Audrey - Kapitola 13. Tvrdé úsilí

Anotace: „I tak do byla dobrá práce.“ „Zajímalo by mě, kdo to byl.“ Přijal chválu poněkud nevděčně. „Možná se to dozvíme později. Musíme podat Brumbálovi hlášení. Ujmeš se toho Remusi? My ještě musíme zpátky na ministerstvo.“

Sbírka: Audrey Ebbers

Jestli se někdy někomu vyplatilo, aby na sobě pracoval a tvrdě dřel, byla to Audrey.
Díky svému vlastnímu výcviku, instinktům a smyslům, které měla díky svému postižení ještě o to více prohloubené, dosahovala uspokojivé formy.
I její magie se zlepšila. Konečně si začínala trochu věřit, nyní kdyby jí nabídli, aby si zopakovala svou zkoušku na Obranu, přijala by.
Učila se ze zkušeností, které jí přinášely krátké chvíle i dlouhé poznatky. Vnímala lidi a studenty kolem, snažila se vycítit jejich náladu a jemné odstíny v mluvě, protože pro ni toto mohlo být nesmírně důležité. Poznávala jak se lže pohybovat a jak mlže reagovat na podněty, které vyzařovaly teplo, či chlad.
Zkrátka a jednoduše, byla připravená.
Zhotovila si tedy jednoduchou masku a připravila plášť a šaty. Byly v barvě krve.
Zbývalo jí poslední, zajistit si nějaké nepatrné vybavení, které by mohla na svých toulkách potřebovat. Ze začátku totiž nechtěla podnikat nic nápadného, ani převratného. Pouze chtěla zjistit, jaký je stav věcí a jak dobře dokáže využít své znalosti i mimo zdi hradu a pozemky.
Když přišel další sen, neváhala.
Bylo to uprostřed sobotní noci. Ležela v posteli a snažila se usnout, když pocítila známé vlny přicházejícího vidění. Když se propadla do jeho útrob, vnímala vše jako skličující a hrůzostrašnou podívanou. Byl to obraz toho, co by se mohlo stát.
Po probuzení ovšem věděla, že se jedná o bezprostřední budoucnost, která své smyčky skutečnosti začínala stahovat kolem.
Ve spěchu se tedy převlékla do červených šatů a kouzlem, které si již předtím vybrala si změnila barvu vlasů a místo lehce zvlněných je nechala zcela narovnat.
Místo blondýny zde byla černovláska.
Nemohla se vidět, ale poznala že se kouzlo povedlo podle rozdílu, který vycítila. Upevnila si masku a zabezpečila proti sklouznutí. Byla jako pírko, ani ji na své tváři necítila.
Jako poslední přes sebe přetáhla černý plášť a učinila se zaříkáváním neviditelnou.
Vytratila se ven z hradu a na čerstvém vzduchu si přitáhla plášť ještě blíže k tělu. Bylo chladno.
S posledním nadechnutím se vytratila do ticha noci, aby se objevila o několik mil dále. Na místě, které bylo tolik odlišné.

Střecha domu již hořela a pod ní, byli uvězněni všichni jeho obyvatelé. Děti i rodiče, kteří byli zastiženi uprostřed noci.
Smrtijedi, bylo jich asi pět, nebo šest, to Audrey hned nepoznala, stahovali smyčku kolem a pořád dál a dál činili peklo. Z domu se nikdo nemohl dostat a linuly se odtamtud jen tlumené výkřiky a pláč.
Rhiannon na místě strnula. O tom se jí přesně zdálo..
Dětský pláč.
Zvedla se v ní vlna vzteku a nenávisti vůči věznitelům a tyranům. Uvnitř byl ještě život, ale s každou minutou ubýval a chřadl. Obrátila svůj hněv proti nim a když vykřikla, její nepřátelé se otočili a hned tři se k ní vrhli. Zbylí dva obíhali dům a brzy se k nim měli připojit.
„A ty jsi kdo, další mudlovská šmejdka!“ syčeli nenávistně zakuklení muži.
„Nevadí, že nemluvíš, i tak tě zabijeme.“ Křičeli jeden přes druhého.
„Avada Kedavra!“
Rhiannon cítila závan větru, věděla co přijde, protože o tom se jí zdálo.
Znovu se jí před očima vybavila ona scéna a pak, na poslední chvíli, kdy její život visel na vlásku se uhnula kletbě smrti a ta narazila přímo do prsou muže, který oběhl dům.
Vymrštilo jej to a několik metrů letěl vzduchem, kde zůstal ležet a už se více nepohnul.
„To zaplatíš, ty-.“
„Táhni k čertu.“ Řekl konečně chladně. Její hlas byl jako bodnutí dýky a po této výzvě se dali do boje.
Musela se spolehnout na celou svou bytost, aby to dokázala.
Uhýbala, manévrovala a neustále odrážela kletby, stejně tak jako je posílala za přesnými cíly a jen málokdy zamířila špatně.
Ale její protivníci byli čtyři.
Jednomu zlomila kouzlem nohu a seslala na něj mdloby, ale ještě než stačila zjistit něco dalšího, už se na ní vrhli ostatní.
Jednoho se jí podařilo spoutat, ale boj nekončil.
A pak se u hořících trosek domu objevilo několik dalších postav.
Rhiannon se také málem podlomila kolena, když zjistila, že se jedná o členy Fénixova řádu.
O to víc a s větší vervou se pustila do boje a neměla slitování. Z domu stále slyšela výkřiky a rány, jak se někdo dobýval ven.
Pláč už slyšet nebyl..
Kolem pravého ucha pocítila závan horkého vzduchu, když kolem ní těsně proletěla kletba.
Vypálila to samé kouzlo do místa, kde tušila se nacházel její protivník. Ten se s křikem a supěním zhroutil k zemi a sprostě nadával.
Audrey věděla, že ostatní se dali do hašení domu a vyprošťování rodiny, věděla také že sledují její boj a že se jim podařilo zpacifikovat ostatní smrtijedy.
Ten poslední si ale zachoval chladnou hlavu a s posledním proceděním nadávky mezi zuby zmizel. Svého spolubojovníka, jehož předtím zasáhla vzal sebou.
„Takhle jsem už dlouho nikoho bojovat neviděl.“ Ozvalo se ani ne pět metrů za ní, což Rhiannon zcela vrátilo zpět do života.
Nepoznala tón, ani barvu hlasu toho, kdo ji oslovil. Ještě jej neznala.
Byl to však muž a podle svého odhadu tipovala něco málo přes třicet let. Středně vysoký, ale víc si odhadnout netroufla a ani nesnažila.
Byl to jen letmý okamžik, který jim i sobě dopřála.
„Kdo jste?“ zeptal se týž muž, ale to už Rhiannon rázně udělala několik kroků zpět a pak se bez varování přemístila.

