskočilo, nebo že se brzo zhroutí.
Náhle svěsil ramena a sklonil hlavu. „Promiň,“ omlouval se pokorně. Ta proměna mě doslova šokovala. Zaraženě jsem na něj zírala s pootevřenou pusou.
„Tak a teď,“ zvedl prudce hlavu, „mi vysvětlíš, cos tu dělala s tím upírem. Pokud patříš ke mně, on je tvůj nepřítel!“
Rozesmála jsem se. Ne vesele, ale hořce. „Tak to se neboj. Jestli se mi ten parchant dostane do rukou, tak-“ zběsile jsem dělala rukama gesta a vrčela u toho.
Zamračil se na mě tázavě.
„Přesně to mu udělám.“
„Fajn,“ řek. Opravdu jsem zaslechla potěšení? „A jak to, že ti pomáhal mě zachránit? To by mě docela zajímalo. Zrovna on, na kterého mám mušku.“
Úplně jsem ztuhla. Tvář mi zkameněla. Nechtěla jsem, aby se to Daniel dozvěděl. Jenže co si vymyslet? Mlčela jsem.
„Chápu…“ Snažila jsem se mu vyčíst v obličeji, jak to myslel.
„Nechápeš,“ odsekla jsem popuzeně.
Zakroutil nade mnou hlavou.
„Ty mi taky neříkáš všechno,“ vrátila jsem mu. Nenacházela jsem se zrovna v dobrém rozpoložení. Divíte se mi?
„A proč bych měl?“
„Proč bych měla já?“ V obou dvou to jen vřelo.
„Zabouchla ses do něj a on tě nechce? Co? Nebo s ním snad chrápeš a jeho to přestalo bavit?“ soptil z neznámých důvodů.
„Nic nevíš! Tak buď laskavě zticha!“ křičela jsem a můj hlas nabýval na hlasitosti. Pro dnešek už mám všeho vážně dost. Nezvládám to. Co mu do toho vůbec co je? Ať si políbí… Pálily mě oči. Se zavrčením jsem dupla nohou, obrátila se a utíkala pryč.
„Rosalindo,“ volal na mě zbytečně.
Běžela jsem, co mi síly stačily. Párkrát i klopýtla. Hlavně jsem potřebovala být sama. Pryč ode všech. Daniel není o moc lepší. Nechala jsem se ovládat vztekem na Sahiba, ale to mi teď bylo úplně jedno. Vinila jsem oba dva. Vždyť na mě vyjel bez důvodu. Jenže mě to bolelo. Sahib mi ublížil. A Daniel se chová tak bezohledně. Co si myslí? Že jsem nějaká coura? Že bych se dokázala zamilovat do Sahiba?
Zastavila jsem se. To přece ne. Do Sahiba bych se nezamilovala. Do Sahiba ne, opakovala jsem v duchu. Možná mě přitahoval… Připouštím, avšak zamilovat? Proč mě to tolik dráždí? Nevyznala jsem se v sobě. Je to hnusný prase přece! Do něj bych se nezamilovala. Do něj ne! Ne! Celá zmatená a úplně mimo jsem se opřela o strom. Zaklonila hlavu. Nenávidím ho. Ano, nenávidím. Akorát… CO?
„Ne, ne, ne,“ chytla jsem se za spánky a mnula si je. Chci mít pokoj. Pokoj od všeho! Zhluboka jsem vydechovala.
Naježila jsem se, když jsem uslyšela tiché našlapování. Blížil se ke mně Daniel. Sledovala jsem ho, jeho chůzi. Jeho tělo. I on mě přitahoval. Do háje s chlapy.
Zastavil se u mě. Pohled sklopený do země.
„Zabil jsem svojí dceru,“ řekl hlasem, v němž se nic neodráželo. Naprosto nic.
„Cože?“ Co to zase zkouší?
„Zabil jsem svojí dceru, říkám.“
„Co-cože?“ ptala jsem se nechápavě. Vůbec mi nedocházel smysl slov.
