Bolesti Ledu- Bolest I.

Anotace: První z pěti povídek...Pět příběhů, pět bolestí z 40letého období krutých mrazů a zim

BOLEST- I.
Vál chladný vítr, který štípal na tvářích, dostával se pod tuniky a studil po celém těle. Bylo ještě moc brzy na takovou zimu a nikdo nebyl ještě připravený. Většina polí nebyla sklizená, a pokud bude vát stejný vítr ještě několik dní, bude to pro hodně lidí velmi náročné, až začne padat první sníh.
Borik se ještě chvíli díval na Severní pláň, odkud foukal ledový vítr už skoro celé dva týdny, a pak se otočil zpátky k lesu. Uchopil svoji dřevorubeckou sekeru a pustil se do práce. Jeho patnáctiletý syn Luck, který chodil už několik let pracovat s otcem, právě pokácel další strom a začal odsekávat větve. Borik se při práci díval po očku na jeho syna. Byl na něho velice pyšný. Práci zvládal bez větších potíží a už v jeho patnácti letech se vyrovnal síle jeho otce. Luck je zázračné dítě, ale má na víc, pomyslel si trpce jeho otec. Luckovy to v hlavě pálilo, byl bystrý a velmi rychle se učil. Zázračné dítě, usmál se pro sebe Borik, pak se vrátil k práci.
Borik byl velmi spokojen. Zima začala být tak silná, že znemožňovala pracovat, ale to mu nevadilo. Měl velkou zásobu dřeva na svém dvorku a tu postupně rozprodával vesničanům, kteří si nestačili udělat zásobu nebo si neudělali dostatečnou zásobu na dlouhou a krutou zimu. Borik chvilku počítal peníze a pak se rozhodl. Až začne obleva, pošle syna do archoického chrámu v Storholdu, druhým největším městě království. Dostane se mu pořádnému vzdělání a možná z něho nakonec bude něco víc než jeho otec. Ještě to Luckovy neřekl a věděl, že bude syn protestovat, ale nakonec pojede, tak bylo rozhodnuto.
"Chyba, zkus se ještě jednou podívat, chlapče" řekl archoický mnich. Chlapec si začal pročítat celý text, ale chybu neviděl. Mnich ukázal prstem na větu, ve které byla chyba. Chlapec se podíval znovu. Po chvíli se usmál. "Cha, tady" zvolal a opravil větu. Vzhlédl k mnichovi, ten jen kývl na souhlas a pokračoval k ostatním studentům. Když hodina skončila, Luck si sesbíral svoje věci a šel do ubytovny, kterou sdílel s dalšími chlapci jeho věku. V pokoji nikdo nebyl, tak si lehl, díval se do stropu a přemýšlel. Už tu byl tři roky ze sedmi a líbilo se mu tam. Ze začátku to bylo těžké. Celé noci trávil učením, a přesto mu mnoho věcí nešlo, nakonec to, ale zvládal. Druhým rokem k němu přišel Otec-šermíř a nabídl mu jako všem ostatním chlapcům možnost učit se v šermu. Ihned se přihlásil a nelitoval toho, sice pak měl minimum volného času, ale bavilo ho to a mistři mu říkali, že má talent a že z něho bude dobrý šermíř.
Po několika měsících začal trénovat se sekyrou. Trénoval sám a vycházel ze šermířských cviků, které si přizpůsoboval. Jednoho dne, když si byl už sám sebou jistý, ukázal Otci-šermíři jeho styl boje se sekyrou. Ten jen uznale pokyvoval hlavou, ale když skončil, přišel k Luckovy a pověděl mu "Máš doopravdy talent, chlapče, to máš, ale boj se sekyrou se hodí, tak pro barbara a ne pro učeného člověka, kterým jistě budeš" a s tím odešel. Luck přesto trenovával nadále. Po celou dobu jeho studia si dopisoval s otcem a dozvídal se, že na venkově je zima rok od roku delší a krutější. Dopisování pokračovalo a Luck zjistil, že si otec našel přítelkyni a budou se brát hned, jakmile skončí období zimy. Borik ho taky pozval na svatbu a hostinu, ale Luck nemohl odejít ze Storholdu na delší dobu.
Luck se díval do stropu. Už jen dva roky a může jít domů. Za otcem, jeho ženou a dokonce za jednoročním bratrem. Pět let, pomyslel si. Dlouhá doba, ale stojí to za to. Stal se šampiónem šermu tohoto roku, cvičíval ve volných chvílích se sekyrou a rozvíjel svoje dovednosti při výukách. To vše díky otci. Luck se posadil. "Slibuji ti, otče, že ti vše vynahradím" řekl si pro sebe. Vstal a šel do knihovny. Ani ne v polovině cesty ho zastavil jeden z mnichů učitelů. "Ty jsi Luck syn Borikův?" optal se ho, když Luck jen přikývl, mnich pokračoval "Otec-opatrovatel si s tebou přeje mluvit" chíli se odmlčel, jakoby chtěl říct něco důležitého, ale rozmyslel. "Asi se jedná o něco důležitého, měl bys tam jít co nejrychleji" dodal jen. Mnich nečekal na odpověď a šel si za svou prací. Luck dostal špatnou předtuchu. Před týdnem, podle toho, jak bývalo, mu měl dojít dopis od otce, ale nestalo se. Rozběhl se rychle k Otci-opatrovateli, který se staral o ubytovny a všechny, kteří tam bydleli.