Když se objevila na opuštěné lesní cestě, poklesla pod ní kolena a ona se zhroutila na zem.
Nedbala toho, že se zašpiní, ani že je zima.
Naopak se třásla horečkou, která zachvátila její tělo.
Dokázala to. Přestála boj a zachránila ty lidi z domu.
Bylo to těsné a tvrdé a nejednou měla opravdu na mále, vždyť to bylo kolikrát jen dílem náhody, že unikla. Přesto na sebe byla pyšná, jako byla zděšená tím, co se to stalo.
Bojovala.
Byla slepá, ale bojovala a co víc. Dokázala to.
Kdyby tak jen věděla, jestli to ti lidé skutečně přežili.
Neovládla se a v pokušení požádala svou mysl, aby jí ukázala místo, které právě opustila a věci, které se staly bezprostředně po tom.
Upadla v transu a mysl se jí protočila zoufalým vířením.
Byla zpět.

„Dobrá práce,“ slyšela někoho právě mluvit. „Podařilo se nám je zachránit, i když ta malá byla v šoku. Málem se udusili kouřem. Tohle je barbarství.“
„Smrtijedi, co bys čekal.“ Odpověděl mu někdo.
Rhiannon ani jeden z těch hlasů nepoznávala. Ani jejich tváře jí nebyly povědomé, protože vidění jí propůjčovala ztracený zrak.
Přesto si dobře zapamatovala vše, co se stalo.
„Podařilo se ti něco zjistit? Třeba kdo to byl?“ oslovil pak jeden z těch mužů někoho, kdo se k nim přidal. Přišel z místa, kde ještě před chvíli byla ona sama.
Jeho tvář vypadala ztrhaně a posmutněle. Na výraz v jeho očí ovšem zapomenout nešlo.
Tak….záhadný a přitom otevřený, smutný a unavený.
„Ne, Moody. Neřekla mi nic, vím jen, že to byla žena.“
Všichni pokývali hlavami a pak muž, jménem Moody, který měl kus nosu úplně pryč a místo jednoho oka k Audryině zděšení měl skleněné, poplácal Remuse po zádech.
„I tak do byla dobrá práce.“
„Zajímalo by mě, kdo to byl.“ Přijal chválu poněkud nevděčně.
„Možná se to dozvíme později. Musíme podat Brumbálovi hlášení. Ujmeš se toho Remusi? My ještě musíme zpátky na ministerstvo.“
„Udělám to.“ Přitakal poněkud unaveně.
Rhiannon se zaměřila znovu na něj a chvíli sledovala, jak osaměle stojí a dívá se na trosky domu. Pocítila k němu lehkou náklonnost.
Dostali tedy rodinu do bezpečí, nikdo nebyl zraněný a možná několik smrtijedů pochytali. Budou se jim hodit, i když byla zklamaná, že nebude moci být u toho, až je budou vyslýchat. Chtěla se toho sama hodně dozvědět.
Přesto jí lítost přešla, když viděla jak se muž, kterého předtím oslovili jako Remus otočil a odcházel pryč. Nebylo bezpečné zůstávat déle.
Naposledy se podívala do jeho tváře a pak se nechávala svou myslí volně unášet zpět ke svému tělu, které už značně prochlazené bylo kdesi na lesní stezce.