Vzhlédl. I oči měl prázdné. Bez výrazu. „To se stalo.“
„Tys zabil svojí dceru?“ říkala jsem s důrazem.
„Ano.“
Já se složím. Jeden znásilňuje, druhý zabíjí své děti. No řekněte, mohla jsem si vybrat lépe? Pochybuju.
„Dobrý den. Jakpak se máte? Mimochodem jsem zabil svojí dceru, ale z toho si nic nedělejte,“ vyjekla jsem pološíleně.
„Na svou chabou obhajobu můžu uvést proč,“ mluvil klidně. Vzpomněla jsem si na onu fotografii, kde jsem holčičku spatřila. Ona byla přece tak nevinná, veselá, život před sebou. A on jí zabil. Krev vlastní krve. Malou nebohou dívenku a mluví o tom, jako o … Nic mě nenapadalo. Tváří se, jakoby se nic nedělo. Snad uhádl směr mých myšlenek, protože dodal: „Jestli ti pomůže, když odhodím masku a složím se tu, neudělám to. Tím peklem jsem si prošel tolikrát. Snažím se zapomenout. Vidím ji všude, kam se podívám. Ty její oči. Pronásledujeme mě. Mučí, moje malá holčička. Bestie proradná!“ Tón se mu konečně zbarvil. Promítalo se v něm tolik emocí, mátlo mě to. Zřejmě tu nejsem jediná, duševně narušená.
„Je mi z tebe špatně, Danieli!“ pověděla jsem pohrdavě.
„Odsoudila si mě za to. Rozumím ti. Jen sis mohla vyslechnout mé důvody.“ Naposled se mi podíval do očí, v nichž se odrážela hloubka jeho bolesti, smutku, a odešel.
Nebránila jsem mu v tom.
A jsem sama.
Stála jsem tam, lehounký vítr si pohrával s mými vlasy a ovíval mi tvář. Tu začal nabývat na intenzitě a měsíc na nebi zakryly mračna. Les potemněl. Vichrem se ozýval výsměšný dětský smích. Všude, vpravo, vlevo, za mnou, přede mnou. Má mysl se zbláznila!
***
Dlouho jsem otálela, než jsem se rozhodla odejít. Úplně pryč. Do neznáma. Šla jsem, kam mě nohy vedly. Ani jsem nevnímala cestu. V myšlenkách jsem se zaobírala jinými věcmi, které rozhodně není těžké uhodnout. Rozeběhla jsem se jako o život. Snad jsem doufala, že tím se moje hlava zaměstná. Pravda, musela jsem pozorně dávat pozor na cestu, abych v té rychlosti nenabourala do stromu. Ve vzduchu jsem cítila svítání.
Našla jsem spěšně úkryt v podobě opuštěné chaty se zatlučenými okny, což mi vyhovovalo. Trochu jsem váhala, jestli si raději nemám najít něco jiného, ovšem čas mě tlačil. Navíc chata byla prázdná už dlouho. Dveře pootevřené, jakoby se přímo nabízely, aby do nich člověk vstoupil.
Nenacházelo se v ní skoro nic až na prostou postel a menší stolek uprostřed se dvěma židlemi. Na všem usazený trochu prach.
Ulehla jsem na postel a usnula neklidným spánkem. Celý den mě opravdu unavil. Zapomněla jsem se zmínit, že místo páchlo takovou divnou vůni.
Někdy kolem večera, kdy se na krajinu snášela tma, mě ze snu probudilo prásknutí dveří. Okamžitě jsem vstala a ustoupila ke stěně. Vzpamatovala jsem se.
Naproti mně strnula nějaká žena kolem šestadvaceti. Překvapeně mě sledovala zmatenýma očima. Červené vlasy měla na mikádo a její oděv se skládal z fialového trika na ramínka a černých kalhot. Povšimla jsem si tmavší pleti. A ještě něčeho. Spíš to byl pocit. Vyzařovalo to z ní. Jenže co je to?
„Co tu pohledáváš, upírko?!“ vyjela na mě. „Tohle je mý místo,“ ukazovala prstem na sebe.
