Hlídka

Anotace: Ahoj tak tu máme malé pokračovaní povídky Bitva o Dxun, kterou jsem poslal dříve. Snad se bude líbit. Zanechte komentáře prosím! Myslím to vážně!

Nemocniční život byl sladký, ale pro mne bohužel dosti krátký. Malá sečná rána na zádech, pár tržných ran a naraženin stačilo sotva na tři dny klidu na lůžku. Tomu říkám smůla, před čtyřmi dny se peru s mandaloriánci, jsem zraněn a ani si neužiji pořádné volno. No nedá se nic dělat republika volá. Nemám holt takové štěstí jako mí spolubojovníci jako jednička a Carth kteří se ještě teď hoví v postýlce, dostávají dobrou krmi a obstarávají je pěkné sestřičky. I když ty sestřičky asi jedničku nezajímají. Na druhou stranu to má i své stinné stránky. Carthie byl pobodán a tak si tam ještě chvíli počká a jednička krom lehkých popálenin v obličeji přišla o oko. Co jsem se dozvěděl tak se nejdřív s mečem vrhla na jednoho blázna s malým plamenometem a další jí pak dal takovou ránu pěstí že jí oko doslova odlétlo z důlku. Mě jen trochu pokopali a sekli do zad nic vážného.
Z polní nemocnice jsem šel na shromaždiště kde mojí jednotce připravili nádhernou prefabrikovanou budovu. I když po týdnu spánku v jeskyni vám přijde prima i stan. Když jsem vešel dovnitř, našel jsem 24 připravených a ustlaných postelí. To už na mě působilo značně depresivně. V mojí jednotce zbylo šest členů včetně mě a do té bitvy pode mnou šlo šestnáct vojáků. I když šestnáct z původních 42. Tolik nás bylo když jsem dorazili na Dxun malý měsíc planety Onderon s džunglí tak vražednou, že si to Rodianští nájemní vrazi můžou tak maximálně přát.
Na konci budovičky byli ještě dvoje dveře jedny vedli do jednoduchého malého skladiště a druhé do pokoje naší velící. Zatím jsem s ní mluvil jen jednou asi deset minut. Je to rytířka jedi jménem Sena Venets. Teda mluvil jsem s ní pouze jednou, ale viděl jí už dvakrát. Poprvé jen tak mimochodem když zachránila můj život. Bylo to před těmi čtyřmi dny, kdy jsem se na bojišti pral s jedním hodně drsným mandaloriáncům a řekněme že jsem prohrál. To on mi obtisknul meč do zad. Už se mě chystal dorazit, když tam zrovna vtrhla má nová velící a zabila ho. Pak tři sladké dny v nemocnici a nyní už stojím tu v naší nové ubikaci. Do budovy jsem se zamiloval na první pohled i když to může být i tím, že i přes nekončící déšť venku nepršelo přes oceloplastovou střechu dovnitř.
Prošel jsem místností k dveřím mojí nové šéfové a zaklepal. Zevnitř jsem zaslechl pár kroků a dveře odsunuli na stranu. Uvnitř stála ona v jednoduché hnědé tunice. Měla pozorné modré oči, černé vlasy skrz které občas prolétl odstín šedi. Vlasy měla vzadu stáhnuté do uzlu, na kterém měla spoustu korálků. Mimo vězení uzlu byl jen jeden copánek u pravého spánku taktéž s korálky. Oči byli lehce šikmé a úzké. Jejich blankytná modř mne shlédla. Nečekal jsem na nic, zasalutoval jsem a pravil „Seržant Mason Tal se hlásí z nemocnice. Jsem připraven vrátit se do služby.“ Jako podle příručky
„V pořádku seržante já nejsem voják, nemusíte se tak snažit. Ráda vás tu vidím. Zrovna jsem přemýšlela o jednotce. Chci vás o něco poprosit?“ řekla ona.
„Můžete mi to i rozkázat, ale na prosby reaguji lépe.“ Zažertoval jsem.
„Výborně chci aby jste si našel čas a zapamatoval si jména vašich vojáků, než se mužstvo vrátí z marodky.“
„Dobrá madam teď už na to bude čas. Předtím jsme se skoro nezastavili, šli jsme z boje do boje.“ Vymlouval jsem se. Částečně to pravda byla, ale hlavně to krylo mou strašlivou paměť na jména.