Když dorazil ke dveřím, chvíli počkal. Nakonec zaklepal a vstoupil dovnitř. Otec jen vzhlédl, přívětivě se usmál a ukázal na židli, aby se posadil. Luck si sedl a optal se „Děje se něco, Otče?" Otec se smutně usmál a pokýval hlavou „To, co ti chci říct, není dobrá zpráva" podíval se mu do očí a pokračoval „Jsi už dospělý, takže to pro tebe možná nebude taková rána, ale v tvé rodné vsi se stala tragédie". Lucka jakoby někdo uhodil kamenem, otevřel nevěřícně ústa, neschopen něco říct. Otec-opatrovatel se podíval na svůj stůl a tiše řekl „Někdo vyvraždil tvoji rodnou ves". Luck nevěřícně koukal a doufal, že to je jen omyl nebo něco podobného, ale Otec asi vycítil, jak se cítí a zakroutil hlavou „Stalo se to začátkem tohoto měsíce, je mi to líto, ale nikdo nepřežil". Luck to nevydržel, vyskočil ze židle a utekl z místnosti. Otec-opatrovatel se díval na dveře, které hlasitě práskly, a smutně sklonil hlavu.
Trvalo mu téměř čtrnáct dní, kdy k němu pořád někdo chodil a pokoušel se mu pomoct, i když většinu z nich ignoroval, než se zbavil smutku natolik, aby mohl pokračovat ve výukách a trénincích. Čas mu ubíhal velmi pomalu a už byl velmi nedočkavý až za ty dva roky odejde, aby zjistil, co se stalo, jeho otci a bratrovy, o otcovu ženu se nestaral, připadalo mu to divné, jak se změnil během té doby co byl ve svém pokoji. Na ničem, ale už nezáleželo. Zůstat ještě dva roky a pak pomstít otce a bratra, to si Luck opakoval pořád dokola. Rozhodl se něco dělat. Nachystat se na chvíli, kdy bude mít možnost se pomstít.
Rychlý sek mířený na krk byl neškodně odražen na bok a protivníci od sebe odstoupili, chvíli se pozorovali a odhadovali slabiny jejich protivníka. Ten menší se rozpřáhl a prudce sekl směrem dolů, jeho protivník se posunul k jeho boku a jeho čepel mezitím narazila na zem, pak ucítil kopanec do kolene a on upadl na zem v bolestech. Upustil svůj meč a držel si bolavé koleno. Mezitím tam přiběhli tři muži v plátových zbrojích městské hlídky. Opatrně přišli k muži, který stál. Chvíli s ním mluvili, muž jim ukázal nějaký pergamen, hlídka si ho přečetla a nakonec vzala ležícího muže a odváděli ho pryč. Pak se ještě jeden z hlídky otočil „Pro svoje peníze si dojdi na strážnici, kdykoli budeš chtít, jasný“ muž jen přikývl a odešel.
Nešel, ale na strážnici, nýbrž do archaického chrámu, když vešel, přišlo k němu pár mnichů. Prohodili pár slov a Luck, pak šel do svého pokoje se umýt a odpočinout. Už rok a půl vypomáhal městské hlídce v chytání zlodějů, vrahů a jiných kriminálníků. Mnichové to pokládali za dobré skutky, ale jen Luck věděl, proč to dělá. Nedělal to pro peníze, i když ty se občas hodí, ani proto, že by chtěl chránit město. Dělal to, protože se chtěl zlepšit v boji a s tím mu už nemohl pomoci nikdo jiný než skutečný boj a ani Otec-šermíř mu s tím nemohl pomoci. V chrámu se už neučil, a čekal, až začne obleva, aby se mohl pustit do pátrání.
Díval se z kopce na to, co zbylo, moc toho však nebylo. Pár polorozpadlých budov, jinak nic, co by mu napovídalo, co se tu stalo. Vůbec nic užitečného tu nebylo. Sešel z kopce do toho, co bývalo jeho domovem po patnáct let. Místo, kde vyrůstal, kde pracoval a kam se chtěl vrátit. Tráva rostla všude, silnice zarostla, domy pokryl mech. Nic. Vůbec nic tu nebylo. Vzpomněl si, jak mu jeden voják říkal, že když tu byli té zimy, nenašli tu žádná těla, až na staré lidi a jinak byla všude spousta krve. Luck si to nedokázal představit a možná ani nechtěl. Nic. Vůbec nic tu nezůstalo, říkal si pro sebe.
Mnoho lidí si myslelo, že to spáchali Hanští kanibalové ze Severní pláně, pravděpodobně je krutá zima zahnala tak daleko na jih a měli hlad. „Musím to zjistit, musím se pomstít“ mumlal si Luck. Přešel na kopec, kde pracovával s jeho otcem. Podíval se na pláň, která se rozléhala po obrovském kusu kontinentu. Luck se zadíval do dálky jako kdysi jeho otec, pak se podíval za sebe. Nakonec zamířil na sever, na Severní pláň. Najít pravdu o jeho otci a bratrovy, kterého už nikdy neuvidí nebo to si aspoň myslel…..

KONEC