Zkřížila jsem ruce na prsou.
„A na to si přišla jak?“ ptala jsem se klidně.
„Prostě je mý! Takže koukej vypadnout nebo tě zabiju!“
„To zní docela i výhružně,“ neodpustila jsem si.
„Myslíš si, že lžu?!“ přistoupila blíž.
„Ty seš vlkodlak?“
Zatvářila se nechápavě. „Neee, asi,“ vyjekla, „sám Harry Potter osobně, představ si.“
„To těžko,“ ušklíbla jsem se.
„Máš divný voči, upírko.“
„Jsem Rosalinda.“
Podezíravě si mě měřila. „A já Rani,“ řekla váhavě.
„Stejně odcházím,“ oznámila jsem.
„Spěcháš někam?“ zaskočila mě otázkou.
„Ani ne,“ odpověděla jsem.
„Nechceš chvíli zůstat?“ Najednou se tvářila přátelštěji.
„No… proč ne.“
Rani usedla na jednu židli a mě pokynula na druhou. Sedla jsem si k ní.
„Ty seš upírkou krátce, že jo?“
„Proč to všichni hned uhádnou?“
„To je snadný. Já jsem se vlkodlakem narodila.“ Usmála se. Rády bych jí úsměv oplatila, ale nešlo to.
„Jseš nějaká… taková vážná. Co se ti stalo?“ vyzvídala.
„A to si myslíš, že ti to povím?“
„Ano. Proč ne?“
„Neznám tě.“
„To vadí?“ pozvedla obočí. „Víš co, já začnu. Pohádala jsem se s Gillem, to je můj druh, kvůli úplný kravině. No dobře, ne úplně takový kravině. Jsem se nechala svíst od jednoho,“ věnovala mi slastný výraz, „vlkodlaka. Tomu bys ani ty neodolala,“ říkala na svou obhajobu. „A tohle je takový mý místo, kam se schovávám. A teď ty.“ Pobídla mě. Není to šílenství svěřovat se cizí osobě?
„Nechce se mi o tom mluvit.“
„Když mi to povíš, uleví se ti.“
„Hm… možná.“ Dívala se na mě tak dlouho, dokud jsem si nepovzdechla a nezačala vyprávět. „Poznala jsem jednoho upíra, Sahiba. Připadal mi fajn, dokonce velmi přitažlivý. Chtěl mě a já ho odmítala. Pak si myslel, že jsem se přidala k jednomu lovci, Danielovi a že jsem mu chtěla pomoc ho chytnout… Znásilnil mě,“ skoro až dramaticky jsem se odmlčela.
„Teda holka, to se neumíš bránit?“ divila se.
Pokrčila jsem rameny. „Akorát nevím, co k němu cítím, samozřejmě nenávist.“
Kroutila hlavou.
„Pak mi pomohl osvobodit Daniela od upírů a zmizel. A Daniel mi pak prozradil, že zabil svojí dceru a já mu řekla, že je mi z něj špatně. Ani jsem nevyslechla jeho důvody. A tak jsem se dostala sem,“ ukončila jsem svoje blábolení.
„A k tomu Danielovi cítíš co?“
Rozmýšlela jsem se s odpovědí. „Já nevím,“ usoudila jsem nakonec.
„Máš v tom teda pěkně jasno. Jen tak mimochodem, není to ten Daniel?“ Ona ho zná?
„No je na půl upír, na půl vlkodlak.“
„Ha,“ vykřikla vítězoslavně, „já jsem si to myslela. Tos mu opravdu řekla, že je ti z něj špatně?“ ptala se ohromeně.
Přikývla jsem.
„V tom případě ho lituju. Chudák si prožil svý. Na jeho místě bych se dávno zabila. Neuvěřitelné, že s tím dokáže žít.“
Otvírala jsem ústa, ona mě zarazila. „No nic, tak jsme se o sobě něco dozvěděly. A miluješ Sahiba?“
„Snad ne.“ Velmi uspokojující odpověď.