„Skvěle. Nyní můžete jít, nemáme pohotovost. Kdyby něco tak vás kontaktuji vysílačkou.“
„Ano madam.“ Odpověděl jsem a vyrazil k nejbližší posteli u dveří. Za sebou jsem slyšel zašoupnutí dveří. Postel nejblíže dveřím jsem chtěl, abych se v případě potřeby rychle dostal ven, nebo zabránil ostatním, aby bláznivě vyběhli ven a nechali se zabít. Přeci jen jsem seržant naší jednotky. Navíc jsem měl věci, které mi poslali z nemocnice hned vedle dveří. Našel jsem svůj bágl a vyndal ho z hromady dalších. No hromady z těch pěti dalších. Vedle postele byla bedna s elektronickým zámkem, vybalil jsem dovnitř svůj batoh. Moc toho stejně nebylo. Datapad, hodinky, těžká blasterová pistole a pár dalších serepetiček co si sebou může vzít voják na bojiště. Bágl jsem hodil pod postel, sundal boty a natáhl se. Vytáhl datapad a zapnul ho. Tam jsem si vyhledal svou jednotku. Vypsal jsem si tam čísla a k nim jména. Pod čísly jsem znal vojáky a jména jsem se chystal naučit. Chystal jsem se to udělat už před nějakou dobou, ale zkrátka na to opravdu čas nebyl. Celý den jsme pochodovali někam džunglí, kde jsme se poprali s mandaloriánci. V devadesáti procentech prohráli a rychle ustoupili. Ztrácel jsem vojáky každým dnem na začátku před třemi týdny jsem pod sebou měl 31 lidí, před čtyřmi dny 16 a dnes jich mám pět. Je mi z toho nanic. Pocítil jsem nával vzteku a nechuti vůči těm hloupým synům Cannoka a Banty! Kvůli své hloupé honbě za ctí mandaloriánci zaútočili na Hvězdnou Republiku a bylo to moje jednotka která proto jako jedna z mnoha byla vyslána. Všichni to byli nováčci zrovna z výcviku a teď jich už jen pět. No všichni jsme vojáci a museli jsme to čekat, ale to nemění nic na mém vzteku. Dokud Síla dá tak proti nim budu bojovat na život a na smrt.
Vzal jsem si datapad přetáhnul třináct jmen padlých k ostatním kteří se už z boje nevrátili, nebo byli zmrzačeni. A zbyli mi čísla 1, 3, 5 ,7 a 12. Pak jsem si přečetl jména. Darren Terra, Jorden Mark, Mista Do, Fan Getro a Errin Tron. Zapamatovat si pět jménem snad ještě zvládnu. Dvě dívky a tři muži. Darren moje jednička a radistka přišla o oko. Jordenovi vybuchnul pod nohama granát přežil jen štěstím a ještě s větším štěstím nebyl zmrzačen. Mistě při boji mandaloriánec zlomil obě nohy a bodnul jí. Fan můj desátník byl málem rozsekán na salát a Errin byl těžce postřelen. Všechny tyhle budu muset znovu táhnout zpět do bitvy. Teď už snad pod lepším velením než je to moje. Seděl jsem si tam tak v depresích a marně přemýšlel jak dokázat, aby se jim nic už nestalo. Bude to těžké a válka ještě ani zdaleka neskončila. Bude trvat ještě dlouho, ale díky tomu že se k nám konečně přidal řád Jedi už to nebude beznadějný boj. Tedy popravdě u nich došlo k rozpolcení. Jejich mistři byli pro to vyčkávat, jenže dva jedi už se nemohli dál dívat na to jak mandaloriánci dobíjejí systém za systémem. Byla to Revan a Malak. Oba jsou velcí rytíři jedi co jsem slyšel. Přesvědčili i mnoho dalších na svou stranu, například mojí velitelku. Když jich bylo dost přidali se k republikové armádě a vytáhli do boje. Část támhle, část tuhle a část sem na Dxun.
Onderonskou část vede jedna rytířka, ale její jméno neznám. Jednou jen tak proběhla nemocnicí. Potřebovala vědět něco od Majora Předpise, který tam ležel s námi. Bylo na ní něco zvláštního, pohybovala se ladně a tvořila zajímavou atmosféru. Když jsem se jí podíval do tváře, chtělo se mi za ni bojovat a bylo mi jasné, že ona bude bojovat také. Měla na sobě punc velitele. Přitom nebyla ničím od pohledu zajímavá. Hnědé vlasy stažené do uzlu, obyčejnou tuniku s kabátem, u pasu světelný meč. Jen prošla okolo na něco se majora zeptala a zase zmizela, ale všiml jsem si že se podívala na všechny muže a ženy co tam leželi, mou maličkost nevyjímaje. V jejích očích nebyla ani lítost ani vztek, spíše pochopení. Je mi jasné že nynější velení je téměř bez chyby, stačilo se na ní jen podívat. I když každé velení lepší než to generála Brepty. Dost ale už přemílání naučím se nyní ty jména a pak půjdu spát.

