SaRieL - 2. Hvozdy plné žalu

Anotace: Raguel nad tím přemýšlela jen okamžik, pak zmizela společně s bouřkou a její oči byly temné. Dnešní noci nosila zlo. Nebyla dál Nadějí.

„No to snad…kdo tu nechal to otevřené okno?“ zabědovala žena už asi po tisící.
Zrovna totiž procházela svým přeplněným domkem a zavírala na noc všechna okna. Bouře se blížila.
Stačilo by tak málo, aby se vše odhalilo. Kdyby jen žena poslechla své nutkání a vyhlédla ven z okna, ale neučinila tak.
Místo toho jen natáhla ruce a pomalu otáčela kličkou, když se za jejími zády ozvalo slabounké oslovení.
„Mami?“ zeptal se hošík, kterého nejspíše vzbudila větev, narážející na okno. Zvedal se vítr.
Prudce se otočila a lekla se.
„Wille, proč ještě nejsi v posteli?“ zeptala se. „Běž spinkat, je noc.“
„Já nemůžu spát. Bojím se,“ přiznal bezelstně a bosýma nožkami přešlápl jemně na koberci na schodech. Byl už hodně ošlapaný a ohlazený, nemohl jej zahřát, i kdy se chlapec snažil.
Jeho matka se pousmála a natáhla k němu ruce. „To bude dobré zlatíčko, můžeš dnes spát u-.“
Jenže nestačila dopovědět.
S tím nejděsivějším zablesknutím a hromem se venku snad rozpoutalo peklo. Zem pod jejich nohama se roztřásla, po mohutné ráně, která musela dopadnou jen ulici vedle.
Okno se s prásknutím rozletělo, protože nebylo dovřené a sklo se vysypalo ven.
Auta začala houkat a světla vypověděla službu, zuřivě se rozblikala jako nešťastné znamení nakonec zhasla.
Byl to jen mžik.
Jenže žena už věděla, co se stane. Došlo jí to v okamžiku, kdy její syn vykřikl.
Lekl se blesku a hrom jej vyvedl z míry, zem ho zradila a ve chvíli, kdy plyšový medvěd dopadl na zem, začal padat.
Byl vystrašený a jeho matka se zoufale rozeběhla ke schodům.
Bylo pozdě.
„Mamíí-.“ Jeho výkřik ale utnul sotva v polovině.
„Wille!!“
Pak rána odezněla, ale jedna větší právě vznikala. Tvrdá, dutá a do srdce.
„Williame!“ nic…
Zoufale třásla mrtvým tělem svého chlapce a stále dokola volala jeho jméno.
„Wille!“
Jenže chlapec měl zlomený vaz. Bylo pozdě a smrt odcházela předními dveřmi.
Zbyla jen spoušť.
Pak blesk dopadl znovu, tentokrát už někde snad na míle daleko, ale to už žena nevnímala. Svírala svého syna a vzlykala.

Někdo jiný se zhoupl na římse a s pohrdáním vskočil do místnosti.
Nikdo to neviděl a celé to bylo neslyšené. Jediný, kdo vnímal cizí přítomnost, byl duch chlapce sedící vedle matky a tiše jí dávaje sbohem.
Podíval se směrem k oknu a pak se smutně usmál. Naklonil se k matce, ale jeho průsvitné ručky prošly jen vzduchem.
Zmateně mrkal a pak hledal naději a útěchu u někoho, kdo jej tiše sledoval prázdnýma očima.
„Ty jsi anděl?“ zeptal se plaše.
Podívala se na něj a vzduch jí zčechral husté tmavé vlasy. Děsila ho.
Neodpověděla.
Podívala se skrze něj, jakoby tam ani nebyl a její pohled patřil tváři té, která právě ztratila jediné, co jí zbylo k nejvzácnějšímu citu na světě. Ztratila svou lásku.
Popošla k ní, našlapovala měkce. Její boty nevydaly ani ten nejmenší zvuk a přitom si parkety, na kterých stála vždy vrzaly.
Chlapec ji zmateně sledoval.
Natáhla ruku a dlaní se chtěla dotknout ženina čela, ale pak ji stáhla. Narovnala se a pohrdání a cosi neurčitého volně plynul z její bytosti. Naplnil celou místnost.
Nakonec přišla zloba, černá urputná a nenávistná. Nakazila jí chlapcovu matku a nakonec i jeho duši. Otrávila jej.
Znovu se na ní podíval a bylo to naposledy, co to mohl udělat, aniž by cítil nenávist a hořkost ke všemu kolem.
„Ty jsi z nebe?“ zeptal se, ale tentokrát jeho hlas už nebyl dětský. Ozývala se v něm temnota z celého světa. Byl to drsný hlas, natolik divoký a dospělý.
„Já jsem z pekla.“ Odpověděla mu.

Pak se světla znovu rozblikala a žárovky se nažhavily. Znovu se rozsvítilo.
Místnost se dál nesla v duchu temna a mysl nebohé matky byla ztracená a otrávená.
Chlapec náhle zamrkal a uvědomil si, že je stále zde. Uvědomil si svojí přítomnost a pochopil, že propásl šanci jít dál.
Uvěznili jej zde a proto se obrátil proti lásce, začal nenávidět. Pozbyl naději.
Zmizel a ztratil se, nikdy víc se už nevrátil do té ulice, do svého těla, do náručí matky.
Odešel.

Seděla předtím na střeše a opírala se o parapet. Kdyby jen Willova matka vyhlédla, jak jiné by to mohlo být?
Ale nebylo…
Raguel nad tím přemýšlela jen okamžik, pak zmizela společně s bouřkou a její oči byly temné. Dnešní noci nosila zlo. Nebyla dál Nadějí.