„Nenávidíš?“
„To ano.“
„A co bys řekla na to, pomstít svojí čest?“ hodila na mě psí oči.
„Co?“ zadrhávala jsem se.
„Znásilnil tě a nenávidíš ho. Není co řešit. A budem na něj dvě. Navíc už dlouho jsem nelovila upírka…“
Neodpovídala jsem.
„A ber to z tý lepší stránky. Až bude mrtvej, nebudeš muset řešit takový hlouposti. Budeš mít pokoj.“
„Tak dobře,“ slyšela jsem se říkat.
„A klidně si s ním před smrtí můžem pohrát. Jestli řikáš, že je přitažlivej, mohlo by to být zajímavé,“ zasnila se.
Vůbec jsem neměla v plánu vracet se takhle brzo do města, navíc za účelem zabít Sahiba. Sice si jeho smrt jedna má polovina přála, jenže ještě tu je ta druhá… namyšlená a hloupá. Rani běžela kousek ode mě ve své vlčí podobě. Pošilhávala jsem po ní. Vypadala nádherně. Vůbec ne jako nestvůrní vlkodlaci z hororů.
Do města jsme se dostaly kolem půlnoci. Tohle bude další zajímavý večer.
„A teď zkus popřemýšlet, kde by mohl bejt.“ Tvářila se šťastně. Rani má z našeho nastávajícího lovu radost. Netajila se tím.
„Nejspíš bude zabíjet lidi, nebo se bavit nějakou zvrhlostí, co já vím.“ Můj hlas zněl trochu podrážděně. Ranině pozornosti to neuniklo.
„Uřízneš mu koule a uleví se ti. Neboj, když to nedokážeš, jsem tu já.“ Stiskla mou ruku a pak jí pustila.
„Takže se zaměříme na temné uličky.“
„To nebude problém,“ pověděla jsem ironicky.
„Jdi za nosem. Upír upíra dokáže vycítit.“
„Fajn.“ Dělala jsem, že větřím. Rani protočila oči v sloup.
„S tebou to není možný. Musíme bejt blíž. Jdeme a soustřeď se laskavě.“
Nemám tuto nebezpečnou akci zarazit, dokud to jde? Jak tohle asi dopadne? Vybavila jsem si ho. Vztek se mi rozproudil žílami spolu s nenávistí. Ano, zabiju ho!
Zatím je čas. Třeba ho nenajdeme. K tomu se upínala má druhá polovička. Co sakra chci?
Bezcílně jsme bloudily ulicemi. Sem tam jsme prohodily nějaké slovo. Ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, Sahiba jsem nenašla. Ani jsem přesně nevěděla, co mám dělat.
Se zoufalstvím jsem přenechala iniciativu instinktu. Ušly jsme dva bloky, když jsem se zastavila: „Je v tamtý uličce,“ ukázala jsem s rozbušeným srdcem na uličku kousek dál přes cestu.
Rani se ke mně s vážností otočila a chytla mě za paže.
„Nenávidíš ho,“ konstatovala.
„Ano,“ odvětila jsem odhodlaně. Až příliš…
***
Vykročila jsem první. Rani mě hned následovala po mém boku. Koutkem oka jsem zahlédla její úsměv. Super, když ho nezabiju já, ona se tohoto úkolu chopí zřejmě velmi ráda. Zastavily jsme na začátku uličky. Naše stíny dopadaly na Sahiba a nějakou ženu. Svíral jí v náručí a sál jí z krku krev. Vzhlédl, aby zjistil, kdo ho ruší v tom ,nejlepším‘. Upřel na mě své temné oči, pak si prohlédl Rani.
„Ale, ale, Rosalindo, našla sis novou chlupatou přítelkyni?“ ušklíbl se. Černé rozepnuté sako a kalhoty mu velmi slušely. Připadalo mi, že jeho hlas zní trochu jinak, ne tak jako obvykle. Něco se v něm změnilo, skrývalo. A oslovil mě jménem.
„K tvé smůle ano,“ odpověděla jsem lhostejně. Jak dobrá herečka dokážu být?