Uplynul další den a noc. V kasárně se spalo špatně. Aby ne když byla tak prázdná. Uzdravení ostatních pro mě bylo v nedohlednu. Jen abych zabil čas tak jsem navštívil ošetřovnu. Zahrál jsme si s Carthem pazaak. Zase většinu vyhrál parchant jeden. Svoji jednotku jsem zkontroloval. Většinu už brzy pustí. Nejdéle se pozdrží asi Jorden, přeci jen je skoro zázrak že zůstal naživu. Mista, Fan a Darren by se mi měli vrátit za pět dní. Jednička se na mě dívala trochu zvláštně. Přemýšlím zda si nemyslí, že to vše je moje vina. Ona to dost možná je moje vina. Kvůli mně přišla o oko a má popáleniny. Prohodili jsme jen pár nezávazných slov a pak jsem šel. Vyfasoval jsem novou pušku a vibro nůž a odnesl si to do naší budovy. Pak jsem udělal rozborku a sborku pistole i pušky. Vše v pořádku. Absolutně jsem něměl co dělat, jen jsem ležel na posteli a užíral se. Určitě tam bylo něco co bych mohl udělat. Vím že teĎ už je pozdě, ale když to zjistím teď příště už tu chybu neudělám! Sakra!

Uběhl další den. Při pomyšlení, že za svou jednotku znovu ponesu zodpovědnost se mi začnou třást ruce. Potřeboval bych se opít do němoty. Pořádně se zlískat, to by mi snad pomohlo. Dnes jsem do nemocnice nešel, myšlenky jinam by mi to neodvedlo a vše by to jen zhoršilo. Nevím co dělat. Přemýšlel jsem, byl jsem úplně mimo a najednou mi došlo, že přede mnou někdo stojí. Trošku jsem zatřásl hlavou a vzhlédl. Stála tam Sena a zkoumavě si mě prohlížela. )
„Máme úkol seržante“ řekla.
„O co jde madam?“ zaptel jsem se.
„O průzkum. Vysadí nás asi sto kilometrů na sever a máme probádat oblast. Sice by se jim to hodilo hned, ale řeknu jim, že ve dvou by to bylo nebezpečné. Dají to asi někomu jinému.“
„Ne madam.“ zastavil jsem jí na odchodu „průzkum jsem schopný klidně provést i sám.“
„Jste si jístý seržante?“ zkoumavě na mě pohlédla
„Ano madam. Navíc velitelství to potřebuje. Pokud to má být jsen krátký průzkum, který má zjistit přítomnost nepřátel, tak na to stačím sám.“ napůl to pravda byla, ale hlavně jsem nechtěl ohrožovat ostatní. Samozřejmě by to nedali nikomu jinému, není totiž komu.
„Dobrá vemou nás tam výsadkovým člunem, oblast prozkoukáme a vypadneme odtatmtud“
„Ta oblast bude velká madam, bdue lepší když náš každého vysadí na jiném místě. Prozkoumáme tak větší oblast. Jsem si jistý, že se o sebe dokážete postarat.“
„Hmm“ maličko se zamračila „dobrá. Sice bych vám to povolit neměla, ale proč ne. Jdeo vás já se, jak jste řekl o sebe umím postarat.“

Jedijku už vysadili a nyní letěli se mnou nad zeleným mořem. Stromy ubíhali pode mnou a občas se z nich vynořili skaliska. Vegetace nybyla nijak vysoká, ale byla dost hustá. Voják, ovládající boční laser se na mě divně díval. Jako na blázna. Ono taky se neobjeví moc lidí, co se nechají vysadit doprostřed džungle plné mandaloriánců. U rytíře jedi nikdo nezakroutí ani hlavou, ale já jsem obyčený člověk. Konečně jsem dorazili na místo. Byl vršek jednoho skaliska. Byl dost široký, aby se na něj dalo vyskočit a pak se z něj dalo slézt. Pilot se snesl asi 50 centimetrů nad skalisko a já skočil. Voják u boční zbraně mi ještě zamával a odletěli. Letěli nízko a vsadím se že byli rádi, že můžou vypadnout.
Rychle jsem slezl ze skalky a ponořil se do zeleně. Rozhlédl jsem se tam zda něco neuvidím, ale vše bylo v pořádku. Přidřepl jsem si a z batohu vyndal maskovací plášť a visor. Obličej jsem si už nabarvil maskovacími barvami před odletem. Plášť jsem přes sebe hodil a nasadilsi i visor. Poté už jsem si jen natáhl kapuci a byl připraven vyrazit. Základní černo-oranžové barvy uniforem nejsou do lesa úplěn nejlepší. Takhle si mě nevšimne každý kdo má otevřené oči. Visro byla další výborná věcička. Měl nastavitlené vidění ve tmě, infravizi a termovizi. Navíc měl i mini senzora pokud s ním někoho označím senzory tak o něm budu vědět, dokud se nedostane z dosahu senzorů. To se hodilo a já doufal že někoho najdu. Rozhodně chci najít něco víc než místní faunu a flóru.
Vydal jsem se do lesa a sledoval mapu, abych se neztratil. Kdyby něco tak naši jsou na jih a s tím už by se pracovat dalo. Nespěchal jsem, ale ani jsem se neloudal. Překračoval jsem zvířecí stezky a vyhýbal se zvířatům. Kannok je vcelku hloupé zvíře a já nevydával pach, takže obejít je není tak těžké. Občas jsem se zastavil a sledoval okolí termem. Ano sice bylo teplo, ale moje termovize byla dostatečně inteligentní aby poukázala na spoustu změn v teplotě. Někde jsem musel vyndat vibro-nůž a prosekávat se keři sobrovskými listy. Asi po třech hodinách jsem si dal první pauzu. Najedl a napil jsem se a chystal se vyrazit dál, když jsem uslyšel křupnutí. Bylo celkem daleko a přes keř, takže ať tam byl kdo chtěl nemohl mě vidět. Vzal jsem pušku a opatrně vykouknul. Stála tam psotava mandaloriánky. Helmici měla v ruce a lokala ze své čutory. A hlavně si mě nevšimla. Na sobě měla zelený pancíř a nádherně splívala s okolím. Měla krátké černé vlasy a byla celkem vysoká. Tak teď by stačilo, počkat až zase odejde a nahlásti úspěch mise a zmizet odtud. Jenže mě to nedalo. Označil jsem jí visorem a zase zalezl. Dosah v téhle oblasti mohl být nějakých dvě sta metrů. Když dopila tak vyrazila pryč. Neslyšel jsem ani krok, byla dost dobrá. Oprotí ní dupu jak slon. Dal jsme jí náskok sto metrů, vyrazil jsem a udržoval ho. Šli jsme dobře hodinu, vypdá to že i ona je na hlídce. Začal jsem přemítat zda nemám zkusit jí zajmout. Doufal jsem že mě zavede do jejich ležení. Šli jsme dalších půl hodiny a pak se zastavila. Rozhodl jsem se, že se zkusím přiblížit. Prvních padesát metrů jsem se normálně plížil, ale pak jsem šel na tem a plazil se pomaličku metr po metru. Asi dvacet merů od singálu jsem zaslechl hlasy. Bylo jich víc a všechny mužské. Asi jim řekla co viděla a teď to probírají. Plazil jsem se blíž.
Dorazil jsem na kraj skaliska. Prostě tam byl najednou přímí sešup dolů. Oni byli dole a povídali si. Bylo jich i s ní pět. Měli rozdělaný oheň, ale tak aby nekouřil a seděli okolo něj. Všichni krom té mandaloriánky měli sundané helmice. Byli to mladíčci. Mohlo jím být maximálně dvacet. No každý někdy začínal. Nyní bych se mě lodplazit a zmizet. Nahlásit úspěch mise a nechat se vyzvednout. Jak jsem je tak pozoroval a sledoval jsem jak zrelaxovaně konverzují, vzpomněl jsem si na moje lidi. Ti teď kvůli takovýmhle leží v nemocnici. A mnoho dalších umřelo. Pocítil jsem vztek. Ti parchanti si mysleli, že si můžou jen tak zaútočit na republiku! Jenom pro jejich prašivou čest a chuť zabojovat si. Je čas jim ukázat, že narazili na zeď. Rozepl jsem plášť a odložil pušku.
Vstal jsem, sevřel nůž a skočil dolů. Plášť ze mě slétl za letu dolů. Tři metry není zase tolik. Dopadl jsem do kotoulu a zastavil kousek za dvěma z nich. Překvapeně se otáčeli co to za sebou zaslechli. Dívka sedicí přimo proti mně, jen zvedla hlavu a chystala se ragovat. Na to jsem jim endal čas a vyrzil jsem vpřed. Vojakovi vpravo jsem zarazil nůž mezi lopatky, když se začínal otáčet. Jeho kolega po mě levici zděšeně vykřikl a stále v sedě se začal sápat po pistoli. Kopl jsem ho do krku. Začal se za něj chytat a chrčel.