„K mé smůle?“ opakoval.
„Jistě. My totiž lovíme,“ promluvila Rani ďábelsky.
Sahib se rozhlédl kolem sebe.
„Koho?“ ptal se naoko zmateně. „Určitě před váma zdrhl na míle daleko,“ dodal posměšně.
Obě jsme ho zpražily pohledy. Rani se ke mně naklonila a zašeptala mi do ucha: „Ani se ti nedivím, že ses do něj zabouchla.“
Myslím, že kdyby to řekla nahlas, nic by to na situaci nezměnilo. Sahib naslouchal a vtíravě se do mě vpíjel očima. Sevřela jsem ruku v pěst. Rani asi vycítila můj hněv: „Promiň. Já vim, že ho nenávidíš.“
Povzdechla jsem si.
„To mě chcete jako zabít?“ Ignoroval Ranin předešlý dialekt.

„Zabít?“ odplivla si Rani. „Hochu, čekaj tě mnohem horší věci naž smrt.“
„To sis jí snad najala, Rosalindo?“ díval se mi do očí. „To seš tak slabá, že se nedokážeš pomstít sama?“ Provokoval. Já mlčela a shlížela na něj.
„Budeš za ní trpět,“ vykřikla Rani a skočila na něj. Chtěla jsem jí rukou zarazit, jenže ona byla příliš rychlá. Sahib přesně na tento unáhlený útok čekal a srazil jí tvrdě rukou na zem. Uhodila se hlavou o asfalt, po kterém se začala roztékat rudá tekutina.
Sahib ke mně pomalu kráčel, jakoby si vychutnával svojí nadřazenou pozici a chladně ke mně promlouval: „Tak tohle jsi chtěla?! Co? Neměla si se vracet! A co ten tvůj přítelíček? Hm? Asi nechcíp, co? Z toho vašeho setkání se mi dělalo zle. Div jsem se nepozvracel!“
Mlčela jsem.
„Tak řekneš něco? Nebo jsi snad zapomněla mluvit?“ vyjížděl na mě v těsné blízkosti. Nepatrně jsem se zachvěla.
„Jsi parchant,“ řekla jsem odměřeně. V hlavě se mi zrodil plán.
„Já vím,“ odvětil arogantně. Snad i s pyšností?!
„Zabiju tě.“
„Tak dělej.“ Začala jsem mu pěstmi bouchat do hrudě a přivolávala slzy. Bylo to až moc snadné. „Jsi hnusnej,“ po tvářích mi stékaly první slzy, „šmejd. Kretén.“ Nadávala jsem mu a bila ho dál. On mě dle mého plánu přitiskl k sobě. Položila jsem hlavu na jeho prsa. Otřásala jsem se ve zlykách. A druhou rukou nenápadně šátrala za zády v kalhotách. Moje ruka obemkla kůl, jenž mi věnovala Rani. Nasávala jsem jeho vůni. Abych si dodala kuráže, myslela jsem na znásilnění. Pomalu jsem se rozpřáhla, když mou ruku někdo zarazil. Sahib ode mě překvapeně ustoupil.
Otočila jsem se naštvaně na dotyčného. Daniel. Co ten tu sakra dělá? Škubla jsem rukou, ale jeho sevření bylo ocelové. Sebral mi kůl a pustil mě. Ani jednou se na mě nekoukl.
Setřela jsem z tváří zbytky svého až moc dobře hraného divadélka.
Sahib se tvářil vyveden z míry. Já na tom nebyla jinak.
Bez vyzvání nám podal vysvětlení: „Teď už ti nejsem nic dluždnej,“ kývl hlavou k Sahibovi. „Naše účty jsou vyrovnané.“
„Nebyl si mi nic dlužnej,“ ohradil se Sahib.
„To si můžeš myslet. Nebýt mě, ona by tě vážně zabila,“ ukázal na mě prstem. Zuřila jsem. Oba dva mi lezli pěkně pod kůži. Měla jsem sto chutí mu po tom prstu skočit a ukousnout mu ho. Dovolila bych si podotknout, že si nejsem úplně jistá, jestli bych ho opravdu zabila.
„Vděčný ti nebudu!“
„To taky nemusíš. Jsme si kvit.“ Stál si za svým Daniel. „A teď už tě můžu lovit.“
„V tom případě mizím.“ Naposled se na mě zadíval pohledem, v němž jsem nemohla nic vyčíst. A byl pryč.
Daniel přiklekl k Rani a pomohl jí na nohy. Hlava se jí už zahojila. I vlkodlaci mají rychlý regenerační systém.
„Danieli,“ vykřikla a objala ho. „Kolik je to let, co jsme se neviděli?“ On jí tak objal. Zničehonic jsem začala zuřit ještě víc. Dobře no, trochu jsem žárlila. Políbila ho na tvář. „Už si se z toho dostal?“ vyptávala se dál. „Rosalindu znáš, co?“
Upozornila na mou přítomnost zrovna, když jsem se chystala vypařit. Zběžně se na mě podíval. Ani v jeho očích jsem nedokázala nic vyčíst.
„Hm,“ pokrčil rameny. Za to on v mých musel číst nádherně.
„Nebudu vás rušit,“ oznámila jsem zvláštním tónem. Rani i Daniel se na mě podívali. Oba najednou. Radši jsem se otočila a odešla.
Potřebuju se vylít svůj hněv, vztek… Dokonce jsem věděla i jak, abych naštvala Daniela. Ano, opravdu jsem na to pomyslela a silně uvažovala. Lovit lidi. Zloba mi zatemňovala mysl. Rozeběhla jsem se najít kořist. V jednom podchodu jsem narazila na násilníka, zrovna se chystal znásilnit jednu mladou dívku.
Objevila jsem se za jeho zády, ani ne v sekundě, popadla ho a praštila s ním o zeď.
„Uteč,“ řekla jsem dívce. Uposlechla mě. Vztáhla jsem ruce k muži, vyzvedla ho na nohy a zakousla se mu do krku. Krev se rozlévala všude. Smáčela mi i oblečení. Polykala jsem a polykala. Užívala si ten slastný okamžik, který by se jistě dal přirovnat k orgasmu. Po chvíli jsem muže pustila mrtvého na zem. Měl skelné mrtvé oči. Chtěla jsem dalšího.
Zavítala jsem do parku a našla jednoho opilce. Muž kolem čtyřicítky, na němž se velice podepsal styl jeho života. Obličej měl opuchlý od alkoholu. Nevnímal. Když bych ho nedorazila já, brzy by stejně podlehl smrti. Vysála jsem jeho krev. Jen malinký zbyteček jsem nechala v jeho těle.
Najednou se mi udělalo zle. Vypila jsem snad příliš krve? Nebo snad příliš zkažené krve? Barvy se mi slévaly v jednu, svět se mi motal. Popošla jsem kousek od cesty a svalila se do trávy. Cítila jsem se, jako bych uvnitř břicha měla červy, nebo jehličky. A bolest mu vstupovala do hlavy. Svíjela jsem se a naříkala. Ležela jsem tam nevím jak dlouho. Uvědomovala jsem si, že bude co nevidět svítat. A nemohla jsem s tím dělat vůbec nic. Asi jsem propadla do bezvědomí.
Černá tma mě pohlcovala ze všech stran. Nikam jsem nedohlédla. Někdo mě držel v teplém sevření za ruku. Hladil mě palcem po hřbetě. Procitala jsem. Ležela jsem na nějaké posteli. Otevřela jsem oči. Nacházela jsem se v Danielově pokoji.
Podívala jsem se na naše spojené ruce a on ji rychle stáhl pryč. Dál seděl na kousíčku postele.
„Jsi úplně blbá,“ vyjel na mě. „Cos to proboha prováděla? Můžeš mi to vysvětlit?“
Vyhýbala jsem se jeho pohledu a pokusila se posadit. Zatočila se mi z toho hlava.
„Vždyť ty přece lidskou krev nepiješ!“