Další vlevo už reagoval líp a odvalil se ode mě. Ten další vpravo začal prostě vstávat. Dívka udělala kotoul vzad. Překvapení udělá strašně moc a mladí válečníci dost zpanikařili, když jsem vyřídil dva jejich kolegy během vteřiny. Prosvištěl jsem kolem pravého a švihl rukou s nožem. Pokusil se krýt, ale moje čepel se mu přeci jen prořízla krkem a já už přeskakoval oheň k levému. Ten už se stihl dostat na nohy a šahal k pasu pro pistoli. Střelné zbraně jsou výborné, ale v boji na hodně krátkou vzdálensot, když je nemáte v ruce jsou proti trénovanému protivníkovi k ničemu. Vyrazil jsem proti němu hrotem nože. Dal ruku z pistole a tu mojí odrazil. Ale já nepřestal útočit a vykopl po něm ze strany. To už nečekal a moje noha narazila do jeho boku. Zaskuhral a já vyrazil levačkou vzhůru. Zahnul se a ráně uhnul. Za sebou trochu vpravo jsem uslyšel dupot. Podíval jsem se a uviděl ženoucí se mandaloriánku s nožem v ruce. Vykopl jsem proti ní. Neuhnula a kopanec jí poslal nazad. Kluk přede mnou se mezitím vzpmatoval a šel mi pravačkou po obličeji. Pěst jsem mu chytil a rukou držící nůž jsem ho zespoda udeřil do lokte. Ozvalo se ošklivé křupnutí a voják zařval. NA nic jsem nečekal a sekl mu po obličeji. Nůž produkující mikro vibrace díky kterým byl schopen krájet kov projel polovinou hlavy bez problémů a on se složil mrtev k zemi.
Rychle jsem se otočil abych viděl na bojovnici za mnou. Už zase stála, nůž měla připravený. Přes helmu jsem jí neviděl do obličeje. Docela rád bych viděl její výraz nyní. Tři její spolubojovníci zabiti na místě. Další se držel za krk a dodělával. Stáli jsem naproti sobě a já si užíval nával adrenalinu v krvi. Její postoj byl dobrý, kryla se a přirom byl připravena k výpadu. Ale tenhle boj žačnu já. Vyběhl jsem pro ní a kopl ze strany nohou. Její nůž odletěl stranou jak ho neudržela v zasažené ruce. Nyní mám výhodu. Vyrazila pro mě pěstí, kryl jsem se neúspěšně levačkou, ale zasáhla mě do hrudi. Rána mi naštěstí ani nevyrazila dech. Nečekal jsem a kopl z otočky. Během otáčení jsem se snížil co nejníž a noha jí narazila do holeně. Úder jí podrazil nohy a já po ní skočil. Dopadl jsem na ní. Chytila mě za levačku, ale já si přehmátl a držel jsem jí. Rychlým pohybem jsem jí čepel nože přiložil ke krku. Ztuhla a přestala se hýbat. Pustil jsem jí ruku a opatrně jí sundal helmu, zatímco jsem jí držlen ůž stále u krku. Nenávistně si mě prohlížela. Vztek v jejích očích jsem přímo viděl. Možná jí dokonce vadilo, že v boji enzemřela, ale pouze se nechala zajmout. Nehodlal jsem o tom přemítat a udeřil jí do obličeje. Její tělo zvláčnělo jako padla do bezvědomí. Rychle jsem vytáhl gelové lano od opasku a svázal jí.
Vytáhl jsem rádio a nahlásil svoje souřadnice. Požádal jsem o vyzvednutí na tomto místě, řekl jim o zajatci a že mise byla úspěšná. Přiletěli za dvacet minut. Dívka se mezitím vzbudila, ale přes roubík, který jsem jí nandal mohla sotva zlostně huhlat. V očích měla stále hněv a nenávist. Nedivím se jí. Dnes jsem jí zabil její přátele. Udělal jsem to z čeho jsem byl sám poslední dny nešťstný. Přemýšlel jsem jak jsme jí naložili do člunu a vyrazili.
Tohle byla jen válka. Ve válce se umírá, už je to tak. Přesto se ale nemůžu smířit se smrtí lidí, kteří mi jsou blízcí. O to víc když je to jen pitomá válka badny idiotů, kteří si prostě chtějí zabojovat. Stejně je to podle mě jen banda řezníků. Kdepak mandaloriánci téhle galaxii chybět nebudou nikdy. Už tak je tu hrdlořezů víc než dost a já sám jsem se jedním stával.